Úryvek z knihy "Orlové Napoleonovy armády"

Bytva u Eylan

Třicet kilometrů od Jílového dohnalo francouzské jezdectvo Bennigsenův zadní voj.
Napoleon vydal rozkaz nečekat, až dorazí soultova pěchota, a útočit. Murat vyslal lehké jezdce. Na úzkém mostě je zkosila kartáčová palba ruských děl. Císař rozkázal, ať jim pošlou na pomoc dragouny. Ti sice most přejeli, hned za ním ale ruské salvy srazily jezdce z koní. Začínala to být jatka. Jako třetí v pořadí měli cestu otevřít kyrysníci. Do čela se jim postavil jejich velitel, třiapadesátiletý potomek šlechtického rodu z jižní Francie, generál Jean Joseph Ange, hrabě d´Hautpoul-Salette, chlap jako hora, voják od roku 1771, jeden z těch, kteří měli mimořádné zásluhy o vítězství u Slavkova. Teď své kyrysníky vedl osobně navzdory palbě tak, že Rusové ustoupili a přechod vyklidili. Císař d´Hautpolovi prokázal neobvyklou čest. Přede všemi jej obejmul. "Abych byl té cti hoden," vyhrkl dojatý obr, "musím se nechat pro Vaše Veličenstvo zabít!"
Pak dojel ke svým mužům v železných vestách a hromovým hlasem na ně zavolal:
"Vojáci! Císař je s vámi spokojen. Obejmul mě za vás za všechny. A já, já jsem, vojáci, tak šťastný, že bych vám všem zulíbal prdele!"
U Jílového došlo, pro Napoleona poněkud neočekávaně, k bitvě. Murat hlásil, že Bennigsen ustupuje. Císař vstoupil za tmy do opuštěného města. Ruský velitel si však ústup na poslední chvíli rozmyslel. Za ranní tmy 8. února se vrátil a na Jílové zaútočil. Málo chybělo a Rusům padl do rukou i sám císař Francouzů.
Zuřivostí a ztrátami předčila bitva u Jílového vše, co doposud napoleónské války viděly. Osmdesát tisíc Rusů vzdorovalo v první fázi jen 20 000 unavených vojáků Soultova sboru. Kolem Napoleona, stojícího nedaleko jílovského hřbitova, padaly kule.
Pak se Davoutův III. sbor vrhl Rusům do levého boku. Benningsen na něj poslal všechny zálohy. Císař chtěl Davoutovi odlehčit a proti ruskému středu nasadil Augereauův sbor. Začalo nesmírně hustě sněžit, viditelnost klesla na minimum. Když vánice ustala, zbývaly z Augereauova sboru jen trosky. Maršála zraněného střepinou, přinesli na nosítkách, jeho divize odolávaly jen s vypětím všech sil. Na návrší u hřbitova sváděl v obklíčení beznadějný boj 14. řadový pluk. Když padl plukovník Henriod, převzal velení komandant Daussy. Pluk tu zahynul celý.
"A 43. řadový ztratil polovinu lidí. Kule přerazila žerď našeho orla rotnému rovnou mezi nohama a udělala mu do pláště díru zepředu i zezadu, a on nebyl naštěstí zraněn. A my křičeli:"Vpřed! Ať žije císař!" který byl ve stejném nebezpečí, jako my" vypráví Coignet.
Ruští husaři hnali zbytky Augereauova sboru šavlemi, zastavil je až protiútok gardových myslivců v čele s Rappem, hrdinou od Slavkova. Tehdy se Napoleon obrátil na svého švagra Murata.
"To budeš čekat, až nás ti lidi sežerou ?"
Murat vyrazil s osmdesáti eskadronami. Grouchyho a Kleinovi dragouni, d´Hautpoulovi kyrysníci, Lassallovo a Milhaudovo lehké jezdectvo. Takový jezdecký útok ještě svět neviděl. Zem se prý chvěla, pro dunění kopyt a řev jezdců nebylo slyšet nic jiného, ani vlastní slovo ne. Sněhová vánice opět zhoustla tak, že bylo chvílemi vidět jen na dva kroky.
"Nejhorší ze všeho byl hustý sníh metaný nám do tváří prudkým severním větrem tak, že nás všechny oslepoval. Jedlové lesy, jichž je ta zem plná a které lemovaly bojiště, je činily ještě ponuřejším. Přimyslete si zamračenou oblohu, jejíž mraky, jako kdyby ležely na korunách stromů....," napsal Marbot.
Přízračná scéna, přízračný útok, jež žádný obraz nevystihl. Malíři, jež obrovského hada jezdeckých eskadron malovali, museli ponurou zimní krajinu se symbolickým hřbitovem v pozadí zbavit onoho běsnění živlů. Francouzské jezdectvo odrazilo jezdectvo ruské a zakouslo se do pěchoty. Do změti bojujících, přítel nepřítel, vypálila ruská děla, stojící v záloze za stromy. D´Hautpoula v té chvíli srazil zasažený kůň. Generál kyrysníků si při pádu podle jedněch zlomil noho pod kolenem, podle jiných jej tam zasáhla kartáčová kulka. Zpočátku to nevypadalo zle, ale pak přišly komplikace a noha byla amputována příliš pozdě. Pět dní po svém zranění splnil d´Hautpoul slib, který císaři dal, i když trochu jinak.
Maršál Bessiéres s gardovým jezdectvem přichvátal dokonžit krvavé dílo. Než však začali Benningsenovi granátníci ustupovat, bylo třeba nasadit část gardové pěchoty a Bruyérovy lehké jezdce. Ze záloh Napoleonovi zbývalo jen osm praporů gardy !
Zdálo se, že konečný zvrat vnese na bojiště Davout, před jehož sborem Rusové ustoupili o čtyři kilometry. Avšak v té chvíli se na bojišti objevil pruský Lestocqueův sbor. Davout na něj vedl své vojáky s výkřikem:
"Zbabělci umřou cestou na Sibiř, hrdinové tady, na poli cti !"
Prusy zastavil, ti však zastavili zase Davouta. Císař začal uvažovat, že ustoupí, aby se spojil se vzdálenými sbory Bernadotta a Neye, s posádkami pevností a odloučenými divizemi jezdectva. V šest večer však zazněla od Schlodittenu další děla. Byl to Ney, ženoucí se za Prusy, odlákaný však jejich zadním vojem nesprávným směrem.
Ney spatřil v dálce záblesky výstřelů, jejichž hřmění nebylo pro skučení větru slyšet. Okamžitě vyrazil a vpadl s 12 000 muži Benningsenovi do pravého boku. Rozhodl bitvu. V osm večer vytrubovaly francozské polnice vítězství. Nebývale krvavé a nesnadné výtězství. Podle realistyckých odhadů se francouzská armáda zmenšila onoho dne o 1900 mrtvých a 5700 raněných, téměř o každého devátého. Ruské ztráty byly ještě větší ... .



Úryvek z knihy "Sto dní - z Elby k Waterloo" Jiří Kovařík
vydalo v roce 1999 nakladatelství Elka Press, P.O.BOX 46, 111 21, Praha 1