Pochod Pruské gardy 2006

140. výročí rozhodující bitvy u Chlumu Prusko-rakouské války jsme se rozhodli si připomenout poněkud obsáhlejším podnikem, než je obvyklé. Dohodli jsme se, že si mimo bitvy samotné připomeneme i další neméně obdivuhodný artikl tohoto střetnutí – totiž pochodový výkon pruského vojska, jmenovitě gardy. Trasu jsme museli poněkud zkrátit (cestu z Jeny k Chlumu celou projít nelze, zaměstnavatelé většiny z nás by pro tento záměr patrně nenašli pochopení), volba padla na poslední úsek z Dvora Králové na Chlum.
Pavka s Lebrosem strávili přípravou této akce spoustu času, neboť dobový způsob týlového zabezpečení, totiž kontribuce a rekvizice, by se zřejmě u obyvatelstva nesetkal s úspěchem a bylo tedy nutné použít mírovější a k obyvatelstvu šetrnější metody. Výsledná podoba pochodu byla následující: výchozí bod - zahrada Domu dětí a mládeže ve Dvoře Králové, další nocleh v Hoříněvsi na hřišti a konečně Chlum. Spát se bude ve stanech, které se převezou v autech (přece jenom koňský povoz není v současnosti obvyklý a vozků, stájí a koňů je jistý nedostatek). Vše ostatní si poneseme sami (tedy každý půjde v kompletní uniformě s teletem, kabátem, brotsakem, opaskem se sumkami, zbraní, piklhaubnou a pokud možno v půllitrech). Dále si s sebou na žebřiňáčku povezeme zásobu vody a pár dalších neskladných věcí a celou trasu ujdeme pěšky (na rozdíl od jiné pěchoty zu Bus).
Ve středu 28. června 2006 odpoledne jsme se začali slézat ve výchozím bodě, stavět stany, rozdělovat poslední chybějící výstroj, když dorazil Pavka a počastoval nás důležitou zprávou: první etapa pochodu nebude původně ohlášených a z mapy odhadnutých 15 km ale poctivých 22 a ještě kousek (zacházka na velitelské stanoviště korunního prince). Zprávu jsme přijali chladně, co to je pár kilásků navíc, tak holt půjdem o 2 hodiny déle, no… Dostavěli jsme tábor a vyrazili do hospody, kde se každý připravil na následující den podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když se Vazda soukal do spacáku, oznámil nám: „Děsně chrápu“, vzápětí usnul a … nekecal .….
Ráno bylo příjemně pod mrakem, tedy jsme se sbalili, složili tábor, stany naložili do aut, řidiči je převezli do Hoříněvsi a vrátili se zpět. Znovu nám potvrdili, že pochodová trasa výrazně překračuje původně plánovaných 15 km a že je navíc okořeněna pěknými kopečky. Informaci jsme vzali na vědomí, seřadili jsme se a vyrazili. První (a toho dne jediná) ztráta nás potkala hned za druhým kruhovým objezdem (v našem případě obchozem) ještě v samotném Dvoře. Vazda se nám nebezpečně rozpajdal, stěžoval si na kotníky, pušku odevzdal do žebřiňáčku a odebral se stopovat. My ostatní jsme zdolávali první a největší stoupání. Asi v první třetině zazvonil Kondorovi telefon. Zvedl ho, chvilinku soustředěně poslouchal lamentace a pak odvětil: „Hele, jdu ze Dvora na Chlum pěšky s teletem a kabátem na zádech, na rameni mám pušku, jdu do kopce a je mi vedro. Tak si to přeber, jak umíš a pošli mi to Smskou!“. Následně hovor ukončil a dále vytrvale stoupal…
První plánovaná zastávka nám jaksi nevyšla – obchod zavřel asi 5 minut před naším příchodem a nejevil žádných známek toho, že by se uvolil občerstvit pocestného. Zalovili jsme ve vozíku, vyrobili střik, počkali na opozdilce a sunuli jsme se dál. Další zastávka byla o poznání krušnější. Nějak se mi zdálo, že mi někdo do bot nasypal v nestřeženém okamžiku žhavé uhlí. Pokusil jsem se zchladit nohy v přilehlém potoce, ale bez úspěchu, voda v něm byla patrně vařící, neboť vůbec nechladila. Jediné, co se mi povedlo, popálit se od kopřiv. Začal jsem se zamýšlet nad tím, byl-li pochod dobrý nápad. Opozdilci dorazili, jakžtakž se vzpamatovali a šlapali jsme dál. Naším dalším cílem byla hospoda na 14. kilometru naší štreky. Poslední cca půlkilometr byl pro mě utrpením. Přemýšlel jsem, co zahodím, nebo jestli radši neumřu.
Hospoda byla vysvobozením. Shodili jsme co se dalo, objednali jídlo a pití a i přes omezenou povolenou konzumaci (zejména příděl piva byl velením limitován na maximálně 2 kusy na osobu (Nezmar 3,5 :) ) jsme ji bez velkých potíží z větší části vypili a vyjedli. Po hodině odpočinku jsme razili dál. Nohy zregenerovaly, skoro tři čtvrtiny cesty za sebou, do budoucnosti jsem hleděl optimisticky. Optimistický jsem byl ještě na stanovišti korunního prince, na lesní cestě a chvilku na asfaltce. Ta musela být snad špatně postavená nebo co, neboť na cca 200m úseku třem lidem praskly puchýře a další začali výrazně pajdat. Dosud docela pohodlné půllitry se pomalu měnily ve španělskou botu z rozžhaveného železa.
Zastávky byly častější, z okolní krajiny si nic moc nepamatuju. Soustředil jsem se pouze na asfalt před sebou, abych snad náhodou nešlápl na kamínek, pecičku, nebo podobné mučící zařízení. Konečně jsme z okresek došli na státovku, kde jsme roztahaný útvar uspořádali, dopředu postavili Hadouška, aby určoval přátelské tempo všem, a kulhali dál. Pochod invalidů jsme doprovázeli zpěvem optimistických písní (Jdou vojáci jdou, jaká je to krása…), které občas vyznívaly jako hořká ironie. Někdo se dožadoval nějaké veselé příhody z natáčení. „Di do prdele!“, ničeho veselejšího se nedočkal. Konečně míjíme ceduli Hoříněves, dnešní cíl. Hadoušek pochod ve tvaru vzdává, dobelhá se osamoceně.
Z posledních sil přes vesnici nasadíme parádemarš. Odbočujeme na rozmlácenou cestu ke hřišti. Najednou se Kóža otočí a zahuláká „Buvár a Pekyše!“, na to se Ondra rozkymácí, vypadne z řady a zřítí se na trávu. „Já vás dojdu!“, hlásí z leže. (Vysvětlení: pan Koželský záviděl ostatním zpěv a vtipné poznámky, tak chtěl také něco říct. Nic jiného než zmíněný výrok ho nenapadlo. Ondra v zoufalství nad svou mizernou situací usoudil, že zatímco on téměř umírá, ostatní jsou na tom tak dobře, že můžou provozovat hloupé vtipy. To ho rozhodilo tak, že na chvíli rezignoval.)
Dopochodovali jsme před paní starostku, vyslechli kraťoučké přivítání, přijali první pomoc ve formě klobás a piva a pajdali se stavět tábor. Naše krokové variace byly zdrojem všeobecného obdivu a veselí. Po zutí bot jsme uspořádali ještě velikou výstavu puchýřů (netušil jsem, kolik druhů může existovat). Pak se už jen pilo, jedlo, zpívalo... (Martin Kunc slavil 40......) a taky trošičku spalo.
Ráno mě probudilo Vazdovo chrápání a mírný déšť. Postupně se budili ostatní (povětšinou našlapovali velice opatrně, snad aby trávník neutrpěl) a déšť sílil... Seděli jsme pod přístřeškem, postupně snědli, co se dalo, koukali naštvaně na déšť a čekali. Déšť přešel v liják. Najednou se Lebros postavil, došel těsně ke kraji přístřešku, podíval se do zamračeného nebe a zakřičel: „Ještě klidně přidej, jen ať leje víc! Pak se ale nediv, že ti ukřižovali syna!“ a zase si sedl.
Nepřestávalo. Sbalili jsme mokré stany, řidiči je odvezli na Chlum, tam je postavili a vrátili se zpět. Déšť, který mezitím ustal, znova začal. Zformovali jsme oddíl a vyrazili. Záhy nás opustil Petr a Ondra. Šimy nevyrazil vůbec, neb si pořídil celochodidlový puchýř a vyrazil domů... Až do hospody v půlce štreky se cesta neuvěřitelně vlekla. V hospodě bylo sucho, teplo a Rakušáci, kteří absolvovali podobný podnik jako my. Zkejsli jsme tam hodinu, dali jídlo pivo(a), panáčka(y) a razili dál. Přestalo pršet, zbýval kousek, tak jsme to vzali pěkně zostra a se zpěvem. Projdeme Chlumem, probrodíme se blátem pod táborem (zde vozíček upustila obruč, což bylo záhy opraveno), nastoupíme, přesuneme stany, neb původní dispozice k jejich postavení byla vadná, vybalíme věci ....... Tím nám končí pochod a začíná akce Chlum 2006.
P.S.: Bylo to super!


Michal Exner