SLAVKOV 1805 - 2005

Ve středu 30.11. jsem dopoledne začal balit věci na letošní Slavkov. Překvapuje vás proč tak brzo? Vysvětlení je jednoduché - odjížděl jsem totiž už tento den, takže to jako tradičně zase až tak brzo nebylo B-). Samozřejmě, že jsem měl půlku výstroje v dezolátním stavu, neměl jsem nabalené kartuše, nakrémované boty a přišité hodnosti ...
Nejel jsem ale rovnou do Brna Slatiny, kde jsme měli být všichni ubytovaní v kasárnách, jel jsem totiž ještě se třemi spolubojovníky z našeho klubu na pochod z Vyškova do Tvarožné.
Sraz jsme měli ve 12.30 na střelnici, ale nějak jsem to nestíhal, takže jsem se opozdil, naštěstí jsem nebyl jediný, kdo nějak nezvládl načasovat své plány, aby stihl stanovený termín odjezdu. Zatím tu čekal jenom Tolja, po několika minutách dorazil Potvůrka s Červem, dopili jsme, převlékli se do uniforem (přece nepojedeme jako prašiví civilové B-) a vyrazili, s hodinovým zpožděním, směr Vyškov. Cesta po dálnici byla naprosto pohodová, Milan slíbil, že pojede 140km rychlostí, a tak nasadil zuřivé tempo a za chvíli nám zmizel za obzorem… no asi mu to ukazuje jinak než mně B-).

Do Vyškova jsme dorazili těsně po 17. hodině, zaregistrovali jsme se, v zámeckém parku jsme odházeli 20 cm sněhu, nanosili 50 cm slámy, postavili stan, uklidili věci, vybalili pušky, dostrojili se a vyrazili jsme na náměstí, kde se měla odehrávat noční bitva ...
Protože nás bylo málo, tedy 4, pověsili jsme se na krk Honzovi Dvořákovi, známému milovníku Pražáků B-), který tu byl se svými kluky z 18tého řadového. Ten nám zhruba vysvětlil, co se bude dít, dal nám nějaké úkoly a nechal nás ať se staráme ... Dělali jsme tedy co po nás bylo žádáno, patrolovali jsme a nakonec, když se dlouho nic nedělo, jsme vyprovokovali s kluky z 18ky Rusy a Rakušany k útoku ... Poté, co jsme chvíli bránili přístupovou cestu a museli jsme nakonec kvůli přesile nepřítele ustoupit, jsme se přidali k pelotonu 18ky a spolu s nimi jsme se snažili postupující nepřátele odrazit. To se nám ale ani po několika fanatických bodákových útocích nepovedlo. "Croisez ette - marche !!!" - další bodákový útok, padla většina 18tníků, seřazujeme se do nové formace, už nás zbývá opravdu málo, "Croisez ette - marche !!!" - po tomto útok leží všichni Francouzi na zemi, jeden přes druhého, dělostřelci jsou také poraženi ... Vítězové obcházejí náměstí a ukončují utrpení raněných ... Ukázka končí a "mrtvoly" za potlesku diváků ožívají, jsou jmenovány jednotky a kluby, které se ukázky účastnily, následuje přehlídka a odchod do tábora. Tam nás čeká výborný guláš a planoucí ohně, okolo kterých posedávají hloučky vojáků. Jedno v jakých uniformách, Rus v družném hovoru s Francouzem, Rakušan s Kozákem, nyní jsou již všichni přátelé ... Ukládáme vyčištěné pušky do stanu a jdeme se bavit do města, posedáváme v hospodách, oni nás většinou z nějaké po zavíračce vyhodí B-), kecáme o historii, ženských, jídle, vzpomínkách a o tom, co nás čeká, o pochodu a o bitvě ...
V pozdních nočních hodinách, nebo brzkých ranních, jak kdo chcete, se ukládáme vedle pušek a usínáme spánkem spravedlivým. Jako vždycky jsem se několikrát v noci vzbudil touhou odskočit si někam ke stromu, ale jako vždycky jsem zvolil sice variantu, která vás nevyžene ze stanu do té zatracené zimy, ale zase se nevyspíte, tedy přetrpět to a celou noc se převalovat ve spacáku ...

Ráno budíček, ani nevím jak se jim nás podařilo vzbudit a v kolik, vlastně ani kdo to byl, takže z pomsty bohužel sešlo, ale byli jsme vyspaní do růžova, pokud to tedy spíš nebyl následek té zimy B-) Po ranní hygieně, poslední na několik dní, následovala snídaně (myslím, že jsme dostali nějaký balíček na cestu) a samozřejmě teplý čaj ... Potom následovalo stržení tábora, zabalení věcí, naložení na povozy a zjištění, že naše pušky vypadají, jako čerstvý historický nález - samá rez. Nastrojení se do kšírů a telat a začátek pochodu. Dnešním cílem bylo město Rousínov. Protože jsme se s 18tníky večer v bitvě vcelku dobře sžili, přidali jsme se k nim i na pochodu. Pochodovalo se samozřejmě ve tvaru, poslouchalo se rozkazů, odpočívalo a jedlo na povel ... Cestu organizátoři zvolili podle mého názoru velice dobře, vyhýbala se všem hlavním tahům a z 90% se klikatila po polních zasněžených cestách, podél potoků, alejí ... Byl to nevšední zážitek pro tělo i mysl. Tělo si "užívalo" fyzické námahy, tlačení kšírů telete a pušky do ramen, bolesti nohou, zad a chladu spojeného s hladem. Mysl se nabažila krásného okolí, pocitu sounáležitosti a možnosti se spolehnout na kamarády (když teď padnu tak mě určitě donesou B-) a podobných jiných věcí, na které ve všední dny plné práce tak nějak zapomínáme ... Ačkoliv se zimních pochodů, které pořádá náš klub účastním od samého začátku, a jestli dobře počítám, tak to je již 9 let (aby někdo moc nerejpal - jeden jsem vynechal), tentokrát to bylo něco jiného. Na našich pochodech se nepochoduje, nenosí se zbraň podle reglemá, nejedou s námi vozy s věcmi, nevaří nám kantinierky, nestavíme stany, volíme horší terén, spíme "pod širákem", co neuneseme, to nemáme (tím je myšlena zátěž v telatech, ne místní děvy), vyhýbáme se civilizaci a vaříme si sami z vlastních zdrojů. Obojí má něco do sebe, naše klubové pochody bývají vyčerpávající, tenhle byl v jisté míře hezčí, z mého pohledu hned ze dvou důvodů.
Ty vozy, střelný prach a koně, já nevím proč, ale je to prostě věc, která k tomu našemu snažení o historické pojetí vojenství tak nějak hodně patří...
A pak ty potyčky cestou - prostě paráda, protože jsme šli v čele kolony, snovali jsme všechna přepadení my. Vzhledem k tomu, že nás bylo oproti spojencům asi tak desetinové množství, to bylo poněkud troufalé, ostatně to většinou končilo tak, že naše slavná francouzská armáda ustupovala vítězně vpřed B-) Ale v sobotu vám všem ještě ukážeme, tam se uvidí, kdo je na bojišti pánem ...
Já jsem si to bojování užíval o to více, protože stejně jako Potvůrka, Lebros a Pafka si za celou bitvu nevystřelím ani jednu ránu, takže teď jsem střílel ostošest B-)
Po půldenní chůzi následuje pauza na oběd - někdo měl prý zabijačkovou nebo kroupovou polévku, nevím, mně nalili do dřevěné misky "prdelačku" B-) Protože teplé jídlo zahřeje a je ukrutná zima, přidal jsem si pro jistotu 3x, kluci kolem mne sice nevěřícně kroutili hlavami a zkoumali, kde to ze mne vytéká, ale žádnou trhlinu nenašli. O poslední rohlík jsem se rozdělil se dvěma koníky, nějak jsem se zapomněl podívat jestli to byli kluci nebo holky, co nám vezli naše věci ... Teplo zevnitř - zima z venku, a to pořádná, nejhorší je to od nohou, ani víno ani kořalka na to nepomáhá. Jakmile zastavíte, promočenými botami projede zima jako nůž přímo do bolavých chodidel, za chvíli se vám přesune na záda a potom na další propocená místa ... Po jídle sebou začínají všichni šít, přešlapovat na místě a už by nejraději rozhýbali ztuhlé klouby, raději trpět bolestí při pochodu nežli zimou na místě ... Nasadit telata, seřadit se k pochodu, "Portez armes" a vpřed. Zase v čele kolony, před námi "naše" kobylky s povozem a kanónem, který nás vždy dobře podpořil.
Kromě bojůvek s pěchotou jsme se také několikrát setkali tváří v tvář s jezdectvem, které tu bylo také.
Po odpolední části pochodu jsme dorazili do Rousínova. I zde byla stejně jako ve Vyškově noční bitvička, tentokrát už jsme byli zvyklí nabíjet po slepu a už nám ani nevadilo, že nevidíme do pánviček, nebo tu možná bylo více světla ... Bylo tu sice méně prostoru a země byla zmrzlá a kluzká, ale tuhle bitvičku jsem si užil víc než ve Vyškově. Opět jsme spolupracovali s 18níky a v jeden okamžik se nám naprosto perfektně podařilo překvapit domobranu, na kterou z jedné strany tlačila jiná francouzská jednotka a my je napadli z boku, opravdu si nás nevšimli, a tak byli hodně moc překvapení, když jsme se na ně s nasazenými bodáky vrhli. Bohužel ani to nám nepomohlo a nakonec jsme padli ...
Ještě před odchodem na bitvu jsme postavili tábor, zapálili ohně a posadili se k nim, sušili ponožky, a boty, popíjeli víno a klábosili. Narozdíl od Vyškova zde lidé mohli přímo do tábora mezi stany, kolikrát byli až moc vlezlí, třeba když vám vlezou do stanu ani je nenapadne se zeptat, jestli by to náhodou někomu nevadilo ...
No nic, komu není z hůry dáno, tomu není pomoci ...
Po bitvě jsme vyrazili do města na pivko, prošli jsme 2 hospody a nakonec zase zasedli k ohni, čistili pušky a vůbec dobově živořili ... Po nějaké době se u nás zastavila nějaká místní rodina a začli s námi povídat, nakonec se zeptali odkud jsme, když jsme řekli, že z Prahy, chvíli mlčeli, ale pak řekli: "Jste fajn kluci, i na to že jste z Prahy, protože Pražáky mi nemáme rádi." Pán nám neustále nosil dřevo, za což jsme mu byli vděční, protože jsme byli líní od ohně vstávat, dcera Soňa nás fotografovala a kecala s námi u ohně, nějak pořád nemohli uvěřit, že opravdu spíme ve stanu na slámě. Kluci se snažili Soňu do stanu nalákat, aby si to taky vyzkoušela, ale nenechala se B-))) Dozvěděli jsme se od nich, že včera padl nějaký rekord a bylo -12,5°C !!! Když rodinka odcházela, víceméně ze žertu jsme si řekli o příděl ranního kafe, protože civilisté se o armádu musí starat. Paní nám kávu na 6.30 ráno přislíbila, sice jsme tomu nevěřili, ale alespoň byla sranda B-)

Ráno jsme se probudili a nestačili jsme se divit, před stanem jsme měli připravené tři litrové láhve zabalené do novin! Potvůrka a Červ se ihned po nafasování snídaně vrhli na kávu, pro mne přinesli vrchovatý korbel teplého čaje. Tolja se po probuzení chytil poslední neobsazené láhve, ale ani se nenapil, podal mi ji a povídá, že to kafe nějak divně voní. Měl pravdu, byla to totiž slivovice, na láhvi byl dokonce vzkaz: "Toto je určitě lepší než ten váš pražský RUM :-)". Před ostatními obyvateli tábora, kteří naší kávu vyčuchali a divili se odkud jí máme, jsme se chvástali svojí výmluvností a samozřejmě jsme se o kávu i slivovici podělili ... Zabalili jsme si věci, zbourali stan, naložili vše na vůz a vyrazili na poslední den pochodu, směr Tvarožná.
Vyrazili jsme ve stejné sestavě jako včera, ale tentokrát na konci kolony. Před námi byli Kozáci a celou dobu jsme si z nich i diváků kolem cest dělali srandu, že tu kolonu, co jde před námi (a to bylo odhadem tak 100 lidí, možná ještě víc) jsme zajali a teď je vedeme do zajetí B-)
Během dopoledne se u nás zastavil velitel ruských vojska a vyplatil nám žold, jakýsi poplatek za neútočení, v podobě starých mincí okolo roku 1800. Hezká památka na akci ... Peníze jsme samozřejmě ochotně přijali a slíbili klid zbraní. Pro jistotu jsme po obědě, kdy byla dršťková polévka a my se opět dostali do čela, blížící se kolonu, které jsme utekli, ze zálohy přepadli, aby nezlenivěli a trénovali na zítra B-) Jako celý pochod, nás kamarádi nepřátelé utloukli čepicemi, posbírali věci, co z nás odpadli při našem zrychleném vítězném postupu vpřed B-) a zase se v klidu postupovalo do Tvarožné. Tam jsme dorazili kolem čtvrté hodiny odpolední, sehnali svoje věci a dali je na hromadu. Řidiči aut vyrazili pro auta do Vyškova a ostatní účastníci pochodu na místě na hromadě slámy relaxovali ... Popravdě řečeno nám přišlo líto, že nemůžeme zůstat spát v táboře, ale že se musíme přesunout do Slatiny ...
Tímto pro nás skončil Pochod ku Slavkovu, sečteno a podtrženo to byla nádherná akce, chtěl bych tímto za nás z Mladé Gardy poděkovat organizátorům, holkám, co vařily čaj a jídlo a všem ostatním o kterých ani nevíme, že akci zajišťovali. Chtěl bych také poděkovat klukům z 18. řadového, že nás vzali mezi sebe. Děkuji vám všem, bylo to perfektní a jestli bude možnost se této akce příští rok zase zúčastnit, počítejte s námi snad v hojnějším počtu, ještě jednou děkujeme ...

Do Slatiny jsme dojeli s trochou bloudění, akorát mě urazilo, když nám paní u pumpy řekla, že smrdíme B-), v pohodě jsme zaparkovali auta na parkovišti uvnitř kasáren a po několika minutách jsme se setkali s Pafkou, který začal zajišťovat ubytování pro našich 45 vojáků a početný doprovod kantinierek. Našli jsme ale jen jednu prázdnou místnost, do které bychom se nevešli. Během převlékání na stafáž na Slavkovském zámku Pafka někde vyjednal jinou místnost ve vedlejší budově, kam kluci přenesli naše věci poté, co jsme na tu stafáž odjeli.
Tady se nebudu moc rozepisovat, protože tahle záležitost byla černá skvrna na celé akci Slavkov 2005, alespoň pro mne. Osobně akce tohohle typu ze srdce nenávidím a jejich hořkost mi neosladí ani vyplácená odměna. Téhle šaškárny jsem se účastnil s velkým sebezapřením a jen proto, že se nikdo z našich pánů členů nebyl ochoten přihlásit a když už jsme o tuhle věc byli jako klub požádáni a účast jsme přislíbili, museli jsme žádaný počet lidí dodat. Opět jako vždycky, a je to smutné pravidlo a už mě to opravdu začíná vadit, tam byly stejné tváře !!!
Jednoduše řečeno nerad dělám šaška nabobům z ministerstev a podobných jiných organizací ... Nejvíc na celé téhle šaškárně mě štvalo to, jak nikdo nevěděl co, kdy, kde, jak, a kdo má dělat, prostě přehlídka ztraceného času místo toho, abychom byli někde v teple, čistili po pochodu poněkud zanedbané pušky, opravovali uniformy a trošku si odpočinuli ...

Po návratu ze stafáže jsem byl tak vytočenej, že jsem ani nemohl mluvit, posbíral jsem si po různých koutech svoje věci (děkuju za to, že jste mi je sem přinesli, zůstat na té první cimře, tak se asi propíchnu bajonetem a hotovo B-), rozbalil postel a začal čistit pušku, radši jsem ani s nikým nemluvil, abych na něj nemusel být sprostý, protože kromě Pafky, Tolji, Nezmara, Kentána a Igráčka jsem měl na všechny neskutečný vztek ... Se zvyšujícím se počtem piv, přibývajícími přišitými knoflíky na kabátě a saku se mi nálada zlepšovala, vypadalo to, že nakonec všechno stihnu a snad budu v pohodě. Jenom díky Martě jsem mohl do bitvy nastoupit s přišitými hodnostmi na kabátě, na léta už nedošlo, snad na příští akci, Marti DĚKUJU !!! Lehnout jsem si šel asi tak kolem třetí, možná čtvrté ráno, už ani nevím, náladu jsem měl dobrou a spalo se mi krásně.

Ráno byl budíček myslím nějak kolem sedmé hodiny. Ustrojili jsme se na ten den s velkým "D", spoustě v nás se hlavami honily otázky jako: "Jak to bude probíhat, bude to splňovat naše očekávání a organizátorovy sliby ?".
Po snídani jsme nastoupili venku před budovou kasáren na "buzeráku" k přehlídce, tady už jsem začal mít pocit, že je tu těch lidí nějak moc B-) a že ta akce asi bude poněkud jiná, než všechny kterých jsem se doposud účastnil. Bylo úžasné vidět ty spousty lidí, jak se řadí do svých pelotonů a následně batalionů, všude byly slyšet francouzské, německé (potažmo rakouské), ruské a polské povely, ostatní jazyky jsem jaksi nebyl schopen identifikovat, všechno fungovalo jako namazaný a perfektně seřízený stroj. Během několika minut všichni stáli tam, kde měli stát, měli to, co měli mít a byli přichystaní "padnout za svého císaře".
Generálové v čele s Napoleonem (představoval ho nějaký Američan a vypadal úchvatně) si prohlédli "své" muže, popřáli jim štěstí v bitvě a jednotky se začaly řadit k odjezdu na bojiště.
Ještě bych rád zmínil jednu takovou záležitost z nástupu, nám se zdála velmi veselá, pro jejího hlavního aktéra byla asi dost potupná, ale to je jeho "boj".
Prostě a jednoduše si takhle v "repos", tj. v pohovu, stojíme na nástupu a najednou se přiřítí nějaký důstojník, já nevím ani jak se jmenoval, a najednou na gardový batalion začne řvát povely "Garde a vous" - pozor, "Portez vos armes" - na rameno zbraň, a ejhle, nikdo se ani nepohnul, velitelé jednotlivých pelotonů nechápavě koukali jeden na druhého, pak na toho "mocipána", potom na svoje lidi, a pak zase na něj… no, z jejich pohledů "pán" zřejmě usoudil, že tady svoji maršálskou hůl nezíská, a tak za dušeného smíchu mužstva celého gardového batalionu odchází jako spráskaný pes pryč B-). Mně osobně strašně nadchlo to, že nikdo, ani jeden voják, neudělal ani náznak toho, že by chtěl provést žádaný povel. Lidi jsou prostě zvyklí poslouchat své velitele, a tak to má být, i když se někdy stane, že něco uspěchají a nepočkají na výkonný povel a začnou se hýbat třeba už na návěstí nebo na rozkaz vyššího důstojníka, aniž by počkali, až jim zavelí jejich nadřízený, tentokrát se tak nestalo. Mě osobně tohle hned po ránu moc pobavilo B-)
Po nástupu jsme se postupně začali řadit k autobusům a odjíždět na bojiště, nervozita se začala stupňovat, ale uklidňující byl pocit toho, jak všechno pěkně šlape.
Tam jsme se seřadili a trošku jsme si prošli bojiště a nastal klid před bouří. Ještě před bitvou byl oběd, byly sice velké fronty, ale stejně nechápu ty křiklouny, co si neustále stěžovali. Mně přišlo vcelku normální, že nakrmit přes 3500 hladových krků nějakou dobu trvá. Protože se do nás dala zima, přesunuli jsme se poblíž své výchozí pozice a tam jsme se začali věnovat, naprosto nenuceně a neplánovaně táborovému životu. Zapálili jsme oheň, který víc čoudil než hřál, polehávali jsme ve slámě, no prostě jsme odpočívali před bitvou. Zrovna v okamžiku, kdy oheň nejvíce čmoudil mě vyvolal Pafka, že pro mě má "kšeft", že je u televize a chtějí slyšet něco o tom pochodu, no po pravdě jsem nebyl vůbec nadšený, že mám mluvit do kamery, navíc mi slzely oči, a tak si ze mne kluci i paní redaktorka dělali srandu, že je roztomilé, jak mě to dojímá. Nakonec jsem byl donucen o tom pochodu pár slov na kameru přecijenom říct. Přiznám se, že jsem se tvářil tak nepříjemně, že jsem doufal, že to vysílat nebudou... Když mě od kamery propustili a po chvíli mne začali u ohně zase hledat, že prý si mne jako někde chtějí z dálky natočit, využil jsem anonymity davu a už jsem dělal, že tam nejsem. Naštěstí se ukázalo, že pod nátlakem získaný obrazový materiál se mnou jako hlavním hrdinou byl asi opravdu nepoužitelný, a tak se asi nikde jako hvězda filmového plátna neukážu B-).
Zanedlouho nastal ten okamžik, na který jsme všichni tak napjatě čekali. Začal se bubnovat nástup a vše naráz ožilo. Vyskočil jsem ze země, navlékl na sebe tele, do ruky vzal pušku postavil se na své místo stejně jako Potvůrka (já jsem levý krajník a on je zastupující poddůstojník) a začali jsme řvát na kluky "Garde a vous Peloton !!!". Během chvilky stálo našich 14 zástupů ve třech řadách pěkně nastoupených, k tomu ještě dva bubeníci, radost pohledět B-). Kantinierky byly z bitvy vykázány, a tak naše holky spořádaně stály na stráni pod Santonem. Byla to škoda, navíc se ukázalo, že jiné ženy, dokonce v naprosto nedobových šatech, navíc oblečené do péřových bund, se celou dobu bitvy účastnily. Škoda, všichni jsme si rovni, ale někdo je si asi rovnější.
V tomhle okamžiku jsem ztratil přehled o světě, teď už pro mne existoval jen velitel batalionu Jakub Samek, náš velitel pelotonu Pafka a "moje" mužstvo. Poslouchal, místy v tom randálu spíše odezíral, a opakoval jsem rozkazy, směroval jsem podle rozkazů velitele peloton, potažmo i batalion, byli jsme totiž první peloton. Občas jsem zkontroloval "svoje" ovečky, jestli je všechno jak má být. Po těch několika dnech s teletem na zádech a puškou na rameni už jsem ani necítil, že je mám, člověk prostě otupí. Na diváky jsem v tu chvíli úplně zapomněl, ostatně, ačkoliv to děláme pro ně, tedy alespoň se to říká, v těchhle chvílích nebyli vůbec důležití, alespoň pro mne ne. Stáli jsme připraveni čelit útoku nepřítele, ale nikde nikdo, je tedy pravda, že jsem neměl brýle, ony se mi totiž při pochodu rozpadly B-). Najednou ke mně přistoupil šéf druhé sekce Lebros a povídá: "Koukni támhle na obzor !!! Těch tam je co?". Chvíli jsem mžoural tím směrem a pak jsem si uvědomil, že celý obzor, kam až oko dohlédlo byl poset malými postavami. Povídám Lebrosovi: "Hm, docela hodně diváků !!!". "Cože ?! Ty vole, to sou Rakušáci, odkdy mají diváci plukovní prapory ..." zněla Lebrosova odpověď. Nojo sakra, měl pravdu B-) A bylo jich tam opravdu hodně, a v údolíčku, do kterého nebylo z našeho místa vidět, byli další a další ... Docela jsem začal chápat pocity vojáka té doby, jak se na něj valí ten dav nepřátel, řekněme, že to bylo zvláštní ...
Před námi se dali do práce dělostřelci, vzduch se naplnil hlukem výstřelů a spáleným střelným prachem, salvy pochodující armády nepřátel na sebe nenechaly dlouho čekat, začalo peklo. V jeden okamžik se změnil klid před bouří v neuvěřitelnou, hlučnou a smradlavou vřavu. Z plných plic byly vykřikovány povely, nabíjelo se střílelo, postupovalo vpřed, útočilo na bodáky, hned při prvním bodákovém útoku jsem dostal ránu pažbou do lokte, přímo do brňavky, ještě teď to cítím. Samozřejmě se také ustupovalo, rozpouštěly a zase zpět se formovaly kolony. S očekáváním jsem čekal, kdy se objeví jezdectvo, ale bohužel nebo snad naštěstí, jsem se nedočkal. Za celou bitvu jsem viděl jen dva koně, toho Napoleonova a ještě jednoho nejmenovaného velitele, kterého z "politických" důvodů nebudu jmenovat, ale "modří už vědí", který mne při projíždění mezi kolonami odstrčil až do třetího řadu. Nicméně za to nemohl kůň, ale můj "oblíbenec", kterého jsem neušetřil velmi hlasité a dost mezinárodní nadávky, kterou doufám ve své povýšenosti nepřeslechl ...
V jednu chvíli ke mě přistoupil nějaký kanonýr a v tom rámusu a bariéře jazykové nevědomosti mezi našimi národy se mi posunky snažil naznačit, že budou střílet, podíval jsem se tedy jeho směrem, kde opravdu v oblaku dýmu byly jeho muži v plném proudu příprav na výstřel. Odkýval jsem mu to a na mužstvo jsem zakřičel, ať otevřou huby a ucpou si uši, že bude rána z kanónu. Ta skutečně byla a že byli poměrně nedaleko, byla opravdu pořádná. Zavřel jsem pusu a vyndal prst z ucha, ale to jsem neměl dělat, protože vystřelily další dva kanóny, kterých jsem si při tom letmém pohledu nějak nevšiml. Začalo mi pískat v uších, ale od řvaní na naše kluky mě stejně už notnou chvíli bolela hlava, a tak jsem tomu ani nějak zvlášť nevěnoval pozornost. Nemůžu si uvědomit jak dlouho jsme bojovali ani mi vlastně nedochází jak jsme manévrovali. Vím jen, že celý gardový batalion, alespoň z mého pohledu, fungoval nádherně. Perfektně probíhala spolupráce mezi mnou a Laďou Zarbochem, velitelem Staré Gardy, se kterým máme jedno společné místo, na kterém se během bitvy podle potřeby střídáme. Střední Garda se také nenechala zahanbit a ukázala, co v ní všechno je. Na námořníky jsem neviděl, voltižéři Radka Balcárka se mi ztratili z dohledu víceméně na začátku bitvy.
A co jsem vlastně viděl ? Téměř nic, většinou záda našich kluků, potom pušky a tváře nepřátel při bodákových útocích, velitele pelotonu a to je asi všechno ... Musím uznat, že až asi na 3 drobné chybičky nikdo z našich lidí neudělal chybu, těžko na cvičišti, lehko na bojišti B-)
Nádherný byl jeden okamžik, když jsme jednu nepřátelskou jednotku na bodák tlačili tak dlouho, až se najednou zastavila, nemohla totiž ustupovat dále, protože za jejich zády byli připraveni naši kolegové z Belgie - Stará Garda. Naše snažení bylo korunováno pokrčením ramen poraženého nepřítele, lehkým přátelským úsměvem a puškami zvednutými, na důkaz porážky, nad hlavou. Belgičané nám poděkovali za tak milý dárek slovy "Mersi boku" (nebo jak se to píše B-) a huronským smíchem.
Finále celé bitvy bylo na naší straně takové, že jsme ve spolupráci s řadovým batalionem pod vedením Honzy Dvořáka, doslova zatlačili do rohu nepřátelský batalion složený téměř ze všeho, co se ještě hýbalo a mělo sílu stát na nohou a držet pušku. Po chvíli vyčkávání a nezvyklém tichu odněkud z francouzských řad vylétla první kule !!! Naštěstí sněhová, moc bych za to nedal, ale myslím, že to měl na svědomí někdo z našich kluků B-) V tu ránu začala úžasná koulovačka, která na tvářích bojovníků všech zúčastněných armád vyvolala uvolnění a úsměv. Po nějaké chvíli bylo veleno velitelem batalionu "Roulement" - ukončit palbu, tomu ale asi nepřátelé nerozuměli, a tak jsem dostal jednou z posledních koulí pěkně do obličeje, a když už boj, tak se vším všudy, plácl jsem tedy sebou na zem jako podťatý B-))) Doufám jen, že tato taškařice nějak nepoškodila konec bitevní ukázky a že se na nás velitelé a organizátoři nebudou zlobit. Pak už následovalo seřazení jednotek a poněkud živelná defilírka, čekal jsem, že jako tradičně na bodák zaútočíme na diváky, ale nestalo se tak, no škoda ... Protože jsem byl polohluchý, neslyšel jsem ani jestli byly jmenovány jednotky a kluby které je představují. Asi ne ...
Poté, co jsme se odpojili od batalionu, jsme odpochodovali přes bojiště pryč, cestou jsme si užili několika minut slávy a poslechli si potlesk diváků.
Nastoupili jsme do autobusů a polomrtví a vyčerpaní jsme dorazili do kasáren. Tam jsme vyčistili zbraně, trochu se zregenerovali a připravili se na avízovaný pochod Brnem.
Tam nás opět odvezly autobusy, seřazení bylo někde před nějakým divadlem (zrovna dávali balet "Vojna a mír" B-). Velmi dlouho se tu podle hesla "spěchá se, aby se čekalo a čeká se, aby se spěchalo" postávalo ve tvarech na místě, jednotky byly několikrát zbytečně otáčeny sem tam, vojáci mrzli a začali být naštvaní. Cílem pochodu měl být Zelný Trh, píšu měl, protože nebyl. Cesta probíhala tradičně, tedy tak, že nevycvičené jednotky, které neumí pochodovat byly z nepochopitelného důvodu vepředu a neustále kolonu brzdily, takže to byla opravdu tragédie. Ale zase na druhou stranu jsme si ve městě procvičili práci se sekcemi, která mě velice baví a je mi líto, že se jich nepoužilo při bitvě samotné. Ty dlouho a pilně nacvičované manévry jako rozklad pelotonů po sekcích, jejich různé manévry a i složitější manévry s pelotony samotnými použity nebyly. Možná to bylo dílem tím, že nás nepřítel nikdy nezatlačil dostatečně hluboko do týla nebo tím, že předčasně ustupoval. Nevím, z mého místa se to těžko posuzuje.
Dopochodovalo se tedy kamsi, jako Pražák jsem vůbec netušil kam a proč. Tam zavládl naprostý kolaps a chaos, část jednotek se někam přesunula, část jich zůstala na místě, ale po dlouhé nečinnosti a bezmoci zjistit, co se má nebo bude dít dále se jich většina odebrala buď do místních restaurací nebo zpět do kasáren. I náš peloton tak učinil, část vojáků se rozprchla na jídlo a něco k pití, část, pod mým velením, které mi bylo přiděleno se odebrala do kasáren. Naštěstí jsme s sebou měli "domorodce" z vlastních řad a ti nás propletli ulicemi Brna až zpět k divadlu odkud se vyráželo, ale ouha, autobusy nikde...
Začali jsme tedy shánět někoho z velitelů, kdo by nám řekl, kam se máme vydat, abychom se do vytoužených spacáků v kasárnách dostali. Už jsme dokonce začali zvažovat přesun městskou hromadnou dopravou. Když jsem zahlédl policejní auto, neváhal a zaútočil jsem na něj, tedy otázkou B-))) Kde že jsou autobusy do kasáren ? Chvíli nechápavě koukali, ale nakonec jsem z nich vylámal, že jsou u nádraží, tak jsem se vrátil ke svému zdecimovanému pelotonu a velel jsem k odchodu, po chvilce se u nás zastavilo auto městské policie s tím, že nás musí doprovodit, říkal jsem jim, že není potřeba, ale měli prý takový příkaz. S policejním autem v čele "kolony" jsme tedy ve tvaru a pěkně svižně vyrazili vpřed. Zanedlouho jsme dorazili na místo, kde čekaly autobusy, potkali jsme se tam s Ivanem a Jakubem, vzájemně jsme si postěžovali "že to nějak s tím pochodem neklaplo" a odfrčeli jsme do kasáren.
Tam jsme ze sebe shodili výstroj a šli na slíbené pohoštění, které mělo být zdarma, když jsme ale přišli do jídelny, zjistili jsme, že zadarmo ani kuře nehrabe, řízek se salátem jsme si koupili a zklamaní šli na cimru. Byl jsem naštěstí tak unavený, že mi to bylo docela jedno, vyčistil jsem pušku, složil výstroj a uniformu a po asi dvou "plechoutech" si šel lehnout.

Probudil jsem se až ráno, o nočním dění na pokoji jsem neměl ani ponětí B-). Všichni, až na Červa, kterého se nám prostě po noční pitce nepodařilo vzbudit, jsme se ustrojili a po snídani jsme vyrazili k Mohyle Míru. Tam jsme se dali dohromady s 18kou a ještě nějakými zbytky jiných ortodoxních řadových jednotek, vytvořili jsme batalion o dvou pelotonech a místo po silnici jako každý rok jsme k mohyle vyrazili zasněženým polem. Bylo to působivé a vyčerpávající, celý ten kopec jsme pokořili bez přestávky za 15 minut, aspoň myslím, že to tak nějak bylo. Přiznávám - šáhl jsem si na dno, respektive šlápl. Několik lidí ze tvaru odpadlo, a já osobně, kdyby to mělo trvat ještě 30 vteřin bych to udělal také. Celý tenhle vysilující pochod jsme ukončili bodákovým útokem na nastoupené nic nechápající Rakušany B-)))
Samotný akt u Mohyly míru byl poněkud zmatečný, bylo tu moc jednotek, nikdo nevěděl kam se má postavit a kdy, nakonec jsme se někam nacpali, za zády nám stály nějací husaři na koních, kterým se tam očividně moc nelíbilo. Ten, co stál za mnou si krátil dlouhou chvíli tím, že do mne nejdřív "žďuchal" čumákem, pak mi začal ožírat tele, pokračoval přes rameno až na čáku, když mi začal olizovat obličej, usoudil konečně jeho pán, že by se mi to třeba nemuselo úplně líbit a trošku s ním couvl, takže na řadu přišlo zase chudák tele B-). Akt samotný byl opět okořeněn nějakými těmi proslovy (část jich asi byla od srdce, část bylo politické loby jako vždy), svoje modlitby přednesli kněží kdejakého řádu, byly vypuštěny holubice na počest míru a padlých a jednotky se stejně neuspořádaně jako přišly i rozutekly ... Ještě proběhl nástup přítomných jednotek CENS, tam asi proběhlo poděkování a krátké zhodnocení akce, nevím, neviděl jsem tam a měl jsem plné ruce práce odhánět civilisty, kteří se snažili vniknout dovnitř uzavřeného prostoru, který nastoupené jednotky tvořily.
Poté už následovala cesta do kasáren, letos jsme nestihli ani buřta a čaj v místní kantýně, což mě tak moc nemrzelo, ale bohužel jsme se nevyfotili u Mohyly, což mě mrzí, chtěl jsem aspoň takovou památku na 200sté výročí ...
V kasárnách jsme ještě před rozpuštěním tvaru na pokoji vyzvedli, stále ještě bezvládného, Červa, se svázanýma rukama ho vybraní desátníci vyvlekli na buzerák, tam si vyslechl následující slova z úst velitele: "Vojáku, protože vaše výstroj a výzbroj je majetkem císaře Napoleona a Vy jste obyčejný zběh, budete vysvlečen a popraven v podvlíkačkách jako obyčejný civil !!!" A jak řekl, tak i peloton udělal ...
Nebyla to ovšem jen pouhá hra, byla to takříkajíc poslední výstraha. Až do odjezdu jsem Červa neslyšel promluvit ani slovo, snad mu to aspoň trochu vrtalo tou jeho nepoddajnou hlavou ...
Poté nám velitel Pafka všem poděkoval za účast a perfektní plnění povinností (ještě jednou se k němu připojuji, kluci (a holky), byla radost na vás pohledět) sbalili jsme se, naskákali jsme do aut a rozjeli se domů, tentokrát každý zvlášť.


A teď se pokusím o krátké shrnutí všeho toho, co jsem zde tak dlouhosáhle a zmateně popisoval:

Pochod ku Slavkovu - prima, super, paráda, opravdu se mi to líbilo, moc díky pořadatelům i všem zúčastněným.
Bitva tří císařů u Slavkova - monstrózní, velkolepé, jedinečné, nemám slov, ačkoliv se zřejmě vyskytly nějaké chyby, mně to nevadilo, byla to nejlepší bojová ukázka jaké jsem se za celou dobu svého působení v této branži zúčastnil, vyslovuji tímto upřímný hold všem organizátorům, velitelům, jednotkám, zajišťujícím organizacím, našim přítelkyním a ženám, které nám tohle trpí, prostě všem, kdo s tímhle megadílem měli něco, cokoliv kladného společného, DÍKY !!!
Pochod Brnem - no, nějak se to nepovedlo ...
Mohyla - naše cesta nahoru s odstupem času byla fajn, ten zbytek se mi vůbec nelíbil, místo všech těch řečníků bych si raději poslechl Ivana jako velitele a Jirku Kovaříka jako historika. Myslím, že tihle dva pánové (a ze strany "nepřítele" jejich velitelé) k tomu mají jistě více co říct než všichni mocipáni a všechna přítomná božstva ...

toť vše ...


P.S.: Boty to tentokrát pežily bez úhony B-)))


Martin Fabian - M a r c e l
Caporal 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: k dispozici ve fotogalerii