Válka roku 1866 je naším druhým povinným obdobím, zároveň je to druhé nejstarší období které máme ve svém nemalém záběru. Vybrali jsme si 1. pruský pěší gardový pluk.

1. pruský pěší gardový pluk - 1. Preussische Garderegiment zu Fuss

Bitva u Hradce Králové
Od 29. června byl na frontě klid. Další obávaný pruský útok nepřišel, a tak se na pravém břehu Labe západně od Hradce Králové soustředily všechny převážně ve zmatku ustupující sbory rakouské Severní armády. Jejich bojová i morální síla však byla z předcházejících bojů velmi otřesena. Ztráty byly velké, a to Rakušané ani netušili, že dokonce pětkrát vyšší než na protivníkově straně. Rakouské vrchní velení působilo váhavě a značně nejistě. Benedek dokonce zaslal císaři Františku Josefu I. telegram, v němž jej žádal o zahájení mírových jednání a ukončení dalších bojů. Po vyhýbavé odpovědi z Vídně se vrchní velení rozhodlo dále neustupovat a naopak využít poměrně výhodného obranného postavení před královéhradeckou vojenskou pevností. Benedek předpokládal, že je jen otázkou času, kdy dojde k novému pruskému nástupu. Proto se již v průběhu 2. července měnilo přechodné tábořiště v dobře opevněné bojové postavení.
Krátce po půlnoci 3. července vydalo rakouské vrchní velení rozkaz k rozmístění vojsk. Podle něho měl levé křídlo bránit saský královský armádní sbor mezi Popovicemi a Třesovicemi, v záloze byl připraven 8. rakouský armádní sbor a 1. lehká jezdecká divize u Přímu. Uprostřed obranného postavení měl operovat 10. armádní sbor západně od Dlouhých Dvorů a 3. armádní sbor u Lípy a Chlumu, na pravém křídle 4. armádní sbor mezi Chlumem a Nedělištěm, 2. armádní sbor mezi Nedělištěm a Lochenicemi a 2. divize lehké jízdy u Neděliště. Armádní zálohu tvořily 1. armádní sbor u Rosnic, 6. armádní sbor u Všestar, 1. a 3. divize rezervní těžké jízdy u Světí a 2. divize rezervní jízdy u Břízy. Dělostřelecká záloha se chystala zaujmout postavení v prostoru obcí Svobodné Dvory, Bříza a Světí. Pro velitelské stanoviště zvolil polní zbrojmistr Benedek výšinu mezi Lípou a Chlumem.
Svou armádu tak Benedek rozdělil do čtyř přibližně stejně silných skupin. Uprostřed rakouských postavení stálo 44.000 mužů se 134 děly, na pravém křídle 55.000 mužů a 176 děl, v záloze byl připraveno 47.000 mužů, přes 11.400 jezdců a 320 děl. Rakouská armáda byla rozvinuta v půlkruhové linii v délce asi 10 km a opírala se o výhodné pozice zvlněné pahorkatiny s nejvyšším bodem Chlumem.
Prusové se chtěli 2. a 3. července věnovat pouze průzkumu, ale již v odpoledních hodinách 2. července docházely do pruského hlavního stanu zprávy o tom, že značné síly Rakušanů se nacházejí před Hradcem Králové. Toho dne se Labská armáda nacházela v prostoru od Smidar po Kopidlno, První armáda v prostoru kolem Hořic a Druhá armáda v prostoru Dvora Králové nad Labem a Kuksem. Již v jedenadvacet hodin byl vydán rozkaz k přípravě útoku. Prusové přitom neměli ani tušení, že před Hradcem Králové stojí celá rakouská Severní armáda, předpokládali sílu pouze 3-4 armádních sborů. Hlavní úder připadl První armádě o síle 85.000 mužů ve směru Milovice-Sadová, Labská armáda v počtu 40.000 mužů měla postupovat směrem k Nechanicím a úkolem téměř stotisícové Druhé armády bylo co nejrychleji dosáhnout bojiště a zaútočit ze severu na pravý bok předpokládaného postavení protivníka.
Po rozbřesku v den bitvy bylo velmi mlhavo, noční vydatný déšť přecházel postupně v jemné mrholení. První boje začaly ráno o půl osmé uprostřed rakouského postavení. První pruské armádě se podařilo zatlačit předsunuté rakouské jednotky z údolí říčky Bystřice a po krátkých bojích dorazit na linii Dohaličky, Horní Dohalice a les Holá, ležící po pravé straně silnice na Hradec Králové.
Když se kolem desáté hodiny chystala pruská pěchota k výpadu směrem k centrálnímu postavení rakouských sil na výšinách u obce Chlum, zastavila její postup mohutná palba rakouského dělostřelectva z předem vybudovaných postavení u Lípy. Dělostřelecké převahy v tomto prostoru využívali Rakušané po několik hodin a útoky jejich pěchoty se omezovaly pouze na jednotlivé výpady. Pruskému dělostřelectvu se podařilo přesunout na druhý břeh Bystřice jen zčásti, a tak Rakušanům nemohlo konkurovat. Situace První pruské armády se stávala chvílemi velmi kritickou a některé její oddíly musely dokonce ustoupit.
Podobně se situace vyvíjela i na levém křídle rakouských sil. Pruská Labská armáda se zde kolem osmé hodiny střetla se saským královským sborem podporovaným rakouským 8. armádním sborem. Prusové přešli u Nechanic Bystřici, postupně se zmocnili Lubna a Hrádku a rakousko-saské síly zatlačili do prostoru u obcí Probluz, Horní a Dolní Přím. Přesto Labská armáda postupovala pomaleji, než pruské vrchní velení čekalo, takže do hlavních bojů během dopoledne podstatněji nezasáhla.
Nejpozději byly boje zahájeny na pravém křídle rakouské armády. íštok 7. pěší divize První pruské armády byl zahájen mezi osmou a devátou hodinou a jeho výsledkem byl poměrně snadný přechod přes Bystřici, obsazení obce Benátky a další postup směrem k Čistěvsi a Máslojedům do lesa Svíbu, který byl Prusy po krátkém boji také obsazen.
Místo toho, aby zde byla pruská pěchota vystavena stejně mohutné rakouské dělostřelecké palbě jako v centru bojiště u lesa Holá, zahájil pouze po krátké dělostřelecké přípravě rakouský 4. armádní sbor pod velením hraběte Festeticse protiútok. Po několika minutách boje byl hrabě Festetics zraněn a velení převzal podmaršálek Mollinary. Tomu se podařilo pruské jednotky vytlačit z Čistěvsi ke svíbskému lesu, o který se rozpoutaly krvavé boje. Tento moment, v němž se rakouské jednotky určené k obraně pravého křídla nechaly bez vědomí vrchního velení strhnout k bojům o bezvýznamný les Svíb, a tím zcela odkryly pravé křídlo, byl jednou z hlavních taktických chyb, které později rozhodly o výsledku celé bitvy.
Ukvapenost 4. armádního sboru si uvědomil i Benedek, když poslal k Mollinarymu zvláštního kurýra s rozkazem, aby se jeho sbor nenechal svést k vážnějším střetnutím. Ale boje ve svíbském lese pokračovaly dále. Jednotkám 4. sboru se nepodařilo obsadit celý les, a tak kolem půl dvanácté nastoupily k útoku čerstvé jednotky 2. armádního sboru. Zhruba ve stejné době přišel do hlavního stanu telegram z josefovské pevnosti oznamující postup části Druhé pruské armády směrem na jih, tedy právě do pravého boku rakouských jednotek. Velitelům 2. a 4. armádního sboru byly poslány rozkazy k okamžitému návratu do původně vymezených pozic. Zatímco si Mollinary osobně odjel k Benedekovi ověřit rozkaz, Rakušanům se podařilo přes velké ztráty pruskou 7. divizi ze svíbského lesa vytlačit. Radost z vítězství netrvala dlouho. Sotva vojenské kapely dohrály císařskou hymnu a Radeckého marš, museli udivení rakouští vojáci krutě vydobytý les opustit a vrátit se zpět do původních stanovišť. Benedek se jel osobně přesvědčit, zda jeho rozkaz ke stažení 2. a 4. sboru byl splněn, a zda jsou tyto jednotky přes ztráty z bojů ve svíbském lese schopny ubránit určené postavení mezi obcemi Chlum, Neděliště a Lochenice.
Mezitím Druhá pruská armáda směřovala na hlavní bojiště. V jejím čele postupovaly souběžně 1. gardový sbor, složený z 1. a 2. gardové divize, a 6. armádní sbor, složený z 11. a 12. pěší divize. Zatímco gardový sbor obsadil kolem jedné hodiny výšiny u Hořiněvsi, jednotky 11. a 12. pěší divize zaútočily ve směru na Neděliště a Lochenice proti 2. rakouskému armádnímu sboru podporovanému 2. lehkou jezdeckou divizí. Prorazily jejich obranné linie a před patnáctou hodinou je u Předměřic zcela zatlačily za řeku Labe. Tento průnik do týlu rakouských vojsk značně usnadnil postup 1. divize pruského gardového sboru, která zaútočila směrem od Máslojed na centrální rakouská postavení na Chlumu, bráněná rakouským 3. a 4. armádním sborem. O výšinu na Chlumu se bojovalo téměř dvě hodiny. Pruské 1. gardové divizi se podařilo Chlum obsadit kolem půl třetí hodiny odpoledne. Tehdy Benedek povolal zálohy. Nejdříve zaútočily jednotky rakouského 6. armádního sboru. Podařilo se jim vytlačit Prusy ze sousedních Rozběřic a proniknout takřka na Chlum, ale tam byly odraženy. Další akci zahájil rakouský 1. armádní sbor. Ale ani tento zoufalý nápor, který byl veden nevhodným bodákovým útokem a při němž v necelé půlhodině bylo z bojů vyřazeno téměř 10.000 Rakušanů, nebyl úspěšný. Prusové Chlum udrželi a dokonce pronikali dále k Lípě. V této chvíli se situace pro Rakušany začala vyvíjet velmi kriticky, neboť se do pohybu daly také ostatní pruské jednotky.
Jakmile do pruského hlavního stanu přišla očekávaná zpráva o postupu Druhé armády ze severu, dostala Labská armáda rozkaz k okamžitému útoku. Na rakouském levém křídle zaútočily jednotky Labské armády na Horním Přím a Probluz, které po čtrnácté hodině obsadily. Saský armádní sbor ustoupil kolem patnácté hodiny na výšiny mezi Rosnicemi a Břízou, 8. rakouský armádní sbor se zastavil jižně od Sasů v Břízském lese. Také jednotky První pruské armády, které dlouho držely svá postavení u říčky Bystřice s krajním vypětím, se mohly dát do pohybu směrem na Střezetice a Rozběřice.
Protože hrozilo úplné obklíčení rakouské armády, její vrchní velení krátce po šestnácté hodině bitvu vzdalo a vydalo rozkazy k všeobecnému ústupu k Hradci Králové. íšstup pěších jednotek krylo záložní dělostřelectvo a jezdectvo. Okolo půl páté hodiny odpoledne začala prchající Rakušany pronásledovat pruská jízda. Teprve tehdy nastoupily k bitvě rakouské záložní jezdecké divize, stojící až dosud na místech, která zaujaly v ranních hodinách. Rakouské jízdě se mezi Střezeticemi a Chlumem v poslední velké jezdecké bitvě v dějinách podařilo přes obrovské ztráty zastavit postup pruských kavaleristů. Také armádní dělostřelecká záloha, rozmístěná mezi Plotišti a Stěžerami, zabránila dalšímu postupu pruských vojsk jen za cenu mnoha mrtvých. Ale jen tak se dalo zabránit úplnému zničení rakouské armády. Její jednotky ustupovaly směrem k Labi, kde nebyly dokonale zabezpečeny přechody přes řeku. Další zmatek mezi rakouskými vojáky nastal poté, co zjistili, že pevnostní brány jsou uzavřeny. Teprve v pozdních nočních hodinách bylo poražené armádě umožněno projít pevností a pokračovat směrem na Třebechovice a Holice.
Katastrofální porážka mohla být ještě krutější, kdyby se Prusové rozhodli svého protivníka důsledně pronásledovat. Ale vítězové na tom nebyli po celodenních bojích o mnoho lépe než poražení. Také pruští vojáci byli značně unaveni a vyčerpáni, jejich jednotky vzájemně promíchány. Proto se pruské vrchní velení vzdalo úmyslu bezprostředního pronásledování. Po devatenácté hodině byl vydán rozkaz k všeobecnému odpočinku.
Ztráty rakouské armády v této bitvě byly obrovské - téměř 5.700 mrtvých, 7.500 pohřešovaných, stejný počet raněných, více jak 22.000 zajatých, z nichž také více jak 9.000 bylo zraněno. Kromě toho ztratili Rakušané 6.000 koní a téměř 200 děl. Spojenecký saský armádní sbor přišel o 1.500 mužů, z toho bylo 135 vojáků zabito. Také pruská armáda měla velké ztráty, pochopitelně nesrovnatelné s rakouskými - téměř 2.000 mrtvých, necelých 300 pohřešovaných a 7.000 raněných. Mimoto Prusové ztratili 940 koní.

Většina veřejných budov, hlavně kostely a školy, a také mnoho soukromých domů se ihned po bitvě přeměnila ve vojenské lazarety. Tam, skutečně v bojových podmínkách, byli ranění vojáci ošetřováni a operováni. Nejčastějším operačním zákrokem byly amputace končetin. Přitom chybělo potřebné množství základního zdravotnického materiálu, byl i nedostatek lékařů. Ošetřovat raněné směli dokonce i zajatí rakouští lékaři. Pochopitelně, že se pruská armáda starala především o své vojáky, zvlášť když Rakousko nepřistoupilo na ujednání ženevské konvence z 22. srpna 1864 o neutralizaci bojiště a poskytnutí pomoci raněným v boji. I přes veškeré úsilí zdravotnického personálu nebylo vzácností, že ještě několik dní po bitvě umírali zranění vojáci, aniž jim kdokoli poskytl alespoň nejzákladnější ošetření.
Velkým problémem při tak velkém počtu padlých se stalo pohřbívání mrtvých. Do kopání hrobů se zapojili nejen pruští vojáci a rakouští zajatci, ale také místní obyvatelstvo, které se postupně vracelo do svých většinou zničených domovů. Pomáhat pohřbívat museli i ženy nebo lidé, kteří krajem pouze procházeli či projížděli. Přes veškeré úsilí byli mrtví pochovávání do jednotlivých hrobů jen zřídka, častěji do společných menších hrobů, nejčastěji do dlouhých mělkých šachet, kam bylo uloženo i 100 padlých vojáků, nezávisle na tom, zda z pruské nebo rakouské strany. Situaci komplikoval i obrovský počet mrtvých koní. Protože pohřbívání trvalo téměř tři týdny, po celém kraji se šířil těžký zápach. Krajina, kde se v jedné z největších bitev 19. století utkalo přes půl miliónu vojáků, byla úplně zpustošena. Vesnice, které místní obyvatelstvo většinou opustilo, byly pobořeny a mnoho stavení spáleno. íšroda na polích byla zcela zničena, takže se nedalo poznat, čím byla pole dříve oseta. Stopy této bitvy nesla krajina ještě po mnoha letech.

Důvodů této kruté porážky, podobně jako v předchozích i následujících bitvách této války, bylo několik. O technických přednostech pruských pušek, spočívajících ve větších rychlosti palby, už byla zmínka v kapitole Výstroj a výzbroj. Jehlovky také dovolovaly pruské armádě zcela změnit taktiku. Pruské pěchotě umožňovaly vést útok menšími jednotkami, přizpůsobujícími svůj postup terénu a využívajícími snadnějšího nabíjení zbraní k častější střelbě. Rakouská armáda setrvávala ve vojenské taktice předchozího století - základem byl postup velkých sevřených útvarů s použitím bodákových útoků v boji zblízka. Připočteme-li k tomu i špatný strategický odhad Benedeka a jeho generálů, kteří dávali přednost defenzívě a přenechávali většinu iniciativy Prusům, nelze se již porážce Rakouska divit.



VÝSTROJ A VݝZBROJ

Pruská armáda ve srovnání s armádami svých protivníků byla mnohem diferencovanější, čemuž odpovídalo i velké množství rozlišovacích detailů na stejnokrojích. Proto uvádíme pouze základní charakteristiku. Pěchota se oblékala do temně modrého jednořadového kabátu, vpředu červeně lemovaného, se stojatým límcem, ze dvou třetin vyplněným červenými výložkami. K výstroji patřily tmavě šedé kalhoty s červenou lemovkou, vysoké kožené boty (půllitry) a tmavošedý plášť, jenž se nosil svinutý na levém rameni. Výraznou součástí pěchotního stejnokroje byla kožená přílba s kovovým hrotem, vpředu zdobená královskou orlicí, která se u jednotlivých druhů pěchoty lišila. K výzbroji patřilo několik druhů tesáků, většina pěchoty byla vybavena tesákem vz. 1852 nebo vz. 1864. Hlavní zbraní pruské pěchoty byla pěchotní jehlovka různých vzorů s bodákem.

zleva zepředu zprava zezadu

Protože vítězství pruské armády bylo často jednostranně vysvětlováno převahou pruských zbraní, popišme si pěchotní pušky obou válčících stran podrobněji. Vojáci rakouské pěchoty bojovali předovkami se zápalkovým zámkem, které sestrojil rakouský konstruktér Josef Lorenz. Rakouské pušky vz. 1854 se nabíjely zepředu - voják vysypal do hlavně střelný prach a poté dovnitř srazil nabijákem olověný náboj. Tato puška byla z balistického hlediska znamenitou zbraní, neboť střílela s jistotou až na vzdálenost 900 kroků. Naopak rozhodující nevýhodou oproti zadovkám bylo zdlouhavější nabíjení, a tím i pomalejší střelba - asi 1 až 2 rány za minutu. Rakouské velení, místo aby vycházelo z přednostní pušky a využívalo obrannou taktiku s palbou na větší vzdálenosti, volilo bodákové útoky sevřených linií a boj vojáků zblízka, při němž se nejvíce projevily nevýhody rakouských předovek.
Hlavní zbraní pruské pěchoty byla v této válce zadovka (Zündnadelgewehr Model 1841), jejímž tvůrcem byl Nicolaus Dreyse. Vynalezl jednotný náboj, v němž byly soustředěny všechny složky potřebné k zápalnému procesu. Náboj zapalovala jehla, která pronikla do patrony na roznětku. Pruská pěchota byla vyzbrojena jehlovkou, která však měla vedle progresívních konstrukčních prvků i technicko nedostatky - značný rozptyl při střelbě na vzdálenější cíle a účinný dostřel pouze do 700 kroků. Taktickou výhodou všech jehlovek bylo snadnější nabíjení a asi trojnásobná rychlost střelby ve srovnání s předovkami.
Velká úloha připadla ve válce v roce 1866 dělostřelcům. Zatímco pruské dělostřelecké baterie manévrovaly zpravidla v týlu pěchoty, boji v předsunutých pozicích se vyhýbaly a jejich podíl na vítězství nebyl nijak výrazný, rakouští dělostřelci, zvláště v bitvě u Hradce Králové, patřili k nejaktivnějším složkám své armády. Byli vybaveni čtyřliberními (8 cm) a osmiliberními (10,5 cm) děly vz. 1863 s rýhovanou bronzovou hlavní a předním nabíjením. Tato rakouská děla, jejichž obsluhu tvořili čtyři nebo pět mužů, představovala v tehdejší dělostřelecké technice nejvyšší stupeň. Rýhované hlavně dovolovaly dostřel do vzdálenosti až 3.800 metrů s poměrně dostatečnou přesností.
Dělostřeleckou munici obou nepřátelských stran tvořily hlavně granáty, šrapnely a kartáče. U granátů došlo po dopadu k zapálení prachové nálože a po následné explozi k roztrhání těla granátu. Pokud byl granát zápalný, po dopadu byla do okolí rozmetána vznícená hořící směs. Zápalných střel se používalo k zakládání požárů při odstřelování obydlených míst, lesních porostů a podobně. Å rapnel byl naplněn olověnými kuličkami o průměru 13 mm. Po výstřelu zážeh patrony postupně přivodil explozi, která roztrhla slabou stěnu jádra a vrhla kuličky ve směru letící střely. Å rapnel explodoval asi 200 metrů před dopadem a poměrně úzký rozptyl stupňoval účinek náplně. Na velmi krátké vzdálenosti, nejvýše do 500 kroků, v případě bezprostředního ohrožení nepřítelem, se používaly tzv. kartáče. Tvořilo je válcové pouzdro ze zinkového plechu, plněné zinkovými kulemi zalitými sírou. Při výstřelu se stěny válce rozřízly o rýhy v hlavni a proud kulí se rozlétl podobně jako broky z brokovnice.


Tabulka povinné výstroje:

předmět možnost zápůjčky
sako ano
kalhoty ano
opasek + přezka ano
sumky - pár ano
pickelhaube ano
boty - půllitry ne
brotsak ano
teletina ano
kabát nebo deka ne
puška + bodák (Zündnadelgewehr Model 1841) ano (nefunkční maketa)


Tabulka nepovinné výstroje:

předmět možnost zápůjčky
krí¤tzchen - polní čapka ne
košile ne
polní láhev ne
ešus ne
miska či talíř ne
tesák ne
háček na zavěšení pickelhaube ne


Pruská povelová technika - xls tabulka ke stažení ZDE (40 kB, verze z 26. května 2011 14:45 aktualizoval - Milan Potluka)


Nabíjení pruské jehlovky - pps obrázkový průvodce ke stažení ZDE (4,2 MB, verze z roku 2009 aktualizoval - Milan Potluka)