Pochod a bitva u Slavkova 2010



Vojáci Napoleonovy armády povoláni do zbraně jako každý rok vyrazili na Slavkov.
Tentokrát se část z nich rozhodla zpestřit si sobotní bitvu několikadenním pochodem...

Ve středu večer vyjeli na sněhem zaváté silnice seržantmajor Milan a desátník Marcel. Jejich "povoz" zápolící s nepřízní počasí, klouzající po umrzlé sněhové nadílce a míjející uvízlé nešťastníky se pomalu blížil ku Praze, kde se měl připojit ke koloně dalších odvážlivců...
Nepřívětivé počasí, a především ustarané manželky, je však nenechaly pokračovat v cestě na východ. Bojechtiví, vítěznou náladou oplývající nadšenci museli vzít tedy zavděk přístřeším kapitánova domu, ačkoliv do poslední chvíle měli touhu pokračovat v cestě a dostihnout vojíny Eriku s Mirkem, kteří již dříve vyrazili z Liberce.
Po večeru stráveném u tepla plápolajícího krbu ve společnosti vojína Jirky, kapitána Pafky, jeho ženy a dětí se pochoduchtiví vojáci odebrali ku spánku. Ještě večer přišly zprávy od Eriky s Mirkem, že se již připojili k rakouské jednotce, se kterou po následujících několik desítek kilometrů naši Francouzi sdíleli nelehký osud.

Ráno vyjela jednotka od kapitánova domu a bez jakýchkoliv problémů dorazila do Slavkova. Nálada byla vynikající a všichni se těšili na setkání s již pochodujícími kamarády a na to, jak se k nim přidají.
Odpočívající prapodivnou jednotku složenou z Rakušanů a již zmíněných Francouzů z Liberce zastihli v místním hostinci. Při pohledu na červené, větrem a mrazem ošlehané tváře vojáků doplňujících energii k dalšímu pochodu, neméně při pohledu na zasněžené kabáty, ojíněné a orezlé pušky, bylo hned všem jasné, že to doposud nebyl a dále jistě také nebude žádný med.
Někteří vojáci se dokonce rozhodli, že nebudou tak hloupí a raději budou zajišťovat zázemí pro ty, kteří následný odpolední pochod přežijí.
Na jejich obranu nutno podotknout, že i odpočatí muži měli po několika kilometrech pochodu v mrazivém větru na jazyku slova jako: "Co tady vlastně já vůl dělám, že já se na to nevykašlu, proč vlastně nejsem doma v teple u televize?!" Po chvilkovém zamyšlení je odpověď zcela jasná: "Právě proto!" :-).
I přes to, že byla taková zima, a vojáci raději pochodovali, nesouc těžké batohy a zbraně, nežli by stáli a odpočívali, byla nálada skvělá.
Francouzi na konci pochodového tvaru si neustále početnější kamarády Rakoušany pochodující před nimi dobírali, že jsou patrolou, která je, poražené vede do zajetí. Francouzům naopak bylo několikrát nabídnuto, jestli si už nechtějí jít lehnout, že je rakouský přítel jistě rád přikreje, sněhem amozřejmně... :-)
Při průchodu vesnicemi vzbuzovala jednotka sněhem zavátých mužů obdiv místních obyvatel, při odpočinkových přestávkách v hospodách bylo vypito zřejmě více čaje nežli piva! Vždy, když konečně rozmrzly zkřehlé nohy i ruce, když už byly osušeny mokré pušky a alespoň z části uschly z jedné strany zasněžené a z druhé propocené uniformy, vydala se jednotka zase na pochod.
Tento den bylo v plánu spát ve venkovním bivaku za použití dobových stanů, ale bylo tolik sněhu, že na předem zvoleném místě nebylo možné rozbít tábor. Zásoby připravené slámy a dřeva byly pohřbeny pod závějemi sněhu. Promrzlá a unavená jednotka proto změnila trasu, o několik kilometrů si ji prodloužila a vyrazila do obce Tvarožná, kde měla v plánu obsadit nějakou vhodnou budovu a tam přespat.
Před koncem pochodu ještě musela zmrzlá, unavená a na pokraji vzpoury balancující chátra překonat asi 200 metrů dlouhý úsek neudržované cesty, kde bylo kolem jednoho metru navátého sněhu.
Toto vojáky kupodivu nezlomilo úplně, ale vlilo jim to novou energii do žil a oni se prodírali sněhovou hradbou s dětským nadšením. Po obsazení budovy domova důchodců se po vydatné večeři, kdy vojáci snědli téměř všechny zásoby neseného jídla, zřejmě v obavě, že stejně následující den nepřežjí, uložila jednotka k zaslouženému spánku.

Druhého dne ráno, po noci příjemně prospané v teple poskytnutého obydlí, vydaly se rozdělené jednotky na závěrečný pochod. Rakušané vyrazili po okolí obhlédnout místní pomníky padlým a Francouzi nastoupili k pochodu zpět do Slavkova, poněkud změněnou trasou. Zima nebyla o nic menší, ale "domů" a hlavně za světla se jde vždycky líp. Kilometry utíkaly méně než síly, ale zima nenechala dluho nikoho postávat. Do promrzlých bot a propocených uniforem lezla velmi rychle. Po několika hodinách na nohou a občasném přemýšlení, jestli by bylo lepší zahodit pušku nebo tele, nebo ještě lépe si prostě lehnout do škarpy a už nevstát, se konečně objevil na dohled Slavkov. Nakonec beze ztrát tedy bylo dosaženo cíle, hospody, odkud francouzská jednotka předešlý den vyrazila...
Večer pak, již se zbytkem jednotky, který se pochodu nezúčastnil, proběhlo tradiční obrážení lokálů, poslední opozdilci se vraceli z tahu k ránu, v době, kdy již ti, co nemohli dospat, pomalu vstávali...

Po vydatné snídani, dostrojování, výrobě a fasování munice, nástupech a cvičeních následoval oběd a po něm kýžený nástup na bitevní pole. Pro Mladou gardu byl jako výchozí bod určen vrch Santon, kde byl sice úchvatný výhled na bitevní vřavu dole pod kopcem, ale na jeho nekrytém vršku byla ukrutná zima. Postávání v seřazeném tvaru na sněhové pokrývce zmrzlé země nebylo nepříjemné, bylo doslova trýznivé. Jednotka začala po nedlouhé chvíli pošlapávat na místě, neboť nehybně stát bylo k nevydržení. Mrzlo tělo v propoceném mundůru, nekryté uši, ruce svírající omrzlou pušku, ale hlavně nohy. Pak konečně nastal kýžený povel k pochodu. Voják si v duchu poskočil radostí, ve skutečnosti skákat nemohl, nohy toho schopny nebyly. Jen tězko se při krkolomné chůzi dolů z kopce rozehřívaly ztuhlé nohy v mrazem ztvrdlých, často promočených botách vojáků. Poté, kdy téměř skleněné prsty dostávaly pomalu zpět svůj cit, peloton se většinou zastavil, aby měly šanci nabýt své původní křehké skupenství.
Pro vojáky bylo skutečným vysvobozením vrhnout se do boje, prodírat se raději půlmetrem sněhu, nežli trpět ve stoje. Válečná vřava jim nechala milosrdně zapomenout na zimu a únavu. Bitva byla tentokrát vysilující, snad dílem únavou vojáků, dílem neustávajícím mrazem. Někteří z vojáků zmateně bloudili po bojišti, jindy bylo vidět jednotku neschopnou uspořádat základní tvar.
Po skončení bitvy, když opadl kouř spáleného černého prachu, se jednotky představily při tradiční defilírce a poté vyrazili směrem na ubikace. Cesta po asfaltové cestě byla ve zmrzlých botách větším utrpením než ta ze Santonu.
Večer proběhl oblíbený pochodňový průvod a ohňostroj a po rozchodu opět útok na místní restaurace.

Poslední den oslav patřil uctění památky padlých na Mohyle míru, byla ukrutná zima, proslovy byly však krátké, teplo zřejmě nebylo ani kněžím za mikrofonem. I zde se jednotky vlnily při pokusech rozproudit krev ve zmrzlých nohách - pošlapuj, nebo zemři! :-)


Na závěr bych chtěl říct, že i přes tu letošní ukrutnou zimu a poněkud pesimistické ladění tohoto článku, se mi to líbilo. Teď, v teple domova, jsem zase odhodlán a připraven vyrazit do boje, třebas pěšky :-)


Martin Fabian - M a r c e l


foto: k dispozici ve fotogalerii