Expedice Fazolka (zimák 2010)



Tak jako každý významný průšvih má své skvělé jméno (vzpomeňmež namátkou na IDIXEP, či operaci Market Garden), musí mít i tento náš podnik odpovídající vznešené jméno. Proč zrovna Fazolka, pochopí možná pt. čtenář později.

V lednu, kdy nebyly schůze z důvodu rekonstrukce střelnice, popadly některé členy našeho okrašlovacího spolku roupy a neustále otravovali našeho ctěného předsedu, jestli, kdy a kam bude zimák. Moudrý Lebros vynervovaný neustálým otravováním a poněkud odtržený od reality, neb delší dobu neviděl naše postavy vytrénované převážně zdviháním půllitrů, usilovným bušením do klávesnic PC, přenášením těžkých šanonů, schopné udílet tvrdé přesné direkty razítkem, dobíháním MHD a tedy ve zkratce uvyklé na nebezpečný život současného městského člověka, pochod přislíbil. Ti, kteří měli v zásobě nějakou výmluvu, ji okamžitě radostně sdělili ostatním, ti méně šťastní, kteří si nic nepřipravili, se odmlčeli v naději, že si to předseda ještě rozmyslí. Několik našich členů se dokonce i radovalo, musím ovšem podotknout, že se jednalo o ty jedince, kterým za zády do očí říkáme, že zrovna Einštajni nejsou.

Nakonec se nás neschopných si včas vymyslet věrohodnou výmluvu sešlo v hospodě ve Skalce 9. Jmenovitě Lebros, Marta, Červ, Barča, Natul, Radek, Aleš, Nezmar a já. Statečně jsme seděli u stolu, popíjeli pivo, svůj strach jsme zakrývali vedením hrdinných řečí. A to až do doby, kdy nás z hospody vyhodili. K placení útraty nedošlo, protože Radek rozrušeně prozradil, že měl narozeniny, ke kterým později dostane další děcko a aby završil své neštěstí, rozhodl se, že za nás zaplatí. Je vidět, že u nás dlouho není. Zbytek cesty byl pak podivně zamlklý.

Před knajpou nás čekal sníh. Na zemi i ve vzduchu. Do čela se postavil znalec místní flóry a fauny Červ vyzbrojený víceúčelovou invazní pánví typu WOK a vedl hlouček příšer uhastrošený z valné většiny do prvorepublikových mundůrů ke srubu Kačabača. Po 100 metrech se ozývali první nespokojenci: „Nepočkáme na autobus?“ „Kdy už tam budem?“ „Nechte mě tu, já vás za týden dojdu.“ „Není tu nosič?“ „Proč ten chodník není uklizený?“ „Ono v lese není veřejné osvětlení?“ Za víc jak hodinu jsme se konečně doškrábali do 2 km vzdálené Kačabači. Uvnitř jsme narazili na menší problém. Nikdo neměl sekerku, každý si myslel, že ji vezme někdo jiný. Smutně jsme koukali na velká polena a malá dvířka kamínek. Povídali jsme si o tom, jaké krásné sekerky máme doma a jak dobře by se s nima štípalo, kdybysme je měli s sebou. Nakonec se Červ jakožto skorodomácí chopil mé polní lopatky a vztekle s ní do polen mlátil. S odstupem lze konstatovat, že toto jeho snažení mělo na teplotu ve srubu mnohem větší vliv, než když se mu konečně podařilo usilovným mlácením lopatku ohnout a nadělat něco třísek, kterými vzápětí zadýmil celý vnitřek srubu, neb neotevřel komín. Provedli jsme inventuru zásob. Fazolí a rumu jsme měli dost. Abychom se ráno tolik neunavovali, rozhodli jsme se nějaký nadbytečný rum ihned vypít. Tato činnost nám šla dobře.

Sobotní dopoledne jsme věnovali úspěšně zdržovací taktice. Vařili jsme kafíčko s rumíčkem i bez (Apropos: kafíčko s rumíčkem - oblíbený nápoj Jardy Kovandy - fajn řízka, čundráka a kamaráda, který sem na Kačabaču s TO Minessota často jezdil. Jarda bohužel odjel 14.6.2008 na ten nejdelší, poslední vandr.), čaj, potloukali se kolem sroubku, dokonce jsme odlovili i jednoho trempíře, který když viděl, že jsme poměrně slušně ozbrojeni, raději zvolil taktiku nedráždit a neutíkat a skrčený v bezpečném koutku trpělivě odpovídal na naše hloupé dotazy. S Radkem jsme se rozhodli nahradit spotřebované dřevo. Dokončili jsme devastaci lopatky a pokáceli suchou břízu. Rozřezat jí bohužel nebylo čím, neb nějaký ňouma před námi nepovolil místní pilu ve svérázném dřevěném rámu, který nevydržel a praskl. Jelikož už jsme neměli další výmluvu, nezbylo v poledně nic jiného, než se postrojit a vyrazit. Po prvních 200 metrech bylo jasné, že trasa zvolená Lebrosem a Červem je příliš optimistická. Teda trasa byla v pořádku, ale mínění o fyzických schopnostech účastníků výpravy bylo silně optimistické. Plazili jsme se dost hlubokým sněhem závratnou rychlostí 1,5 km za hodinu. U Cimrmanova hrobu Lebros chmurně přehlédl houf trosek, povolal Červa a zamračeně zírali do mapy. Červ navrhoval náhradní cíle a předseda je zachmuřeně odmítal. „To je daleko.“ „Tam nevylezou.“ „To je moc z kopce, tam spadnou.“ Konečně se podařilo najít něco, kam se dobelháme. Srub Bombastik. Opět se brodíme rozbředlým hlubokým sněhem. Bohužel stopař Červ zabloudil, a poté co výpravu utahal v hlubokém neprošlapaném sněhu, navrhl cíl náhradní – převis Krápník. Nikdo se nevzpouzel, zpátky se vracet nikomu nechtělo, navíc ranní zajatec vypověděl, že na Bombastiku nějaký hovád rozšlapal trubky od kamen, takže se v něm stejně nelze ohřát. Krápník jsme našli bez potíží. Rozdělali jsme malý ohníček, vařili čaj ze sněhu a dopili víno. Shodli jsme se, že s sebou příště vezmeme míň rumu a víc vína, které je pro takovéto podniky mnohem vhodnější. Jelikož jsme na místě strávili delší dobu, než se původně plánovalo a Radek zachmuřeně prozradil, že v neděli musí odjet nejpozději v 11:00, aby rodinu vyvezl na dinosaury do Lucerny (snad doufal, že je nějaký ještěr sežere), nastala další redukce plánů. Za další postupný cíl byl vybrán převis Mrtvý dítě. Tam se uvidí, co dál. Legendární oběšená panenka na převisu chyběla, ale jinak se jedná o super místo. Krásný suchý hluboký převis s ohništěm, pilou, roštem a lavicemi. Rozhodli jsme se zůstat, ráno vstát brzo a zítřejším úsilím dohnat dnešní neslavný výkon. Pokáceli jsme soušku, rozdělali oheň, vyráběli ze sněhu vodu na čaj a ochutnávali rum, který byl mimo nepodstatné množství slivovice a jiných ovocných lihovin, naší jedinou nesenou tekutinou. Měli jsme ho 2,5 litru. Sedíme, kecáme, sušíme (Nezmar pálí) boty, pijeme rum a je nám dobře.

Červ se konečně odhodlal k přípravě superspeciálních fazolí. Z malého batohu vyndal ohromnou hromadu lahviček, balíčků a dalších serepetiček. Rozžhavil WOKa a zasypával ho nakrájenými ingrediencemi. Neustále básnil o budoucí božské chuti připravované krmě, až Nezmar dostal hlad. Hladující Néza popoháněl Červa ve vaření, ale ohníček měl svou vlastní hlavu a přesvědčit se nedal. Néza si tedy vzpomněl, že hlad je převlečená žízeň a rozhodl se ho zahnat zvýšenou konzumací jediné dostupné tekutiny, tedy rumu. Ještě než byly fazole hotový, předvedl nám efektní variaci na aktuální téma "mrtvý dítě", čímž víc než dostatečně zastoupil chybějící panenku. Fazole byly super. Červ sklízel zaslouženou chválu a my dlabali jak nezavřený. Kecali jsme o všem možným, popíjeli rum (Néza se jím dojídal) a bylo nám fajn až do 22:00, kdy rum došel. Zalezli jsme do spacáků a Nezmar se rozhodl, že nám zpestří večer svérázným one-man-show. Většina se zachovala nekulturně, i přes jeho snahu usnula. Natálie, která je kulturně založený člověk, toto štěstí neměla a představení vyslechla téměř celé. Ráno výkon zhodnotila i pro ty, kteří o něj přišli. Na Oskara to prý nebylo, tak na zlatou malinu. Některým noc zpestřila ještě krátká červovic přednáška „jak správně spát ve spacáku" a většině pak i zajímavý vedlejší účinek Červovy speciální krmě. Naštěstí pro všechny jsme tentokrát nocovali v poměrně dobře větraném otevřeném prostoru.

6:30 ráno - budíček. Do mrazivého rána se nikomu nechce. Vaříme čaj, balíme, uklízíme a přemýšlíme, co uděláme s kuklou, ve které se nachází Nezmar. Někdo navrhuje, že ho použijeme jako bob a sjedeme na něm na cestu, padají i návrhy nechat na místě jako odstrašující příklad. Konečně kukla porodila motýla. No teda motýla ani ne, jen Nezmara. Zachmuřeně zíral po světě, opatrně vstal a vydal předsevzetí, že už nebude pít lihových nápojů. V osm jsme se sebrali a vyrazili. Nevím, jestli je horší zmrzlý sníh, nebo rozbředlý. Asi to vyjde nastejno. Po chvilce jsme stáli před strmou strží. Tehdy jsem pochopil, že Červův obrat "spadneme na cestu", nebyl myšlen obrazně, ale doslovně…

Po uježděné cestě se šlapalo dobře, bohužel ale krátce. Modrá nás zavedla na úzkou, špatně prošlapanou pěšinu. Ta vedla do kopce. Pak do většího kopce. Pak do krpálu. Ještě že Nézovi nebylo nejlíp a musel občas odpočívat (spálený škrpál mu na rychlosti také nepřidal), jinak bych byl za brzdu já, před tím největším stoupákem jsem toho měl dost. Taky nám došlo veškeré pití a kuřákům i cigarety. Konečně jsme byli na pevné cestě, na té samé, co jsme se po ní potáceli v pátek za tmy do Kačabači. Do cíle to bylo kousek. Na sluníčku u lesa jsme se vyfotili, nasadili bodla a mašírovali k autům ve Skalce. Jelikož Aleš měl vozidlo v původním předpokládaném cíli, naskládali jsme se k Radkovi a vyrazili. Lebrose zdržel nějaký halama, který zatarasil cestu a nakládal na vozík okna. Zavřená cílová hospoda tak nějak nevhodně završila expedici Fazolka. Přeházeli jsme tedy krámy do aut podle toho, kdo s kým pojede, a vyrazili k domovům plni následujících důležitých poznatků:

1. Fyzičku většina z nás ztratit nemůže, protože ji ani nemá.
2. Je lepší, když má sekerku s sebou každý, než když ji nemá nikdo.
3. Je pravda, že i v rumu je minimálně 60 % vody, ale jako nápoj na uhašení žízně není nejvhodnější.
4. Po Červových fazolích nelze spát v uzavřeném prostoru.
5. Je vhodné se dopředu podívat na otvírací dobu hospody.

Frčeli jsme ku Praze, Aleš točil kolečkem (volantem) a povídali o všem možném. Teda zejména o dnešní suché cestě. Načež z Nézy vypadlo, že má v batohu ještě 1,5 litru vody. Chvilku, ale jen chvilku jsem uvažoval o tom, že ho zabiju. Před Prahou jsme se na pumpě stavili na rychlý oběd. Já si dal k pití pivo, Aleš s Nezmarem kolu.
Co říct závěrem? Je nutné si brát pozitivní příklad z minulosti a pokud Monty o Market Garden prohlásil, že se jednalo o úspěch, mohu říct, že expedici Fazolka jsme zvládli přímo excelentně. :) I přes některé kixíky to byl pěkný víkend. :)

Michal Exner


foto: k dispozici ve fotogalerii