Na nikom nit suchá, aneb Moc to nežerte ...

úvaha na téma "Proč se věnujeme ztvárňování těch kterých historických armád a čeho bychom se měli vyvarovat"


Již delší dobu mi vrtá v hlavě problém, spočívající v tom, že leckdo často bere armádu, jejímuž ztvárnění se věnuje, příliš vážně.Poslední dobou jsem měl pocit, že tento problém poněkud odeznívá, ale čas od času se přesvědčím, že tomu tak docela není.Rozhodl jsem se své úvahy přenést do písemné formy, aby se nad nimi třeba zamyslel i někdo jiný a aby snad posloužily v této věci k posunu k lepšímu.

O co se jedná: většina ze členů vojensko-historických klubů, ale i lidí, kteří organizovanými členy nejsou, tedy tzv.reanacktistů všeobecně se věnuje různým armádám z různých důvodů.Může to být třeba jen zájem o historii, snaha pocítit alespoň ozvěnu toho, co pociťoval voják té doby, nebo třeba i (jak je nám občas předhazováno) snaha prožívat cizí život a osud a pokus zaplnit svůj prázdný život představou, že jsem někdo, že jsem lepší než ostatní.Této teorii by odpovídaly tendence, viditelné např.někdy v německé armádě 2.sv.války, v armádě americké bez rozdílu období, jakož i u lidí, věnujících se armádě Rakouska-Uherska-není to ovšem jen problém těchto armád, v jisté míře se vyskytuje všude.Mluvím o tom, že mnoho lidí se s oblibou ověšuje vyznamenáními a řády, na něž samozřejmě jednak nemá nárok, jednak ani jakékoli zásluhy, třeba i jen na poli reanackmentu, a mnohdy je množství řádů na plechových prsou těchto "hrdinů" i zcela nereálné.Na druhou stranu většina těchto lidí toho o dotyčné armádě a historii moc neví, a hlavně toho v ukázkách příliš nepředvede, kromě hrdého pohledu.Do stejné kategorie spadají lidé, kteří se honosí vysokými hodnostmi, často jako úplní nováčci v oboru.Jak s oblibou říkáme, ve většině klubů, věnujících se americké armádě se začíná na seržantovi, a pokud člověk není do půl roku kapitán, něco nehraje.Totéž platí pro různé sturmbannführery a jim podobné, kteří s sebou na ukázku přivedou v nejlepším případě deset lidí.Realita je bohužel taková, že seržant by měl mít tak právě těch deset lidí, a to obyčejných vojínů, a sturmbannführer by se měl předvést alespoň v čele praporu, když už ne pluku, a přivést s sebou tedy přinejmenším 500 vojáků.Pak neřeknu ani slovo a jen tiše smeknu, ale obávám se, že toho se nikdy nedočkám.V našem klubu se prozatím budeme držet osvědčené praxe, že nováček začíná na vojínovi a jakékoli hodnosti jsou funkční, tudíž ten, který hodnost má, musí v poli něco umět, znát víc než jiní a musí být schopen a ochoten se o vojáky postarat nejen během akce, ale i mimo ni.Pokud by to nedělal, mezi vojíny se nějaké to místo najde.

Dalším, a myslím, že vážnějším problémem, je přílišné ztotožnění se s tou kterou armádou.Jak jsem již uvedl výše, tyto tendence jsou na ústupu, ale někdy i tak vystrčí hlavu a já jsem toho názoru, že z toho mohou pramenit určité problémy.Nejmenší potíž s tímto přístupem mají kluby a lidé, kteří se věnují více obdobím, popřípadě více stranám konfliktu-a takových naštěstí přibývá.Problém, který mám na mysli, se projevuje tak, že někdo, kdo se věnuje například první republice nebo třeba americké armádě 2.sv.války, natolik podlehne svojí roli a změně identity, že začne vidět v člověku na druhé straně ukázky opravdového esesáka, nebo rovnou přesvědčeného nacistu.Podle toho se k němu také začne chovat a prvopočáteční výčitky ohledně koncentráků a masakru v Malmédách rychle přerostou v nikomu neprospívající antipatii, i když ten dotyčný v německé uniformě je třeba Pepa z Horní Dolní a německou armádu dělá proto, že obdivuje vývoj, rozmanitost a dokonalost německých maskovacích uniforem.To je jen příklad, totéž se týká konfliktů Rakušáci versus legionáři, Napoleonisté versus Rusko/Rakousko, Američané versus východní blok atd.atd.-všichni, kdo se někdy věnovali nějaké historické armádě bezesporu vědí, o čem je řeč.Problém je v tom, že si všichni tak trochu na něco hrajeme, i když se snahou o maximální věrohodnost, všichni jen vytváříme vnější, vizuální otisk té doby a těch lidí, nikdo z nás v těch dobách nežil, i když všichni jsme tam měli své předky, ať už na té, či oné straně, a osudy většiny z nich ty doby a události tak či onak ovlivnily.Každý máme nějaký důvod, proč se věnujeme zrovna té které armádě, a mohou to být důvody skutečně nejrůznější; každá z těch armád a stran má své plusy a mínusy a my máme sice možnost je s odstupem hodnotit, ale při tom všem bychom si měli udržet jistý nadhled a vědomí, že to jsou věci, které se staly, nejdou odestát a není na nás, abychom se vzájemně napadali za desítky i stovky let staré události a názory, které třeba ani nezastáváme.Jak jsem již napsal, vše má své pro i proti a nikdo nemá patent na pravdu. Na každé z armád, jímž se v republice věnujeme, se dají najít věci pozitivní, stejně jako ty negativní, a je každého věc, co si vybere-jen by neměl zapomínat na druhou stranu mince.

Abych byl konkrétní,vyčtu některá pozitiva a negativa, jak mě tak napadají: začněme třeba chronologicky, tedy nejstarším obdobím, o němž mám trochu pojem, tedy Napoleonskými válkami.Francouzská armáda té doby byla rozhodně skvělá, progresivní a nadšená, o Napoleonově vojenské genialitě, ale i ekonomické a státotvorné prozíravosti není sporu.Na druhou stranu to byla doba, kdy Napoleon postupně pohřbil revoluci a vytvořil novou šlechtu, kdy Evropou dvacet let zmítaly války, kdy padlo do té doby neuvěřitelné množství lidí a kdy pro většinu obyvatel kontinentu byli Francouzi agresory, jelikož bojovali většinou na jejich území, a to i v případech, kdy válku nevyprovokovali oni.Armáda Rakouská, a později Rakousko-Uherská na druhé straně byla armádou tradiční, armádou, v níž vždy sloužilo velké množství našich předků a která v podstatě bránila i území našeho státu, ale byla i armádou, která spoustu válek iniciovala a pak v nich téměř nikdy nedokázala zvítězit a ve všech obdobích svého bytí byla spíše poněkud zkostnatělá.Stát to byl starý, tradicionalistický a navenek silný, do jisté míry programově mnohonárodnostní a možná by byl pro český národ tou pravou alternativou koexistence v Evropě i ve 20.století, jak se někteří domnívají-nevím, nestalo se tak, těžko tedy hodnotit, ale to, že se mnozí (pravda, ne všichni) z našich předků snažili o osamostatnění asi nějaké důvody mělo, i když to v kontextu vedlo k všeobecnému rozmachu národního povědomí v Evropě a k dobře známým válkám dvacátého století.Armáda Pruská z roku 1866 je opět armádou dravou, mladou a v plném rozmachu při získávání místa na slunci pro svůj stát, který se z jednoho z mnoha stal vůdčí silou německého sjednocení, armáda vysokého bojového ducha a sebevědomí.Na druhou stranu platí totéž,co pro armádu francouzskou, a to v ještě větší míře-byla to armáda jednoznačně agresivní a dobyvačná.Pro období první sv.války a Rakousko-Uherskou armádu platí výše uvedené, pravdou je, že mnoho Čechů v armádě bojovalo loajálně až do konce a mnozí z nich se značně vyznamenali.Zrovna tak mnozí jiní při první příležitosti zběhli k legiím, aby se v rámci národního povědomí pokusili zvrátit vývoj směrem k samostatnému státu.Byli mezi nimi nesporně hrdinové a oddaní vlastenci, vždyť v té době byli z hlediska válečného práva jednoznačně zběhy a při jejich dopadení je čekal krátký proces, jak se také některým stalo-ale byli tam i tací, kteří odpírali poslušnost a vyhýbali se boji (viz Čečkova sebevražda) nebo je uchvátily bolševické ideály.Nelze také zapomínat, že z legionářského pozadí posléze vystoupily takové kontroverzní osobnosti, jako vůdce NOF Radola Gajda, protektorátní ministr národní osvěty Emanuel Moravec nebo "řezník z Dukly" a normalizační prezident Ludvík Svoboda.Pro ruskou carskou armádu platí ve všech dobách totéž-obrovské vlastenectví, obrovské osobní nasazení a obětavost, ale zároveň nepochybné imperiální sklony a jistá "středověkost" ve smyslu politického systému a zacházení s vojáky i civilisty.V podstatě totéž se dá říci i o armádě bolševického Ruska, s tou připomínkou, že míra dobyvačnosti dosáhla maxima a armáda byla zpolitizovaná ve jménu imperialisticko-komunistické ideologie jako nikdy žádná jiná (nedejte se mýlit, ve Wehrmachtu nebylo možné být současně aktivním členem strany, členství muselo být pozastaveno po dobu služby).První republika láká do svých řad mnohé vlastence a nostalgiky, je pravdou, že její armáda byla armádou právě znovuzrozeného státu, armádou nadšenou a ne špatnou.Je diskutabilní, zda by se ubránila, či ne, to je předmět věčných diskuzí. Je obdivuhodné, jak obrovské investice do obrany národ v krátké době učinil a kolik se toho stihlo vybudovat-ale je škoda, že ty investice plynuly povětšinou do technologií minulé války ve stylu verdunských opevnění.Pravda, měli jsme skvělá letadla, Avie B-35 a 135, ale daly se spočítat na prstech jedné ruky a je s podivem, že při jejich výjimečnosti je v nastalém konfliktu využilo pouze Bulharsko.Měli jsme i skvělé tanky, LT-38, respektive byla připravena jejich výroba, a ty naopak ve velké míře využila Wehrmacht-myslím ovšem, že úspěch francouzského tažení připadá spíš na vrub tankové taktice, než nadřazenosti LT-38 třeba nad těžkými francouzskými Char B.Nadšení národa k obraně je něco, na co jsem opravdu hrdý a co bylo skutečně výjimečné.Naopak to, jak to dopadlo je věc, za kterou se jako Čech stydím, a věřím, že se za ni Češi budou stydět ještě hodně dlouho, zvláště když si vzpomenou na Poláky.Jen několik světlých výjimek, jako byl případ Czajánkových kasáren narušuje celonárodní obraz zmaru a zlomených páteří.
Takovou výjimkou je též čs.domácí i zahraniční odboj.Stejná slova obdivu, která jsem použil u legionářů z 1.sv.války se dají použít i zde, člověk musí být opravdu z kamene, aby odešel z vlasti bojovat, s mizivou nadějí, že to kdy dobře skončí a on se bude moct vrátit, nehledě na to, co se tady stane jeho rodině.A zase je tu ALE.Ne všichni, kdo byli např.v Británii se k dobrovolné službě přihlásili, někteří členové jednotek, převážně ti s bolševickým smýšlením museli být umístěni do internačních táborů, někteří z vojáků Obrněné brigády za sebou měli úspěšnou službu např.v Afrikakorpsu, na diverzním programu parašutistů vidím pozitivní pouze nadšení těch dobrovolníků, jinak byla jeho organizace a provedení čistým diletantizmem a obětováním lidských životů.Východní armáda je zase jiná kapitola, počínaje tím, že se dobrovolníci hlásili nejprve z komunistických koncentráků, při obsazování Slovenska pak už probíhaly i odvody, a konče zbytečným masakrováním vojáků zcela v ruském stylu jak na Dukle, tak u Ostravy.
Tím se dostávám k Wehrmachtu a jednotkám Waffen-SS.Pozitiva jsou různá, samozřejmě-rozvíjející se armáda s vysokým bojovým duchem (alespoň zpočátku), nové progresivní taktiky, úžasná vědecká invence jak při vývoji nových zbraní, tak při využití nových a náhražkových materiálů, z které čerpali pozdější vítězové dlouhá desetiletí, vojenské výkony, před nimiž nezbývá než smeknout.Ale také, a to bezpochyby- totalitní stát, deportace, koncentráky, válečné zločiny skutečné i domnělé, jednoznačná agresivita navenek a imperiální tendence.Samozřejmě že většina Němců, stejně jako většina Rusů nebojovala za stranu, vůdce a ideologii, ale za své přežití, za svou rodinu, vlast a národ.Právem vítězů je ale psát dějiny, a tak dnes víme většinou jen o válečných zločinech, jichž se dopustila strana, která prohrála-je notoricky známo, že LSSAH postřílela v Ardenách u Malméd přes 70 amerických zajatců, ať už schválně, jak tvrdí Američané, či nedopatřením, jak tvrdí Němci.Méně už je známo, že americká jednotka z rozhodnutí pouhého poručíka postřílela u koncentráku v Dachau kulomety přes 300 zajatců z řad Waffen-SS (šlo o osmnáctileté kluky z horské divize "Nord", nikoli o strážné tábora, kteří se mezitím vypařili) a Wehrmachtu, které pochytala v okolí tábora.Pokud je tento incident někdy zmiňován, je to vždy ve smyslu "víme, že to nebylo úplně správné, ale chápeme jejich rozhořčení a koneckonců Němci si začali".Tak to ale není-zločin je prostě zločin a pokud bychom uznali argumentaci, že oni si začali, nezbývá než se podivovat, proč čs.obrněná brigáda na německém území nevyvraždila a nesrovnala se zemí nějakou tu vesnici, protože koneckonců Němci si v Lidicích taky začali první.
Ještě k americké armádě-mezi pozitiva jednoznačně patří obrovská materiální schopnost amerického průmyslu, pokud možno šetrný přístup k vojákům a snaha vždy spíše plýtvat materiálem, než lidmi.Také vybavenost vojáků a schopnost se o ně starat na všech úrovních dělá z americké armády asi nejlépe opatřovanou armádu historie, rovněž chování armády k zajatcům bylo většinou slušné a bez nenávisti.Na druhou stranu je zde značný diletantizmus některých amerických velitelů, poměrně malá výdrž a flexibilita většiny vojáků, neschopnost improvizace (to neříkám já, na tom se shoduje drtivá většina veteránů druhé strany), rabování dobytých zemí pod záminkou odvozu suvenýrů (ale tady drží jednoznačně primát Rusové, kteří ani žádné záminky pro loupež čehokoli, včetně kompletních továren či muzeí nepotřebovali), tiše tolerované vraždění zajatců, především z řad Waffen-SS a parašutistů (zde se vyznamenali i Kanaďané a do jisté míry i Britové), systematické bombardování civilního obyvatelstva (opět, to je i problém Britů, genocida je genocidou, ať jí dělá kdokoli a zase-kdo si začal je jednak nepodstatné, jednak zcela irelevantní, viz výše), politická šmelina (na jedné straně plná ústa řečí o demokracii a osvobození, na druhou stranu předávání cizích území, a to i už obsazených, k faktické nadvládě totalitnímu Rusku nebo předávání německých zajatců do sovětského zajetí se známým osudem na Sibiři).Sem bych přiřadil i společné americko-britské dílo (především však britské)-předání milionových počtů repatriantů ze zemí Sovětského svazu zpět do vlasti bez ohledu na jejich vůli.Mezi nimi byli i váleční zajatci z řad kozáků a dalších odpůrců bolševismu, kteří, ač mnozí z nich se nikdy sovětskými občany ani nestali, nebo se i rovnou narodili v zahraničí, byli v rámci operace "Keelhaul"(jak příhodné-keelhauling byl tradiční trest na lodích britského námořnictva, spočívající v provlečení provinilce pod kýlem lodi, který končil většinou smrtí) předáni do sovětské "péče".Tím si, alespoň u mě, Británie poněkud polepila svůj čistý štít národa, který se v jednu dobu jako jediný bránil agresi a dokázal zdánlivě nemožné-obrovskou soudržností a nasazením vytrvat a zvrátit průběh války.Skončila tím sice její imperiální éra, ale Spojené státy na tomto poli Británii, jak dokázaly v množství válek, které ve 20.století vedly, plně nahradily.Je sice obdivuhodné, jak se dokázaly za druhé světové války postavit proti agresivnímu a totalitnímu Německu a jeho spojencům a potřely jeho rasistickou ideologii, je ovšem smutné, že v USA samotných byla rasová segregace zrušena tuším až v roce 1965.Když jsem se ptal pamětníků, jestli byli při osvobození Plzně taky nějací černoši, odpověděli mi, že jistě-na Borech v armádní prádelně; 2.jízdní divize, sestávající převážně z černochů byla v Maroku po operaci "Torch" místo do boje nasazena na manuální práci při vykládce materiálu a následné násilné bouře uklidnilo až nasazení americké tankové divize proti vlastním vojákům.

Tak. Můžete souhlasit, nebo nemusíte, každý má koneckonců právo na názor, ať je jakýkoli.Říká se tomu svoboda smýšlení a názoru a projevuje se to demokratickou diskuzí.Válka je a vždycky byla bestie, armády a státy si vždycky byly tak trochu podobné a ideální místo k životu nikdy nebylo a asi ani nikdy nebude.Historie se stala a je taková, jaká je, my jí změnit nemůžeme, my s ní musíme jen žít.



Pavel Kmoch