Mikulov 2005

O Mikulově (loni Mikulov - Znojmo) jsem slyšel jen samou chválu, a tedy jsem se moc těšil. Jak se blížil termín akce, stávala se předpověď počasí čím dál tím chmurnější (jasno a teplo se změnilo na zimu a déšť). V pátek před odjezdem bylo jasné, že se rosničkáři moc nespletli a sluníčko rozhodně svítit nebude. Do Mikulova jsme dojeli akorát v pauze mezi deštěm a slejvákem. Chvíli jsme se pokoušeli proniknout na náměstí legálním vjezdem, ale ten se nepovedlo najít. Experimentálně jsme tedy zjistili, že na náměstí se dá v Mikulově vject i po chodníku. Do zámeckého parku jsme se už dostali normálně Postavili jsme stany (5 kusů na 11 lidí - dík patří všem, kteří nejeli a přesto stan vydali i pod vidinou toho, že se jim k opatrování vrátí mokrý balík sestávající ze stanového plátna, slámy a přídavků bláta), pojedli rozinku mocnou, něco málo popili a začalo pršet, šli jsme tedy spát.
Ráno nás probudilo šumění deště. Prakticky úderem osmé hodiny ranní lijavec ustal. Ustaraný Ivan obcházel stany, zdali se mu vojsko přes noc nerozmočilo. Po snídani jsme se oblékli do kabátů - olověná barva oblohy byla dostatečně výmluvná, řemení, popadli pušky a vyrazili na nástup očekávat věcí příštích. Ivan vyzvedl od pana starosty klíče od města a slíbil, že pokud to bude jen trochu možné, město nevypálíme. Pak se drobet cvičilo. My jsme se secvičili se Starou gardou, se kterou jsme tvořili jeden peloton o jedné velké sekci, a poté rozjeli manufakturu na kartuše. Pak byl oběd a nástup na odpolední bitvu ve městě. Bitva byla super, nepřátel jak much, měli dva kanóny (my měli pendrek) a jezdectvo. Protože byli milosrdní, část jízdy nám (frantíkům) zapůjčili. Mazec byl skvělej, puška mi fungovala jako hodinky. Na zámku nám Rusové připravili ošklivou léčku, vyvázli jsme jen tak tak. Prostě chyběli voltižéři, kteří místo do Mikulova jeli kamsi do Španěl. Nahoře na zámku spojenci čestně kapitulovali (mimo jiné si vynutili slib, že zítra na oplátku vyhrají oni). Následovalo slavnostní defilé, odchod do tábora, údiv, že dosud neprší a konstatování, že jsme promokli zevnitř.
V táboře jsme vyčistili pušky a odešli za kulturou – tedy prohlédnout si druhý největší sud na víno v Evropě. Výkon švédských žoldáků v rychlosti jeho vypití nás moc nezaujal – kolega Nezmar by to zajisté zvládl sám rychleji.
Někteří z nás pokračovali i dále do expozice, zbytek se odebral do restaurace. Tam jsme probrali proběhlou bitvu, zejména pak onen překvapivý vpád Rusů do boku. Aby se neopakoval, navrhl náš velící, že zítra budem bojovat jako voltižéři. Pak následovala večeře, po ní volno zpestřené fasováním prachu, vína a nákupem cibulí (hodinek) od Renného. Když jsme se zase všichni sešli v táboře, nevím ani kdo navrhl, že zas půjdem do hospody. Každopádně nikdo neprotestoval :). Při návratu z pět do tábora opět začalo pršet. Zalezl jsem tedy do spacáku a okamžitě usnul. Přišel jsem o ochutnávku vína a rozdílení špeku...
Ráno mě probudilo šumění deště. Vše ve stanu bylo mírně navlhlé, pochválil jsem se tedy za nápad zabalit pušky do kabátu, podložil si hlavu pikslou s prachem a spal dál. Probudila mě až vizitace vrchního velitele, to už zase nepršelo (že by to, že Ivan na sebe oblékne uniformu zahánělo déšť?). Odebrali jsme se na snídani - kyselá okurčička přišla vhod. "Půjdem ve frakách, pršet nebude a byla by škoda se s nima táhnout a ani si je nevzít!" rozhodl státnicky velící Lebros. "Co to má znamenat ?!!?" vydechl Tomáš., když jsem mu místo pušky podával jakýsi orezlý klacík. Moje na tom nebyla líp. Zapracovala vlhkost ze slámy... Vytáhl jsem fermež a 600 papír, abysme pušky dostali z nejhoršího. To se poměrně rychle povedlo, tedy již nic nebránilo v odchodu na nástup (Teda až na Bagrovy výložky na kabátě na teleti, místo na ramenou na saku, ale to se promptně vyřešilo). Ivan odevzdal slavnostně starostovi klíče od města, pronesl krátké pojednání o tom, jak Mikulov zasáhl do Napoleonských válek a po kraťoučké přestávce se šlo na bitvičku.
Mě se při odmašťovacím šůsu zlomil kámen a byl jsem v prd.li. Náhradní kámen jsem dal blbě, takže nekřesal. Další výměnu kamene jsem prováděl již pod nepřátelskou palbou. Konečně se puška jakž takž chytá, ale to už jsme vytlačováni spojenci z náměstí uličkou ke Kozímu hrádku. Couváme pomalu jako poslední před přesilou, když se objeví spojenecká jízda - na karé je nás zoufale málo, zdrhnout není kam- Klumpen! vypomáhá si velící povelem jiné armády z jiné doby (jak výhodné, býti žoldákem různých období :).
Tvoříme hlouček, jízda projíždí kolem a šavlema vylepšuje vzhled našich pušek (proč ji vlastně vůbec vozím ve futrále, aby se neomlátila?), jedna kobylka sklouzává z obrubníku a bokem kopyta mi přimáčkne botu, bolí to, ale nevěnuju tomu pozornost, jen se kouknu, co na to spinky a bota - OK, vydržely (že mám na noze slušný jelito a skobu, jsem objevil až po zutí bot po akci). O kousek dál na dalším náměstíčku (nebo křižovatce) se do nás opře rakouská lehká pěchota - máme co dělat, aby jsme se odpoutali. Couváme chodníkama a uličkama do kopce a opouští nás Obelix, jehož padáková noha proti rychlým přesunům výrazně protestuje. Ústup do kopce je urputný, zachytáváme se na každém trochu větším prostoru, kde lze zformovat řadu, abychom postupující spojence přivítali nějakou tou salvičkou. Nahoře v krpálu Lebros objevuje skvělé místo na léčku. Všímá si ho i Ivan a komanduje pěchotu, aby se schovala za křovím z boku, my stojíme na cestě přímo trochu nad schovaným křídlem. Léčka vyšla super, Rusové se v boční palbě kácej jak kuželky:) Mají výborného lékaře - aby raněný netrpěl, hbitě mu zlomí vaz. To už jsme těsně pod Kozím hrádkem a zase jsme zadní voj. Rakouští pěšáci se na nás ženou a my ustupujeme nikoliv na hrádek, ale na palouček pod ním. Palouček má úzký vchod a je na něm pár rozptýlených Rakušanů, které vytlačíme a obracíme se zase ke vchodu, kam se za náma hrne celá spojenecká armáda. Po chvíli poznávají, že jsou blbě, ale to už naši jsou pevně uchyceni v Kozím hrádku. Proti zůstávají akorát granátníci, kteří mají nabito. my ne a rychle nabíjíme. FEUER! zazní rozkaz jejich velitele. KLAP! SCHEISSE! To už máme nabito... FEU! naše salva vyšla mnohem líp, otřesené granátníky vytlačujem pryč. Demi tour A Druat! otáčíme se, v zádech se nám objevilo ruské dělo s rakouskou pěchotou. Na nabídku čestné kapitulace nereagujem, obsluha zapaluje doutnák. Těsně před výstřelem leháme na zem, po něm vstáváme, formujeme linii a útočíme proti dělu. Do boku nám vpadává rakouská pěchota, zezadu se vracejí granátníci, je to masakr.... Vítězní spojenci táhnou posílit obléhatele hrádku, my ožíváme po požití živé vody (piva).
Už zbývá jen defilé, odchod do tábora, svěšení vlajky, poděkování vrchního velitele a odchod na oběd. My jsme obědvali až později, neboť náš velicí rozhodl: "Nejdřív se vyčistí pušky! Oběd až potom! Novej chlap se udělá snadno, ale puška se musí zaplatit!" Protože je majitelem obého (tedy pušky i potomka) ví tedy o čem mluví, a navíc je to velící, rozkaz jsme bez jakýchkoli námitek přijali. Akorát, když jsem byl skoro hotov, začalo zase pršet, skoro lejt. Po obědě jsme se převlíkli do suchého (zas jsme promokli při bitvě zevnitř) abysme vzápětí promokli zvenku při balení.
Co říct závěrem? Akce byla výborně připravená a zajištěná (dostatek pití, jídla, rovné místo na stany, i v dešti relativně suchá sláma, bylo se kde umýt i vy....., vše čisté), ani horší počasí ji nedokázalo nic nijak zvlášť narušit, kdo na ní nebyl může jen litovat. Vysoká úroveň organizátorů je patrná zejména při porovnání s Waterloo. To je prostě nebe a dudy. Patří jim veliký dík. Sobotní bitvu jsem v zápisu trochu odbyl, ne proto, že by to byla nuda, byla pěkná, ale zážitky z ní dokázala přebít neděle, to byla fakt super schýza :).

Michal Exner (Hombre, Kentán, nebo jak se jmenuju, mám v tom zmatek :)
voják 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale