Pochod 1. pruského gardového pěšího pluku ku Hradci Králové 2008

Den první

Tak je to tady. Roky pečlivého výcviku snad konečně přijdou vhod. Náš milovaný král Vilém je v nebezpečí. Naše klidné hnípání u Dvora Králové je vyrušeno zprávou o tom, že nedaleko pevnosti Hradec Králové se vojsko po přímým velením Jeho Veličenstva dostalo do zlé potyčky ze zřejmě velkou přesilou nepřítele. Pod velením našich dvou důstojníků se chystáme ve Dvoře Králové do pochodové ústroje a probíhají kvapné přípravy na urychlený přesun k bojišti. Vzájemně si pomáháme nandat telata, fasuje se munice. Vojín Kentán, který má zbrusu novou jehlovku a závidí nám naše o něco lepší mosinky, tento fakt maskuje pýchou a opakovanými ódami na Dreysseho systém. Poslední promazání závěrů, silácká slova o pouhých 30 kilometrech a už se stříbrné piklhaubny hrdě blýskají v řadě jedna vedle druhé. Dostávám šikovací praporek, nasazuji ho na bodák a stavím se do čela jednotky vedle poddůstojníka. Uf, vidina pušky pohodlně nesené na řemeni padla.

Vrchní velení kdesi naverbovalo místního vozku, který nakládá proviant a dostatečné zásoby vody. Již v brzkých ranních hodinách je jasné, že den bude extrémně parný. Ale toho se nebojíme, jsme přeci Garda! Zwei Linie antreten, stillgestanden, rechts um! Maschieren Marsch! Vůz mizí i s vodou kdesi v dáli a my se vydáváme na pochod. Zvesela, plni optimismu, těšíme se na výjevy, které cestou uvidíme, a na dobrodružství, která prožijeme.
Hned za Dvorem se cesta začíná nebezpečně zvedat do kopce. Potkáváme několik vojáků řadové pěchoty, jeden z nich se nabízí jako znalec místního terénu, že nás povede zkratkou. To se bude hodit.

Po prvních třech kilometrech začíná být vedro poněkud vlezlé. Jakýsi šprýmař mi do piklhaubny zabudoval sprchu. V prudkém stoupání lesem poprvé vyvstává otázka: co s vojíny, kteří v důsledku přehřátí odmítají pokračovat dál? Zastřelit, říkají jedni, nechat chcípnout jen tak, nábojů je málo, ozývají se jiní. Nakonec se však všichni vzmuží a stoupání zvládnou. Jsme přece Garda! Vrchol stoupání je odměněn pramenem přírodní, ledové, lahodné vody a krátkým odpočinkem k nabrání sil. Mezitím míjíme místo, kde z projíždějících sanitních vlaků skládají ty, kteří cestou svým zraněním podlehli. To jednomu na morálce moc nepřidá.

Po statečném zdolání posledního krpálu vylézáme ze stínu lesa na výheň sklizeného pole. Čůrky potu mi stékají až tam, kde záda ztrácejí své dobré jméno, a hrozí opruzeninou, tak řečeným vlkem. Zatím se mu statečně bráním. Asfaltové cesty jsou tak rozpálené, že se na ně lepí obuv a nohy nehorázně pálí. Ale vidina panovníka nechaného napospas nás žene neúprosně dál. V první vsi doháníme náš povoz, doplňujeme vodu a jdeme dál. V další vsi máme krátký odpočinek. Nebýt neodbytného sedláka, který zde otravoval svou hlasitou kosou, bylo by to přímo lahodné zastavení. Než ho stačíme proklát bodáky, vyráží se dál.
K večeru obsazujeme místní přírodní lázně, kde smáčíme utrmácené nohy (ryby v rybníce mají jistě doteď toxikační trauma), spočítáme puchýře, nakrmíme kručící žaludky a s obavami sledujeme, jak se při 36 °C ve stínu na obzoru počínají kupit kumuly. Asi bude chcanec. A byl.

Hnáni šíleným počasím, opouštíme lázně a jdeme dál. Po několika metrech si kdosi všímá že nemám tele (odložil jsem ho na vůz). Odehraje se tudíž následující, později vojínem Kentánem přímo glorifikovaná debata:

„Hele, Honza nemá tele.“
„Jo, já nemám tele, zato mám praporek.“
Zezadu: „Já nemám praporek, zato mám vlka.“

To byl vojín Adam. Jediný pohled zpět a je jasno. Daleko nedojde. Dáváme mu však šanci a nestřílíme ho hned.

Zcela utrmáceni se ve večerních hodinách, kdy je již úplně zataženo a vítr bičuje naše tváře, dohrabáváme do Cerekvice nad Bystřicí, kde rekvírujeme zámecké podloubí. Adam chybí.
Posléze se však objevuje na obzoru a ze způsobu jeho chůze je nám patrno, že zažívá cosi strašného. Dva vlci jako buci se usadili na jeho stehnech a nehorázně ho mučí. Začíná vietnamský horor, provazy deště se řítí z nebe téměř vodorovně, a tak je asi čas jít spát. Ošetříme si puchýře, Adam si pečlivě namaže svého „pana Wolfa“, Kentán nám na dobrou noc řekne ještě jednou pohádku o Dreyssovce a o Adamovu vlku a už se chrní. Ze spánku nás příliš nevytrhne ani páreček místních lascivních dívek mdlého rozumu, které kde se vzaly, tu se vzaly, pokoušely se gardisty zaujmout jakýmsi statným bachařem. Poté, co jsme je vyzvali, aby pana bachaře i s jeho „hustou bouchačkou, vole“ přivedly, že si potřebujeme zastřílet mířidla, nás kvapně opustily ve svém rozvrkaném kočáře. A můžeme konečně spát.

Den druhý

Ráno leje jako z konve. Zcela promáčení se setkáváme s opozdilými voji Gardy i řadové pěchoty. Rakouské sbory v noci obsadily jižní cíp obce. Taktickým obchvatem je vytlačujeme k lesu. Hned na kraji lesa ztrácíme vojína Kentána. V pekle lesní bitvy, kdy jsme doslova museli bojovat o každý strom, se ukázalo, že součinnost dobrého velitele, dobrých mužů a statečné jízdy zaskočila naše nepřátele a tak jsme rychle pronikali do jejich řad. Netrvalo dlouho a tlačili jsme ustupující Rakušany z lesa ven a přes pole do další vsi. Mezitím se za velkého ohlasu našel Mentám, a tak jsme byli opět kompletní, beze ztrát.

Rakouská pěchota se bránila houževnatě, místy až urputně. Když nám bylo nejhůře, zachránila nás žena pluku Vlasta, která odkudsi z podvazku vytáhla granát a vrhla ho na saský sbor se slovy „seš mrtvej“. A neminula. Postupujíce nekompromisně dále, znaveni dlouhým pochodem, mučeni puchýři a dotěrnými vlky, potřísněni krví nepřátel, dorazili jsme v poledne k obci Hoříněves. Zde se strhla opravdu krvavá a zdlouhavá řež, neboť odhodlané rakouské sbory bránili věc nejcennější – totiž jídlo. Lstivě jsme v pravý čas provedli obchvatný manévr, dostali se do týlu nepřítele a jako první obsadili polní kuchyni. Výborné klobásky a zlatavý mok nám vrátily sílu a maje speciální úkol, odtrhli jsme se od zuřících bojů a lesem přes Máslojedy jsme nabrali svižný krok na Chlum. Náš král od nás očekával obsazení obce Chlum a dobytí tamních dělostřeleckých rakouských pozic. Zcela znavení, téměř bez munice, propocení, posléze zmoklí, s nohama zmasakrovanými žhavým asfaltem a nekonečným pochodem, a přece šťastní, jsme v pátek odpoledne dorazili na určené stanoviště před obcí Chlum v předvečer strašné bitvy.

O událostech pátečního večera se ze dvou důvodů zmiňovat nebudu. Zaprvé je to zbytečné a zadruhé, kdo tam byl, ten ví… A kdo nebyl, nepochopí.


Hans, Graf von Gallas, Grenadier des erste preussische Garderegiment zu Fuss


foto: k dispozici ve fotogalerii