Používání křesadlové pušky u vojska

Michal Exner napsal pěkný článek o používání, údržbě a čištění černoprachých zbraní. Já bych chtěl zareagovat a popsat používání dlouhé pěchotní pušky v Napoleonově armádě.



Fusil ď infanterie modele 1777 (Charville)
Tuto dlouhou střelnou zbraň s křesadlovým zámkem zde nemá cenu dlouze popisovat. Hlaveň dlouhá 1137 mm, opatřena dnovým šroubem a vrtanou zátravkou, ráže 17,5 mm (hladký vývrt), celkově zbraň dlouhá 1520 mm o hmotnosti 4,375 kg. Pažba, nejčastěji z ořechového dřeva, mořená, napuštěná fermeží nebo lněným olejem, popř. upravena šelakovou politurou, železná nebo u gardového provedení mosazná garnitura - kování. Z mířidel je na zbrani pouze muška (na přední objímce, později i na hlavni), hledí na zbrani chybí a míření se provádí pomocí vztyčeného palce levé ruky. U pozdějších variant a u jiných modelů zbraně (např. karabin) je hledí na hlavni před dnovým šroubem. Kohout francouzského zámku je zesílen (typický srdcovitý otvor) a umožňuje pevné uložení kamene a snížení rizika ulomení kohoutu.



Náboje
Do vojenských palných zbraní té doby se používal papírový náboj. Jednalo se o pruh papíru (vzdáleně podobný papíru, jaký se dnes používá v obchodech na balení zboží), který byl svinut do trubičky, v níž byla olověná sférická střela (kule), za ní něco jemného „pánvičkového“ střelného prachu a hrubší střelný prach. Navážka černého prachu činila kolem 12g*. Střela měla o něco menší průměr než je vývrt hlavně, z části proto, že střela byla obalená do papíru (papír částečně vymezoval nerovnosti mezi střelou a stěnou hlavně) a protože po 30. výstřelu se hlaveň zašpiní tak, že přesnou střelu by tam nikdo nenarval. Hotový papírový náboj mohl být namočen do vosku, aby odolával vlhkosti. Vedle těchto nábojů byl méně rozšířen i hromadný - kartáčový náboj. Lišil se pouze ve střele, ta byla tvořena třemi menšími kulemi, které dohromady vážili totéž co standardní střela. Papírový obal byl barevně odlišen.



Nabíjení
Nabíjení začínalo s kohoutem v první poloze (na pojistném ozubu) a se zavřenou pánvičkou. Na příkaz voják odklopil ocílku (baterii), sáhl do patrontašky, vytáhl náboj a zuby ukousl střelu, tu pak držel mezi zuby. Nasypal jemný prach na pánvičku, uzavřel ocílkou, a zbytek nasypal do hlavně. Dovnitř vložil prázdnou papírovou dutinku - ucpávku a plivl kuli. Poté vše řádně utěsnil nabijákem. Z tohoto důvodu se při odvodech nových vojáků bral důraz na dobrý stav zubů - nemáš zuby, neukousneš střelu, nenabiješ flintu.
Cvičený voják dokázal vypálit 2 až 3 rány za minutu. Nejrychlejší vojáci dokázali vypálit 20 ran za 7,5 minuty.

Střelba a spolehlivost
V praxi se střílelo nejčastěji ze vzdáleností 10 až 50 metrů nebo ještě méně. Střela o průměru 17 mm a hmotnosti 28 g za použití kolem 10 g černého střelného prachu (skoro 1g necháme na pánvičce) má dosti slušný zastavovací účinek - probije kolem cca 7 až 12 cm silného dřeva. Salva 100 mušket (když se povedla), vypálená ze vzdálenosti 15 m udělala zřejmě na bojišti docela pořádek.
Z muškety vypálená střela měla účinnou energii do 400 m, přičemž dostřel zbraně se pohyboval kolem 1000m. Aby na tuto vzdálenost byl zasažen cíl, musel voják zamířit skoro metr nad.
Cvičení jednotek ve střelbě probíhalo na vzdálenosti 97.5, 195 a 292m na terč o rozměrech 178,5 x 54 cm. Hladká hlaveň nedosahovala veliké přesnosti. Při zkouškách pálili zkušení vojáci na terč ze vzdáleností 70, 140 a 200m. V prvním případě zasáhlo cíl 60% střel, v druhém 40% a pak už jenom 25%. Cvičila se střelba jednotlivě i v salvách a vojáci byli oceňovány střeleckými odznaky. Nejlepší z nich byli zařazováni k ostrostřelcům.
Se spolehlivostí pušek to nebylo slavné. Při zkouškách konaných ve Francii u francouzských pušek selhal každý 15. výstřel , u španělských 22., u ruských 28., u anglických jeden z 44 a u rakouských jeden z 62 výstřelů.
Nejvíce selhání připadá na špatně seřízený kamínek nebo na ucpanou zátravku, pak také zvlhlý prach nebo napadané nečistoty (spálený prach z ocílky) v pánvičce. I přes celkem velký počet selhačů patří tyto pušky mezi nejlépe vyrobené zbraně. Francie měla totiž vyspěle vypracovaný systém kontroly materiálů a zpracování, výrobních norem a přejímání. O tom nejlépe svědčí množství přejímacích a kontrolních značek na hlavni, zámku a pažbě.
Pušky vydrželi s drobnými poruchami 10 000 až 15 000 ran.

Příslušenství ke zbrani a čištění
Příslušenství ke zbrani bylo široké. Bylo přiděleno spolu s puškou a pomáhalo ji udržovat v čistém a provozuschopném stavu.

Křesací kámen
pirit, osekaný do rozměru asi 25x25 mm, držel v čelistech kohoutu za pomoci speciálně tvarovaného olověného plechu (popř. kůže), aby pevně držel v čelistech kohoutu. Kvůli opotřebování (osekáváním), musel být měněn po 30 až 40 výstřelech.

Cvičný kámen
Špalíček z tvrdého dřeva o velikosti křesadlového kamínku. Používal se při cvičení se zbraní a nácviku střelby.



Bajonet
Tulejový 472 mm dlouhý bodák s tříbřitou ocelovou čepelí dlouhou 405 mm. Na zbrani je zajištěn pomocí pojistného kroužku uzamykaného kolem čtverečku na hlavni. I když byl voják vybaven šavlí tzv. Briquet, bajonet spolu s pažbou byl nejčastěji používán v bojích muže proti muži.



Nabiják
Ocelová tyč o průměru kolem 5-6 mm vpředu rozšířená na cca 12 mm. Na druhém konci závit na vývrtku k vytahování kulí. Lze ho poměrně dosti dobře zapomenout v hlavni a vystřelit, což se běžně stávalo nevycvičeným vojákům.

Přípravek na vytahování nábojů z hlavně - vývrtka
Nástavec je opatřen trnem v podobě vrutu, pomocí něhož lze nabodnout a vyjmout kuly z hlavně, další dva spirálovitě stočené trny slouží k roztrhání papírové ucpávky a utlučené prachové náplně. S jeho pomocí lze vybít zbraň, když se voják vrátí ze stráže nebo při nevyšlém výstřelu.



Kožený obal na zámek
ke každé zbrani dostal voják i obal na zámkový mechanismus, zabraňoval vnikání vlhkosti a nečistot a jako ochrana proti dešti.

Dřevěný kolík do hlavně
dřevěný kolík, který se vsazoval do ústí hlavně, chránil proti dešti a proti nečistotám, nejčastěji býval opatřen střapečkem v barvách pluku – střapeček byl i proto, aby voják ihned věděl že má ucpanou hlaveň a nevystřelil kolík vstříc nepříteli.



Svorka na sejmutí V-per
Jednoduchý nástroj, pomocí něhož lze sundat listová pera jednoduše a bez poškození. Byl fasován jeden na čtyři muže


Kombinovaný šroubovák
Dva různě velké šroubováky a trn na montáž a demontáž křesacího kamene v podobě tříramenné hvězdy.

Nosný řemen
Pruh bílé kůže tl. 3 - 4mm, 35mm široký a 920mm dlouhý. Na konci našitá mosazná nebo železná spona. Řemen měl být na zbrani napnut.



Jehla na zátravku
Mosazná jehla o průměru menším než je průměr zátravky, lehce zahnutá. Slouží k propichování zplodinami ucpané zátravky během střelby.

Ochranný štítek
Na zámek bylo možno namontovat i štítek, který chránil sousedního vojáka proti ošlehnutí z pánvičky. Vyroben nejčastěji z mosazného plechu pomocí šroubu se upevňoval k pánvičce.



Čištění zbraně
Čištění zbraně se provádělo ihned po výcviku nebo střelbě. Stav zbraně kontroloval každý den při nástupu důstojník a za znečištěnou zbraň se dávaly vysoké tresty. Čištění a údržbu zbraně prováděl voják sám s pomocí hadrů a oleje. V zásobě měl i nádobku s fermeží popř. se lněným olejem k ošetření pažby. Dle předpisu se pažba lehce přetírala i po každém výcviku a nechávala se přes noc vyschnout.
Skvrny od rzi bylo zakázáno odstraňovat jakýmikoliv nástroji, pouze vyleštit pomocí mastného hadříku. K úplnému rozebrání hlavně sloužily dva klíče, diky nim bylo možno povolit a vyšroubovat dnový šroub.


* - dnešní černý střelný prach (Vesuvit, Vector nebo jiný) má jinou zrnitost a jiné tlaky než v 19 století, proto nedoporučuji používat navážku dle reglementu. Ve zkušebně vám doporučují na 28 gramovou střelu provozní náplň 2,8g. Zbraň zkoušejí na 5,6g (1/57 násobek váhy střely pro pušku a 1/7 pro pistoli). Pokud si navážíte 12g prachu a nasypete do zbraně, hlaveň to může vydržet a nebo taky ne …! Radši bych se držel toho co vám doporučí ve zkušebně.



Milan Potluka