Waterloo 2004, aneb co jsem čekal, co se splnilo a co ne …

17. - 21.6.2004

Na tuhle bitvu jsem se strašně těšil, těšil jsem se na novou křesadlovou pušku, na nové napoleonské boty, těšil jsem se do muzeí, těšil jsem se na pohodový víkend strávený s kamarády, ale všechno bylo trochu jinak …

Nejprve k pušce, jak jistě tušíte do Waterloo se moje puška letos ještě nepodívala, no co nadělám. Musel jsem si tedy vystačit s „megovkou“ jako doposud. Alespoň jsem měl šanci se pořádně při bitvě dívat, co se děje kolem. Nemusel jsem totiž řešit proč mi nekřeše kámen nebo proč to sakra nevystřelí, když shoří prach na pánvičce. Puška snad bude hotová na letní Slavkov, aspoň doufám …

Boty - tak to je také kapitola sama o sobě. Nechal jsem si totiž ušít napoleonské boty. Jsou, tedy vlastně byly, krásné, teď už jsou pěkně prošlápnuté a mají tu správnou patinu … Jediný problém byl v tom, že jsem je nestačil rozšlápnout ještě před akcí, ale nakonec to ani tolik nevadilo. Větší problém než neprošlápnutá bota byl palec na levé noze, po chirurgickém zákroku z minulého léta mu totiž ještě úplně nedorostl nehet a tak nebyla chůze zrovna nejpohodlnější. Jen doufám, že mi ta bota není malá, ale to by to nebolelo z vrchu, že ne ?

Odjezd jsme měli naplánovaný na čtvrtek 17.6. večer po schůzi. Nemá snad ani cenu zmiňovat, že jsem na schůzi patnáct let starým Transitem dorazil pozdě. Ještě před schůzí jsem se musel stavit u rodičů přítelkyně a vyzvednout si tam přívěs, který jsem tam měl zaparkovaný.
Cestou na schůzi jsem nabral Kóžu a Hadouška a „svištěli“ jsme do Karlína.
Po poněkud zmatené schůzi jsme ještě zmateněji přeskládali věci do aut a vozíku tak, abychom se tam všichni vešli a celá naše slavná šestnáctičlenná eskadra (já, tedy Marcel, Obelix, Lebros, Bizon - to je nová přezdívka pro Romana Dvořáka, Michal, Igráček alias Martin Kunc, Červ a Mája, Pafka, Potvůrka, Pepa, Vlasta, Chomáč, Hadoušek, Kóža a Jakub Samek) vyrazila vstříc smrti na bitevní pole u Waterloo, kde se jak všichni jistě víte 1er Tirailleurs mladé gardy slavně postavil mnohonásobné pruské přesile a zaplatil za to tu nejkrutější daň ...

Jeli jsme třemi auty, již zmiňovaným Transitem za kterým jako bradavice na provázku vlál přívěs (takový ten malinký s maličkými kolečky, maličkými sajtnami, maličkou ojí, malič…), Peugeotem 405 kombi a Mazdou 626. V osobácích byli vždy čtyři členové výpravy a v Transitu pak osm zbývajících …
Cesta probíhala naprosto bez problémů, až na neustávající déšť který nás provázel i cestou domů. Sice jsem se celou cestu modlil, aby to Transit přežil, ale ukázalo se, že je to pašák a i přes přidřený diferenciál, střílení do výfuku při volnoběhu a několik dalších drobností, které k jeho věku tak nějak patří, to zvládl s naprostým klidem běžce na dlouhé tratě. Dokonce nám ani při stotřicetikilometrové rychlosti neuletěl vozík, což jsem tak nějak čekal …
Jelikož je Transit vybaven přestavbou na LPG, všude, kde jen to bylo možné jsme LPG tankovali. U nás v ČR není tankování problém, poslední pumpa je na Rozvadově. Horší, no spíš tragické, je to v Německu, kde je LPG pump celkově málo a u dálnic ještě méně. My jsme cestou potkali jen jedinou a to u benzinové pumpy u sjezdu na Würzburg (naštěstí v obou směrech). V Belgii je LPG téměř u každé čerpací stanice a je dokonce levnější než v ČR. Tankování v cizině neprobíhá jako u nás tak, že přijde obsluha a natankuje vám. Tady si musíte posloužit sami, v Německu i Belgii je potřeba redukce, k té silné ruce a sikovky …
Protože má Transit dojezd na LPG přibližně 250 km, Německo jsme museli přejet na benzin, naštěstí to vyšlo cestou tam i zpátky na benzín natankovaný ještě v ČR, šedesátilitrová nádrž má něco do sebe …
Ze čtvrtka na pátek jsem odřídil přibližně 500 km a na jednom z parkovišť, kde jsme si dali oddech jsem zkonstatoval, že není čas na hrdinství a nechal se vystřídat Obelixem, který dořídil zbytek.

V pátek ráno jsme dorazili do městečka La Gleize, kde je soukromé vojenské muzeum věnované druhoválečným bojům v Ardenách. Prostoru před muzeem vévodí Konigs Tiger, tank německé armády, který po válce získal jeho majitel za flašku kořalky !!! U toho nádherného stroje se nejednomu z nás zastavilo srdce. Muzeum je malé, ale plné překrásných věcí, téměř všechno jsou originály. Je zde možnost shlédnout originální dokumentární film (natočeno příslušníky LAH), o kterém provozovatel muzea právem tvrdí, že jinde tato možnost není. Po prohlídce tohoto muzea (hromadné vstupné bylo 4 € na osobu) a vyfotografování se před Konigs Tigrem jsme se vydali na další cestu, tentokrát do Bruselu. Najít v Bruselu muzeum nebylo tak jednoduché, v jednu chvíli jsme otáčením před tunelem, přejížděním dvou plných čar a vzájemným se pouštěním způsobili kolaps už tak dost ucpaného Bruselského dopravního systému. Muzeum se nám nakonec podařilo najít, a tak jsme se tam směle vrhli, vstupné se nevybírá.
Muzeum je to nádherné a zahrnuje opravdu širokou škálu období, armád i techniky. Za vstupním vestibulem jsme se vydali halou koloniálních válek kterých se v 19. století Belgie účastnila, následovala první světová válka a neskutečně zajímavá hala plná kanónů, prvoválečných tanků a u stropu dokonce visel Red Baron.
Mezi zajímavé kousky jistě patří plechový strom, který v sobě skrývá pozorovatelnu, torzo kanónu, které dostalo zásah přímo do ústí a hlaveň se roztrhla jako pampeliška, nepřátelská střela v ní však zůstala vězet navždy. Nádherné byly maskované kanóny, nechyběl ani kanón značky Škoda. Dále jsme prošli do expozice těžké techniky, kde jsou zajímavé věci jako například britská Matylda, v koutě se krčící německá „osmituna“ a oprýskaná a orezlá chudinka „pancerčtyřka“. Odtud jsme pokračovali do expozice druhé světové války, kde jsme si bohužel prohlédli jen asi čtyři vitríny než nás zaměstnanci muzea vyhnali, že je konec návštěvní doby. Stačil jsem si ale prohlédnout prvorepublikovou československou uniformu - jak tvrdila jedna z cedulek, bohužel se ale jednalo o poválečné „kopřiváky“, dokonce ani nebyly přešité, nikoli tedy o prvorepublikový originál, no i mistr tesař se utne, že ...
Musím se sem někdy určitě zajet podívat a prolézt si to pořádně od začátku až do konce, určitě to stojí za to.

Do napoleonského tábora na farmě Le Caillou jsme dorazili k večeru. Je to místo, kde Napoleon strávil poslední noc před osudnou bitvou, je zde i malé muzeum. Samozřejmě, že jak jsme vystoupili z aut začalo opět pršet. První zprávy nebyly příliš příjemné, Pafka který zde byl asi o půl hodiny dříve než zbytek expedice nám hlásil, že nejsou místa pro stany a ani sláma. Nakonec se ukázalo, že místa jsou, začali jsme tedy vybalovat a nosit naše dobové stany na určené místo, ale ouha, přihnala se nějaká ukřičená bába a něco nesrozumitelného začala pokřikovat a odstrkovat nás z přiděleného místa. Vzápětí se k ní přidal ještě chlapík rostlý jako býk a zřejmě i stejně chytrý.
Po několika minutách jsme rezignovali a přivolali si pomoc pořadatelky. Ta nám nakonec vymezila nové místo, bohužel přímo u ukouřených ohnišť, ještě teď mě štípou oči a uniforma i stan mi smrdí kouřem. Ale lepší než spát v autě. Než jsme stačili stany postavit přihnala se slečna pořadatelka a začala nás buzerovat, že musíme přeparkovat, tak jsme tedy šli přeparkovat. Zaparkovali jsme svá auta k ostatním účastníkům, ale aby toho nebylo dost, tak druhý den naše oblíbená slečna pořadatelka přišla zase a jednoduše řekla, že zase musíme přeparkovat a jestli tak neučiníme policie nám auta odtáhne. To už na mne bylo moc !!! V tuhle chvíli jsem se proklínal, že jsem radši nezůstal doma a uvědomil jsem si, že mám sto chutí tu „dámu“ přejet. Asi na mně byla moje zlost vidět, protože mi všichni uskakovali z cesty.

V sobotu ráno jsme se sebrali a šli jsme samostatně cvičit, kupodivu bylo krásně slunečno, až moc. Cvičení mne uklidnilo a už jsem se zase cítil dobře, dokonce jsem ani neměl chuť ublížit nějakému pořadateli, jen kdyby mne ta bota tak netlačila … Překvapivě nám to docela šlo a i Hradečáci, kteří řadovou taktiku nemají příliš v lásce se snažili a je potřeba říci, že to celkově nevypadalo vůbec špatně.
Po tomto cvičení jsme si již bez Hradečáků udělali výlet na Hougoumont, kde se v patnáctém roce odehrála jedna část místních bojů, které se přímo účastnil Napoleonův bratr Jérôme. Bohužel se mu to moc nepovedlo.

Po obědě následovalo cvičení všech jednotek a my jsme se připojili k řadové pěchotě odněkud z Německa. Nutno podotknout, že jim to moc nešlo, další co mne velice zarazilo bylo v jakém stavu měli pušky, prostě otřesné. Mám takový dojem, že by nejméně polovinu z nich čekaly přinejmenším galeje …

Večer po cvičení byla volná zábava, do tábora se vmísili Japonci s fotoaparáty a začali si nás fotografovat jak jíme, spíme, sedíme, štípeme dřevo, a tak vůbec. Bylo to dost nepříjemné, alespoň já to nemám rád, když spím ve stanu nemám rád, když mi tam někdo strká kameru a točí si mne …
Když turisté odešli a my jsme načerpali nové síly spánkem a jídlem vyrazili jsme do místní občerstvovny, byl to velký stan, kde točili pivo a kde se dalo skrýt před deštěm, ano, zase pršelo. Protože belgické pivo nám nechutnalo a ani jeho cena, 1,5 € za třetinku, nebyla moc příznivá, přinesli jsme si vlastní z dovozu. Zpívali jsme, kecali a bylo nám dobře. Ve dvanáct v noci jsme to podle rozkazu „zabalili“ a šli jsme spát.

Nedělní zatažené ráno se mi ani trochu nepovedlo, už ani nevím pro co jsem běžel do auta, ale každopádně jsem nestihl nástup, musel jsem tedy kolonu doběhnout. Za což jsem si sklidil „pochvalu“ od velitele a „uznání“ od mužstva. Na bitvu samotnou se šlo asi 5 km pěkně po svých, pochodové tempo bylo velice svižné, alespoň na francouzský pochod stoprocentně, a tak se nám šlo pěkně, lidé z okolo projíždějících aut nás zdravili, zdravila nás i okolo projíždějící jízda …

Co mě na bitvě překvapilo ?
Podle mne tu bylo málo účastníků, čekal jsem stovky jezdců, desítky děl a tisíce pěšáků, ale nakonec zde bylo jezdců pětadvacet na každé straně, kanónů pomálu a pěšáky si nedovolím odhadnout, ale moje očekávání to nesplnilo. Myslel jsem si, že když se jedná o tak významnou bitvu, že tu bude celý svět napoleonské vojenské historie, ale na druhou stranu Slavkov má jméno nemenšího významu a počty jednotek jsou tam dost podobné. Na kulaté výročí, které se bude konat příští rok se sem údajně chystají všechny jednotky CNS a jistě i další z jiných států, takže se možná svého megalomanského snu dočkám.
Překvapilo mě, že byla tři bojiště, kterými všechny jednotky postupně prošly, až se na třetím finálním nakonec zformovaly v konečné útvary a celou akci tak zakončily. Nikde na žádné bitvě, které jsem se zúčastnil jsem toto ještě nezažil.
Prvním bojištěm byly ulice Plancenoit. Přestřelky se odehrávaly v blízkosti kostela, na kterém je pamětní deska věnovaná mladé gardě a nedaleko je stavení, které je jednou z mála staveb, která se zachovala jako pamětník bojů roku 1815. Bojůvky ve městě mají nepopsatelné kouzlo a bylo vidět, že i zde to účastníky velmi baví.
Druhým bojištěm bylo pole, tedy spíše pastvina (plná kravinců). Zde se odehrávaly pro toto období klasické ukázky manévrů jednotek. Pochodové kolony, řadová taktika boje, taktika boje v podání myslivců, Tirailleurů, jízdy, obrany proti jízdě zformováním obranných čtverců, takzvaných „karé“, dělostřelecká palba. Nutno podotknout, že jak děla nebylo vidět, dílem pro jejich malé množství, dílem proto, že se během několika minut celé bojiště pokrylo dýmem ze spáleného střelného prachu, bylo je o to více slyšet. Přišlo mi, že tady do toho kanonýři více „řežou“ než třeba na Slavkově, tak nějak více si to užívali, stříleli opravdu rychle. Na tomto bojišti jsem poprvé v životě spatřil Angličany, při pohledu na jejich červeně zářící semknutou řadu se mi málem podlomila kolena. Ačkoliv jde jenom o rekonstrukci, tak nějak jsem cítil zvláštní úctu, byli opravdu úchvatní. A to nejlepší mi měli teprve ukázat. Rychlost s jakou dokázala tato řada zformovat karé byla opravdu neskutečná, musel jsem v duchu smeknout. Nic naplat, Angličané, ačkoliv se oblékají jako ženské (ostatně nebylo ojedinělé slyšet pokřik „hey ladies“ z úst francouzských spolubojovníků) bojovat zřejmě umějí. Poté, co jsme se postupně přesunuli na druhý konec bojiště, palec mě stále pekelně bolel, vypochodovali jsme na silnici a přesunuli se na asi jeden kilometr vzdálené třetí, finální bojiště.
Toto bojiště bylo nejrozlehlejší, bylo docela dost členité, kravinců tu bylo stejně. Ztohoto místa v roce 1815 mladá garda nastupovala k boji. Opět následovaly klasické manévry, tentokráte už ve větších celcích. Neodpustili jsme si výpad proti Angličanům, kteří narozdíl od nás (a vlastně všech jednotek které se účastní českých akcí) neměli nasazené bajonety. Sice na nás křičeli „no bajonet, no bajonet, …“ ale my jsme dělali, že jim nerozumíme a postupovali dále. Nevím jestli nám uhnuli z cesty anebo jestli se před ně vmísila ta pruská myslivecká jednotka schválně, byl jsem v zadní řadě a přes ty habány vepředu jsem toho moc neviděl, každopádně na Angličana jsem si nešáhl, zato jsme se pěkně pomuchlovali s těmi odvážnými myslivci. Je tedy pravda, že je tento způsob přímého kontaktu, kdy se dvě jednotky srazí a začnou se přetlačovat se zdviženými a o sebe opřenými zbraněmi, poněkud vyvedl z míry. Ještě víc je překvapilo, když jsme je žertem začali dloubat palci do břicha, stahovat jim pokrývky hlavy nebo je tahat do zajetí. Očividně se jim to zalíbilo, protože si nás pak na bojišti začali vybírat za „oběť“ svých útoků. Po několika místních potyčkách, sestavení „chumlkaré“ jak jsme to nazvali (to nastává, když vás napadne jízda a vy nemáte čas zformovat poctivé karé) byl dán rozkaz ke zformování závěrečné formace, tedy karé ze všech jednotek francouzských vojsk, která se ještě na bojišti tou dobou nacházela a byla schopna stát na nohou. Sestavení karé se podařilo řekl bych velice svižně, rohy byly osazeny kanony které se toho nebály a pálily jako o život. Uvnitř karé byli „orli“, důstojníci a markytánky. Celá tahle formace se s výjimkou děl pohybovala a bylo to úchvatné, pomineme-li že se jednalo o ústup.
Jak celá akce skončila vlastně ani nevím, v tom okamžiku jsme totiž všichni z mladé gardy leželi obličeji v kravincích, garda se totiž nevzdává …
Ještě jedna věc mě překvapila a popravdě i jednou pěkně vyděsila. Angličané nestřílejí nad hlavy nepřátel jak je tomu zvykem u našich jednotek, ale střílejí do země. Podle mě je to mnohem nebezpečnější, protože tlaková vlna tak zvedá kamínky z pod nohou střelců a může tak dojít ke zranění. Holt jiný kraj jiný mrav …

Ještě pro dokreslení - na bitvu jsme vyrazili těsně po deváté hodině a skončila chvilku po dvanácté. Poté následovalo volné přemístění jednotek do táborů. My jsme se ještě pochodem z bojiště přesunuli, za mírného bloudění, k pomníku který tu mladá garda má. Chvilku jsme si tam postáli a pak jsme vyrazili do tábora. Sbalili jsme si věci a vydali se na tisícikilometrovou cestu domů. Ta proběhla naprosto v pořádku, do Prahy jsme dorazili kolem půl deváté v pondělí ráno. Rozvezl jsem kamarády domů a do práce a jel jsem domů umřít.

Celkově vzato jsem čekal že cesta bude horší, ale Transit i spolucestující mě mile překvapili, čekal jsem že zde bude fungovat organizace jako na českých akcích, ale to jsem se spletl, nefungovala ani při ubytovávání ani při nácviku a skoro ani při ukázce. Čekal jsem, že akce bude monstróznější, nebyla, ale zase vše v bitvě překvapivě fungovalo a bitva samotná se mi moc líbila. Čekal jsem, že si odpočinu, ale …

Každopádně už teď se těším na 190. výročí - Waterloo 2005.



Martin Fabian - M a r c e l
místopředseda KVH Gardekorps-Praha
Caporal 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: několik autorů - k dispozici ve fotogalerii