Letní bivak - Slavkov 2004,
aneb zase o krok dál …

Chtěl jsem začít slovy „Na tuhle akci jsem se hodně těšil“, ale pak mě napadlo podívat se na úvod mých předešlých článků a zjistil jsem, že se těším na každou akci na kterou jedu, takže by to znělo divně.

Ale co naplat, nedá se nic dělat:
Na tuhle akci jsem se hodně těšil, dílem proto, že jsem již dlouho nikde nebyl, dílem proto, že jsem z dřívějších ročníků věděl že je to akce pohodová, oddychová a dalo by se říci že spíš soukromá než pro veřejnost.
Největší díl radosti z mojí účasti na téhle akci však měla na svědomí moje nová křesadlová puška. Byla to její premiéra a musím říct, že si to holka pěkně užila ... No a také podle toho po skončení akce vypadala. Nebyla sice ještě úplně dodělaná, chyběl jí bodák, nebyla nalakovaná a zleštěná, ale svou funkci plnila na jedničku.

Protože jsem nějak zazmatkoval a nepodařilo se mi na tento víkend zamluvit Transita, jel jsem s Toljou. Ten si mě vyzvednul v pátek kolem páté odpoledne před mým pracovištěm, naskládali jsme do jeho Favorita mých pár krámů (čáko, šavle, batoh s uniformou, tele, balík s novými tyčemi ke stanu, stan, pušku a lucernu) a vyrazili jsme na Chodov pro Ondřeje, ten si do auta přihodil svoji trošku a kolem půl šesté večerní jsme vyrazili směrem na Brno. Jen tak na okraj, čtvrtý spolucestující by se nám už do auta nevešel, dokonce ani kdyby neměl žádná zavazadla ... Tolja si dělal srandu, že když jsme spolu jeli na Slavkov minule trvalo nám to devět hodin a že je zvědavý jestli dnes ten rekord překonáme. Naštěstí se tak nestalo a i přes několik kolon, které už tak nějak k brněnské dálnici patří, jsme do Slavkovského kempu dorazili sice už za tmy, ale po pouhých třech a půl hodinách, což je celkem úspěch.

Za svitu reflektorů Toljova auta a pomoci kamaráda Petra Chaloupka jsme na určeném místě ve francouzském táboře postavili stan. Jeho nové tyče se všem moc líbily a my, obyvatelé stanu jsme uvítali především jejich pevnost a hlavně absenci středové stojiny. Z blízkosti rakouského ležení jsme si přinesli poněkud provlhlé balíky slámy a po chvíli přemítání jestli je lepší ležet na studené, tvrdé, travou porostlé zemi nebo na navlhlé peřině tvořené slámou jsme se rozhodli pro pohodlí slaměné peřiny. Jak čas ubíhal přijížděla další auta se členy našeho klubu a stanů vedle našeho přibývalo.
Poté, co jsme se všichni ubytovali a řidiči odvezli auta mimo tábor, aby tak nerušila dobovou atmosféru, kterou to tu díky planoucím ohňům a blikajícím lucerničkám před stany jen dýchalo, vydali jsme se na obhlídku okolí. Pokecali jsme s několika přáteli, vypili několik piv a kořalek z různých koutů naší země a většina z nás se odebrala na kutě. Ve stanu bylo horko, takže to, že jsem si s sebou místo spacáku vzal jen deku, jak se později ukázalo poněkud děravou, vůbec nevadilo a spánek pod dekou a kabátem by býval byl naprosto luxusním, nebýt těch několika piv, která mě donutila udělat si malou noční procházku ...

V sobotu v sedm hodin byl budíček, poté následoval informativní nástup při kterém jsme se dozvěděli jaký bude program, doregistrovali se večer a v noci dorazivší bojovníci, nahlásili jsme počet zbraní kvůli fasování střelného prachu a nafasovali jsme lístky na stravu. Když jsem jako zástupce velitele byl registrovat naše vojáky a kantinierky a kromě propozic mi organizátoři dali do ruky i výše zmíněné stravenky spadl mi kámen ze srdce protože jsem s sebou měl akorát dvě okurky. Ale to jsem na tom ještě nebyl tak zle, Tolja měl ještě o dvě okurky méně než já.
Po nástupu byla snídaně a po ní "ostrý nástup". Tentokrát už v uniformách s kompletní výzbrojí a výstrojí. Následoval pochod městem a poté společné cvičení všech jednotek. Poprvé jsme cvičili s pořádnými puškami místo našich klubových "megovek". Musím říci, že nám to docela šlo - no vlastně ono se není čemu divit, byli zde samí "staří pardálové", kteří vymetají všechny akce a několik nováčků, kteří o tohle období mají skutečný zájem. Po skončení cvičení byla při nástupu celá francouzská armáda pochválena velitelem batalionu Ivanem Vystrčilem, který jí sdělil, že během těch zhruba dvou hodin cvičení došlo k perfektnímu stmelení přítomných jednotek a zlepšení zhruba o 300 %, což samozřejmě všechny potěšilo ...

Dopoledne se odehrála soutěž francouzských a rakouských jednotek v přetahování lanem a naše mladá garda vyhrála na celé čáře a získala odměnu v podobě šesti litrů vína.

Po obědě následovala bitva o vrch Urbánek, francouzské jednotky vyrazily jako první a po deseti minutách byly pronásledovány jednotkami rakouskými a ruskými. Postupovali jsme obezřetně městem a po chvíli jej opustili. Naše cesta na Urbánek nebyla příliš radostná, začalo vydatně pršet, cesta pod nohama klouzala a na boty se nabalovalo stále více a více bláta, začala mě zase tlačit levá bota ... Po zdolání prvního prudkého stoupání byli členové naší jednotky vysláni velitelem batalionu jako průzkumný oddíl na pomoc granátníkům. Ti se za armádou opozdili, odbočili špatným směrem a mířili k Urbánku z druhé strany a nevědomky tak celou rakouskou armádu odlákali od hlavního voje, který byl již v této chvíli pod úpatím vrchu Urbánku a chystal se jej pokořit.
Seřadili jsme se tedy do dvoučlenných skupinek jak je tomu u Tirailleur-Grenadiers zvykem a vydali se naproti nepříteli doufajíce, že ještě budeme ustupujícím granátníkům co platní ... Po několika minutách pochodu a prohlídkách nebezpečně vyhlížejících úseků cesty jsme se setkali s ustupujícími granátníky. Ti nás informovali, kde se rakouská armáda právě nachází, což se ostatně dalo odvodit od kouře ze střelného prachu a rámusu výstřelů, které bylo dobře slyšet z nedaleké cesty, a postupovali dále k hlavnímu voji francouzské armády, která sbírala síly k výstupu na Urbánek.
Rozmístili jsme se tedy na strategických místech podél cesty, kterou se měli Rakušané ubírat s tím, že až přes nás přejdou jejich předsunuté hlídky napadneme a zneškodníme je a pak se také stáhneme ke své brigádě.
Válečné štěstí je ale vrtkavá potvůrka, a tak se stalo, že rakouská armáda opět změnila směr a prošla úvozem mimo hlavní trasu, kterou jsme měli obsazenu, tento úvoz měla obsadit pěchota, která z nejasných důvodů při střetu s prvními jednotkami rakouské armády místo aby vypálila salvu a upozornila tak ostatní spolubojovníky z okolí, že je přepadena, v tichosti začala ustupovat. V rychlosti jsme se ze svých úkrytů přesunuli ke křižovatce, kde se střetla ustupující pěchota francouzská s postupující pěchotou rakouskou, jmenovitě s myslivci ...
Poté, co jsme zahájili palbu, začalo se konečně něco dít, pravda nakonec se ukázalo, že to bylo pro nás spíše ke škodě než k užitku, ale aspoň něco ...
Francouzi ustoupili, Rakušané ožili a my umírali ... drželi jsme je tak dlouho dokud to šlo, když jich ale bylo desetkrát více než nás, naše obranná hráz povolila a začali jsme po příkrém poli ustupovat směrem k Urbánku, tam jsme se zanedlouho zformovali se zbylou částí naší jednotky a připojili jsme se do bojové kolony, která se postupující rakouskou armádu snažila udržet mimo Urbánek. Po několika minutách nepřetržité palby, několika velice rychlých přesunech a bodákových útocích ze strany rakouské i francouzské se nad Urbánkem rozhostilo ticho ... Všude kam jen oko dohlédlo leželi na poli padlí vojáci, ve změti ležících nehybných těl se ani nedalo rozeznat, které armádě mrtví náležejí ... Bylo vidět markytánky ošetřující raněné ... Urbánek nebyl obsazen ani jednou z armád, bitva dopadla nerozhodně ...

Poté, co jsme vstali a zjistili, že co není promočené z venku deštěm, je zevnitř propocené, obě armády společně v družném hovoru vykročily zpět do Slavkova. Před Slavkovem se opět zformovaly do jednotek a slavnostně prošly městem až do parku ve slavkovském zámku, kde byly dobové tábory.

Po večeři a čištění pušek a výstroje následoval ještě noční pochod městem a poté již volná zábava spojená se sponzorským vínem, pivem a pečeným prasetem …

V neděli dopoledne jsme ještě jednou vyrazili do města kde proběhlo několik proslovů, naštěstí krátkých a poslouchatelných …
Ve slavkovském parku jsme si ještě vyslechli projev velitele brigády a pana Kovaříka. Oba projevy byly věnovány narozeninám císaře Napoleona a nám, jeho vojákům ... Proběhlo dekorování zasloužilých vojáků a jednotek a slavnostní předání naší výhry z přetahování lanem.
Poté následoval poslední nástup, kde velitel brigády všem poděkoval za účast a akci slavnostně ukončil.

Znovu jsme vyčistili pušky, sbalili jsme si věci, rozloučili se s kamarády a vyrazili domů …

A teď nezbytné hodnocení: Nashledanou v prosinci …



Martin Fabian - M a r c e l
místopředseda KVH Gardekorps-Praha
Caporal 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: několik autorů - k dispozici ve fotogalerii