Waterloo po Belgicku - kemp Plancenoit 2004

Po několikaletých marných pokusech se našemu klubu konečně zadařilo a přes několik internetových kontaktů jsme získali pozvání na letošní ročník rekonstrukce bitvy u Waterloo, jež je, alespoň podle našeho názoru, Mekkou Napoleonského reanactmentu. Velká bitevní rekonstrukce, které se obvykle účastní údajně až 5000 lidí, se koná sice jen každých pět let, ale menší setkání-okolo tisícovky lidí- je každoroční, a my jsme měli za to, že účast na něm je dobrým počinkem do příštího roku. To od této velmi zvláštní a legendární bitvy uplyne 190 let a bojiště opět zaplní jednotky z celé Evropy-zdálo se nám tedy zcela odůvodněné se na místě předem trochu etablovat a ukázat, kdo jsme a co umíme.
Přípravy na akci byly horečné, jednak proto, že akce je, jak jsem již uvedl, dosti prestižní, jednak proto, že výlet na vzdálenost 1000 kilometrů neděláme každý den. Z našeho klubu Gardekorps-Praha, tedy pluku 1er Régt. Des Tirailleurs de la Garde Imperiale se nakonec účastnilo 13 vojáků, dvě kantiniérky a hostující kapitán štábu z Central European Napoleonic Society, druhou polovinu našeho expedičního sboru tvořilo 9 vojáků pluku 1er Régt, des Voltigeurs de la Garde Imperiale z Gardy města Hradce Králové. Dohromady nás tedy jelo pětadvacet, což je vzhledem k uvedené vzdálenosti slušný počet. Dalším vážným zájemcům bohužel v účasti zabránily buď pracovní povinnosti, které na ně v poslední chvíli spadly, nebo nakonec i nedostatek přepravního prostoru.
Na cestu jsme se vydali ve čtvrtek večer kolem osmé hodiny, našich šestnáct lidí, hromady výstroje, pušek, čtyři stany a malá zásilka dvanácti dalších stanů, jejichž dopravu do Belgie jsme zajišťovali pro kamaráda, to vše nacpáno ve dvou osobácích a jednom Tranzitu. Hradecký bojový vůz Iveco se k nám připojil až u Rozvadova. Cesta samotná by nebyla tak špatná, německé dálnice jsou pohodlné a my jsme zvolili tu nejkratší trasu, tedy nikoli přes Mannheim, ale přes Würzburg. Maximální stálá rychlost Tranzitu, nějakých 100 km/h, byla ovšem dost ubíjející. Říši jsme tedy přejeli až k ránu a kolem desáté dopoledne jsme se v polovědomí dopotáceli až k Liége-Lüttychu. Tady jsme udělali naší první malou vlastivědnou odbočku, a sice nějakých třicet kilometrů na jih, do severní oblasti Arden. Jak jsme tak kroužili po kopcích, z nichž ty nejmohutnější připomínají Vysočinu v okolí dálnice D1, musel jsem neustále odpovídat na hloupé dotazy osádky vozu, jako kdy už budou ty Ardeny a kdeže tedy to pohoří vlastně je. Nakonec jsme po úzkých silničkách šťastně dorazili do oblasti Stoumont-La Gleize, která se stala nejzašším bodem, jehož dosáhl za operace Wacht am Rhein průlom obrněného hrotu německého útoku, kampfgruppe Peiper z divize LSSAH. V samotné vesnici La Gleize je malé, ale velmi slušné muzeum ardenské ofenzívy, jemuž dominuje obrovská hromada oceli ve formě tanku Königstiger, stojícího na své pozici od oněch časů. Podrobný popis muzea najdete brzy na našem webu v samostatném článku, zde se budu raději držet tématu.
Po příjemné hodince strávené prohlídkou jsme se vraceli zpět směrem na Liége a dále na Brusel. Poslední kilometry dálnice-tedy asi tak posledních sedmdesát-jsou hrůza sama-čtyři až pět pruhů a pořád rovně, ani jediná zatáčka. Vzhledem k otupělosti, která nás díky této trase a nevyspání přepadala a vzhledem k tomu, že jsme neměli ani náznak mapy Bruselu, ani ponětí, kde se nachází náš další cíl, není divu, že jsme nakonec odbočili na bruselský okruh. To by samo o sobě taková tragédie nebyla, kdyby ovšem okruh nebyl starším bráchou toho pražského, tedy neustále na stupni 5 a dost možná i víc, a kdybychom navíc nebyli odbočili zcela nesmyslně na sever, kde, jak jsme záhy zjistili, jsou v podstatě jen výpadovky z města. Snadná pomoc, řeknete si, stačí se otočit. No, takhle chytrý jsem taky, ale leckdy je snadnější věc vymyslet, než provést. Asi po půl hodině jsme naši kolonu čtyř vozidel propasírovali postávajícím a kuckajícím provozem k nejbližšímu výjezdu, který se tvářil, že na něm bude možno přejet do opačného směru. Nebylo. Obkroužili jsme tedy několik dalších dálnic, výpadovek, podjezdů, přejezdů a kliček-smyček, a nakonec to klaplo-tedy nakonec jsme se vecpali do stojících kolon ve směru, z něhož jsme před časem přijeli. Tady už byl provoz buďto řidší, nebo jsme začali získávat praxi, a statečně jsme kličkovali na jih. Ve zmatku jsme samozřejmě záhy najeli do odbočovacího pruhu-naštěstí alespoň všichni-a než jsme se nadáli, okruh nás vyvrhl kamsi mezi budovy, kde jsme při nejbližší příležitosti zastavili u chodníku a nechali hustý provoz svištět kolem bez nás. Nebyl čas na hrdinství a my jsme se odhodlali k ponižujícímu kroku, tedy k tomu, že se prvního kolemjdoucího zeptáme na cestu. Nebyl to naštěstí problém, jelikož spolucestující štábní důstojník uměl dobře francouzsky, a k našemu úžasu jsme zjistili, že abychom se dostali ke kýženému cíli, tedy vojenskému muzeu, stačí se otočit a dvakrát zabočit vpravo a po dvou stech metrech jsme na místě. Trochu nám zatrnulo, když jsme si představili, jak v provozu, který ulici zcela zaplňoval otáčíme naši kolonu do protisměru, ale pak nabyla vrchu konečná hysterie a za skandování hesel jako „Brusel, Brusel“ a „Sparta“ jsme postavili naše vozy bez ladu a skladu napříč provozem a kynuli všem řidičům preventivními gesty díků. Bylo to asi moc i na otrlé místní piloty, protože nás celkem bez problémů pustili, a předpokládám, že francouzská slova, která to doprovázela, znamenala zřejmě „prosím, nemáte zač“, nebo tak něco.
Nemožné se stalo skutkem a my jsme dorazili k muzeu. Byly asi tři hodiny, času tedy nebylo moc, ale kdosi od nás tvrdil, že mu kdosi jiný řekl, že mají do šesti, a tak jsme byli celkem klidní. Zbytečně, pointu prozradím rovnou-mají do 16.45, přesně. Ale nepředbíhejme.
Muzeum samotné chci popsat opět v samostatném článku, tedy jen stručně: Je monumentální a na detailní prohlídku je podle mě jeden den málo. Nám se zadařilo po projití pokladnou (vstup je ale zdarma) natrefit hned první sál, obsahující sbírky belgické armády 19. a 20. století. Řeklo by se, nic moc zajímavého, ale chyba lávky-pro zájemce o napoleoniku jsou hromady uniforem, výstroje a zbraní, i když belgické, celkem lahůdka, a to nemluvím o sekci, věnované koloniálním válkám, různých domorodých zbraních, trofejních válečných vlajkách kmene Obaba-bimbo a dalších doslova tunách věcí, nacpaných ve vitrínách. Silou vůle jsme se donutili přejít dál, a kolem dvou ohromných vitrín se standartami belgických pluků z let 1914-1918 (trochu v duchu napoleonských orlů) jsme prošli do expozice 1. sv. války. Tady nám teprve spadla brada-ať už při pohledu na skříň s několika stovkami pickelhauben, sekci prostředků protiplynové ochrany, několik desítek malovaných britských plukovních bubnů, kanóny a další zákopové záležitosti, všechny samozřejmě s ručně kresleným maskováním, nebo při tom, když jsme si pod zavěšeným Fokkerem Dr. I poplácávali kompletní britský tank Mark I, přirozeně v původní barvě.
Začínalo nám rychle docházet, že nestíháme, vyřítili jsme se tedy na dvůr do expozice těžké techniky. Zde jsme moc času naopak nestrávili, exponátů není mnoho. Jsou sice poměrně zajímavé, ale ve stavu, že srdce usedá-stojí na dešti a jejich osud tu evidentně nikoho netrápí. K těm zajímavějším patří jistě osmitunový polopás Krauss-Maffei s 37mm flakem, sovětský IS-3, britský Conqueror a opelichaná PZ-IV.
Zvýšili jsme tempo a zamířili do expozice 2. sv. války. Ta je velmi zánovní a řešená způsobem, který mi moc pod vousy nešel-celý systém připomíná strašidelný zámek, kdy procházíte temnou lomenou chodbou a zpoza rohů na vás vykukují nejrůznější příšery, v tomto případě exponáty. Vystavené věci nicméně vypadaly slibně, ale ouha-najednou se odkudsi vyřítil kustod s vysílačkou a cosi drmolíc nás tlačil ven. Udělat krok stranou nebylo možno, výmluvy nepomáhaly a kustodů, jak jsme se blížili k východu, přibývalo. Chtěli jsme alespoň ještě na závěr nakouknout do muzejního obchodu, vždyť do zavíračky zbývalo ještě čtvrt hodiny, ale zůstalo u zbožného přání. Na chodníku před muzeem jsme se ocitli přesně v 16.35. Nu což. Nezbylo tedy než se smířit s tím, že neuvidíme nejen 2. sv. válku, ale ani hangár s letadly, ani napoleoniku a další asi tři expozice.
Čas pokročil a nezbývalo než vyrazit konečně k cíli. Trocha místopisných faktů-Waterloo, které se nachází asi 10 km jižně od Bruselu, nebylo dějištěm historické bitvy. Dalo jí jméno jen díky tomu, že právě tam se nacházel hlavní stan jednoho ze dvou vítězů, a to toho, který uměl své vítězství lépe prodat-vévody z Wellingtonu. Bitva samotná bývala též nazývána bitvou u Mont Saint Jean nebo bitvou u Belle Alliance (ale ani to není na sto procent přesné, jelikož boje se odehrávaly v podstatě na prostoru mezi těmito dvěma usedlostmi). Akce, kam jsme směřovali, byla nazvána Camp Plancenoit, což je vesnice v bočním zázemí bitevního pole, kam směřoval útok pruských sborů. Nicméně, jak správně tušíte, kemp se rozhodně nenacházel v Plancenoit, nýbrž na osaměle stojící farmě La Caillou-to jsme ale vlastně ani nevěděli a to už poněkud předbíhám. Odjezd z Bruselu nabyl obrysů nejhorší noční můry, nejprve opět okruh, teď sice jen dvouproudý, ale o to zoufalejší-dva pruhy uprostřed lesa, o třicet metrů dál protisměr a kromě stromů a stojících a dýmajících aut nikde nic, do toho za dnešek už asi dvacátá průtrž mračen. Pak jsme se prostáli na výpadovku RO a situace se opakovala, ovšem s tím vylepšením, že jsme se po tisíci kilometrech konečně navzájem ztratili. Po opuštění výpadovky jsme po hodince bloudění mezi uzavřenými úseky komunikací, přes dvacet kilometrů se táhnoucí usedlosti, farmy a náznaky vesnic, z nichž polovina se jmenuje Lasne a ta druhá Plancenoit (aniž by vám to ovšem jakkoli pomohlo v orientaci) trefili silnici na Charleroi, tedy tu, na níž leží jak Waterloo, tak Mont Saint Jean, La Belle Alliance a La Caillou. Jako vidinu spasení jsme nakonec na posledně jmenovaném místě zahlédli přes zahradní zeď nesměle vykukující špičky stanů a za další hodinku jsme se na La Caillou dokonce i všichni sešli.
Uvítání bylo všelijaké. Panoval pochopitelný zmatek, ale kontaktní osobu jsme našli, nezapřela nás, tak co si přát více-snad jen místo na stany a nafasovat slámu a jídlo. Místo nám přidělili promptně, i výdej materiálních požitků nějak proběhl, a mě zbývalo vyřešit poslední detail, a sice kam umístit Hradečáky, kteří si ještě nějak nestačili pořídit historické stany pod alibistickým tvrzením, že je nepotřebují. Na historickém kempu v zahraničí, na Waterloo zvláště je však civilní stan totální faux pas a nepochopitelná záležitost, na kterou není ve zdí obehnané zahradě naprosto místo. Vysvětlil jsem problém kontaktní osobě, ta se zachmuřila a předala mě i s problémem hochovi ještě zachmuřenějšímu. Ten mě se slovy plnými pochopení (tedy ta anglická slova byla dohromady asi dvě) vedl zahradní brankou za zeď, potom přes hromady shnilé trávy dolů jakýmsi úvozem a nakonec metrovými kopřivami a šípky. Zrovna jsem si říkal, že jsme asi první s civilními stany, protože cesta na skryté tábořiště pro podobné případy ještě není, ha ha, ani prošlápnutá, když vtom se hoch zastavil a použil třetí anglické slovo: „Here“. Nevěřícně jsem se rozhlédl po zarostlé a hnijící strži, kde bylo rovného místa asi tolik, co na špičce jehly, a v domnění, že si snad nerozumíme nebo co, jsem začal problém pomalu vysvětlovat znovu. Hoch si to vyslechl a sáhl do zásob angličtiny ještě hlouběji-teď zas on mě pomalu vysvětlil, že tábořiště je opravdu toto, ale blahosklonně dodal, že pokácet si tu můžeme, co chceme. Zkusil jsem se s odzbrojující prostotou zeptat, jestli si vážně myslí, že se v této zemi nikoho dají postavit stany, ale angličtina opět zchudla a hošík se zamyšleným výrazem jen několikrát zopakoval-„modern tent, problem, pig-pig problem“, načež mě opustil zcela dezorientovaného uprostřed lesa.
Poněkud deprimován jsem se vrátil do kempu, abych alespoň dohlédl na stavbu našich stanů na přiděleném místě. Ale ouha, na místě trůnila tlustá Belgičanka, sedící na hromadě věcí a odháněla naše lidi náznaky angličtiny, ze kterých vysvítalo, že tento prostor byl přidělen její jednotce. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že rovněž tak nám byl tento prostor vyměřen, ale ona na mě začala drmolit francouzsky a povolala si na pomoc siláka, který se vyznačoval podobnou lingvistickou pružností a stejným odhodláním. V tuhle chvíli se mi už lehce zatmělo před očima a jal jsem se jim česky objasňovat, že mě to nezajímá a že kdo si tento organizační bordel vymyslel, ten by ho měl také vyřešit, a že mě francouzský přístup k organizaci akce poněkud zklamal. Použil jsem, pravda, poněkud silnějších výrazů a zdálo se, že jim nakonec snad i porozuměla, neboť se po mě její bodyguard začal ohánět-pak si ale všiml, že podobně nasupených lidí je za mnou ještě patnáct a opět znehybněl.
Nu což, řekl jsem si, ať to tedy řeší jiní. Vyhledal jsem organizátora, přednesl problém a vzdorovitě jsme si všichni sedli na zem v očekávání věcí příštích. Teprve teď to nabralo správné obrátky, organizátor bystře vyhodil několik lidí ze své vlastní jednotky i se stany a místo bylo na světě. Stany jsme postavili za pár okamžiků a já se vydal vyřešit poslední problém dnešního dne, tedy umístění moderních stanů pánů z Hradce na jakékoli použitelné místo. To je v takové Belgii větším problémem, než se zdá-veškeré místo v okolí zabíraly silnice, silničky, cesty, zaparkovaná auta, zahrady, živé ploty, pastviny plné kravinců, případně krav, vždy však obehnané elektrickými ohradníky, pole se vzrostlým čímsi, skrz což nebylo vidět ani na zem, a podobné taškařice. Nalezl jsem jedinou variantu, a sice asi metr a půl široký a deset metrů dlouhý pruh trávy mezi cestou a živým plotem, kam někdo náhodou zapomněl zaparkovat krávu. Řešení zcela neuspokojivé, nicméně jediné. Pln černých myšlenek jsem se vracel do tábora, když mi to nedalo a zabočil jsem na jedno z parkovišť, kombinované se skladem odstavených obytných přívěsů. Zcela vzadu u přilehlého pole jsem objevil travnatou plochu, asi 5x10 metrů! V podmínkách střední Evropy to není nic zvláštního, ale na Belgii je to slušné letiště. Pln pýchy jsem zavedl Hradečáky na místo, ale chlapci se tvářili poměrně dosti zklamaně, jakoby netušili, co mi dalo za práci takový plac dohledat. Ponechal jsem je jejich zoufalství, koneckonců historické stany si za pětadvacet let svých aktivit mohli pořídit už dávno. Hoši ovšem nezklamali všeobecné mínění, že jsou líná banda a místo stavění stanů ukecali majitelku obytných přívěsů, která tyto pronajímá k ubytování. Nebohá žena jim dobrovolně a zadarmo odevzdala přívěs obřích rozměrů, vybavený i tekoucí vodou. Nezbylo nám než konstatovat, že tento konzumní a nehistorický přístup se nám jeví jako povšechně odporný a krajně podezřelý, a odebrat se do historického tábora, který mezitím získal všechny známky plynové komory. Na oheň byl totiž vymezen prostor mezi stany, plácek asi 10x5 metrů-na něm ovšem nevznikl oheň jeden, ani ohně dva, těch ohnišť tam bylo, pokud jsem dobře počítal, patnáct, a to jenom proto, že šestnácté se už nevešlo. V Belgii asi prostě není nějak zvykem někoho přizvat k ohni, nebo se naopak k někomu přidat, každá jednotka a mnohdy i každý stan se tedy snažil si udělat ohniště vlastní. Budiž, jiný kraj-jiný mrav. Třešničkou na dortu byla skutečnost, že naše stany, stojící na onom posledním volném místě, ležely ve vzdálenosti asi dvou metrů od nejbližších ohnišť a samozřejmě po větru. Nemusím snad dodávat, že vítr nezklamal a celý víkend se neotočil ani o čárku.
Ale konec dobrý, všecko dobré. S příchodem večera jsme tedy ještě absolvovali poradu o tom, co a jak se zítra bude dít a nafasovali menáž. Zde tedy klobouk dolů, všech těch obrovských Brie sýrů a syrového masa bylo poměrně dost, navrch jsme ještě obdrželi desetilitrovou krabici s vínem a bylo jen na nás, co s tím vším podnikneme. Ohledně vína to bylo poměrně jasné, sýry jsme taky polkli relativně rychle a o syrové maso se promptně postarala naše děvčata. Tedy, ne že by ho hned snědla, ale dokázala z něj k našemu překvapení vykouzlit poměrně slušnou krmi.
Večer nám tedy kromě již zmíněného vína zpestřila okamžitá konzumace všech zásob, a následně i návštěva hostinského stanu. Bylo tu nacpáno jednotkami ze všech možných zemí a ve všemožných uniformách, které se překřikovaly ve zpěvu národních i vojenských písní a provolávání různých hesel a vůbec se tak nějak bratřily. Zde byl ale začátek poměrně těžký. Když většina našich vojáků zjistila, že třídecka Jupilleru se tu prodává za půldruha Eura, prohlásila, že na tohle tedy nemá a že se na to může vyprdnout. Tento odtažitý postoj ovšem trval jen po nezbytně dlouhou dobu-jakmile padly první kelímky, začalo být veseleji, a po půlhodince jsme vystávali frontu na piva už v podstatě nepřetržitě-prostě Češi…Brzy jsme se zapojili do vzájemné družby, začali jsme kolegy napájet kořalkami vlastní výroby a skandovat hesla, jímž tu naštěstí nikdo nerozuměl. To se změnilo až ve chvíli, kdy jsme, během bratření s jednotkou z Dánska zvolali hanbaté heslo, které nás naučili loni u Lipska Švédi. Bylo nám divné, že jedna z dam u stolu nápadně zrudla, a následný dotaz nám potvrdil, co jsme už tak nějak tušili-a sice to, že je to Švédka…
Vzbudilo nás krásné červnové ráno a lomoz v táboře. Všichni se chystali k dopolednímu programu, který sestával z individuálního výcviku jednotek. Chvíli jsme vážně uvažovali, že se zúčastníme, ale poté, co jsme viděli, že množství jednotek zápolí s tím, na kterou nohu se to vlastně pochoduje, která je jaká ruka a jak se, proboha, nabíjí puška, usoudili jsme, že tohle máme ale opravdu už nějaký čas za sebou a že bude moudřejší věnovat dopoledne praktičtějším věcem. Zkonstatovali jsme, že když už jsme konečně tady, nebylo by od věci projít si, alespoň zběžně, jedno z nejslavnějších bojišť světa.
Vyrazili jsme pochodem kolem La Cailou na sever po silnici od Genappe směrem k bojišti. Minuli jsme farmy Maison du Roi a Rossome, pomník raněného orla na místě, kde se bránila poslední karé gardy a došli k farmě nebo spíš stavení La Belle Alliance, na jehož úrovni byla nástupní linie francouzských vojsk a kde bylo i jedno z Napoleonových velitelských stanovišť. Celé bojiště se změnilo jen málo-všechny staré budovy stojí tam, kde stávaly, přibyla dvě či tři stavení u silnice-jinak jsou všude kolem stejná pole jako tehdy. Nejmarkantnější změnou okolí je Bute de Lion, mohyla s plastikou lva na vrcholu, kterou navršili Belgičané už několik let po bitvě na místě, kde byl raněn princ Oranžský. Na navršení tohoto monumentu však bohužel použili materiál z místa bojiště, čímž v jeho levé polovině zcela změnili jeho tvářnost-proslulý hřeben nad farmou La Haye Sainte, o který se vedly nejkrvavější boje, tímto zásahem doslova zmizel. Sama farma La Haye Sainte se nacházela několik desítek metrů při silnici přímo před námi. My jsme ale pro dnešek zvolili jiný cíl, a sice usedlost, statek, zámeček-v různých pramenech je nazýván různě, jméno každopádně zůstává-Hougoumont. Vydali jsme se tedy od La Belle Alliance směrem šikmo doleva, po cestě, která nás měla, aspoň teoreticky, k Hougoumontu přivést. Nečekali jsme, že to bude tak daleko, navíc terén mezi La Belle Alliance a Hougoumontem se láme (jak uvádí každá slušná kniha), takže během cesty se nám jediným orientačním bodem stala již zmíněná Bute de Lion. Hougoumont jsme zpočátku obešli, protože jsme nezjistili, že je to skutečně on-podle dobových pramenů měl být z jihu před statkem lesík, o který se krvavě bojovalo. Za 190 let vzal ale lesík za své, jak jsme zjistili, když jsme celý statek obešli a dorazili k němu nakonec od severu, tedy z týlu britských linií. Samotný statek (používejme tohoto termínu, protože budova zámečku, stejně jako severní brána byla bitvou a požárem natolik zničena, že došlo k jejímu stržení) je, především při pohledu zvenčí, velmi působivý. Pět, šest metrů vysoké zdi s podpůrnými pilíři, žádná okna-prostě pevnost. Když to člověk vidí zblízka, už se nediví, že se o tento objekt bojovalo prakticky celý den. Na statku bydlí dodnes samozřejmě obyvatelé, kteří tu vedou zcela normální život-farmaří, opravují traktory, pěstují zeleninu v zelinářské zahradě, v jejíž zdi prorazili příslušníci pluku Coldstream Guards střílny a kde padali jejich i francouzští mrtví. To, že jim do dvora lezou cizinci s puškami, navlečení do uniforem, je očividně nijak nevzrušuje, a tak je nechávají, ať se podívají, kam libo, a ať si na jejich dvorku rozjímají, jak dlouho budou chtít.
Od Hougoumontu vedla naše cesta kolem překvapivě blízké dálnice RO směrem k Bute de Lion. Cestou jsme ještě bodákovým útokem rozehnali skupinku britských turistů, drze se producírujících s Union Jackem po prostoru bývalé britské linie. Náš útok z týla je evidentně natolik překvapil, že nebyli schopni klást organizovaný odpor, ale nakonec uznali, že naše prohra je naplánovaná až na zítra a vlajku si pokojně sbalili. Pak nám již nic nebránilo dorazit pod mohylu, kde je jakési turistické centrum se vším, co k tomu patří. Stručně: na mohylu jsme, vzhledem k požadované ceně, nevystoupili, rovněž muzeum voskových figurín jsme poměrně rádi oželeli. Ne tak několik obchodů se suvenýry a knihami, jakož i zahradní restauraci, kde jsme se konečně na chvíli posadili. To už ale přešlo poledne, a tak jsme operativně přivolali hradecké Iveco, právě se navracející z opětovné návštěvy vojenského muzea v Bruselu, abychom se briskně přesunuli zpět do tábora. Po obědě bylo totiž naplánováno cvičení jednotek a to jsme si jednak nemohli, jednak nechtěli nechat ujít.
S úderem druhé hodiny odpolední vypochodovaly skutečně všechny jednotky z tábora a směřovaly kolem Le Cailou poli směrem k Plancenoit. Nešli jsme daleko, asi po 300 metrech jsme vstoupili na velkou ohrazenou louku. Jednotky se nějakým způsobem rozmístily po poli a čekaly. Když to trvalo asi půl hodiny, už jsem to nevydržel a šel jsem se zeptat mého oblíbeného lingvisty/velitele, kdy tedy začne to cvičení. Dostalo se mi překvapivé odpovědi: „Training-here, ici, training now, c´mon“. Z toho mi došlo, že se organizační talent pořadatelů opět vyčerpal a že si každý má cvičit, co a jak uzná za vhodné. Začali jsme si tedy tak nějak pochodovat a cvičit změny tvarů, časem se k nám přidaly další dvě jednotky, vedené Britem v uniformě francouzského plukovníka. Vzhledem k hodnosti jsem se mu snažil nějakým způsobem předat velení nad celkem, jeho velící metody se ovšem vyznačovaly slovy „když myslíte, to bude asi nejlepší a co byste udělal teď…?“ Po chvilce mi došlo, že tady je veškerá snaha marná, a zbytek odpoledne jsem vydával panu plukovníkovi příkazy já. Pravda, cvičení nebylo zrovna ideální, například se nám nepodařilo vysvětlit, že při rozvíjení kolony do linie jaksi musí zbýt místo na všechny jednotky, protože jeden peloton, ponechaný v druhé linii je špatně-ale koneckonců snaha byla a aspoň se něco dělo. Co ale budeme potřebovat na zítřek jsme se bohužel nedozvěděli. Večer jsme strávili konzumací zbytků stravy, jak vlastní, tak cizí, neprozřetelně ponechané na dostupných místech, a drobnou družbou. Nemohli jsme se moc rozptylovat, ráno nás totiž konečně čekal boj.
Konečně nastal ten slavný den našeho prvního nasazení v naší poslední bitvě u Waterloo, respektive v Plancenoit. Přímo v této vesnici, kde před 189 lety bojovaly 1. a 3. pluky Tirailleurs a Voltigeurs mladé gardy započala letošní bojová ukázka. Začátek byl poněkud chaotický-propochodovali jsme vsí až do centra, kde malému příkrému náměstíčku vévodí mohutný kostel, lemovaný hřbitovem. Právě tento hřbitov proměnily kdysi jednotky gardy v pevnost a jeho zdi, proražené střílnami změnily během dne několikrát držitele. Že ukázka započala, jsme zjistili ve chvíli, kdy nám bylo veleno se na náměstíčku rozvinout čelem proti svahu a vzápětí nám do obličeje z pěti metrů vypálili angličtí myslivci. Nelenili jsme a palbu jsme opětovali, jakkoli vzdálenost od protivníka a ovšem ani od davů civilistů okolo nebyla zcela ideální. Chvilku jsme se tak přetahovali-z bezpečnostních důvodů platil zákaz bodákových útoků- a asi po deseti minutách jsme vyklidili pole, aby se na něj vešly také další boje lačné jednotky.
Vypochodovali jsme z náměstí bočním pochodem stejnou uličkou, jakou jsme na něj vešli a bez dalších informací o budoucím dění jsme se motali po vsi za průvodcem. Nálada byla poněkud pokleslá-říkali jsme si, že jestli kvůli tomuhle jsme ujeli 1000 kilometrů, tak to je tedy síla. Náhle průvodce zabočil do jakéhosi statku, přešli jsme přes dvůr, kolem krav, přes hnojiště a mezi slepicemi, až jsme stanuli na poměrně velké louce. Tady se začaly, k našemu překvapení, postupně z docházejících jednotek formovat linie. Ustoupili jsme asi do půli louky a vzápětí dorazil i nepřítel. Tato druhá šarvátka už byla o mnoho lepší, terén byl pěkně zvlněný, všichni jsme se vešli a došlo i na zatracované bodákové útoky. Chvílemi se nám boj zdál zbytečně statický, žádné rozkazy nedocházely, snad kromě zákazu střelby, a nás už to prostě na jednom místě přestalo bavit. V jednu chvíli jsme se tedy utrhli a vyrazili na vzorně vyřízené řady červenokabátníků na bodák. Mládenci na nás sice křičeli „no bayonets“ a „dangerous“, pro tuto chvíli jsme se ale stali lingvisticky neobdařenými pro změnu my a za komentářů jako „bohužel nerozumíme“ a výkřiků ve švédštině jsme vrazili do červených řad. Nutno dodat, že poděšené anglické obličeje se poměrně rychle uklidnily, když zjistily, že je bodáky bezpečně v mnohacentimetrové vzdálenosti minuly a nejhorším příkořím, kterého se jim dostalo bylo řádné zlechtání a odvlečení jednoho či dvou zajatců.
Během boje jsme plynule ustoupili přes celou délku louky. Cestu nám zpestřovaly nájezdy jezdectva, které sice nebylo nijak početné, ale co se vzhledu a funkce týče, bylo na slušné úrovni. Vyšli jsme na silnici a měli jsme za to, že naše porážka je dovršena. Nebylo tomu ale tak, následoval kilometrový pochod po silnici na další louku, několikrát větší než ta předchozí a opětovné formování řad. Zde jsme odhalili tajnou belgickou zbraň ve formě obrovských kravinců, které doslova celou louku pokrývaly. Belgické (nevím, možná i jiné) kravince jsou dvojího druhu: první vypadá čerstvě a také čerstvý je. Při kontaktu s ním dochází k našlápnutí kypré a páchnoucí hmoty s předpokládaným efektem. Celá záležitost se ale dá z boty dostat poměrně bez větších následků. Druhý typ je podstatně zákeřnější: navenek působí dojmem, že už má svoji životnost za sebou, že je oschlý, tuhý a relativně nefunkční. Zdání ale klame. Po našlápnutí takového exempláře nejen že zjistíte, že pod tenkou slupkou je funkční až až, ale i že došlo k jakési metamorfóze původní hmoty, která je nyní podstatně mazlavější a přilnavější, znatelně více páchne a především neuvěřitelně klouže. Tolik tedy stručný místopisný úvod ke třetímu bojišti. Boj sám na tomto místě byl vymezen právě těmito hustě se vyskytujícími minami-při nejlepší vůli nebylo prostě možné se jim zcela vyhnout-navíc kryty vzrostlou travou odolávaly pokusům o detekci až do posledních okamžiků. Vzhledem k tomu, že z řady vybočit nelze, byla většina vojáků tak či onak v závěru boje potřísněna. Po překonání louky bylo veleno zaujmout pozici v karé. To sice vypadalo impozantně, v jeho rozích stály kanóny, dokonce se nakonec dalo i do pohybu, nicméně jeho formování zabralo dobrých patnáct minut. Ve srovnání s několika desítkami vteřin, které průměrně potřebují ke formování karé české jednotky, to byl poměrně tristní výkon. Být to ve skutečnosti, měli bychom tou dobou asi už úplně jiné starosti.
Karé průběžně ustupovalo, tísněno dotírajícími a pálícími Angličany. Pro nás opět platil zákaz palby- vypadalo to možná důstojně, nicméně hloupě. Bitvu jsme tedy zakončili po svém-po další britské salvě se naše jednotka kompletně zřítila k zemi-dlužno dodat, že jsme byli zřejmě jediní padlí celého dne. Kdo se vyvaroval kontaktu s lejny doteď, nakonec si to vynahradil, včetně mě, a tentokrát nešlo jen o boty. Pravda, takový koláč, pokrývající kompletně vojákova prsa včetně nosných řemenů výstroje vypadá poměrně efektně, ale čichově je to vjem dosti nepříjemný. Angličané, vidouce nás padat k zemi to ocenili hurónským řevem a jali se pronásledovat zbytky karé přes naše mrtvoly. Teď ale přišla naše chvíle, celkem jsme jich stáhli do kravinců dobrou desítku-ovšem dlužno říci, že to brali sportovně. Inu-Angličané…
Tím bitva skončila a tím skončil i program celého víkendu. Poněkud nám chybělo, že se nekonal žádný vzpomínkový akt na některém z míst bitvy nebo u jednoho z četných pomníků, jak jsme zvyklí od nás. Nevím, jestli to bylo opomenutí, nebo jestli tato činnost nebyla pro organizátory důležitá, každopádně jsme to pociťovali jako faux pas. Privátně jsme to tedy nakonec vyřešili opětovnou návštěvou Plancenoit, kostela, kde je pamětní deska jak mladé gardy, tak i jejího velitele, generála Duhesma, který zde byl smrtelně raněn. Malou okružní procházku jsme završili u pomníku mladé gardy nad vesnicí. Pak už ale nezbývalo sil ani na návrat a ještě rádi jsme si poslali za pomoci německých turistů řidiče do kempu pro auto.
Nezbývá mnoho, co bych mohl popsat-balení tábora, rozloučení s ostatními jednotkami a nakonec noční tisícikilometrová jízda zpět do Prahy přes ucpané Německo. Pocity…? Smíšené, dlužno říci. Na jedné straně poněkud rozčarování z organizace celé akce, řízení vlastní ukázky, úrovně některých jednotek. Na druhou stranu úžasný zážitek z návštěvy těch míst, silný dojem z genia loci tohoto bojiště a pocit hrdosti, že jsme u toho konečně mohli být. Příští rok, kdy bude 190.výročí bitvy u Waterloo, si to určitě nenecháme ujít-ale to už je jiná kapitola…

P.S.: Boj ve vsi měl pro nás ještě dohru-naštěstí nikterak tragickou. Asi dva týdny po akci jsem dostal řetězový mail, který obíhal jednotky po celé Evropě. Psalo se v něm, že při boji u kostela byl britský myslivec XY zraněn (úder do obličeje po zásahu střelou). Šetřením na místě, provedeným velitelem jednotky, bylo zjištěno, že byl zasažen čímsi jako papírovým projektilem, nesoucím nápisy v jakémsi zřejmě středoevropském jazyce (čeština, slovenština, bulharština…?). Dotyčný velitel proto žádá všechny, kdož jsou si vědomi, že se jednotky z nějaké takovéto země akce účastnily, aby neprodleně oznámili…aby mohlo šetření pokračovat. Jmenovitě je třeba zjistit, o jakou nebezpečnou munici se to jednalo a kdo je zodpovědný. Kulantně řečeno-inu Angličané. Samozřejmě, že se všeobecně vědělo, že jediná středoevropská jednotka, která se účastnila, jsme byli my, a samozřejmě, že se vědělo, odkud jsme. Nezbývalo mi tedy, než celou věc promptně vysvětlit, omluvit se za používání nestandardních palebných prostředků, odůvodnit, proč jsme tyto použili, a podotknout, že podle mého názoru je nejvíc na vině výběr prostoru a malá vzdálenost, na kterou byla střelba vedena. Záhy na to mi došel mail, který oceňoval naši reakci, vyjadřoval pochopení pro naše stanovisko a uvedl, že tímto je celá věc vyřízena. Inu-Angličané...


Pavel Kmoch

foto: k dispozici ve fotogalerii