Dobšice u Znojma aneb pár postřehů řadového vojáka.

9.-11.7.2004

O této akci jako takové už napsal pěkný článek Milan Potluka.
Myslím že velmi hezky nastínil příjemnou a netradiční atmosféru celé akce. Nejvíce se ovšem každému z nás do paměti vrývají vlastní drobné epizodky, příjemné i nepříjemné. Na včerejší klubové schůzi byl o takovéto drobné pikantnosti z akce poměrně zájem, a tak bych chtěl doplnit a možná i zpestřit Milanův článek několika vlastními postřehy i pro ostatní, kteří naše líčení neslyšeli.
Obsazení ze strany Gardekorpsu bylo na této akci skutečně nevelké, což je docela škoda. Na místo jsme přijeli ve dvou partách. Naše trojka (Klikař, Obelix a moje doslova maličkost) dorazila na místo určení až za tmy. Nebudu popisovat zácpu na dálnici, laškování s děvčaty u benzínové pumpy, ani bloudění mezi červeně osvětlenými domky s vyzývavými fasádami na kraji Znojma směrem k rakouským hranicím, to si každý zvládne představit sám.
Milan s Milošem se projevili jako skutečný předvoj a snad ještě za světla postavili i náš stan. Za to jim patří opožděné díky! Bohužel, a za to nemohou, náš tábor stál na poli které připomínalo tankodrom. Už jen příchod po tmě do tábora připomínal chůzi slepého horolezce. Několikrát jsem si málem překousl jazyk, jak jsem zapadl do díry, nebo naopak zakopl o terén.Teď na tomto terénu spěte ve stanu! Já si zabírám brázdu připomínající okop pro mrtvého střelce, ve které se sice dá ležet jen jedním způsobem, ale stále jsem na tom lépe než Klikař na vrcholku "duny", který střídavě sjížděl na mne, a střídavě podrážel středovou tyč stanu. K tomu se ještě dozvídáme, že budeme držet psí hlídku mezi 4-5 hodinou ranní. Nic moc. Nicméně několik doušků úžasné "Rozinky mocné" před spaním mi mírně spravuje náladu, a pokouším se usnout. Nedaří se, nedaří… Hlasitý řev od ohně mě vždycky opět nastartuje, když je ticho, spadne na mne Klikař… Těsně před třetí ranní usínám, abych byl v zápětí vzbuzen zmateným vojákem, který si spletl jednotku, a budí nás k hlídce kterou máme mít až za hodinu. Naštěstí svůj omyl rychle chápe, a já usínám. Před sebou mám jen hodinu, je tedy třeba spát rychle! Což se celkem daří.

Naše následná hlídka proběhla bez problémů za malebného rozednívání, snad jen…
Průzkumný oddíl od 18tky dovedl do našeho tábora ruského zajatce - jazyka, který se ukázal být skutečně perlou mezi jazyky. Až do božího rána nezavřel kušnu, a neustále o něčem hlasitě diskutoval (zejména sám se sebou), což někteří z našeho tábora nelibě nesli. I já, v jádru klidný člověk, jsem uvažoval, zdali ho nemám pro klid duše vlastní i ostatních osobně na místě zastřelit, jak si ostatně přál a halasně vyžadoval. Ještě na chvíli uléhám do svého okopu a dospávám, rušen kušněním dotyčného.

Ranní snídaně probíhá v poklidu, rovněž tak výměna zajatců. Následuje výcvik jednotek zpestřený pokusem našeho štábu o jízdu koňmo. Ve francouzském pochoduji poprvé, proto mám zpočátku mírné problémy s prováděním některých povelů, nicméně myslím že se učím rychle.

Nemohu smlčet jednu příhodu, která pobavila ostatní, ale mě, jak to říct slušně, nepotěšila. Chystám se, že si společně s Milošem, který zajíždí fungl novou křesačku vyzkouším nabíjení a střelbu po francouzském způsobu. Chci odklopit tisíckrát použitým pohybem baterii abych mohl nasypat prach na pánvičku, načež se ozývá úlevné piiiing, a baterie je na dva kusy. S Obelixem prozkoumáváme lom železa, a je celkem zřetelné, že v hraně bylo obrovské vnitřní pnutí, baterie byla naprasklá, a k lomu by došlo dřív nebo později. Ale proč praskne zrovna mě??? Na příští víkend mám o zábavu v dílně postaráno. To by bylo to nejmenší, hlavně mám už před bitvou dostříleno, což nepotěší. Zejména s ohledem na zákaz bajonetů, a fakt, že moje nová šavle tou dobou ještě leží na poště. Nakopnutou náladu mi o moc nezvedne ani vynikající oběd, ani následné rozhovory s dlouholetými kamarády - v mém případě téměř výhradně na straně protivníka.

Nedá se svítit, i s nefunkční puškou (ani megovky se do ní kvůli průměru vrtání nedaj použít :?( ) vyrážím do boje. Dyje je skutečně oproti normálnímu stavu radikálně zregulovaná, jsou vidět kameny na dně. Uspořádanou palbou vyháníme z našeho břehu nepřátelské myslivce a po oddílech postupujeme vítězně vpřed. Já tedy místo výstřelu mohu pouze vztekle mumlat "Bum, rana jaxviňa!" , oblíbenou to říkačku našeho Brněnského regimentu třicítkových mušketýrů, používanou při suchém výcviku nováčků se zbraní. Tato bitva je dost odlišná od všech víceméně liniových polních bitev, které jsem zažil. Po nevelkých jednotkách se společně s diváky prodíráme vysokou travou, houštím a vůbec porostem a hledáme nepřítele. Je to kaskadérský čin od pořadatelů, nevytyčit linii dělící diváky od míst, kde se účinkující vzájemně střílí, zapichují, čtvrtí a vyvrhují, a ponechat je bezprizorní a zmatené povětšinou přímo v centru dění. Někteří diváci, když se ocitnou nebezpečně blízko války, jsou zděšeni, a snaží se prchat (bohužel opět často pod hlavně jiné jednotky), jiní si v centru dění naopak velmi libují. Vyhledávání boje v nepřehledném terénu a prudké střety s malými skupinkami protivníka se mi velmi líbí, je to něco jiného, než na co jsem zvyklý. S pomocí našich dvou kanónů zatlačujeme protivníka až k řece, k dřevěnému mostu zbudovanému pro naše účely. Kanóny pálí, a kosí karé ruských gardistů. Dávají nám tím čas, abychom se zformovali k útoku na most - poslední spojnici s ustupující spojeneckou stranou. Srážíme se rameno na rameno, a z chodu útočíme na most. Mám obavy z pevnosti mostu, zvláště když přede mnou dusá Obelix, a prkna se povážlivě prohýbají. Zhruba vprostřed mostu narážíme na zoufalou obranu protivníka, a chvíli se přetlačujeme. Asi ještě není vhodná chvíle pro vítězství, protože nás velitelé ženou zpět. Ještě trochu, a měli jsme je! Bylo jich jen pár… Přesto však rychle opouštíme most, a já již chápu záměr velitelů. Kanónem tu chamraď z mostu smeteme! Dělostřelci se činí. Avšak proradný nepřítel most raději na své straně zapálil sám, než abychom jej mohli použít. Pokoušíme se ještě proniknout skrz plameny, ale marně. Zkouší to i další francouzská jednotka, ale neúspěšně. Nepřítel se mezitím sešikoval na druhém břehu, a jeho kozáci ukazují svoji divokost. Jeden z nich vybíhá doprostřed řeky, a dožaduje se souboje na šavle. Kulka z francouzské muškety je mu odpovědí, a kozák nádherně padá do proudu řeky. Diváci, kteří se mezitím shromáždili za našimi zády, propukají v nadšení, nám se jeho výkon rovněž líbí. Most je neprůchodný, nedá se nic jiného dělat, musíme zaútočit přes řeku. Brodíme doprostřed řeky, odkud střílíme první salvu. Proud je sice zregulovaný, nicméně stále dost dravý. Snad poprvé v životě si nadávám za dokonale prokrémované boty. Do mých bagančat shora nateklo po litru vody, která nechce ven ani za zlaté prase. V každé botě mám slušný "vodní svět"… Nepřátelským útokem jsme vytlačeni zpět na náš břeh. Vodní svět v botách se projevuje naplno, každé došlápnutí mohutně začvachtá. Opět jsme hbitě sešikováni, a velitel nás doslova žádá o to, aby se někdo z nás při nepřátelské salvě pokud možno pokusil padnout. Velmi rád se ujímám této role a plánuji si střihnout si svoji oblíbenou "tlapičku". Velitele moje zjevná ochota docela zaskočila. Popravdě moc dobře nechápu nechuť ostatních zahrát si zranění… V jiných obdobích, v kterých se historicky znemožňuji máme tyto etýdky za velmi oblíbené. A již je to tu, z druhé strany se ozývá salva, a já nacvičenou reakcí doslova vystřeluji pozpátku z řady. Za mnou v závěsu letí moje puška. Zmítám se na zemi hranou bolestí, držím se za "zraněnou" ruku a řvu - prostě dělám divadlo. Odměnou jsou mi vyděšené pohledy diváků stojících pár decimetrů za námi, a hlasitý, téměř plačtivý výkřik šišlajícího asi osmiletého chlapečka : "mamí, von ji sezob, von ji fakticky sezob!!!" . To "sezob" je textově nenapodobitelné, snad jen ti, kteří viděli kreslenou parodii na Pána prstenů si dovedou představit… Nicméně rád osobně předvedu. Takže seriozně děsím diváky, a očekávám, že mne ošetří francouzské markytánky, postávající pár metrů dál, které na mne zatím koukají jak na zjevení. Ne… Naštěstí jeden z vojáků sousední jednotky pochopil, co se hraje, a pohodil mne blíže k nim. Dostávám půlštamprli slivovice, která mne trochu usmiřuje, a ptám se děvčat, proč mne nepřišly ošetřit, nebo aspoň něco? "My jsme tady jenom tak, koukáme a tak…" No, nevím, nechci jako relativně mladý holub nějak významně vyskakovat, ale myslím, že pár věcí zajímavých pro diváky i pro nás, a venkoncem reálných by se dalo v těchto bitvách okoukat z jiných období? Ale k tomu se snad dostanu na konci článku, teď zpět do děje. Po ošetření slivovicí se zařazuji zpět, a znovu útočíme přes vodu, a pak se stahujeme. Někteří z nás se po kontaktu s nepřítelem koupou, ale nebudeme je jmenovat ;?) Jelikož mi puška stále nestřílí, potřetí se mi do vody zbytečně nechce, a s několika dalšími lidmi od nás zůstávám na břehu. Moje etýdka neupadla v zapomnění, diváci, nyní promíchaní s námi si sdělují svoje zážitky, a nějaký chlapeček se mne ptá, zdali jsem viděl vojáka, kterého před chvílí zastřelili. Uniforma krade tvář, že, takže bezelstně odpovídám, že neviděl, a chlapeček mi s úžasem v očích sděluje, jak přímo před ním "to jeden dostal fakt natvrdo". Nekazím mu radost svojí vitalitou, a přikyvuji.

Nepřítel je evidentně zatlačen na druhý břeh, naše sapérská jednotka o síle celého jednoho muže se pokouší most skolit. Ten je ale festovní, a nějaké významné poškození se daří až více mužům z různých jednotek, a taky jezdcům, kteří pomocí koňské síly most konečně boří. Přijímáme spojeneckou kapitulaci, a provoláváme slávu Francii, Napoleonovi a velitelskému sboru. Poté seřazeni, a s čvachtáním v botách pochodujeme zpět do tábora. Ti, kdož mají, převlékají se do suchého, ostatní alespoň ždímají mokré a klejí. Klikař a já však bohužel musíme spěchat budovat kapitalizmus zpět do Prahy, a necháváme si tedy ujít skvostnou večeři, a následný jistě úžasný program. Douškem rozinky mocné se loučím s kamarády, a teď už ve dvojici vyrážíme směrem ku Praze.


PS: ještě k tomu hraní zranění a úmrtí. Zcela jistě nejsem sám, komu příjdou některé pasáže napoleonských bitev podivné, řekl bych, že nejhorší je fakt, že si tohoto všímají a upozorňují i diváci. Konkrétně mi jde o situace, kdy do sebe řady střelců praží několik salv celkem na blízko, a to třeba i včetně kanónů, a to vše bez viditelného následku, a při poslední xté salvě jednotka která má prohrát z ničeho nic najednou celá zemře. To fakt vypadá blbě… Napoleoniku pravda nemám tolik načtenou jako třeba třicetiletou válku, nicméně předpokládám, že základní principy při podobné taktice a funkci zbraní jistě zůstávají stejné. Alespoň ve třicítce bylo v bitvě mnohem více zranění (sice následně vedoucích k úmrtí ale to je teď jedno), než přímých úmrtí. V liniové taktice si každá salva nějakou tu oběť nutně našla. Samozřejmě při počtech účastníků našich bitev je asi nesmyslné toto striktně dodržovat, kam bysme ostatně došli, že, nicméně hraní zranění, ošetřování zraněných markytánkami a podobně je divácky (i účastnicky, to mi věřte) velmi atraktivní. A od markytánek nikdo jistě nepožaduje, aby se vrhaly doprostřed palby nebo "líté řeže". Je úplně vyhovující, když zraněného "zrecyklují", nejlépe i obvážou, to je taky hodně atraktivní a přispěje to k atmošce. Dotyčný raněný má čas opravit v klidu případnou závadu na zbrani nebo výstroji (proto my také často využíváme hraní zranění k odvedení pozornosti diváka od závady na zbrani), může být naprosto v pohodě napojen, či jinak osvěžen. Toto je výborné zejména v horku - chladná voda, nebo naopak v zimě - horký čaj…. No a holky si taky s námi zablbnou, a nebudou se nudit, když my si hrajem ;?)



Roman Urbani - Alistaire
soldat 1. Regiment Tirailleur Grenadier Jeune Garde Impérial

foto: několik autorů - k dispozici ve fotogalerii