Bitva u Lipska 1813 - 2004

Je pátek ráno a já se budím s dobrou náladou, vždyť dnes jedu na bitvu u Lipska. Ale ouha, hned jak otevírám oči zjišťuji, že něco není v pořádku. Všechno mě bolí, na záchodě nabývám přesvědčení, že mám střevní chřipku. Polykám dvě tablety živočišného uhlí a jedu do práce.
V práci jsem měl naštěstí tolik jiných starostí, že mi to pěkně uteklo a nestihl jsem ani myslet na to, jak těžce nemocný jsem :-)
Po práci jsem jel domů a sbalil jsem si věci. Sakra, zapomněl jsem si přišít tu desátnickou hodnost.
V půl sedmé večer přebírám Transita a s bolavým tělem, vyzbrojen napoleonskou výstrojí a výzbrojí, dvaceti houskami, třemi lahvemi neperlivé vody, dvěma tabulkami černé čokolády a krabičkou endiaronu, vyrážím pro Nezmara do Měcholup.
Tam jsem dorazil za čtyřicet minut, další půlhodinu čekám dole před domem, než se panáček navečeří. Cestou se ještě stavujeme u Vlasty a bereme si od ní kotlík a duchny na slámu. Je mi špatně. Na Florenci v AVIMu, kde máme sraz, jsme v osm deset. Ještě máme dvacet minut do odjezdu, je tedy čas na černý čaj bez cukru, tfuj.
Odjezd se nám poněkud (o hodinu) opozdil, Pafka to nějak nestihl .
Cesta je docela pohodová, až na ten déšť. Problém se ale vyskytl v Chomutově, LPG pumpa u které jsme chtěli dotankovat je zavřená, tankuji tedy plnou benzinu a přepínám na benzín, no co se dá dělat .

V půl dvanácté jsme na hranicích, němečtí celníci nás zadírají a Pafkovi i Chomáčovi prohlížejí kufry, nám sice do auta nevlezli, naštěstí (dvanáct pušek v autě, z nich jen dvě jsou tormentované, no nevím jak by se jim to líbilo), ale zase nám pro změnu odebrali doklady a šli je prolustrovat. Po krátkém zdržení jedeme dál.

V Lipsku jsme ve dvě hodiny ráno, opět bloudíme po městě jako každý rok. Nacházíme dőlitzskou bránu, tam ale letos ubytovaní nejsme, a tak kroužíme městem dále, až nakonec dorazíme i k naší, markkleebergské bráně. Vjíždíme na nádvoří, tábor je malinký, o to lépe ale funguje organizace.
Za tmy stavíme stany, převlékáme se a rozděláváme oheň. Řidiči odvážejí auta na nedaleké parkoviště. Je mi překvapivě dobře. Po nedlouhé chvíli jdeme spát. Ještě jsem se napral houskami a endiaronem, co kdyby náhodou.

Ráno mě budí jakýsi šílený bubeník hrozně hlučným a vlezlým virblem, mám pocit, že si ten hajzl snad schválně stoupnul před náš stan. Snažím se ucpat si uši, ale nepomáhá to. Je sedm hodin ráno, vstáváme, snídáme a vůbec sebe, výstroj i výzbroj dáváme do kupy. Balíme kartuše z prachu, který jsme propašovali z domova. Prach, co jsme dostali od pořadatele by stačil tak pro tři naše střelce.

Dopoledne se odehrála malinká bitvička v okolí brány v Markkleebergu, ale skončila poněkud předčasně. Bylo to zaviněno tím, že se najednou odněkud přišoural kulhající francouzský voják, držel se za levé stehno a netvářil se zrovna vesele. Sedl si na kašnu a poté co si odhrnul z bolavého místa oboje kalhoty se rozplakal.
Já osobně se mu vůbec nedivím, ve stehně měl rozšklebenou díru velkou jako desetikoruna a dost hlubokou. Za chvíli u něj bylo pár jeho kamarádů a snažili se ho utěšit. Myslím, že by bylo nejrozumnější jej ihned odvést do tábora, ránu mu tam ošetřit alespoň základním způsobem a počkat tam na sanitku, která by ostatně měla být na akcích přítomna. Pro diváky je možná postřelený voják zajímavá podívaná, ale jemu určitě dvě stě čumilů a pokřikování "hele on to fakt koupil, podívej jak mu teče krev, koukni jak brečí" a podobně neposkytne ten pravý tišící efekt. O problémech akce jako takové, pokud se vyskytne zranění, nemluvě.

Po skončení bitvy jsme se přesunuli do tábora a začali jsme debatovat o tom zranění, čím to mohlo být způsobené, a tak podobně. Vyloučili jsme vystřelený nabiják, to by vypadalo jinak, po chvilce jsme vyloučili i opravdovou kuli, takový debil snad nikdo není a omylem se kule nabít snad ani nedá, musí se do hlavně pěchovat a to by snad každý poznal, že jí tam má. Usoudili jsme tedy, že se to stalo tak, že se od toho jak zde míří do země odrazil kámen a ten dotyčného vojáka zranil.

Za chvíli přišel jeden z velitelů akce a odvedl si Pafku na poradu a konfrontaci s kriminální policií. Ještě před odchodem nám sdělil, že byl ten voják postřelen kulí !!!

Pafka se za chvíli vrátil a řekl nám, že nějaký magor si prý vyrobil papírové kule (jakési válečky) a ty pak nabil. Našla se i vysypaná kartuše těchto nábojů. Papír ve kterém byly balené, byl potištěn nějakými formuláři a byla na něm snad hlavička Bundeswehru. Co k tomu dodat ?


Po obědě jsme vyrazili na odpolední, hlavní bitvu. Naštěstí nebyla jako minulý rok šest kilometrů daleko, tentokrát to bylo kousek.
Sice jsme měli slíbeno, že budeme bojovat jako Tirailleuři, což se nakonec nekonalo, ale i tak se bitva moc povedla.
Po tom extempore, které se odehrálo dopoledne byly před bitvou všem vojákům prohlédnuty kartuše a zkontrolovány patrony. Bitva samotná byla velice svižná, střílelo se docela dost, jen na francouzské straně bylo málo kanónů - jeden. To na nepřátelské straně to práskalo jedna báseň. Byli jsme zase nejakčnější, nakonec jsme všechny šokovali, když jsme napochodovali proti přesile Prusů a nechali jsme se od nich všichni do jednoho, včetně bubeníka i kantinierky, pobít. Nic naplat "mrtví oživují bojiště". Bylo to parádní, strhli jsme s sebou i pár Prusů. Potvůrka se ještě z posledních sil k jednomu z nich plazil s bajonetem v ruce a chtěl ho "dodělat". Všiml si ho ale velitel jedné jednotky co stála poblíž, přiskočil k němu a "zapíchl" ho šavlí. Pak se k němu sklonil a začal mu sundávat boty, toho si ale všimli nějací vyšší velitelé, vyslali jakousi hlídku, která lovci bot odebrala šavli, předala velení jednotky jakémusi vykulenému vojákovi a odzbrojeného velitele odvedla k vyššímu velení, kde byl souzen. Jak to s ním dopadlo nevím, výhled mi zastínily další vítězně pochodující nepřátelské jednotky. Jediné co mi poněkud pokazilo tenhle zážitek byla skutečnost, že ležím v obrovském kobylinci, a nebyl jsem sám. A jak jsme tak leželi "mrtví" na bojišti, zaútočila na nás litrová láhev Obelixovy "rozinky mocné", jak jeho hrozinku v kalvadosu minulý rok pojmenovali Poláci.

Po bitvě jsme odpochodovali na tržiště, kde jsme si nakoupili různé dobové relikvie, já například cínový kalíšek a fajfku, látky na uniformy a podobně. Dali jsme si pivo a šli jsme do tábora. Tam jsme se svlékli z výstroje, někteří se vrhli do čištění pušek. Vlastně jenom já a Nezmar, zbytek se věnoval jiným bohulibým činnostem. Nafasovali jsme buřta a pivo, a tak jsem to risknul a svoje střevní potíže jsem začal léčit těmito pochutinami, ostatně už mi bylo fajn. A léčil jsem dlouho, dlouho, dlouho, až se mi z toho zatočila hlava.

Ráno mě zase vzbudil ten šílený bubeník ani tentokrát se mi nepodařilo ho zavraždit. Přichystali jsme se do parády a v krásných starých autobusech jsme odjeli do Lipska, kde jsme se zúčastnili slavnostního ceremoniálu v Lipském památníku, který je opravdu monumentální. Po návratu zpět do tábora jsme se sbalili, já jsem to nějak nestíhal a při balení mi zmokl stan, duchny i čerstvě vyčištěná puška, kterou jsem ještě večer musel doma vyčistit znovu. Pak jsme naskákali do aut a vyrazili domů. Cesta probíhala v pohodě, celníci nás tentokrát nechali v klidu, akorát strašně foukal vítr a často pršelo.

Akce se mi zase moc líbila a příští rok, dostali jsme již pozvání - byli s námi moc spokojení, určitě pojedu zase.



Martin Fabian - M a r c e l
místopředseda KVH Gardekorps-Praha
Caporal 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: několik autorů - k dispozici ve fotogalerii