Chlum 2006

Pátek
Přesunuli jsme stany, vybalili věci a snažili se na vlhké louce zaujmout co nejpříjemnější polohu, která by pomohla k regeneraci po právě proběhlém pochodu. Postupně dojížděli ti, kteří měli to štěstí, nebo smůlu, že se pochodu nemohli zúčastnit. Courám táborem, prohlížím si děla. Obdivuji rakouskou osmiliberku. „To je Nácíček!“, prozrazuje hrdý dělostřelec jméno domácího mazlíčka a dodává, že mají ještě jednu. No nazdar...
Pavka s Lebrosem odjíždí pro další věci a velení přenechává Tomášovi. Nijak moc jsem nezregeneroval, když přišel pro nás první bod letošního programu – odjezd na úvodní pochod Hradcem. Zajímavé, že jsem si nikdy předtím nevšiml, jak mají v Hradci Králové nerovnou dlažbu. Busem se vracíme zpět, ani nestačíme moc obdivovat náš nový čerstvě postavený přístřešek, rozdávají se pochodně, opět se řadíme. Tentokrát půjdeme jen kousek, položit věnec na hřbitov pruské gardy. Jdeme bez bubnu, nikdo nemluví, jen boty mlátí do asfaltu. Položíme věnec, chvíli tiše postojíme a pochodujeme tradiční trasou k hospodě na Chlumu. Mám všeho dost. Najednou jsem, ani nevím jak, metr mimo řadu... Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě byl tento v podstatě nejprostší bod programu asi nejemotivnějším zážitkem z celé akce. Jestli proto, že jsem si zároveň hrábl na dno, nevím, neumím to vysvětlit, ale je to tak.
U hospody nemám ani sílu dát si pivo, chvíli tupě sedím a pak jdu spolu s podobnými troskami do tábora. Cestou dostávám krásné křeče do chodidel. V táboře jsem se zřítil na lavičku a trpěl jsem. Nebýt pomoci od dělostřelců, kteří u nás v azylu čekali, až jim někdo konečně řekne, kde si můžou postavit stany, asi bych se nezul a od nohou umřel. Bosky je mi líp, vyloudím z Majdy flašku hruškovice a spolu s Kóžou a Hadouškem ji vyochutnáváme do dna.

Sobota
Ráno mě probudilo sluníčko a Vazdovo chrápání. Všechno bylo po včerejším dešti protivně vlhké. Zejména boty a ponožky. Beru si rezervní suché (3 páry) a pokusím se obout. Nemožné. Boty se zcvrkly a navíc byly opatřeny žhavými špendlíky, které se zarývají do pat. Postupně sundám 2 páry ponožek a konečně se mi po asi půlhodině námahy daří obout. Chůze je snad za trest. Jediné, co mě může utěšovat, je to, že ostatní jsou na tom mnohem hůř. Já mám puchýře prosté, neprasklé. Jiní je mají krvavé. Vítězem soutěže o nejzrasovanější nohy je Lebros. Vlasta vybaluje svou cestovní opravnu nohou a snaží se napravit, co se dá. Máme štěstí, že dopoledne máme volné a program pro nás začíná až odpoledne v Hradci.
Přijíždějí poslední opozdilci. Doráží i Marcel, který si svůj vzhled iniciativně vylepšil zafačovaným okem. Je teplo, boty postupně uschly, vešly se do nich i druhé fusekle. Opět nastupujeme do autobusů směr Hradec. Suché boty, vcelku hezké počasí, zase se mi na světě líbí. Hradecká dlažba mi velice rychle bere iluze. Bitvička na náměstí, pochod, vyznamenávání a povyšování... Na nohou mě drží jen to, že další jsou na tom hůř. Být tam sám, dávno vzdávám. Máme 3 hodiny volno ve městě. Hrozně rád bych viděl novou expozici v hradeckém muzeu, věnovanou válce 1866, kam mají navíc uniformovaní vstup zdarma, ale je to na mě příliš daleko. V hospodě se zouvám, popíjíme pivko, koukáme po hradeckých holkách a je nám dobře. Čekání si krátíme výcvikem Klikaře v oblasti seznamování. Probírány jsou triky „čepice“, „kapesník“, „náboj“, drsnější „sestra“ a „bratr“. Na nejdrsnější „kondom“ již nedošlo. Nevím, proč se Klikař živí u Pepsi, jako komik by byl milionářem.
Volno skončilo, nastoupili jsme na pochodňový průvod . Pochodujeme setmělým osvětleným Hradcem za kapelou. Jednotky dochází na Velké náměstí před katedrálu, řadí se. Gong, náměstí a pochodně zhasínají a začíná velkolepá podívaná, nazvaná Smíření 1866, což je směs ohňostroje, předtočených záběrů věnovaných smrti generála Hillera a hraného představení na jevišti o tomtéž, vše doplněné výbornou hudbou a pěveckým sborem. Místy jsem nevěděl, kam se dívat dřív. Náměstí bylo úplně plné. Představení skončilo, náměstí se rozsvěcí, tleskáme. Otáčím se na Obelixe, který stojí vedle mě: “Tak to bylo dost dobrý“, povídáme oba najednou. Jednotky odcházejí na autobusy, které je dopraví zpět na Chlum. Podaří se mi ukořistit místo k sezení a hamounsky si ho držím. V táboře se rozjíždí volná zábava v podstatě až do rána. Chvíli se motám po táboře, pak se mi zas ozvou křeče do nohou. Zouvám se, plácnu sebou na spacák, poslouchám kytary a samovolně usínám.

Neděle
Ráno mě budí vítr, sluníčko a již tradičně Vazdovo chrápání. Jinak mi bylo překvapivě fajn. Do bot jsem vlezl bez potíží. Tělo protesty asi vzdalo a přizpůsobilo se. Zato Lebrosovy nohy vypadaly ještě hůř než včera, zbytek programu musel absolvovat v bagančatech. Prvním bodem programu byl průvod a tradiční pietní akt na Baterii Mrtvých. Po celou dobu průvodu a piety vál velice čerstvý vítr. Na pušce jsem měl seřaďovací praporek a občas jsem si ji musel přidržovat i druhou rukou, aby mi ji vítr nevyrazil. Chudák praporečník Martin Kunc s velkým praporem. Občas měl co dělat, aby neodletěl kompletně pryč.
To bylo dopoledne vše. Až do bitvy jsme se tvářili dobově v táboře. Kolegové fyzilíři cvičili, Pavka naordinoval radši volno, nechtěl, aby část mužstva padla před bitvou. V klidu jsem si alespoň prohlédl stavbu vesničky na bojišti a špehoval u cvičících fyzilírů. Když jsme se strojili na bitvu, přišli pánové z TV, že si někoho někam nějak natočí. Mno, nepochodili, museli zkoušet jinde. Se sdělovacími prostředky má skoro každý z nás nelibé zkušenosti. Je podivuhodné, jak dokáží vše sestříhat tak, že neprozřetelně souhlasící nebožák vypadá jako blb, nebo je použit pro podkreslení úplného nesmyslu... Seřadili jsme se a odpochodovali do výchozích pozic před bitvou. Bojiště bylo pro tentokrát výrazně zvětšeno a naše stanoviště bylo až za kravínem nad cestou. Odtud jsme měli výborný výhled na dělostřelce a plnící se hlediště.
Ještě chvilka nezbytného čekání a jdeme na to. Tvoříme řetěz a postupujeme na svah nad cestou. Dole je seřazená rakouská pěchota. Pálíme jednu salvu za druhou, rakušáci nemají šanci. Konečně ustupují a my slézáme strmý svah na cestu. Tam se seřadíme a pronikáme do sadu. Srazíme se s myslivci, ustoupíme zpět do sadu, znova se formujeme a zase útok! Máme proti sobě nejen myslivce, ale i další kolonu rakouské pěchoty. Kolem nás bouchá pyrotechnika, vesnice hoří. Postupujeme skrz hořící trosky. Rakušáci náš postup zastavují a útočí sami a to jak pěchotou, tak myslivci. Oba útoky jakžtakž odvrátíme a opět se formujeme v sadu, kam jsme takticky ustoupili.
Velením je pro nás komandována chvilka odpočinku, aby diváci mohli sledovat bojové akce na dalším úseku bojiště. Zase útočíme. K myslivcům se přidává ještě jízda a dělostřelectvo. Kruci, vždyť máme vyhrát! Za zády slyším jakési divné povely. Otáčím se, abych viděl, kdo tam je a... překvapení! Vzorně sešikovaná rakouská pěchota, pušky připravené k palbě. Hýml, kudy se tam dostali, bleskne mi hlavou, zahřmí salva a tak padám. Co jiného šlo dělat. Pěšáci postupují přeze mě, co dělají naši nevím, slyším jen zuřivou střelbu. Vedle mě se objevují myslivci, jeden z nich padá. Bitva zuří ještě asi 10 minut, kostel vyletí do povětří a je konec. My padlí pomalu vstáváme, opět se formují jednotlivé jednotky. Na bojišti vítr žene kouř z hořící vesnice nízko při zemi proti divákům, z toho vystupují kolony jednotek. Takové malé inferno. Radek Balcárek představuje jednotky, zasloužilé velitele, rozdává pamětní medaile.
Odcházíme do tábora, nastoupíme již pouze sami, velitel předá metály nám sprostákům, poděkuje a ... jdeme balit! 140. výročí války 1866 je právě nevratně pryč... Moc hezké to bylo. V euforii po bitvě definitivně potvrzuji svou účast v Pultusku, netuše jaký ohnivý bič sluneční výhně jsem si na sebe upletl.


Michal Exner


foto: k dispozici ve fotogalerii