Hlášení veliteli o vykonání a výsledcích průzkumné hlídky v pohraničí

Klasifikace: Důvěrné

Místo hlídky: Hraniční obec Karlshütte – Karlova Huť.
Velitel hlídky: des. délesl. Martin Charvát, 19. hraničářský prapor
voj. Aleš Jelínek, 5. pěší pluk TGM
voj. Jan Gallas, 5. pěší pluk TGM
pes 5. pěšího pluku TGM Ricky von der Pferdestall

Do děje vstupují ještě: soldat Petr Kohout, BHIR1,
soldat Milan Potluka, Bundeswehr Infanterieregiment

Průběh hlídky:

Dne 3. dubna 1938 bylo rozhodnuto o provedení monitorovací hlídky v oblasti často se vyskytujících provokačních ozbrojených přepadů československého občanstva stran sudetoněmeckého Freikorpsu. Místní četnická stanice v Bělé nad Radbuzou opakovaně hlásila výskyt podezřelých osob v prostoru mezi Bělou a Karlshütte. 19. hraničářský pluk spolu s velitelstvím 5. pěšího pluku TGM rozhodli o společné hlídce, mimořádně složené pro tyto účely ze zkušeného délesloužícího desátníka hraničáře Martina Charváta a dvou vojínů úderníků, tedy Aleše Jelínka a mne. Pro předpokládanou náročnost hlídky a potřebu vypátrání narušitelů pořádku a demokracie byl také přizván plukovní pes Ricky. V této hlídkové sestavě s řádnou výbavou jsme byli v noci na sobotu 4. dubna 1938 přesunuti do výchozích pozic v lese nedaleko obce Bělá.

Zde došlo k prvním podivným událostem, o nichž se téměř zdráhám hovořiti, ale které velkou měrou přispěly k dalšímu vývoji celé hlídky. Za podivných okolností, které nejsem s to srozumitelně vysvětliti a které se vymykají běžnému chápání lidskému, za ukrutné záře a podivných zvuků, kdy celá obloha do zelena se zbarvila, zjevili se v námi za účelem noclehu zabraném býv. rakouském skladu prachu dva jiní vojáci. Jednoho jsme jasně poznali jako krajana, avšak byl oděn do uniformy císařsko-královského bosensko-hercegovinského pluku, a tvrdil, že poslední, co si pamatuje, je výbuch granátu na italské frontě na Piavě! Představil se nám jako Petr Kohout, v letech před velkou válkou býv. četník. Ještě podivněji však působil člověk česko-německy hovořící, v podivné, nám neznámé uniformě dosud nevídaného zeleně flekovaného vzoru, se zvláštně působícím samopalem neznámé provenience. Působil dosti nepřirozeně a nechybělo mnoho, abychom ho z leknutí zastřelili.

Po následujících rozhovorech a událostech, které jsou však předmětem tajné zprávy, přijali jsme rozhodnutí vzít tyto podivné vojáky, kteří jako by k nám přicestovali časem, s sebou – zdálo se to bezpečnější než je nechat volně se potloukat po kraji. V časných ranních hodinách 5. dubna jsme vyrazili svižným tempem přes lesy i otevřenou krajinu k městu Bělá. Obyvatelstvo jevilo známky nervozity a především naši dva souputníci v nich nebudili nejlepší pocity. Místní četník, vida nás na mostě, raději dělal, že nás vůbec nevidí, a tak jsme pokračovali dále. Onen český voják v rakouských službách tvrdil, že v místním kraji v mládí přebýval a vyzná se v cestách. Protože naše mapa se ukázala pokrývat zcela jinou oblast, než ve které jsme se pohybovali, nezbývalo nám, než mu věřiti. A pravdou je, že až na některé zkratky, které byly sice horším terénem, zato však delší, dokázal tento náš podivný souputník obstojně držet směr Karslhütte. Druhý voják neznámého původu byl pečlivě střežen naším psem a snad i proto mu nebylo mnoho do řeči. Tomu co říkal jsme stejně mnoho nerozuměli a on působil, jako by v nás viděl dávno mrtvé duchy. Ani jeho jméno – Milan Potluka – v nás po celé dlouhé dopoledne nebudilo příliš důvěry.
U vesnice Rosenberg došlo ke střetu s nepřítelem státu. Narazili jsme zde na čtyři příslušníky Freikorpsu, kteří se pokoušeli narušit místní telefonické spojení. Byli ozbrojeni, ale postrádali vojenskou kázeň a výcvik. Po pár výstřelech na obou stranách se dali na rychlý ústup směrem k obci Karlshütte. Naši souputníci se ukázali býti velmi dobře vycvičeni a zřejmě na naší straně. Po tomto incidentu vzájemné napětí poněkud opadlo.

Po 6 hodinách a 16 kilometrech pochodu jsme mezi stromy spatřili střechy Karlshütte. Opatrně jsme do malé obce pronikli. K našemu překvapení však byla, až na jednu pomatenou ženu a jejího psa, zcela liduprázdná. Des. Charvát dovolil krátkou pauzu se zvýšenou opatrností a na řadu tak přišla menáž a v nastálém počasí i nepostradatelný čaj s rumem. Mezitím jsem s Rickym provedl krátký průzkum okolí a vše nasvědčovalo tomu, že před námi uprchlá skupina Freikorpsu varovala německé obyvatele obce a ti ve spěchu utekli se do lesů. Hrozilo nebezpečí, že budeme napadeni velkou přesilou ze zálohy, proto jsme se rozhodli nepřenocovat na tomto místě, ale urychleně se přesunout zpět do Bělé. Přesun byl proveden intenzivním pochodem, posilovaným vidinou bezpečného posezení v místním restauračním zařízení. Ukázalo se, že ani voják rakouský, ani ten druhý, nestačili našemu rychlému pochodu. Okružní hlídku jsme oficiálně zakončili v odpoledních hodinách na náměstí v Bělé. Místní četník ani nyní nenašel odvahu se na nás byť jen podívat, proto jsme vzdali možnost kontaktovat přes jeho stanici své velitele a usadili jsme se na terase místní restaurace, rozvažujíc další postup. Desátník Charvát, vojín Jelínek i já jsme shodně navrhli návrat do výchozí pozice. Naše pevné odhodlání však padlo za vlast, když se objevila možnost zevrubné návštěvy místního velkochovu koní. Znaveni náročnou hlídkou, avšak posilněni občerstvením i vizí pohostinného statkáře, čerstvé koniny a služebných, vydali jsme se na svižný pochod. Jaké nás však čekalo překvapení!! Na statku zbyl jen posluha Karel, který před naším příchodem vyprázdnil celou zásobu piva sám a sedě v rohu tupě zíral, dále majitel, který ze žalu nad ztrátou pivních zásob pečlivě konzumoval svou slivovici a jeho žena, čerstvá matka třetího dítěte. My, vojáci československé republiky, jsme s vědomím odpovědnosti k obraně státu a demokracie odmítli nabízenou pálenku a vyrazili jsme směrem k základnímu táboru (byl asi kilometr lesem). Oba naše podivné souputníky jsme zanechali na statku pod dohledem majitele.

Po té, co jsme otevřeli naši nocležnu, rozdělali oheň a chystali se postavit hlídku, vyděsily nás podivné zvuky. Zde málem došlo podruhé k tragédii, protože se ze tmy, tentokrát spíše za zvukových než světelných efektů, vynořili oba podivíni a zřejmě vyčerpáni pobytem na statku, usnuli svorně na kavalci. Jen o vlásek unikli smrti zastřelením, neboť jsme je zprvu považovali za rozzuřené kance. Rozzuření však nebyli.

Druhý den po nich nebylo vidu ani slechu. Správce objektu skladu prachu, četník Petr Kohout (jaká shoda jmen!) nám laskavě poskytl ranní menáž a umožnil i základní hygienu. Zpět jsme se vraceli naším bojovým vozidlem a dle instrukcí doručených poštovním holubem z velitelství 5. pluku TGM jsme do Prahy také eskortovali zajatého německého špióna, Milliho von Potten-Luken. Vězně, kterého dále eskortoval desátník Charvát a vojín Jelínek pěšky na velitelství, jsem vysadil v Praze-Dejvicích a motorové vozidlo jsem odvezl do garáží.

Závěr:
Členové speciální hlídky se shodli na potřebě pravidelných hlídek v této oblasti, s doporučením na jejich posílení do plného stavu bojového družstva.

Republice zdar.

Voj. Jan Gallas, 5. pěší pluk TGM v Praze


foto: k dispozici ve fotogalerii