Lipsko 2005

Je 0:04 pondělí po Lipsku a já mám konečně vybalené všechny věci, rozstrkané po skříních a na hromádce připravené to, co se musí vyčistit, opravit atd... Prohlížím si fotky, přemýšlím, co napsat, aby to nebylo stejné jako minule a předminule (teda, že jsem se moc těšil – Marcel s námi tentokrát nebyl, tak jsem se musel těšit já :), že se mi to líbilo, a že bych jel zas), poslouchám k tomu Pumpu a na návrat do hranic všedních dnů se pro změnu netěším vůbec.

Z Prahy jsme vyrazili v pátek kolem 21:30, do Markkleebergu (což je menší a pohodovější ze dvou historických kempů), jsme dorazili v sobotu kolem 1:00. Postavili jsme stany (umíme to vůbec za světla a ne jen po hmatu za tmy?), drobet pokecali, doplnili tekutiny (do žádných velkých akcí jsme se nepouštěli) a šli spát.

Ráno (cca 8:00) mě vzbudil podivný kravál. Chvíli jsem si myslel, že mi duní v hlavě a marně jsem přemýšlel z čeho, když se mi podařilo vzbudit se natolik, že jsem v kraválu rozpoznal buben a došlo mi, že někdo patrně tluče budíček. Velice prudce jsem zatoužil realizovat živý obraz na téma písničky „Tlučem bubeníčkem, tlučem o buben“ a vyhrabal se ze spacáku, abych zamýšlené bez prodlení realizoval. Buben zmlkl. Vykoukl jsem ze stanu, ale bez brejlí jsem viděl kulové. Po dohledání brejlí a natažení bot už po bubeníčkovi nebylo ani památky. Zlomyslného úmyslu probudit nás v nejlepším okamžiku spánku bylo dosaženo. I z ostatních stanů se soukaly mátožné postavy, nechápavě zíraly kolem sebe a pomalu resetovaly operační systém. Zase jsem se zasunul do stanu, našel cosi na zuby, zrestauroval se, vybalil a navlékl uniformu. Když už jsem vypadal jako člověk, byl čas popřemýšlet nad snídaní. Ani jsem nestačil vybalit dovezené zásoby, když dorazilo pozvání ke snídani od paní domácí.

V 10:00 byl nástup, na který jsme dorazili s drobným cca 5-ti minutovým zpožděním (těch pět minut bylo ovšem poněkud mexických...). Po nástupu cvičeníčko (malé), představení jednotek a pietní akt u pomníčku u kempu. (O budovy zámečku byla v průběhu Bitvy národů svedena prudká šarvátka. V malém muzeu jsou moc pěkná diorámata a obraz věnovaný francouzskému útoku – viz fotky.) Pak bylo volno na oběd - opět jsme byli pozváni na pivko a grilovanou klobásku, tedy dovezené zásoby zůstaly netknuty. Ve 12:45 se veškeré jednotky seřadily a nastoupily pochod do druhého kempu u bitevního hřiště. Na místě samém byla provedena inspekce obsahu kartuší. (Užitečné opatření eliminující všeliké zlepšovatele munice. Bylo by vhodné zavést ho i u nás, zejména pokud se účastní ne zcela známé jednotky. Není to nic ponižujícího a dá se to provést i zajímavě pro diváky.) A pak krátké volno k okouknutí stánků. Těšil jsem se, že si nakoupím látky. No nekoupil jsem žádné. Vystavený štof byl řídký, bílý nebyl vůbec. Po dotazu na látku obdobné kvality jako mám na sobě, prodavač reagoval: „Takovou kvalitní látku používáte na uniformy? To je aspoň za 30 euro/m, to tady nikdo nekoupí. V čem chodíte normálně, jste Rotšild?“. Ubezpečil jsem ho, že normálně chodím v džínách v ceně 30-40 euro, v triku pro řemeslníky a tak podobně (ušetřené peníze investuji do uniforem), a že látku opatřil kamarád dovozem z Němec v ceně kolem 15 euro/m. „Tak to je kouzelník,“ odvětil prodavač. (Diskuze byla vedena v jazyce německém, z mé strany značně koktavém a przněném.) Koupil jsem si tedy aspoň cvočky na podbíjení bot a veliký švýcarský kabát, neb se jedná o komodity, které se velice špatně shání a cena byla taky přiměřená.

Vzápětí byl nástup na bitvu. Co o ní říct? Jestli máme proti Německu v něčem navrch, tak tedy v pořádání rekonstrukcí. Dělostřelectva, pěchoty i jezdectva bylo dost na pořádný mazec, vlastní louka nebyla ani nejhorší, ani nejlepší (v blízkém okolí by se ovšem našly lepší lokace), scénář ovšem nepočítal se žádnými složitějšími manévry – v podstatě jen pochod vpřed, stáhnout se, střelba, jednou se nám povedlo uplatnit střelecký řetěz a pro francouzské jednotky zcela netypické „Klumpen“, dělostřelectvo si odstřílelo v podstatě separátní bitvu a po nástupu pěchoty už jen přihlíželo. Organizátoři navíc vpouštěli nevím proč frantíkům do zad spojenecké jednotky, které se úprkem přehnaly na svou stranu :). Co mě potěšilo, že jsme byli umístěni ihned u diváků a že spojenecká jednotka, která nám připadla, byla také akční. Docela jsme se pobavili :). Diváci byli také spokojeni, tedy požadovaného účelu bylo dosaženo.

Po odchodu z bojiště jsme zůstali v kempu, doprohlédnout stánky (v některých se dalo domluvit česky), vypít nesené zásoby vína a lihovin (museli jsme přikoupit), poslechnout si místní kapelu (tady mají zase výrazně navrch Němci). Pak pochod zpět do Markkleebergu, vyčistit pušku a volný program až do brzkých ranních hodin.

Ráno bylo poněkud těžší (individuálně), ale v mezích normy. Paní domácí nám opět připravila snídani, po které jsme za doprovodu domácích vyrazili na exkurzi po památnících na bitvu. Skončili jsme samozřejmě na Mohyle v Lipsku, kde se konalo pietní ukončení vzpomínkových akcí. O samotné mohyle nemá smysl něco psát, ta se musí vidět. I případné fotečky jsou jen slabý odvar skutečnosti. Při závěrečném nástupu mě zaujala jedna drobnost: prostor pro jednotky a diváky nebyl vymezen žádným zábradlím, diváci se postavili tak, jak jim organizátoři řekli. A když diváci zjistili, že nastupující jednotce překážejí, bez jakýchkoli poznámek uhnuli tak, aby bylo možné manévr dokončit. Milé. V muzeu jsem překvapeně zíral na prťavost vystavených originálů uniforem. Tohle obléknout by měl potíž i náš nejmenší člen. Po prohlídce muzea nám už zbývala jen cesta zpět do kempu, prohlédli jsme si zdejší minimuseum (jsou zde již výše zmíněná krásná diorámata), obdrželi jsme od domácí paní oběd a mohli jsme začít balit...

Co říct závěrem? Myslím, že to byl moc pěkný víkend, počasí vyšlo nad očekávání dobře, nestala se žádná nepříjemnost, pobavili jsme se, potkali fajn lidi, co si přát víc?


Kentán, nebo jak se jmenuju, mám v tom zmatek :)
voják 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: k dispozici ve fotogalerii