Znojmo 2008

Den první

Na dlouho očekávanou akci Znojmo 2008 nás mělo původně vyrazit šest, ale jak to bývá, nakonec jsme se na fotbalovém hřišti v Dobšicích setkali pouze čtyři. Z tohoto počtu si ještě jeden z nás vzal s sebou na výlet housera, takže jsme bojeschopní byli pouze tři.
Postavili jsme stany, nanosili slámu a převlékli se do pořádného oblečení. Táborem se nocí nese i polština, což svědčí o početném polském kontingentu.
V sobotu ráno, po nuceném probuzení v 7.00, následuje snídaně. Při snídani je nám vydán i odpolední oběd tvořený pečeným kuřátkem. Čas do devíti hodin trávíme porůznu, mlsáním sušené kočky, kterou přinesl Obelix, balením patron atd. Zde zaznívá konečné rozhodnutí Obelixe, že je mu přednější laskání se s houserem nežli pole válečná.
Při nástupu jsme rozděleni do pelotonů, my tři do prvního, spolu se starou gardou a částmi 8. a 18. pluku.
Následný výšlap na blízký kopeček se stává noční můrou neb teplota dosahuje zcela jistě 30 oC. Zde je panem plukovníkem přečtena proklamace a my se odebíráme na cvičení. Jak se říká: těžko na cvičišti – lehko na bojišti, tak za chvíli už ležíme na zemi a cpeme se kuřetem. Vedro je opravdu ubíjející a heslo „ve vlastní šťávě“ nabývá jiných rozměrů.
Po dalším výcviku a pauze, při které jsme doplnili zásoby vody, se připravujeme na rekonstrukci bojů o Znojmo.
Po pelotonech vyrážíme na cestu. Před vstupem do vsi náš první peloton začal fungovat jako předsunutá hlídka. Ve vsi jsme krátce čekali na kolegy od Rakušanů a Rusů. Když přišli, začala téměř dvouhodinová rekonstrukce završená bojem o přechod přes řeku.
Předstírané boje o ves byli hodně podobné událostem, které jsou popsány v níže přiložených úryvcích ze zápisků vojáka císařské armády (příslušníka francouzského pěšího pluku zde bojujícího), které se podařilo po téměř 200 letech najít v archivu a přeložit. Zápisy nejsou signované a pravděpodobně byly sepsány při tažení anebo těsně po uzavření míru roku 1809.

Náš pluk narazil na protivníka v obci, jejíž jméno neznám, ale vím, že to bylo na jihovýchodní části města, o kterém nám již dříve náš plukovník řekl, že nazývá se Znojmo. Nepřítel vstoupil do této obce skoro současně s námi a naše kolony se s ním střetly doslova na tělo mezi domy obce. I přes tvrdošíjný odpor byl z obce vyhnán. Jak jsme litovali, že jsme při rychlém postupu museli za sebou nechat všechny baterie a že naše jezdectvo bylo vázáno na jiné části válečného pole.
Za touto obcí je v úzkém korytu rameno řeky Dyje a jediný přechod přes něj tvoří úzká lávka, bohužel hájená nepřítelem. Krajina jest zde vůbec zajímavá, řeka , která se line Znojmem, zde tvoří různá slepá ramena, rozdvojuje a zase se spojuje, a vytváří ze země ostrůvky, stromy a keře tvoří místy přírodní hradby.
Naštěstí ruka venkovana za několik staletí již dokázala této krajině vnuknout jakousi podobu a tuto krajinu zúrodnit. Sem tam jsou i drobné pole a louky a přes ramena řeky jsou vytvořené úzké lávky a brody. Arcivévoda Karel, vrchní velitel rakouský, vědom si důležitosti tohoto území, pokusil se všechny lávky a přechody opevnit s pomocí děl a pěchoty. Snad jen spěch ústupu nedopřál mu dílo dokončit a učinit tak přítrž našemu postupu. Jakmile byl z obce vypuzen poslední nepřátelský voják, vrhli jsme se s naším lieutenantem v čele k tomuto přechodu. Bohužel náš první útok byl zmařen prudkou dělostřeleckou palbou do boku. Naši tirailliéři přesnou palbou rozbili řady nepřítele a my se vrhli znovu na most. Nebrali jsme zajatce. Nepřítel byl donucen ustoupit. Později, když jsme si mohli prohlédnout padlé, zjistili jsme, že proti nám stáli jak jednotky rakouské, tak i pluk ruský…


A poté, co jsme předvedli boje o ves, začali jsme ukazovat přihlížejícím lidem boj v otevřeném terénu. Jednotky se rozvinuly po pelotonech a ten náš začal provádět postup a boj lehké pěchoty – tirailliérů. Jelikož bylo domluveno, že protivníci budou ustupovat, a ti také ustupovali, dostali jsme se až k brodu přes řeku.
Zde mohu pro představu čtenáře opět přiložit vzpomínky přímého účastníka.

K plukovníkovi prý dorazil kurýr přímo od pana divizního generála Marmonta, že je třeba překročiti řeku a vytvořiti průchod pro další jednotky naší velké armády, které napadnou nepřítele uzavřeného v městě od východu.
Otřesený nepřítel před námi ustupoval až k dalšímu ramenu řeky. Arcivévoda Karel mohl poděkovat pouze svému zadnímu voji, který spolu s jednou baterií a s eskadrou hulánů zabránil tomu, že jsme nesrazili a neutopili zbytek jeho jednotek v řece…


A na břehu řeky začala asi nejhezčí část naší rekonstrukce. Ale, protože nyní to bylo vše jen jako, nechám radši dále mluvit nalezené francouzské zápisy.

Náš pluk byl po celodenních bojích vyčerpán, ale nejhorší část bojů nás teprve čekala. Granátníci císaře rakouského obsadili jediný, zde nalezený přechod přes řeku a urputně ho bránili. Tento střet byl tak těžký, že si zaslouží podrobnější vyprávění. Jediným mohutným útokem se nám podařilo vyhnat všechny nepřátele z pravého břehu řeky a zde stojící rakouský prapor vrhnout až na opačný břeh. Ale zde, skoro na dosah levého břehu, padly naše prapory do nastražené léčky. Uprostřed řeky nás zasáhla kartáčová salva z dobře ukrytých kanónů a krátce potom se proti proudu vyřítilo rakouské lehké jezdectvo. Stojíce vprostřed řeky, tísněno rakouskými kopiníky a decimováno přesnou palbou střelců z levého břehu, se muselo dát naše karé na ústup k břehu opačnému. Zde jsem byl svědkem několika skvělých skutků našich vojáků, poddůstojníků a důstojníků. Ranění se pod tíhou výstroje topili, nebo byli pošlapáni koňmi, mrtvé proud odnášel dál od válečného běsnění.
Naštěstí pro nás, v ten okamžik přišel na pomoc polský pluk, který z chodu okamžitě zaútočil přes řeku na nepřítele a obrátil jej nazpět. Opět jsme zalitovali, že nemáme žádné dělostřelce. Znovu jsme se zformovali v řece trochu výše po proudu a tím zabránili nepřátelskému jezdectvu v útoku na brod. Pokusili jsme se dobít nepřátelskou baterii, která mám způsobila tolik zlého, ale příkrý břeh a přesná střelba nepřítele nám nedovolily využít moment překvapení. Rakouský generál Steyers již nedokázal vzdorovat našim vojákům již pevně stojícím na levém břehu a musel svá postavení vyklidit. Bohužel, nepřítel bojoval tak urputně a boj nás stál tolik sil, že jsme ho již nedokázali pronásledovat


Po ukončení bitevní scény jsme odpochodovali do tábora. Ač bylo v řece vody místy jen po kolena, mokrý jsem byl až po pás. Převlékli jsme se a vyrazili se občerstvit do hospůdky na hřišti. Po večeři jsem se začali opět strojit do uniforem, pietní akt u pomníků by se bez nás neobešel. Už při pochodu k pomníkům se začínalo zatahovat, a z pietního aktu jsme již skoro běželi. Meteorologové se tentokrát nemýlili a bouřky z vedra opravdu přišly. Jen co jsem skočil pod kryté tribuny na hřišti, přišla pěkná průtrž mračen a vítr. Blesky dopadaly skoro na sto metrů od nás.
Tak jsme si dali pivko a limču a domluvili se, že se půjdeme do tábora odstrojit a případně se ještě vrátíme zpět. Už za mírného deště jsme došli do tábora. Zalezl jsem stejně jako ostatní do stanu, že se odstrojím. Sundám si na chvíli boty, abych si odpočinul a najednou jsem se probudil kolem čtvrté ráno ve skoro ztichlém táboře. Z pivka tedy tentokrát už nebylo nic. Ráno jsem se dozvěděl, že u ostatních kluků to bylo podobné. Asi vedro...
I když pršelo celou noc, neděle ráno nás přivítala sluncem. Opět v 7.00 budíček, snídaně a v devět nástup a odchod do Znojma. Zde se máme účastnit bitevních scén před Louckým klášterem.
Pochod k tomuto, v době bitvy již nefunkčnímu klášteru, je díky nočnímu dešti trochu namáhavější, ale až na zablácené boty a kalhoty se nic neděje.
Před budovou je krátká přestávka a už mašírujeme na louku za klášterem. Podobnost níže uvedených vzpomínek z tažení roku 1809 s naším prožitkem z bitevní scény je až zarážející.

Jsme již na dosah té Znojemské tabákovny. Už jsme chtěli vtrhnout dovnitř, ale náš plukovník nám v tom zabránil. Prý rozkaz od císaře, továrna musí zůstat neporušena.
Najednou hlídky hlásí, že se blíži rakouské kolony. Sotva jsme se stačili seřadit a už se na nás s řevem vrhli nepřátelští pěšáci. Ale naši Tirailliéři jim pořádně zatopili. Odrazili jsme je, vypálili salvu a vzali je na bodák. Tahle srážka byla moc ošklivá, dělostřelci do nás stříleli kartáče snad z 20 kroků. Nepřítel už začal couvat a najednou se mezi nás vrhli důstojnici a křičeli Stát, Příměří. Jen neochotně jsme se zastavovali. Císař se dohodl s vladařem Rakušanů a ukončil válku. Ohlédl jsem se na pole, leželo tam tolik těl. Velká škoda, že kurýři nepřijeli dříve.


Po bitvě u kláštera jsme byli pozváni na rychlou prohlídku vnitřních prostor kláštera a pan správce nám udělal dokonce i malý výklad. To, že v objektu kláštera byla v roce 1809 jedna z největších továren na tabák jsme už věděli.
Na dvoře objektu jsme provedli poslední nástup, kde byli uděleny metály a byl zavelen rozchod. Ještě lehké občerstvení v blízké restauraci, a vydali jsme se do tábora. Zde nás začalo počasí opět varovat, zatahovalo se. Demilitarizovali jsme se, rozloučili a nasedli do aut. Pršet začalo až 5 km za městem. Cesta domů byla už rutinou.

Na závěr lze říci, že tato akce se opět povedla, to, že jsme sem přijeli abychom se vymáchali ve vodě se nám splnilo. Počasí se, vzhledem k tomu, jaké byly původní předpovědi, přeci jen nakonec povedlo. A to že jsme si nestačili vypít – však není všem dnům konec.

Takže Vive l´garde! a těšíme se na příště.



Milan Potluka, Caporal 1er Regiment des tirailleurs grenadiers de la Garde Impériale


foto: k dispozici ve fotogalerii