Tam u Králova Hradce…

Na 141. výročí Bitvy u Hradce Králové jsem se po zážitcích z loňska asi jako všichni moc a moc těšil. Slibovaný pochod v délce „jen“ 15 km s povozem, pak pochod společně s jinými jednotkami, to vše slibovalo naprosto nevšední zážitek. A tušení mě nezklamalo.
Ve středu jsem na místo srazu dorazil s Nézou ke svému překvapení ve 20.00 jako první. Po cestě jsme předjeli pana Jana, hraběte Gallase, co se vlekl po svých ze Všestar. Nakonec jsme se sešli všichni, 10 šílenců. Po krátkém posezení jsme padli do stanů, ráno nás čekal perný den.
Druhý den naklusali do tábora dvě šimly, povoz a vozka. Naskládali jsme stany do žebřiňáku, do telat dali to nejnutnější a vyrazili na cestu. První kilometry vedly po celkem frekventované státovce a tak mě připadalo, že rychlý pochod je nutný. Jenže s postupem času a kilometrů rychlost neklesala a my neustále šlapali za svižně jedoucím vozem. Pravda, měli jsme i zastávky, kde nás domorodý lid vlídně vítal kávou a cibulí, ale Nechanice byly stále daleko. Konečně jsme je v dálce uviděli, a to už jsem bojoval sám se sebou. Nakonec naše skupinka zakotvila v hospůdce na hlavním náměstí, kde jsme se stali atrakcí. Zde se musím přiznat, že moje vůle se zlomila a tele putovalo na vůz. Po krátkém osvěžení jsme se vydali na poslední úsek cesty. Všichni se naskládali okolo povozu, chytli se ho jako klíšťata a šimly nás táhli k Hrádku. Poslední stovky metrů se změnily v boj o to, kdo se pustí a padne a kdo vydrží. Nepustil se nikdo a tak jsme rozbili tábor na zahrádce za domem našich rakouských kamarádů. Vozka vyhřebelcoval koně, my něco pojedli a pak poseděli u ohýnku. Pravda zábava vázla, každý myslel na své rozbité nohy a přemýšlel, co ho zítra čeká. Ve 23.30 se už táborem ozývalo chrápání vojska a mlaskání koňů.
Pátek začal šokem. První, co jsem po probuzení viděl, byla Katka (kůń), co na mě zírala dveřma od stanu. Nicméně jsem vstal, uvařila se káva, posnídalo se, zabalilo se, podgumy měli spásný nápad dát telata na vozy a zatímco naši velitelé se odjeli vyžívat v požitku jízdy na koni, nás zbylých osm vyrazilo na pochod zpět na Chlum. U kostelíka se sešlo několik pruských a rakouských útvarů, docela početná rakouská kavalérie a docela nepočetná pruská jízda. Byli jsme upozorněni, že po cestě bude tu a tam bitka, ale nic velkého. Omyl.
Po vstupu do lesíka u Hrádku se rozhořely tuhé boje nejprve mezi myslivci a námi, pak se do toho zamotala rakouská pěchota. Nakonec jsme byli v širé louce zaskočeni jízdou a „klumpen“ (hlouček ječících, pískajících a jinak rámusících pěšáků, na které se řítí tunová monstra s kopytama jak poklop od kanálu) bylo jediné řešení. Pomalu jsme se probojovávali lesíkem. Nutno dodat, že kdykoliv jsme se pokusili o obchvat, jízda nám to vždy překazila. V jednu chvíli se nám povedlo Rakušáky dostat do kleští a sebevražedným útokem jízdu i vyděsit, ale nakonec z toho bylo zase „klumpen“. Péťa Preis se nám svěřil, že se mu dokonce jeden kůň snažil sníst piklhaubnu.
Boje pokračovali po polích a lánech až do vesničky Přím, kde se nám povedlo Sasíky, jinak vedoucí perfektní ústupový boj, drtivým útokem skrz křoví v místním parku překvapit a porazit. V místní restauraci se jednotky zastavili na gulášek a občerstvení. Bitka dále pokračovala směrem na Probluz, kde se opět válčilo v parku. Dokonce při jedné srážce došlo k mému zajetí nepřítelem, ale kluci drtivým útokem moji osobu osvobodili. Nakonec jeden z myslivců zjistil, že je tlačí osm Prusů a už nás hnali s výkřikem “je jich jen osm, na ně!„
Po pietním aktu na hřitově 18. pěšího pluku se pokračovalo dál. Byl už znát nedostatek munice, nikdo s takovou řeží nepočítal, docházeli nám i zásoby na žebřiňáku.
Život nám neustále zpestřovala rakouská kavalérie, no my jí taky dost provokovali voláním „mlíkaři“ atd, která na nás útočila, kde se jen dalo. Nakonec se začala projevovat i únava, koneckonců se bojovalo skoro 6 hodin. Jednotky se dovlekli do Rozběřic, kde byla před poslední bitkou hodinu pauza. Popadali jsme na zem u místní jednoty, skoupili v krámu pivo a ponožky a v 17.30 se vydali vzhůru Úvozem mrtvých. Tam se k nám připojil i poněkud zdrchaný Lebros a po našem souhlasu se ujal i velení. Bitka o Úvoz mrtvých byla asi zajímavá, ale my z ní skoro nic neměli. Nakonec se schvácení Rakušané vysápali na kopec, po salvě „padli“ a bylo hotovo. Následoval přesun do tábora, kde se postavili stany, a pak už jsme po večeři jen seděli a probírali den. Bylo to fakt bezva. Kolem deváté se začala naše parta sbírat ke každoročnímu pochodňovému průvodu na pruský hřbitov. Mě a kolegovi Jelínkovi připadla ta čest nést věnec. Seřadili jsme se do tvaru a vyrazili. Jako vždy to byl zážitek. Na krásně zrekonstruovaném hřbitově jsme tentokrát pobyli déle. Po položení věnce (snad jsme to nezvorali) nás čekala velice pěkně komponovaná světelná show, podobná té co jsme viděli loni na kulatém výročí. Ten Balcárek nás vždy překvapí… Sobota se už moc od běžného schématu nelišila. Příjemnou změnou bylo, díky tomu, že tábořiště letos bylo na sokolském cvičišti u rozhledny, že se k Baterii mrtvých nešlo přes vesnici kolem dokola, ale jen pár metrů okolo muzea. Po pietním aktu jsme se přesunuli zpět do tábora, něco pojedli a začali se chystat na hlavní bitvu, letos pod názvem „Poslední útok Rakušanů na Chlum“.
Bitva se letos odehrávala na jiném místě, což byla také příjemná změna. Rakušanů byla docela slušná přesila, a tak jsme se řezali ostošest. Na bojišti se objevili i naši známí „mlíkaři“, zpočátku nás neviděli, ale po chvíli už se zase dělalo „klumpen“. Baráčky vybuchly, Rakušané zaútočili a popadali a bylo po bitvě. Přesunuli jsme se do tábora, někteří odjeli a my jsme po fotbálku (4:1 pro Prusko) začali provozovat kulturu. Ráno v neděli už zbylo jen zabalit a odjet. Takže dík za super zážitek. Příští rok by se pochod měl opakovat, dokonce ze strany od Hořiněvsi, odkud garda útočila na Chlum, což by pro nás mělo být zajímavé.
Takže za rok…


Condor


foto: k dispozici ve fotogalerii