Pochod ku Hradci Králové 2010



Po delším čase nemusím sepisovat traktáty do školy, zkouškové období je za mnou a prázdniny jsou v plném proudu. Hurá, sláva, volné večery, vítejte… Po několika dnech ale zjišťuji, že mám trochu abstinenční příznaky. Večer mě to táhne k notebooku, prsty chvilku nepostojí, a psaly by...jedno, co. Takže jsem si řekl, že je čas, abych po čtyřech letech opět něco sesmolil na naše klubové stránky. Nevím, jaký bude výsledek, ale jisté je, že můžu být klidný, jestli mi za něj bude, či nebude udělen zápočet.

Po delší době absence mi tedy konečně nastaly relativně volné časy, a s nimi i účast na akcích. Hradec je pro mě každoročně asi to nejlepší, co rok přináší: je to dobrá akce, tradiční, kde nejsme cílem zbytečné buzerace, můžeme jí pojmout relativně tak, jak chceme, je tam spousta dobrých známých a kamarádů, je začátek léta, slunce, pivo, ženy, zpěv... co víc si přát. Již několik let začínáme hradeckou kampaň už ve středu večer, a přes čtvrtek a pátek pokračujeme pochodem na bojiště, kam přijede většina účastníků až v pátek večer. Ze začátku to byla snaha konečně naplnit věčné vychloubání a chytrosti mnoha účastníků, jak by bylo dobře pochodovat na bojiště v duchu tradic, stejně jako armády v době před 144 lety. Postupem času jsme ale dospěli k tomu, že nás pochod a věci s ním spojené baví už o hodně víc, než sobotní veřejná ukázka samotná.

Letos jsme se sešli ve středu večer na tábořišti na Chlumu. Účast byla ohromující, celkově 25 lidí, dva tažní koně, vůz a jeden jezdecký kůň s osádkou. Vzhledem k pokročilé hodině jsme v kruhu kolem lucerny, nahrazující ohniště, popili nějaké to pivko a brzy jsme se uložili dílem ve stavení, postaveném pro sobotní bitvu, dílem v trávě kolem; noc byla krásně teplá a hvězdnatá, a jak to na začátku července chodí, i docela krátká…

Ráno nás budila vymetená obloha a prudce stoupající teplota. Rozvezli jsme doprovodná vozidla po trase, pobalili neuvěřitelně rozsáhlý cikánský tábor, který jsme od večera vytvořili, naložili vůz, okšírovali koně, zapřáhli-a mohli jsme vyrazit. Kolona sestávala, jak už jsem naznačil, z jednoho vozu trénu, jednoho průzkumného jezdce a asi 20 vojáků. Dlužno podotknout, že někteří z těchto odvážlivců byli, jak se u nás v klubu genderově korektně říká, jiného pohlaví. Skupinu doplňoval odvážný sedmiletý člen Bismarckjugend, malý Hansi, a domorodý průvodce a stopař, maskovaný civilním oděvem.

Teplota brzy dosáhla příjemných 31° C, a vlněné uniformy, kožené pickelhaubny i stažené půllitry na nohou s několika vrstvami tlustých ponožek se bleskurychle nasákly potem. Trasa vedla z tábora na Chlumu do Čistěvsi a pak do lesa Svíb, kde se u pomníku myslivce konala první krátká pauza. Samotným stinným Svíbem jsme kolem množství pomníků a křížů prošli poměrně rychle, čehož jsme na rozpáleném makovém poli začali záhy litovat. Po dovršení nějakých čtyř kilometrů jsme dorazili do Benátek, kde nastala další pauza. Vzhledem k rostoucímu vedru jsme začali zjišťovat první ztráty; jeden z pěšáků byl po revizi puchýřů a strhané kůže z prstů na nohou umístěn na vůz, koně byli vyplaveni v blízkém potoce, a ostatní pěšáci vypili notnou dávku tekutin, která se z nich vzápětí vypařila.

Následovala cesta po rozpálené silnici do Hoříněvsi. Kilometráž raději nadále popisovat nebudu, lze ji odečíst z mapy; teplota se držela někde nad třicítkou, pod uniformami a v botách kdesi kolem bodu varu, a my jsme jen tiše proklínali každého, kdo kdy řekl, že Hradecko je rovina. V Hoříněvsi náš oddíl přepadl místní restauraci, rozvěsil po návsi propocené uniformy, vyjedl kuchyni, vypil zásoby malinovky a piva a shledával další ztráty. Početní stav puchýřů na pruských chodidlech stoupal bleskurychlým tempem, už nebyla nouze o zakrvácené ponožky. Nicméně-dali jsme se tak nějak dohromady, a beze ztrát na mužstvu, ženstvu i koňstvu jsme vyrazili dál.

Cesta vedla ze vsi na severovýchod, byla úplně rovná, kamenitá a teplota na ní dosahovala za tento den asi maxima. Zpod helem nám tekly proudy potu po obličejích, totéž čvachtalo v botách, der Wolf se začínal pomalu hlásit v kalhotách. Někteří z pěšáků začali pomalu, ale výrazně zaostávat za jednotkou, a když jsme za rytmického praskotu puchýřů dorazili do Lužan, bylo jasné, že budeme muset vůz zatížit opět o něco víc.

Po další etapě resuscitace jsme se vydali na závěrečnou etapu pochodu, do Habřiny. Nešli jsme, vzhledem k převýšení, přímo, ale jakousi cestou, kterou v tuto chvíli ani nemůžu najít na mapě, a která měla vést po relativní rovině přes les. Pravda, lesa jsme se dočkali…roviny však ne. Cesta stoupala, stoupala…byla čím dále vyježděnější a zarostlejší, koně se s vozem prodírali větvemi, vůz skřípal a rachotil po výmolech a za ním klopýtaly přízraky v uniformách. Jedinou výhodou byla poněkud nižší teplota, jelikož přes hustý podrost se slunce přece jen nebylo schopno prodrat. Vzhledem k terénu jsem si sedl na náručního koně, a s kolegou na koni podsedlovém jsme se snažili udržet nějaké stabilní tempo. Tato snaha skončila v okamžiku, kdy mi kůň uklouzl a elegantním přídřepem mě umístil do brázdy před vůz. Naštěstí v té chvíli hlásil náš jednočlenný jezdecký průzkum, že cesta vepředu se narovnává, notabene začíná prudce klesat, a odbočka míří do hustě zarostlého pole. Pravda, víme, že jezdit s koni, vozy a vlastně čímkoli do pole, kde roste nějaká kulturní plodina je pokleslé, zavrženíhodné a nežádoucí, ale jsou situace, kdy jde morálka stranou, a tato situace právě nastala. Vzhledem k prudce klesajícímu terénu jsem vylezl na vůz, chopil se brzdy a začal točit klikou. Přibrzdil jsem jednou, podruhé…a potřetí mi klika od brzdy zůstala v ruce. Materiál byl prostě už tak unaven, že celou anabázi vzdal. Pěšákova únava ale na rozdíl od materiálu takovouto katarzí nekončí, a infanteristům tedy nezbylo nic jiného, než se chopit vozu a funkci brzdy nahradit vlastníma rukama a nohama. Sjeli jsme z kopce, projeli polem a konečně se před námi objevil dnešní cíl cesty, ves Habřina.

Dorazili jsme na náves, vypřáhli koně, postavili pro ně ohradu, sházeli ze sebe všechny věci, mokré uniformy, mokré boty, mokré prádlo a mokré všechno ostatní, natáhli jsme přes náves provazy, kam jsme všechnu tu nádheru rozvěsili, převlékli jsme se do pruhovaných plavek s ramínky, odborně nazývaných hrošíci, a ulehli jsme s pivem v jedné a s cigaretou v druhé ruce do třiceti centimetrů vody v právě napouštěné požární nádrži. Ten pocit se dá popsat jen velmi složitě, snad jen-mnoho žen si stěžuje, že v životě nejsou schopny dosáhnout orgasmu: Pravím-není problém, pojeďte s námi, oblékněte si ke krku upnuté vlněné oděvy, stáhněte si případné větrací kanály pevně řemením, obujte si dvoukilové boty, na záda si dejte pár kilo naprosto zbytečných věcí, na rameno pušku, šlapejte s námi dvacet kilometrů ve třiceti stupních po asfaltu a kamení, a až se večer svléknete a lehnete si do chladné vody, bez problémů poznáte, co je to uspokojení.

Poněkud unaven tímto orgasmem, a asi také trochu úpalem, který jsem si přes den pořídil, rozhodl jsem se někdy kolem sedmé, že se na trávě na návsi mezi roztahanými věcmi trochu natáhnu. Kolem desáté, když nastala noc, pojistil jsem si natažení ještě spacákem, někdy po půlnoci jsem ještě zaslechl, jak naše pěchota vyje a výská u místního gasthausu, a když jsem si konečně trochu odpočinul, bylo půl páté, svítalo, a zdálo se, že zábava skončila. Stůl před gasthausem byl zavalen vypitými půllitry a láhvemi, v ohradě leželi na trávě tři úplně vyřízení spící koně, přes náves se strom od stromu táhly provazy s rozvěšenými hrošíky, saky, košilemi, kalhotami, ponožkami, ručníky a spodním prádlem, a všude kolem v trávě po celé návsi ležela armáda v různém stádiu rozkladu-někdo ve spacáku, někdo bez, někdo dokonce i bez bot, jak si kdo ustlal, tak si lehl.

Ráno nás přivítalo-překvapivě-pálícím sluncem. Opět jsme pobalili ještě o něco cikánštější tábor, odlehčili vůz, zapřáhli, přibrali dalšího rekruta, který právě dorazil, a vydali se vstříc dalším kilometrům. Pátek měl být vylepšen o to, že jeho součástí byl i oficiální pochod. Ten sestává z toho, že na kilometricky velice umírněnou trasu vyrazí i některé jiné jednotky, které jsou nám dílem kolegy, dílem protivníky. Vzhledem k tomu, že se na východiště i z cíle pochodu přesunují autobusy, získaly si od nás již před lety obdivnou přezdívku Infanterie zu Bus.

Po dalších dvou kilometrech a jedné ztrátě, zapříčiněné dílem puchýři, dílem úpalem, jsme dorazili do Rodova, kde měl být sraz s výše zmíněnou autobusovou pěchotou a jezdectvem obou stran. Na místo dorazilo skutečně několik pruských fussilierů a jezdeckých koní, včetně mého, ale to bylo vše. Nikde žádný velitel, nikde nikdo, kdo by věděl, co se děje. Vyslali jsme tedy na průzkum na přístupy k vesnici našeho jediného jezdce, s tím, že pokud padne na nepřítele, je třeba, aby ho obklíčil a pokud možno zlikvidoval. Od jednoho z fussilierů jsem zvěděl, že situace je následující: my jsme zde, nepřítel to neví. Nepřítel je jinde, ale kde, to zase nevíme my. Dále se v okolí vyskytuje naše i nepřátelská jízda, ale ani jedna netuší, kde je ta druhá, stejně jako netuší, kde se nachází naše, nebo nepřátelská pěchota. K završení všeho-ani my, ani nepřátelská pěchota nemáme tušení, kde je naše či nepřátelské jezdectvo. Suma sumárum-akce začínala vypadat velmi rakousky. Aby v této situaci nebyla nuda, rozhodla se moje již osedlaná kobyla, že jí to takhle opravdu nebaví, utrhla se od stromu a vyrazila cvalem domů. Jedině díky obětavosti a rychlosti slečny Lucie jsem den nezavršil jako opěšalý jezdec.

Vše se nakonec v dobré obrátilo, vyrazili jsme z Rodova, a po několika stech metrech se překvapivě sešla všechna pěchota i jezdectvo obou stran. Trasa dne byla naplánována asi na šest kilometrů, cestou probíhaly boje přes pole a lesíky. Rakušané obsadili i vybydlené nádraží v Sendražicích, odkud je ovšem naše pěchota bystře vyhnala. Při odpočinku pěchoty na kraji Sendražic, asi po dvou kilometrech cesty, jsme byli svědky zajímavého rozhovoru v řadách infanterie zu Bus: Fussilier: „Hele, jak je to ještě daleko?“ Feldwebel: „No asi dvakrát tolik, co sem“. Fussilier: „Ty krávo…to si dělají prdel…?“ Nedělali, bohužel, pochodová trasa měla opravdu dobrých šest kilometrů...

Ze Sendražic vedla cesta na Hoříněves, kde jsme my už byli včera. Autobusová pěchota toho asi měla už dost, protože po opuštění Rodova boje v podstatě skončily, a trosky armád se vlekly v pálícím slunci vpřed s jedinou představou, dorazit do cíle živí. To se většině také podařilo, a na konci cesty nás všechny uvítala osvědčená army-friendly ves Hoříněves. Vedle požární nádrže, kam vzápětí naskákala polovina mužstva i polovina koní, nás očekávala restaurace s výborným gulášem a vychlazeným pivem, samozřejmě na účet obce. Dlužno říci, že takovýto přístup k reeanactmentu je poměrně řídký, ale o to více oceňovaný všemi, kterých se týká.

Hoříněves byla cílem dnešního pochodu. Odsud se armády přemístily autobusy do Hradce Králové, kde je čekala přehlídka na náměstí, a po večerním přesunu na Chlum většinu už pak jen pohoda a resuscitace. My jsme, vzhledem k tomu, že jsme byli od čtvrtka od rána na cestě, ještě kolem desáté večerní postavili tábor a nachystali se na noční pochodňový průvod na hřbitov pruské gardy. Je to akce, jejíž tradici jsme před léty založili, a která není tak samoúčelná, jak by se snad mohlo zdát. Občas-jako třeba letos-nás doprovodí i některé jiné jednotky, a především-akci vzalo za své i mnoho místních lidí. Když pochodujeme za svitu loučí s kapelou na čele přes vesnici, všude postávají hloučky místních obyvatel, kteří na nás už třeba hodinu čekají, a připojují se za kolonu. Další vždycky čekají na hřbitově, ale když jsme letos přicházeli za dunění bubnů tmou, osvětlovanou jen mihotáním pochodní ke hřbitovu, byl jsem i já překvapen jejich počtem. Lidé stáli ve dvou, ve třech řadách všude kolem hřbitovní zdi, v naprostém tichu. Napochodovali jsme na hřbitov, a když pak hptm. Dufek pronesl krátkou a velmi civilní řeč, drželi jsme minutu ticha, na plastice umírajícího lva na pomníku gardy tančily odlesky plamenů, kolem mlčela a asi hodně přemýšlela spousta lidí, a já jsem měl pocit, že děláme něco, co má smysl.

Co dodat dál? Samozřejmě, že ten večer oficiální akce teprve začínaly, ale pro nás už byl vrchol vlastně za námi. Ano, po návratu do tábora jsme si kolem jedné ranní také udělali pohodu. Ráno nás čekal pochod vesnicí k Baterii mrtvých, pietní akt a kladení věnců, a odpoledne bitva. Nebyla nijak překvapivá, ale užili jsme si jí, a snad si jí užili i diváci. Po těch letech, co na Hradec jezdíme, je bitva samotná vlastně už rutina, s ostatními jednotkami jsme schopni kooperovat v podstatě bez nějakých řečí a vysvětlování, jen na základě očního kontaktu a logické úvahy. Pravda, vyskytují se nečestné výjimky. Těžko si lze vlastně vůbec něco myslet o jednotce rakouských myslivců, která, ač pobitá leží kolem statku, najednou vstane, seřadí se a v pochodovém tvaru projde mezi dvěma pruskými kolonami, kde se seřadí do tvaru bojového a začne si za jejich zády hrát na hrdiny, naprosto ignorujíc nejen scénář, ale i prostou logiku věci, nebo o nesmrtelných saských myslivcích, kteří v síle pěti lidí nedokáží nic jiného, než se z boku rozeběhnout na třicetičlennou pruskou kolonu, srovnanou do linie proti pěší koloně rakouské. Na takovýto manévr se dá těžko odpovědět jinak, než pažbou jehlovky, ale je škoda, že podobné přihlouplé „akce“ poněkud kazí dojem z celé bitvy, a diváky uvádí do duševního zmatku a dělají na ně dojem, že místo věrohodné rekonstrukce bitvy si před nimi někdo prostě jen hloupě hraje na vojáčky.

Pobitevní odpoledne a večer je pohoda. Rozebírá se bitva, pochod, staré i nové příhody, lidé mají konečně čas si trochu popovídat. Od roku 2000 se v sobotní odpoledne koná fotbalový zápas Prusko versus Rakousko s podtitulem Sportem proti válce, jehož tradici náš klub taktéž založil. Letos to byl ovšem druhý ročník, kdy na pohár pro vítěze nepřibyla cedulka vítězného týmu, prostě proto, že se zápas nekonal. V roce 2006 to bylo poprvé z důvodu, že v roce kulatého výročí bylo akcí, pochodů a přehlídek tolik, že na zápas prostě nezbyl čas. Letos k tomu došlo proto, že rakouská strana jednoduše nebyla schopna-nebo spíše ochotna-postavit mužstvo, a to ani v nějakém omezeném měřítku. Škoda…? Možná ano, pro nás tedy jistě. Ale těžko někomu vnucovat zábavu v jakékoli formě. Pokud si rakouská armáda není ochotna ze svého odpoledního volna vydělit jednu jedinou hodinu, a raději se věnuje vyřvávání písní, jak pochodovala na Hercegóóóvinu, a za císaře a jééého róóódinu, a stačí jí to ke štěstí, budiž jí přáno. Jen bych pro příště prosil, aby omezila volume, a reproduktory otočila směrem k lesu raději rovnou, v pruské armádě má totiž většina lidí, bohužel, hudební sluch.

Závěrem…samozřejmě, zakončili jsme nočním tancem na diskotéce v okovaných bagančatech, s pivem a obluzováním místních krasavic…tradice jsou prostě tradice. Přes zběsilé počasí to byl hezký ročník. Sluší se poděkovat všem našim vojákům, kteří se alespoň vydali na pochod, a i když nedošli, zkusili to. Sluší se poděkovat všem našim vojenským ženám, které to zkusily také, a na rozdíl od mužů došly všechny, bez ztráty kytičky, a bez řečí. Sluší se poděkovat všem koním, kteří toho také měli plná kopyta, ale přesto neřekli ani slovo protestu. Dík patří i lt. Korbelovi za výběr pěkné a v rámci možností ohleduplné trasy. Příští rok nás hradecké bojiště zcela určitě uvidí opět, v plné kráse, nebo snad ošklivosti-nevím, to nechám na posouzení jiným.

Pavel Kmoch, hptm. des 1en Garderegiment zu Fuss


foto: k dispozici ve fotogalerii