Napoleon – recenze

Série „Nesmrtelní válečníci“ z produkce BBC byla 15. ledna zakončena titulem Napoleon, což pro mě bylo výzvou, abych po něm sáhl. A rozhodně se nedá říci, že bych litoval. Hraný dokument neobsahuje (až na výjimky) monumentální bitevní scény ani velkolepá defilé armád, přesto si však příznivci vojenské historie a zvláště malého velkého Korsičana přijdou na své.
Ocitáme se na samém počátku příběhu budoucího císaře všech Francouzů na jihu Francie roku 1793. Čtyři roky po pádu Bastily zmítá zemí chaos, revoluční ideály pomalu blednou a skončit pod gilotinou již není jenom „výsadou“ aristokratů. Bonaparte je zatím neznámým kapitánem dělostřelectva a účastní se bojů proti Angličanům o přístavní město Toulon, které je jedním z klíčů ke Středozemnímu moři. Velmi záhy však mladý důstojník poznává, že stejné, ne-li větší úsilí než na boj proti nepříteli bude muset vynaložit na zápas s neschopným velitelem armády, jehož krédem je raději neudělat nic než upadnout v nemilost (a který je později vystřídán ještě neschopnějším). Jednoduché není ani odrážení intrik politiků, podřídivších všechno získání co největšího dílu moci a preventivně likvidujících každého, kdo se vymyká šedi průměrnosti. Těm všem je samozřejmě charismatický Napoleon trnem v oku a při každé příležitosti jeho snahy podkopávají. Typická je například scéna, kdy je z Bonapartova oddílu naprosto nesmyslně odebrána polovina mužstva těsně před nástupem k útoku. Jak víme z historie, Napoleonovi se nakonec podaří nemožné – v čele hrstky statečných chlapů posléze pozice Angličanů dobude a Toulon se tak stane prvním z řady slavných jmen jako Marengo, Slavkov nebo Wagram. Mimochodem je to poprvé a nadlouho naposledy, co zkříží zbraně s Angličany. Znovu proti nim stane tváří v tvář až o 22 let později v bitvě u Waterloo.
Jak už jsem napsal na začátku, tenhle film rozhodně stojí za shlédnutí nejen netradičním pohledem na jednoho z největších vojevůdců světových dějin, ale i svou nadčasovostí - viz citát „Sláva výjimečnosti trvá krátce, zatímco průměrnost je věčná“.


Martin Básňýk Kunc