Jedním z hlavních okruhů zájmu našeho klubu je období napoleonských válek, jmenovitě 1. Regiment Tirailleur Grenadier, jehož název se v literatuře překládá doslova jako "šarvátníci", jakkoli to zní nepřirozeně. Toto období je pro naše členy povinné.

Napoleonova mladá garda - 1. Regiment Tirailleur Grenadier

Jednalo se de facto o lehkou pěchotu a jako takový byl pluk i vystrojen a vyzbrojen.
Pluk byl součástí takzvané Mladé Gardy (La Garde Jeune), která vznikla rozšířením původních gardových pluků, takzvané Staré Gardy, v roce 1809. Původním účelem vzniku Mladé Gardy bylo ušetřit osvědčené gardové pluky Staré Gardy, které byly od této chvíle podle možností drženy spíše v záloze, a jejichž úkol "hasičů" přešel na Gardu Mladou. Mužstvo Mladé Gardy bylo ve věku 18 - 25 let, minimální tělesná výška byla určena na 5 stop a 8 palců (cca 173 cm).

Složení gardových jednotek bylo následující:

Stará Garda:
- důstojníci pluků Grenadier, Chasseur, Fusilier a Seamen (námořní garda)
- polní důstojníci a kapitáni pluků Voltigeur, Tiraileur, Flanqueur a National Guards (Národní Gardy)
- všechno mužstvo 1. Grenadier, 1. Chasseur, Veteránů a Námořních Gard
- poddůstojníci 2. Grenadier, 2. Chasseur a Fusilier

Střední Garda:
- 3. Grenadier, včetně Amsterodamské roty veteránů
- desátníci a mužstvo 2. Grenadier, 2. Chasseur a Fusilier
- pluky Vélites z Florencie a Turína

Mladá garda:
Voltigeur, Tirailleur, Flanqueur, Národní Garda a Pupilles (dorostenecké pluky tvořené sirotky po padlých vojácích)


Toto složení bylo dále komplikováno neustálým procesem výměny důstojníků a poddůstojníků mezi jednotlivými pluky v rámci Gardy - důstojníci ze sboru Staré Gardy byli převeleni do Gardy Mladé, stejně jako četní poddůstojníci, kde měli vytvořit zkušený kádr nových jednotek. Tito důstojníci a někdy i poddůstojníci přispívali k celkovému zmatku tím, že si často ponechávali původní uniformy a výstroj jednotek, od nichž byli odveleni.

1. Regiment Tirailleur Grenadier prošel mimo jiné tažením ve Å panělsku, Rusku, bitvami u Lützenu, DrážÄan, Lipska, Hanau, Anverp a Waterloo. Při ruském tažení bojoval v Lanabéreho brigádě v sestavě Roguetovy 2. divize. Tato divize byla ve své době tím nejlepším, co armáda měla - mužstvo bylo ve věku 25-30 let, na vrcholu svých sil (na rozdíl od některých pluků Staré Gardy) a mělo za sebou zkušenosti ze Å panělska (na rozdíl od většiny pluků Mladé Gardy).

Některé z pluků absolvovaly při ruském tažení výjimečný přesun o délce 468 mil během 23 dní. Ztráty během tažení však dosahovaly hrozivé výše. Pluk 6. Tirailleur se vracel přes pohraniční řeku Němen se 14 důstojníky a 10 muži, 6. Voltigeur měl 12 důstojníků a 8 vojáků. Velitel divize Roguet, který vyrazil do tažení s kočárem, dvěma nákladními vozy, knihovnou, 12 koňmi a šesti sluhy, pochodoval zpět pěšky se svými muži, nohy omotané hadry a živil se ovesnou kaší rozdělanou se sněhem. Přivedl zpět pouze 288 pěšáků. Kapitán Debonnez od pluku Tirailleur se vracel na kozáckém koni v čele své roty, která sestávala z poručíka a jednoho vojáka.

Po ruském tažení byla Garda urychleně doplněna, nicméně přestala být veteránskou elitou. Do kampaně roku 1813 vstoupila v síle 48.953 mužů, což byla de facto třetina síly celé francouzské armády. V roce 1814 tento stav vzrostl na teoretických 102.706 mužů. Od této doby až do Napoleonovy abdikace byla Garda (hlavně Mladá, neboť Stará Garda byla držena v záloze kdykoli to bylo možné) především po morální stránce úhelným kamenem obrany Impéria. Její ztráty tomu ovšem odpovídaly - např. při protiútoku v bitvě u Lützenu ztratila Mladá Garda 1.069 mužů, tedy téměř 10% z nasazených. O skutečnosti, že status Gardy nyní nutně neznamenal jen elitu, svědčí počty mužů, které hlad a celkové vypětí při tažení dohnaly k dezerci - v Paříži bylo za dezerci uvězněno 320 vojáků Mladé Gardy, popraveno jich však nakonec bylo jen 20.

Na straně druhé se však Mladá Garda vyznamenávala při kampani 1813 - 1814 na všech bojištích, kde se objevila. Například v DrážÄanech bojoval pluk 1. Tirailleur proti šesti praporům Prusů a po boji mu bylo přiděleno 100 řádů Čestné Legie.

Po bitvě u Lipska byla Mladá Garda opět zdecimována, přišla například o 120 důstojníků. Nastalo opětovné doplňování stavů, nicméně někteří z odvedenců nebyli ani řádně vycvičeni. V roce 1813 bylo mnoho z nich obviněno ze sebepoškozování, které si údajně úmyslně způsobili střelným zraněním rukou. Při přezkumu případu 48 vojáků Mladé Gardy odsouzených za tento zločin k trestu smrti bylo prokázáno, že se jedná prostě o nedostatek výcviku. Někteří vojáci si v bitvě chránili obličej rukama tudíž ruce byly zasaženy nejdříve, jiní byli zraněni díky nezkušenosti vojáků v třetí řadě bojové sestavy, kteří nedopatřením postřelili muže v předních řadách. Nicméně i tito mladíci měli vysokou morálku, jak dokazuje případ ze Å panělska, kdy chtěl velitel potrestat tři vojáky zaostávající za pochodovou kolonou a zeptal se jich, co by udělali kdyby byli přepadeni partyzány. Jeden z nich ve vší vážnosti odpověděl: "Sire, zformovali bychom obranný čtverec."

Po všech těžkých ztrátách nastoupili do bitvy u Waterloo pluky 1. a 3. Tiraillleur a Voltigeur, aby reprezentovaly Mladou Gardu, sice oslabeny, ale nepostrádajíce bojového ducha Gardy. Jako příklad lze uvést 4. Tirilleur, kteří se vzdali své třídenní mzdy, aby pomohli uhradit válečné náklady. Mladá Garda u Waterloo zadržovala Prusy v hořícím Plancenoit, ale ani posily ze Staré Gardy nedokázaly zabránit porážce. Stará a Mladá Garda společně odkráčely do historie.


Proč na bodáky ?

Často se, především u klubů zabývajících se pouze armádami 20. století, setkáváme s názory, že bitvy v liniích jsou jaksi nedůstojné, nevojácké, je v nich potlačována individualita atd. Většina nováčků v našem klubu je obvykle nejméně nadšena právě těmito armádami ze starších období, ale tato nedůvěra a jistá nechuť trvá u drtivé většiny právě jen do toho okamžiku, než si vše vyzkouší na vlastní kůži.

Je pravda, že u tohoto způsobu boje je individualita potlačena, nikdo nemůže být sám o sobě tím hrdinou, který rozhoduje bitvy. Právě tady si každý uvědomí, že v boji jde o kolektivní spolupráci, že jedinec neznamená nic. To se samozřejmě týká jakékoli armády v jakémkoli období, ale právě, když stojíte v řadě, rameno na rameni, s napřaženým bodákem, proti podobné řadě lidí, kteří Vás (teoreticky) chtějí zabít, je to zcela jasné. Tím, že si tuto skutečnost prožijete alespoň částečně na vlastní kůži, padáte do stejného bláta jako vojáci na stejném místě před mnoha lety, vidíte řadu pušek, jak Vám střílí do obličeje na dvacet kroků, kdy Vaše šance na přežití by ve skutečnosti byla mizivá, vidíte vedle Vás pálit kanón,který by ve skutečnosti nebyl naládovaný novinami, ale velmi rychlým kusem kovu, jemuž by překonání vzdálenosti k protější straně stačil zlomek vteřiny, dojde Vám celá ta hrůza podstatně rychleji a jasněji, než kdybyste zhlédli desítky válečných či protiválečných filmů a přečetli stohy knih. Válka je o hrdinství, taktice, válečném štěstí, chytrosti a spoustě dalších věcí, ale především o strachu. Právě při takovémto návratu ke kořenům to vyplyne na povrch mnohem jasněji, než je člověk schopen pochopit z odlišných obrazů válek tohoto století.



VíSTROJ A VíZBROJ

Uniformy a výstroj gardových jednotek měly vždy vysoký standard, a to jak materiálu, tak celkového provedení, o čemž svědčí i to, že gardová uniforma stála ve své době dvakrát více, než uniforma řadového pěšáka.

Rozkaz ke zformování pluku 1er Tirailleur-Grenadier popisuje uniformu následovně:
"Blůza z látky v barvě Císařské modři, s revéry trojůhelníkového tvaru - v tzv. "maďarském" stylu, v modré barvě s bílým lemováním; červené, bíle lemované manžety; červený, modře lemovaný límec; knoflíky ve žluté barvě jako pro Gardu; vesta s rukávy, vlněné kalhoty, bavlněné kalhoty, kabát, čáko s bílými šňůrami, štítkem s orlem a pomponem a lodička. Vesta sahá až na bedra. Rajtky jsou nahrazeny kalhotami, které jsou vespodu kryty kamašemi, dosahujícími pod kolena. Černá hůl, přikrývka, tornistra, patrontaška s řemenem, mušketa a bandalír. Knoflíky jsou Gardové. Důstojníci, kteří přišli od pluku Grenadiers si ponechají svoje uniformy, zůstává jim původní žold i všechna privilegia."
Při zformování sboru Tirailleurů v roce 1811 byla ponechána uniforma Tirailleur-Grenadiers, která doznala množství úprav. Místo bílých šňůr na čáko byly zavedeny červené, jako součást plné uniformy měl 1er Regiment bílý chochol s červeným vrcholem, 2éme měl chochol červený s bílým vrcholem, a 3éme a 4éme měly chocholy celé červené. Pluky se rovněž odlišovaly pompony: 1er Regiment měl pompon kulatý, se spodní polovinou bílou, vrchní červenou; 2éme tentýž, ale barvy byly obráceně-spodní polovina červená, horní bílá. 3éme Regiment měl plochý kruhový disk, tzv. „lentille“, červený s bílým středem, 4éme pak tentýž, ale bílý, se středem červeným. 5éme Regiment měl bílý lentille s modrým středem, 6éme naopak lentille modrý se středem v barvě bílé. Tato uniforma těmto prvním šesti plukům zůstala beze změn až do roku 1815.
Tirailleur Delvau ze 4.roty 1.praporu 6.Regiment des Tirailleurs píše ve svém dopise ze dne 24.března 1812, že nafasoval čáko, šedý kabát s mosaznými knoflíky, nesoucími znak korunovaného orla, který se nosil jak s plnou, tak se služební uniformou, tři páry střevíců, jeden pár kamaší a jedny převlekové kalhoty ze šedého plátna, šavli, patrontašku a mušketu.
Pluky, které byly vytvořeny v roce 1813 byly vystrojeny podle rozkazu z 8.dubna. Sbor Tirailleurů přijal habit veste (blůzu) vzoru pro řadovou pěchotu, ponechal si barvy sboru, pěchotní šavle byla nadále nošena jen seržanty a bubeníky, čáko mělo mosazný podbradník, štítek s orlem a červený pompon. Seržanti používali epolety gardových Grenadiers. Bubeníci a pištci nosili uniformy ve formě císařských livrejí. Důstojníci přijali habit-veste model 1812 rovněž, ale s dlouhými šosy. (Přeložil Pavel Kmoch, použito se souhlasem autora a se souhlasem Napoleon Series: www.napoleon-series.org)

Při množství členů našeho klubu a množství historických období a armád, jimiž se náš klub zabývá, je však velmi těžké dodržet vysokou kvalitu materiálu a zpracování, a to především z finančních důvodů.
Pokud má klub 5 - 10 členů a zabývá se pouze napoleonistikou, je evidentní, že na výstroj zbývá podstatně více financí než v našem případě. K tomu je třeba brát v úvahu podstatně nižší věkový průměr členů našeho klubu ve srovnání s kluby jinými, což je sice pro ztvárnění věrohodné vzhledu odvedenců nespornou výhodou, nicméně mnoho z našich "rekrutů" ještě nemá svůj vlastní příjem.

zleva zepředu zprava zezadu

Stejným problémem pro náš klub zůstává výzbroj. Co se týče období napoleonských válek, není těžké koupit repliku originální pušky na profesionální úrovni, složitější však je (a pro nás ještě dlouho bude) zaplatit nákup 40 kusů těchto pušek. V tomto by snad našemu klubu mohl pomoci sponzor, který je stejně "postižený", jako my.

Tímto bychom se rádi obrátili na všechny potencionální sponzory, kteří si uvědomují, že oživování historie a udržování povědomí o událostech, které měly vliv i na naši zemi, je stejně důležité, jako jiné kulturní akce.

Z výše uvedených důvodů zůstávají hlavním prostředkem při získávání uniforem a výstroje naše vlastní ruce. Mnoho součástí výstroje je vyrobeno nikoli originálními výrobními postupy, nýbrž tak, aby jejich výroba byla pokud možno levná a výsledný efekt byl co možná nejvěrnější.

Jako doušku a pro přiblížení ve všech armádách běžného rozporu mezi uniformovými předpisy a praxí, především při polních taženích, citujeme seržanta Bourgogna, jenž popsal svůj oděv při ruském tažení v říjnu roku 1812 takto: "Byl jsem oblečen v předpisové uniformě, přes níž jsem měl přehozen jezdecký plášť světlehnědé barvy, podšitý zeleným sametem, dále byly součástí mé garderóby bílé kalhoty, prošívaná žlutá hedvábná vesta, vyrobená z dámské sukně a kápě lemovaná hermelínem (později jsem si místo ní pořídil přehoz z medvědí kůže, medvědí hlavu jsem měl přehozenou přes rameno a zbytek mi splýval po zádech - byl tak dlouhý, že jsem ho za sebou táhl po zemi). Na stříbrné šňůře se mi houpal velký ruksak , obsahující nejrůznější lup, včetně stříbrného a zlatého krucifixu, čínské porcelánové vázy a dózy s pudrem. V sumce jsem měl 16 nábojů, v dalším batohu pak několik liber cukru, rýže, sucharů, půl lahve kořalky, zlatem a stříbrem vyšívaný čínský oděv (který jsem s sebou vláčel jako případný dar pro jakoukoli dámu, na níž by spočinul můj zrak), několik zlatých a stříbrných ornamentů, kus stříbrného obložení z kříže Ivana Velikého, dvě stříbrné rytiny, měřící 12 x 8 palců, různé šperky a plivátko, které původně patřilo ruskému princi a bylo posázeno brilianty. K tomu přidejte pořádnou míru zdraví, silného ducha a naději, že budu moci věnovat svou pozornost nějaké mongolské, čínské nebo indické dámě, které jsem doufal potkat, a budete mít velmi dobrou představu o tom, jak vypadal typický seržant pluku Vélites císařské gardy."


Tabulka povinné výstroje:

předmět možnost zápůjčky
sako ano
kalhoty ne
spinky ano
čáko + příslušenství ano
vesta ano
převlekové kalhoty ne
kartuše + řemen ano
teletina ano
kabát ne
boty - střevíce šněrovací ne
puška AN IX + bodák ano (maketa)


Tabulka nepovinné výstroje:

předmět možnost zápůjčky
šavle (španělská replika) ne
šavle (kovaná kopie) ne
závěs na šavli ne
táborová čepice ne
košile ne
láhev, miska, lžíce, lampa ne