Úryvek z knihy "Sto dní - z Elby k Waterloo"

Merde !

(Zánik Gardy v bitvě u Waterloo)


Tři poslední karé gardy se staly terčem anglo-batavského útoku i náporu Zietenova pruského sboru. Tyto čtverce tvořily poslední překážku mezi vítězi a poraženými. Britové je vyzvali, ať se vzdají. Z části z obdivu k jejich statečnosti, z části proto, aby tento ostrůvek v cestě přívalu zmizel. Roguetův, Christianiho i Cambronnův prapor odmítly. Pro gardu neexistovala možnost vzdát se! Tehdy se zrodila legenda. Generál baron Pierre Cambronne prý odpověděl na anglickou výzvu vojácky stručně: "Merde!"
Hovno!
O chvíli později klesl těžce zraněn a tak jej zajali vojáci Colina Halketta. Tři praporní čtverce se krok za krokem, stále řidší a řidší, stahovaly až k Maison-du-Roi. Tady se rozdrobené na skupinky skryly mezi domy, porosty, stromy a sady a odolávaly až do úplné tmy.
Cambronnovu slovu postavil Victor Hugo literární pomník. Do učesaných školních učebnic a čítanek se dostala verze zcela jiná. Nikdo však nezjistil a nezjistí, co vlastně Cambronne na Brity zařval. O epizodě se poprvé zmínil Journal de France 24. června. Generál podle těchto novin prý řekl: "Císařská Garda umírá, ale nevzdává se!"
Mnozí se domnívali, že si to vymysleli novináři. Věta a epizoda se ale šířily dál a dostaly se až do sněmovny. Cambronne, který Waterloo přežil, tvrdil, že nic takového neřekl. V dalších letech prohlásil: "Nepronesl jsem to a ani neslyšel, ale jistě to řekl některý z kamarádů. Ta hrdinná slova patří celé gardě, která je zpečetila svou krví!"
Jaká vlastně slova? Mnozí přísahali, že výkřik vzdoru slyšeli! Bývalý granátník 2. pluku gardy Antoine Deleau, později náměstek starosty obce Vicq, prohlásil roku 1862 místopřísežně před komisí, jíž předsedal maršál Mac - Mahon, toto:
"Byl jsem u Waterloo, ve čtverci gardy, v první řadě, kvůli své vysoké postavě... Anglická děla nás zametala a každé salvě jsme odpovídali slábnoucí palbou. Mezi dvěma salvami na nás anglický generál vykřikl: ,Granátníci, vzdejte se!´ Generál Cambronne odpověděl, dokonale jsem ho slyšel já i moji kamarádi: ,Garda umírá, ale nevzdává se!´. ,Pal!´ řekl hned anglický generál. ,Granátníci, vzdejte se, bude s vámi jednáno jako s prvními vojáky světa´ opakoval dojatě anglický generál. ,Garda umírá, ale nevzdává se!´ znovu odvětil Cambronne...
Zakusili jsme novou salvu a odpověděli jsme salvou naší. ,Vzdejte se, granátníci, vzdejte se!´ křičeli sborově Angličané kolem nás. Cambronne odpověděl na poslední výzvu vzteklým posunkem provázeným slovy, která jsem již neslyšel, protože mě zasáhla kule, odnesla mi medvědici a srazila mě na hromadu mrtvol..."
Prohlášení, které Deleau i ostatní přítomní podepsali, bylo otištěno v novinách. Vzápětí na ně reagoval v Monde illustré jiný voják:
"Každý voják, který Waterloo přežil, ví, co ví i proslulý generál Cambronne, že to byl hrabě Michel, kdo řekl onu větu Gardy, a byla to pádná slova, přítelíčku! Když už píšeš do novin, musíš o tom něco vědět, nebo se zeptat těch, co vědí. Jean Baldu, veterán, dnes vrátný ulice Chemenin-vert č. 54."
Generál Michel stál skutečně vedle Cambronna a padl ještě dříve, než klesl k zemi raněný Cambronne.
V roce 1877 se o slovo přihlásil Louis Mellet, bývalý chirurg 61. řadového pluku, jeden z těch, co našli úkryt a přežili v posledním čtverci Gardy:
"Byl jsem při tom a dotvrzuji, že věta byla řečena a že ji opakoval zbytek staré gardy, mladá garda a všichni přítomní vojáci. ,Ať žije Cambronne! Garda umírá a nevzdává se!´ křičel jsem spolu se všemi ostatními."
Jak to vlastně bylo? Cambronnova věta, ono "Garda umírá, ale nevzdává se!", se objevila v novinách pár dní po bitvě u Waterloo. Cambronnovo slovo, neméně proslulé "Merde!" však zaznělo až roku 1830 v kavárně Varietés z úst nepříliš důvěryhodného novináře Gentyho:
"Vy nic nevíte!" zvolal. "já znám správnou odpověď! Chcete ji slyšet... ? řekl jim..."
Měl pravdu? Jisté je, že Gentyho svědectví slyšel Viktor Hugo a použil jej v románu Bídníci... .
Kde je pravda o legendě, je-li důležitá? Na toto téma vzniklo dokonce několik vážných studií. Pravda je vždy méně romantická. Mnozí se shodli, že v bitevní vřavě, v posledním vzteklém odporu řvali na Brity generál Michel i Cambornne a mnozí další, že výkřiky se nesly od úst k ústům. Že byly různé a bylo jich víc. Byly pateticky vznešené i vojácky stručné a drsné. I kdyby byly vymyšlené, postavily vojenské cti Gardy největší pomník!



Úryvek z knihy "Sto dní - z Elby k Waterloo" Jiří Kovařík
vydalo v roce 1999 nakladatelství Elka Press, P.O.BOX 46, 111 21, Praha 1