201. výročí bitvy u Slavkova

Hlášení náčelníka hlavního štábu francouzské armády o slavkovském tažení 2006.

V décadi 10. frimairu roku 215 (pátek, 1. prosince 2006) vtáhly na jižní Moravu mezi Brno a Slavkov dvě mohutné armády a rozložily se dílem v obcích na budoucím bojišti, především ve Tvarožné, Jiříkovicích a Křenovicích, dílem obsadily školu ve Slatině. Francouzská armáda v síle 360 mužů (a žen) pod velením plukovníka Ivana Vystrčila, spojenecká rakousko-ruská v síle 610 mužů (a žen) pod velením k. k. Obersta Libora Fojtů.

Ve večerních hodinách vtáhl francouzský předvoj do Brna a narazil zde na nevelký spojenecký odřad, s nímž byl sveden krátký, ale o to zuřivější boj o pevnost Špilberk, která padla do rukou francouzské císařské armády i se značnými zásobami svařeného vína. Šlechetný velitel francouzského předvoje se o kořist podělil se svými zajatci.

V mezičase připravovaly hlavní štáby obou armád rozkazy pro následující den, zjišťovaly stavy mužstva, výzbroje, zásoby střelného prachu. Cílem spojeneckého vrchního velení bylo se ctí prohrát, cílem francouzského slavně zvítězit. Nesmělo přitom dojít ke zranění nepřítele.

11. frimairu roku 215, 201 let poté, kdy padly první ranní výstřely bitvy u Slavkova, bubnovali bubeníci v leženích a ubikacích armád budíček. V devět hodin (a přesně asi šest a půl minuty) stály jednotky vyrovnané před budovou ZŠ na Jihomoravském náměstí ve Slatině. Jiné byly již na přesunu k bojišti po vedlejších trasách daných jejich nočními pozicemi. Kdyby svítilo slunce, bajonety a orlice by se v něm leskly. Zazněly břeskné povely ve čtyřech jazycích, francouzsky, polsky, německy a rusky, a jednotky vypochodovaly vstříc svému osudu.

Povozy Dopravního podniku odvezly jádro obou armád do Podolí. Francouzské jednotky přivítaly hromovým Vive l’Empereur svého vrchního velitele a jeho pobočníky, kteří dorazili cvalem od Santonu s čerstvými rozkazy od císaře. Od Podolí do Tvarožné mělo být pro dnešní armády totéž, co pro armády před 201 roky od Braunau do Vyškova. Spojenecké rakousko-ruské velení však dotáhlo Kutuzovovu taktiku do naprosté dokonalosti. V zájmu zachování plných sil pro rozhodující boj, ponechalo v cestě francouzské koloně jednotku uherských granátníků. Ti zastavili pochod Francouzů nikoli nebezpečným bojem, ale oblékáním se do kabátů. Mezitím zbytek Rakušanů vypochodoval a nabral náskok, který se vojákům J.V. císaře Francouzů a krále Itálie nemohlo podařit dohnat. Volný čas tak strávili alespoň krátkým výcvikem několika prvků školy batalionu a do Tvarožné vpochodovaly beze ztrát, s vířícím bubnem a veselou píšťalou v čele.

Po krátkém odpočinku se armády zformovaly v plných stavech a v bitevní sestavě. Byla radost pohledět na hrdé vojáky, veterány od Marenga 2000, předchozích Slavkovů, od Pultusku 2006, Lipska 2003, Jeny 2006 a dalších velkých bitev historie. V čele pochodovala mohutná brigáda Thiébault následovaná spojeneckými kolonami a defilé uzavírala francouzská brigáda Merle pod velením pana gardového poručíka Balcárka. Plukovník Vystrčil dovedl jádro svých sil podél úpatí Santonu do jejich výchozích pozic skrytých očím nepřítele i přítomných civilistů. Spojenecká armáda se formovala na „Prateckých výšinách“ dle vlastních, pravděpodobně těsně před bitvou změněných dispozic, brigáda Merle obsadila „Sokolnice“. Zazněly fanfáry, přítomné přivítal historik Jiří Kovařík, velké okamžiky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Poručík Balcárek – generál Merle jistě brzy hlavnímu štábu dodá podrobné hlášení z bojů svedených o Sokolnice. Ruská kolona se do svého protivníka mocně opřela, ten však nepovolil. Svou roli jistě sehrála Weyrotherova dispozice, jež případný další postup Przybyszewského kolony podmiňovala úspěchem zbývajících tří spojeneckých kolon. Protože dvě z těchto tří kolon nebyly ve scénáři vůbec zaneseny, bylo nade vší pochybnost zřejmé, že Rusové přes Sokolnice neprojdou.

Brigáda Thiébault dostala rozkaz k obsazení „Prateckých výšin“ asi deset minut po zahájení bojů. Jaké bylo její překvapení, když na její čelo zaútočila početná kozácká jednotka, ještě větším překvapením pak bylo, že v místě, kde se mělo čelo kolony rozvinout, stála mohutná rakouská baterie. Z francouzských pozic to vypadalo, že pálí dokonce do vlastních řad. Rakousko-ruská armáda překvapila francouzské velení změnou dispozic pro bitvu, fronta se otočila o 90° a začátek bitvy o Pratecký kopec byl nefalšovanou improvizací.

Mohutná a sílící palba, dělostřelba, zuřivé útoky jezdectva, spojenecká přesila. Vrchní velitel francouzské armády nařídil provést změnu směřování čela celé brigády, jehož čepem byl gardový batalion. Pohyb byl proveden jako při manévrech na Martových polích (jen „nepatrně“ méně hladce a plynule). Rakouská baterie byla zneškodněna, výšiny definitivně ve francouzských rukách. Následoval rozhodující útok. Rakousko-ruský hlavní štáb měl ještě v rukávu dva umně skrývané trumfy. První vytáhl ve chvíli, kdy z výšin sražené jednotky namísto toho, aby opustily bojiště, nebo alespoň zůstaly stát za Przybyszewského kolonou ve druhé linii, napadly Sokolnice. Generálu Merlemu nastaly horké chvilky. Druhým trumfem byl rozhodný bodákový protiútok jednou poražených granátníků proti postupujícím Francouzům. Ukázalo se, že spojeneckého vojáka nestačí zabít a pak do něj ještě strčit, aby spadl, je třeba jej také rovnou zakopat alespoň dva sáhy pod zem.

Přesto byl francouzský elán nezměrný a útok zničující, Thiébaultovy bajonety vyhnaly část spojenců z bojiště a bitva skončila. Jednotky se tradičně pomíchaly, některé se odmítaly vzdát (zbaběle se schovaly za svou dnešní nesmrtelnost), k některým jednotkám rozkaz k zastavení palby putoval déle, než bylo třeba. Závěrečné defilé prokázalo, před jak obtížným úkolem francouzská armáda stála. Šest stovek urostlých Rakušanů, Rusů a Prusů proti necelým čtyřem stovkám neméně urostlých Francouzů a Poláků...

Večer program pokračoval slavnostním defilé armád ve Šlapanicích. Proběhlo bez potíží, město poražené i vítěze vřele přijalo a pohostilo. Přes výzvy důstojníků k tomu, aby vojsko nemrhalo drahocecným časem a cvičilo, věnovali se po večeři škole vojáka jen čtyři granátníci 22. řadové půlbrigády. Ostatní jednotky již asi vše dokonale ovládají, budiž jim za to čest a chvála.

Den se se dnem sešel a přesně v devět (a tradičních šest a půl minuty) stály opět armády nastoupené před svou ubikací ve Slatině. Prořídlé stavy nezavinila sobotní krvavá řež, ale různé prozaičtější důvody, od daleké cesty, jež čekala jedny, po neúprosnou pracovní dobu, jež čekala jiné. Bubeník 1. pluku tirajérů-granátníků mladé gardy se dopustil nefalšovaného faux pas, když oslovil přítomného starostu Slatiny, pana Jiřího Navrátila, titulem „strejdo“. Přísný kapitán Kmoch ihned zakročil a věci se pohotově zasmál. Pan starosta byl vojákům představen, načež mu provolali slávu a vyslovili díky za možnost složit hlavu v jím spravované městské části. Pan starosta pak doprovodil obě armády do Kobylnice, kde zahájily přesun na Mohylu míru. Týl francouzské kolony se oddělil a stoupal na Pratecký kopec bližší cestou, což se mu stalo málem osudným, neboť následující rakouská kolona v čele a granátníky IR20 se opakovaně pokusila zmocnit se dvou orlic a praporů, které francouzský dělostřelecký odřad nesl. Kanonýři 5. a 6. pluku pěšího dělostřelectva císařské armády pod velením seržanta Pařízka se však rozhodně neukázali být snadnou kořistí. Obratně řízený ústup podpořený také rozhodným protiútokem francouzské kavalerie vedené osobně plukovníkem Vystrčilem udatným Rakušanům zabránil osladit si den dobytím cenných trofejí. Čelo francouzské kolony nerušeno postupovalo do kopce od křižovatky, proti níž jsou ve zdi obory diskutované kříže, jež mají udávat pozice francouzských děl bránících bažantnici 2. prosince 1805. V největším pořádku a s bubnem a píšťalou v čele došla tato francouzská kolona pod Mohylu, kde byla rozpuštěna.

Řazení k pietnímu aktu proběhlo spořádaně, pietní akt sám důstojně. Bez ohledu na to, co kdo u mikrofonu říká, každý přítomný věnuje pár okamžiků tichého zamyšlení se nad smyslem a hrůzami války roku 1805 a válek obecně. V rámci pietního aktu byli také čtyři vojáci C.E.N.S., nejdéle sloužící v řadách francouzské (fyzilír Řeha od 8. řadového pluku), rakouské (granátníci Kopecký a Borovička) a ruské armády (kapitán Odstrčil), odměněni pamětní medailí Projektu Austerlitz 2005.

Pietní akt následovala slavnostní ceremonie francouzské armády C.E.N.S. Během ní předal plukovník Vystrčil batalionní praporek fyzilírům-granátníkům, povýšil kanonýry 6. pluku Skoupého a Kudu na kanonýra první třídy a kaprála, poručíka Zarbocha od gardových pěších granátníků na kapitána, a vyhlásil:

„Dnešním dnem je založena Čestná legie Středoevropské napoleonské společnosti. Členy legie jsou všichni vojáci, kteří dostali čestné zbraně. Členy legie C.E.N.S. mohou být jmenováni vojáci a občané, kteří mimořádným způsobem podporují činnost společnosti, přispívají svým uměním, talentem a ctnostmi ke kvalitě, bezpečnosti a propagaci našich aktivit.“

Načež připnul hvězdu důstojníka Čestné legie C.E.N.S. na uniformu k. k. Obersta a vrchního velitele spojenecké armády Libora Fojtů, který se tak stal šéfem 2. kohorty této legie, a dále třem nositelům čestných zbraní, seržantu Pařízkovi (čestná puška), fyzilíru Sklenářovi (čestná puška) a seržantu Rozsypalovi (čestný granát). Nově byli vyznamenáni seržant Vágner od 8. řadového pluku a voltižér Nowak od 18. řadového pluku.

Po skončení ceremonie byla armáda rozpuštěna, a po vyřízení administrativy ve Slatině se vojáci rozjeli do svých foyers.

Z celkového pohledu byla akce úspěchem, bitevní ukázka zajímavá (alespoň podle prvních ohlasů diváků i účastníků), byť někteří by dle vlastních slov dali raději přednost soutěži markytánek v chytání slepic, naštěstí drtivá většina nikoli. Problémy štábní práce, struktury armády, souhry s „nepřítelem“, vycvičenosti vojáků a připravenosti kádrů jsou předmětem interních diskusí. Příští rok je rokem 200. výročí tažení roku 1807 a také 202. výročí bitvy u Slavkova.

Vive l’Empereur et Vive la Grande Armée!


Jakub Samek