Remagen není v Davli

Náš Klub vojenské historie Gardekorps - Praha se již několik let zabývá rekonstrukcí vojensko-historických bitev a událostí z různých období dějin našeho státu, rokem 1805, tedy bitvou u Slavkova počínaje a druhou světovou válkou konče.Jednou z akcí, jejíž volné rekonstrukce jsme se účastnili, je ukázka dobytí slavného mostu u Remagenu, konající se každoročně v městečku Davle, na stejném místě, kde se v roce 1968 natáčel notoricky známý film. Když jsme tedy začátkem května dostali od našich kolegů z Německa, Prvního rýnského husarského pluku č. 7 pozvání k účasti na městských slavnostech v Remagenu, naše zvědavost byla dvojnásobná - jednak nás zajímalo, jak je to dnes ve Spolkové republice s Pruskými tradicemi, jednak jsme samozřejmě neodolali možnosti vidět jedno z nejslavnějších bojišť historie na vlastní oči.
Celá naše výprava v uniformách 1.Preussische Garderegiment zu Fuss (děvčata v dobových šatech) před strážními věžemi slavného mostu v Remagenu

Městečko Remagen se, jak asi mnozí vědí, nachází na Rýně, tedy na samém západě Německa, z Prahy po dálnici A6 bratru 800 kilometrů. Po celonoční jízdě nás přivítalo svítání ve skalnatém, zamlženém údolí Rýna, který je opravdu poněkud mohutnější, než Vltava v Davli. Pan Ruhmann, velitel historického pluku, jenž byl naším hostitelem, se nám postaral o snídani a klimbající Remagen se pomalu probouzel.

V České republice mají vojensko - historické jednotky poněkud jiný charakter, než je tomu v Německu. Je to dáno tím, že naše jednotky a kluby vznikaly převážně z důvodu potřeby prezentace historických bitev a jiných událostí - například jednotky Pruské pěchoty z období války r. 1866, jmenovitě 1. Gardový pěší pluk , v jehož uniformách jsme se Remagenských slavností účastnili, vyrostl svého času z nutnosti postavit protivníka množství jednotek Rakouské armády, spontánně vzniklých na tradicích bývalých posádkových měst monarchie v Čechách a na Moravě. Bitva u Hradce Králové se totiž bez útočící, notabene vítězné armády opravdu dělat nedá. To je i důvodem toho, že naše jednotky jsou spíše zaměřeny na polní, řekl bych i bojovou stránku historie a třebaže se často účastníme i přehlídkových pochodů a pietních aktů, základem naší činnosti jsou pěchotní taktiky, pohyby ve tvarech, bodákové útoky a tak podobně.

V Německu je tomu poněkud jinak. Jejich pojetí tradice vychází skutečně z pocitu hrdosti na lepší stránky národní historie. Již zmíněný pan Ruhmann, major Bundeswehru ve výslužbě, okolo sebe shromáždil zhruba 60 lidí všech věkových kategorií , obého pohlaví, a udělal z nich vojenskou kapelu husarského pluku. Takto místo sobotního ležení u televize vedle sebe pochodují táta , máma a čtyři synové a hrají, co jim síly stačí. Pravda, nikdo z nich není profesionální hudebník, a někdy je to znát, ale nadšení jim rozhodně nechybí.
Část kapely a naše jednotka v pozadí

Sobotní odpolední slavnost v klubovně pluku v centru města byla připomínkou třístého výročí založení Pruského království. Čech, když slyší slovo Prusko, si neodmyslitelně vybaví agresivní a rozpínavý stát s velmi militantním duchem, ale Prusové sami se vidí poněkud jinak. Jsou hrdi na Bedřicha Velikého, který z nich udělal národ evropského významu, jsou hrdi na svůj Freiheitskampf - osvobozovací válku proti Napoleonovi a jsou koneckonců hrdi i na to, že ve válce roku 1866 vyrvali letargickému Rakousku vedoucí pozici mezi německými národy, což následně vedlo k založení Německého císařství. Ale to už je jiná kapitola.

Na slavnosti se sešli členové nebo jenom zástupci klubů z Německa, Rakouska, Polska, Maďarska a naším přičiněním i z Čech. Za účasti zastupitelů města Remagen i zástupce zemské vlády Porýní - Falcu dostal každý možnost krátce promluvit a i v neformálních diskusích při občerstvení jsme navázali nové užitečné vztahy.

Část odpoledne jsme samozřejmě věnovali i návštěvě zbytků proslulého mostu, který byl prvním přechodem přes Rýn, jenž se spojencům podařilo v roce 1945 získat. Most samotný padl americké armádě do rukou sice v použitelném stavu, přežil i následné zoufalé útoky Luftwaffe, která se jej snažila vyřadit všemi dostupnými prostředky, včetně těžkotonážních bomb a rádiem řízených bombardérů Mistel, naložených trhavinou. Co ale nevydržel, byl extrémní provoz, kterým ho americká armáda zatížila ve snaze rozšířit předmostí na východním břehu a po několika dnech se pod vahou tanků zhroutil. Zahynulo při tom dalších 25 vojáků, těla 18 obětí se nikdy nenašla. Železniční Ludendorfův most, postavený v 1. světové válce pro zásobování západní fronty, z války vzešel a válkou sešel, ve chvíli jeho kolapsu však bylo spojenecké předmostí již velmi rozsáhlé a navíc armáda překročila Rýn i na dalších místech - svou roli v historii tedy již splnil.
Chodba ve věži remagenského mostu Na schodech ve věži remagenského mostu se starostou města

Do dnešních dnů se z mostu dochovaly na obou březích strážní věže, lemující nájezdy na most, zbytky nájezdů (téměř v každém muzeu v Americe je dnes alespoň jeden kámen z Remagenského mostu) a na břehu východním zazděný vjezd do tunelu, posledního stanoviště německé obrany. Ve věžích na západním břehu je umístěna malá expozice připomínající historii mostu, jeho stavbu, válečnou historii, ale i čtyři vojáky Wehrmachtu, kteří byli, poté co most padl do rukou spojenců, zastřeleni za zradu.

I nedělní dopoledne jsme věnovali vojenské historii. Kolem budov továrny na minerálku Apolinaris, která byla v dobách druhé světové války jednou z nejkurióznějších součástí ekonomického impéria SS jsme dojeli do asi 40 kilometrů vzdáleného Koblenze. Zde sídlí jednak Bundesarchiv, jednak jsou zde v muzeu Wehrtechnische Studiensamlung umístěny studijní sbírky Bundeswehru.
Průčelí Sodovkárny Apolinaris Budova muzea v Koblenzi

Muzeum je státní, což má tu nespornou výhodu, že vstupné do něj stojí pouze 2 DM. Sbírky sestávají z reprezentativního průřezu výstroje,výzbroje a vojenské techniky, která byla používána v převážně německých armádách počínaje zhruba 18. stoletím a konče současností. Jsou umístěny ve čtyřech podlažích budovy bývalých kasáren - kromě uniforem, přileb, pěchotních zbraní, kolekce dělostřeleckých prostředků či spojovacích prostředků jsou zde k vidění i věci ne až tak běžné - např. testovací vzorky cílů prostřelené kumulativními náložemi či malá, ale velmi poučná sbírka zbraní, zničených explozemi při defektech.
Úvodní část muzea Granátomet na Mauser K98 a MKB42 Odstřelovačské pušky (zcela vlevo nahoře ruský Mosin s německou optikou !!!)

Přízemní hala muzea pak ukrývá pro zájemce o vojenskou techniku opravdové poklady. Ze sbírek aut, tanků, letadel, motorů a dalšího mohu snad jen stručně vyjmenovat - Panther G s noktovizorem, plamenometný Flampanzer III, Sturmgeschütz III, miniponorka Seehund, jedna z pohonných jednotek pro kapesní bitevní lodě třídy Graf Spee, kluzáková puma Henschel, střední tank Bundeswehru v kompletním podélném řezu, ale i letouny jako Tornado, Starfighter a další a další. Pro případné zájemce zbývá jen dodat, že muzeum má otevřeno denně, od 9.30 do 16.00.
Plamenometný  Flampanzer III a Sturmgeschütz III SdKfz 231 a Krauss-Maffei 8t mit flakvierlink 20mm

Nedělní akce byla oslavou dvou tisíciletí města Remagen - na tomto místě byla už na přelomu letopočtu založena římská pevnost. Jakožto pravděpodobně nejmilitantněji vypadajícím hostům - ostatní kluby se účastnily v uniformách z období napoleonských válek, které nevypadají zdaleka až tak "prušácky" - nám připadla čest jít v průvodu hned za kapelou, tedy na samém čele. Zlé jazyky z našich řad tvrdily, že je to i proto, že jako jediní umíme pochodovat - musím říci, že to není až tak daleko od pravdy (kam tedy zmizel pruský militantní dril?).

Celý pochod městem trval něco přes hodinu. Za naším " vojenským kontingentem" následovala dlouhá řada alegorických vozů, postavy od dob římského impéria po Bedřicha Velikého, a neuvěřitelné množství místních spolků, od myslivců, sportovců a hasičů až po spolky, u kterých bylo zcela nemožné poznat, co jsou zač - nicméně, všechny zúčastněné organizace byly vystrojené v uniformách různých stylů. Snad tedy alespoň toto je typické pro Prusko - u nás by asi těžko napadlo dejme tomu včelaře nebo zahrádkáře pořídit si uniformy či udělovat si vyznamenání za největší mrkev. Na druhou stranu musím říci, že v ulicích, kterými jsme procházeli, bylo celé město a pravděpodobně i široké okolí, všichni ve svátečních šatech, nikde žádní opilci, a všichni měli z oslav, snímaných v přímém přenosu i televizí, upřímnou radost. Tohle všechno si lze u nás, bohužel, také těžko představit.

Zpáteční cesta byla opět noční záležitostí, ale nehledě na její náročnost, myslím, že jsme ji neabsolvovali naposledy. O tom, že jsme se úkolu reprezentovat nejen náš klub, ale snad trochu i kluby ostatní a možná i Čechy jako takové zhostili se ctí, svědčí i pozvání na zářijové vinobraní, kterého se nám od místních dostalo. Takže snad - auf wiedersehen, Remagen !



Pavel Kmoch, Sgt.-Major, 1er Regt. des Tirailleurs de la Garde Imperiale