BEREZINA 2005 - zimní pochod

Je neděle 20. února 20:45 a já ležím ve vaně plné horké vody a mýdlové pěny, je mi fajn a při masírování bolavých lýtek a ramen přemýšlím o již osmém zimním tažení, které jsem s KVH GARDEKORPS absolvoval a nenapadá mě co o něm napsat.

Začněme tedy od začátku. V pátek odpoledne jsem si dojel pro opravené boty, na Slavkově mi přeci upadl podpatek, doma jsem si sbalil věci na víkend (napoleonskou uniformu a výstroj, křesadlovku, spacák a jídlo - moc jídla) a vyrazil pro Transita.
Toho jsem si vyzvedl asi v 18:30 a u Pafky doma, kde jsme měli sraz jsem byl v 18:45. Zatím to vypadalo slibně, všude jsem byl načas, ale nebyl bych to já, aby všechno klaplo napoprvé, u Pedra kde jsem přesedl z Feldy do Transita jsem totiž zapomněl ty opravené boty, naštěstí to Pedro má k Pafkovi asi 3 km, takže mi ty moje milované boty přivezl.

Kolem půl osmé přijel Potvůrka, naskládali jsme svoje i fasovací věci do Transita a v 19:45 jsme vyrazili pro Hadouška. Původně nás mělo jet sice 12, ale nemoci a pracovní nasazení naši jednotku okousaly na pouhých 6 účastníků

Hadouška jsme vyzvedli doma a vyrazili směrem na Brno, po několika minutách jízdy jsem si ale s hrůzou uvědomil, že mi Pafka zapomněl dát moje sako, které mi u něj nechal Nezmar.
Takže zpět k Pafkovi, dostrojit mne a Hadouška, který víc než jako francouzský voják (navíc gardista) z období napoleonských válek, vypadal jako gerila z afganistánského odboje.
Po hodině tedy opět vyjíždíme, v tuhle chvíli už je Tomáš, který na nás čeká před Carefourem v Brně, poněkud nervozní.
Je 20:45, ujeli jsme 50 km, ale pořád jsme na začátku cesty.

Cesta na Brno i vyzvednutí sněhuláka, tedy vlastně zmrzlého Tomáše, proběhla ve svižném, pro Transita maximálním, tempu a kolem půlnoci jsme byli ve Slavkově před kostelem.
Lebros, který přijel z Hradce Králové, přijel chvilku před námi a tak ani moc nenadával že jsme se opozdili ...

Venku před auty jsme se ustrojili, všichni jsme sice jeli v uniformách, ale řidiči neměli vojenské boty a spinky, špatně se v tom řídí. Navlékl jsem na sebe kabát, šavli, sumku, chlebník, pytel s jídlem, polní láhev, tele - na něj lucernu, dřevěný talíř se lžící, plechový džbánek a sako (ani jedno z toho jsem nakonec nepoužil), přes rameno jsem si hodil pušku, na hlavu čáko a vyrazili jsme za dobrodružstvím.

Než jsme prošli Slavkovem na volné pláně prosté civilizace, stavili jsme se v jedné místní krčmě na startovacího panáka. Nevím proč, ale vzbudili jsme tam nepochopitelný zájem osazenstva, nějak se jim nezdála naše trempířská výstroj a výzbroj.

Za městem jsme uhnuli do polí a po zmrzlé zemi střídané asi 20 cm hlubokou vrstvou krásně bílého sněhu jsme pochodovali směrem k obci Tvarožná. Lampy vůbec nebyly potřeba, všudypřítomný sníh a bezmračná noční obloha poskytovaly dostatek světla na cestu. Dokonce tolik, že se cestou daly pozorovat srnky i zajíci, kteří nám na naší cestě dělali z povzdálí tichou společnost. Po několika kilometrech jsme zjistili, že zdejší terén není tak rovinatý jak se nám celé roky z auta zdálo. Zdejší krajina má zvláštní schopnost, jen tak si jdete po rovině, široko daleko není ani krtinec a najednou před vámi, doslova ze země, vyroste kopec. Jak jsme tak pochodovali, zjistili jsme, že najít nocleh bude veliký problém, nikde žádný les, seník, prostě nic ... Nezbývalo tedy nic jiného než pochodovat dál a doufat že se něco vyloupne ze země jako ty kopce ...
Jedním z marných pokusů byla obrovská roura vedoucí pod silnicí odnikud nikam, ale její dno bylo plné vody, další na řadu přišel nápad spát pod mostem, ale ani to neklaplo, nebylo pod ním jediné suché místo, tedy s výjimkou kolejí ... A tak jsme mrazivou nocí šli dále, sil ubývalo a únava se blížila víc a víc. Jak jsme odevzdaně pochodovali a hlavami se nám honily myšlenky různého charakteru, já jsem se například musel několikrát přemlouvat abych nezačal odhazovat výstroj a výzbroj, ale moje neobyčejně silná vůle zvítězila nad zbídačenými rameny a vše jsem uchránil odhození do příkopu, navíc jsem si nebyl jistý, jaké obilí to pod sněhem je, takže jsem nemohl s čistým svědomím hodit flintu do žita, ta jistota mi prostě chyběla ...
S hrůzou jsem přemýšlel o tom, že snad budeme muset dojít až do Tvarožné a spát někde v čekárně autobusu, ale v tom, stejně jako předtím kopec, vyrostl ze země interhotel, interhotel STOH. Všichni jsme pookřáli a z posledních sil jsme si přichystali ložnici, popili něco kořalky a čaje, zuli promoklé boty a spinky a šli spát. Za 4 hodiny jsme ušli něco mezi sedmi a dvanácti kilometry.

Spánek na slaměné madraci, ačkoliv s nekrytým vrškem, byl luxusní. Sice jsem nejdřív nemohl usnout, protože mi strašně mrzly nohy, ale jakmile jsem se rozehřál upadl jsem do bezvědomí a vzbudil se až v sobotu ráno, chtělo se mi totiž čůrat. Bylo asi tak kolem osmé hodiny. Hned jak jsem otevřel oči tak jsem se vyděsil, že jsme pod sněhem, ale naštěstí mne jen zradily rozespalé oči, zavrtal jsem se tedy hlouběji do spacáku a rozhodl se že nevstanu dříve než Pafka, a ten, jak všichni víme, si pospat umí.

Nakonec jsme se přeci jenom ze slámy vyhrabali, vydoloval jsem z pod sebe boty, spinky i čutoru. Boty i spinky sice byly zmrzlé, ale žádnou újmu, kromě dočasné tvarové změny, neutrpěly, po několika úderech o zem už pomalu začaly připomínat svůj obvyklý tvar. Láhev na tom byla poněkud hůře, zmrzla v ní totiž všechna voda a vytlačila špunt ven, no snad to skleněná láhev pod koženým obalem přežila, to se ostatně pozná až voda rozmrzne ... Po bližším ohledání okolí jsem zjistil, že postrádám fajfku, ale co, to jsou ještě malé ztráty, ostatně to není první o kterou jsem přišel, její předchůdkyni jsem totiž zlomil. Po ranním čaji s rumem a poté co se Hadouškovi podařilo roztlouci absolutně zmrzlé spinky jsme se ustrojili a kolem půl jedenácté jsme vyrazili do 4 km vzdálené Tvarožné na Akademii.

Když jsme tam před jedenáctou dorazili, vzbudili jsme nedůvěřivé pohledy ostatních účastníků, někteří se usmívali, jiní nevěřícně kroutili hlavami ...
Že jsme přišli přímo z terénu uvěřili až když z nás začal padat sníh a sláma. Také dost pomohlo, že se nás zastal Honza Dvořák, který nás u stohu viděl z auta. Když jsme si posedali na zem, vyndali láhev vína, špek a cibuli a někteří z nás v teple místnosti propadli spánku, pochopili opravdu všichni, že jsme opravdu spali venku a ne, že bysme se do uniforem převlékli venku před Akademií po vystoupení z auta ... Na Akademii jsme si teoreticky procvičili to co naše jednotka už umí (to co pro některé jiné jednotky bylo novinkou nás už v Plancenoit a Lassi naučil Jakub Samek, za což mu děkujeme).
Po obědě, při druhé polovině Akademie už spala půlka naší výpravy, ne snad proto, že by diskuze nebyla zajímavá, ale proto, že teplo zákeřně zaútočilo na unavená těla a ta mu po marném boji podlehla. V teple místnosti vytekla z mé láhve voda která roztála a tak se naplnily moje nejhorší obavy, sklo prasklo ...

Po skončení akademie v odpoledních hodinách jsme se rychle vydali na další cestu. Rozhodli jsme se, že navštívíme naše dřívější hostitele na slavkovských bitvách. Vydali jsme se proto do Pozořic (asi 6 km do ukrutného kopce) k rodině Divíškových. Dorazili jsme tam asi kolem šesté večer, cestou jsme si vyhlédli jeden opuštěný polorozbořený domeček, kam jsme se na noc chtěli uchýlit. Divíškovi měli radost že nás po letech zase vidí a pokusili se nás zabít alkoholem. Ačkoliv normálně "tvrdej" nepiju, těch několik panáků jsem jim nemohl odmítnout. Obzvláště ne potom, co nám pan Divíšek nabídl nocleh v "naší" tělocvičně. To jsme samozřejmě rádi přijali. Jediná "potíž" byla v tom, že v tělocvične se konal nějaký country bál a my museli počkat do jeho ukončení, tedy do 4:00. A tak jsme jako dobrý voják Švejk seděli v hospodě a pili jedno pivo za druhým, kvéry jsme sice neměli v kuchyni, ačkoliv hostinskej byl jistě starej sokol, ostatně je majitelem sokolovny, ale byly s ostatními věcmi uloženy v šatně. Hostům v hospodě jsme s jistou dávkou hrdosti ukazovali jak taková křesadlovka vypadá, jak velké jsou do ní kule a tak podobně. Ačkoliv jsme nakonec byli vpuštěni do jiného sálu, po devíti hodinách strávených v hospodě už se nám ani spát nechtělo. Nakonec jsme ale přeci jenom ulehli.

V neděli jsme po sobě uklidili slámu, která z nás při každém kroku ještě pořád padala, posnídali jsme čaj, kávu a polévku od paní Divíškové, se všemi jsme se rozloučili a podle rady pana domácího jsme vyrazili zase zpět do Slavkova k autům. Tahle naše poslední štreka měřila asi 9 km a vedla převážně do kopce, dokonce jsme přešli i přes golfové hřiště kde jsme vzbudili pozornost překvapených cicvilistů na procházce. Cestou jsme snědli přemrštěné zásoby jídla, spotřebovali poslední zbytky sil, několikrát se vzájemně ujistili, že příští rok už nepojedeme nikam a následně se zase rozhodli že nejsme tak měkcí a nevzdáme to a příští rok, na již 10. pochod, půjdeme zase ...

Odpoledne v půl šesté jsme sedli do aut a po 250 kilometrech se rozešli domů.
A jaké je letošní ohlédnutí za akcí BEREZINA 2005 - zimní pochod ? Jak tak ležím ve vaně a bolí mě celé tělo, tak si tak říkám, že už je toho na mě nějak moc. Ale na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že příští rok musím jet zase, a pak ještě jednou a příště zas, dokavaď jednou někde nepadnu a nezůstanu ležet, pak už to bude naposledy, slibuju :-).

Martin Fabian - M a r c e l
místopředseda KVH Gardekorps-Praha
Caporal 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: k dispozici ve fotogalerii