Lassy u Paříže 2004

Na akci „Lassy u Paříže„ jsme byli pozváni kamarády z CNS. Jednalo se o akci uspořádanou přímo Francouzi ve spolupráci s Air France. Nešlo o žádnou historickou bitvu, ale spíše o bivak spojený se cvičením a fingované bitevní ukázky. Důležitou součástí akce byl i pochod Paříží. Zajištěno mělo být vše, dopravou počínaje a slámou do stanů konče. Tak proč se nepodívat do Francie a trošku si nezablbnout …

Na akci jsme vyrazili v počtu sedm a půl muže, bubeník Alistaire mi snad tento žertík odpustí, a pět žen (z čehož dvě byly spíše půlženami - Eliška se Štěpánkou).
Sraz jsme měli v pátek ve 14:45 na parkovišti u Hlavního nádraží v Praze, kde nás měl nabrat autobus z Ústí. Odjezd byl plánován na 15:00 - 15:15. Protože jsem s sebou kromě telete s uniformou, dvou igelitek s jídlem a pivem na cestu, pušky a čáky měl i stan a tyče, odvezla mne na sraz Qačenka. Chvilku po tom, co jsme z auta ty moje krámy vyskládali, se s námi rozloučila a odjela domů. Na sraz kupodivu nikdo, nepočítáme-li autobus, nepřišel pozdě. Už zde byli naši kamarádi voltižéři mladé gardy z Hradce Králové, sapér Jirka z 18. pěšího s dcerou a ženou a několik „nepřátel“ kamarádů od rakouské kavalerie … Tak jsme se při čekání na autobus dali do řeči a do 16.30, kdy jsme po poněkud zmateném naložení toho ukrutného množství materiálu konečně odjeli, nám to krásně uteklo …

Autobus byl dvoupatrový NEOPLAN, z části obsazený rakouskými dělostřelci z Ústí nad Labem, a měl záchod (pouze na malou) a poměrně dost místa na nohy. Cesta za družné zábavy, pojídání a popíjení doma nafasovaného proviantu a sledování válečných filmů velice rychle a příjemně ubíhala. Jen nás děsilo jestli nás hned po příjezdu nenaženou někam cvičit. Nahnali …

V sobotu kolem 7. hodiny ranní, po téměř patnáctihodinové cestě a mírném bloudění jsme konečně dorazili do Lassy, kde jsme ve spěchu postavili stany, oblékli se do uniforem (a okamžitě se zpotili) a vyrazili na snídani. Ta byla typicky francouzská, sýrový kroasant (nevím jak se to píše), bagetka, máslo, marmeláda a teplý nápoj dle výběru. Celá tato hostina se odehrávala v jakési místní jídelně …

Po návratu ze snídaně byl nástup, samozřejmě v uniformách se zbraněmi a v plné polní. Ačkoliv jsem měl s sebou svojí, tentokrát s výjimkou bodáku a řemenu, už úplně hotovou pušku, snažil jsem se být co nejméně vidět. To proto, že se velící důstojníci začali shánět po někom, kdo bude velet celé mladé gardě, tedy včetně „voltižérů“. No a vzhledem k tomu, že jsem byl jediným desátníkem, který na tuto akci jel, bylo dost pravděpodobné, že by na mne tahle pocta mohla padnout a já o ní zrovna nějak nestál. Doufal jsem tedy, že si mne nikdo nevšimne - nakonec ještě ty hodnosti nemám přišité ...
Naším velícím pro tuto akci byl na schůzi určen Potvůrka, a tak jsem se snažil být co nejméně vidět, ale aby o to více bylo slyšet jak jej do nabízené funkce navrhuji …
Velitelem mladé gardy byl tedy důstojníky zvolen Potvůrka a byl dočasně z vojína povýšen na seržanta …
Ani já jsem nakonec neušel bystrému oku důstojnického sboru a byl jsem určen za levého krajníka a „povýšen na Boha“.
Skutečně, velitel armády řekl doslova „Marcel je pro vás nyní Bohem, on určuje rychlost i směr otáčení, na něj se vše rovná, on je tu nejdůležitější ...“ Všichni se tomu sice smáli, ale já jim to v pravidelných dvouminutových intervalech tvrdošíjně připomínal :-).

Po nástupu jsme byli vysláni, abychom doklidili tábory a zbavili je všeho nedobového a zanedlouho byl další nástup, ze kterého se odpochodovalo v dříve určených formacích na blízkou louku cvičit.

Cvičení mě bavilo a připadalo mi, že baví i všechny ostatní, konec konců to byl nejrozumnější způsob jak zapomenout na dlouhou cestu autobusem a protáhnout polámaná těla …
Své božské místo jsem si pěkně užíval a na všechny s gustem řval s o to větší radostí, že jsme cvičili poprvé správně otočení pelotonu doleva, tedy povel „turné a goš“ (Francouzi prominou).
Dříve se tento povel nahrazoval nejprve úplně nesprávným povelem „a goš konverzion“. Při něm jsme prováděli obrat jako při povelu „a druat konverzion“, pouze s tím rozdílem, že se točilo ne doprava, ale doleva. To je údajně nesmysl, protože tento povel prý vůbec neexistoval, postupem času se tento nesprávný povel nahradil povelem „turné a goš“, což už je správně, ale byl i nadále chybně vykonáván, tedy jako opačný povel „a druat konverzion“.
Při povelu na otočení pelotonu vpravo „a druat konverzion“ se peloton otáčí tak, že levý krajník (tedy Bůh - já) jde vpřed dlouhým krokem (ale stále dodržujíc předepsanou rychlost) a pravý krajník jde krátkým krokem (údajně nesmí stát na místě). Celý peloton (přesněji řečeno jednotlivé sekce) se pak řídí podle levého krajníka a rovná se na něj. Vytvoří se tak úsečka mezi pravým a levým krajníkem, kterou tvoří zbytek vojáků, která se podle osy tvořené pravým krajníkem otáčí rychlostí a směrem udaným krajníkem levým. Toto je správně prováděný povel „a druat konverzion“.
Povel na otočení pelotonu opačným, levým, směrem je ale jiný nejen povelem samotným, ale i způsobem jeho provedení. Zde se jedná o povel „turné a goš“, při kterém se levý krajník (tedy Bůh - opět já) za pochodu otočí určeným směrem doleva (například o 90° - tedy vlevo v bok) a zbytek pelotonu (přesněji řečeno členové jednotlivých sekcí) ho postupně dostoupí. Takhle se správně provádí otočení pelotonu doleva, tedy „turné a goš“.
Po několika minutách cvičení, jak jednotlivých sekcí, tak celého pelotonu dohromady, jsme bezchybně prováděli oba povely a velitelé byli nadmíru spokojeni. Podle slov jednoho z nich jsme byli nejenom svědky, ale i účastníky historické události, tedy prvního správného provedení otočení pelotonu vlevo …

Po cvičení jsme byli odesláni na oběd, tam co byla snídaně, byly zde připravené švédské stoly plné francouzských jídel, na výběr bylo z mnoha různých pokrmů, a že jsme Češi, tak jsme si vzali od každého pořádný kus. K pití bylo víno (červené a růžové) a sodovka …

Po obědě byl další informativní nástup, po kterém následoval odpočinek pro mužstvo určený k výrobě kartuší na popolední bitvu. Nafasovali jsme místní střelný prach a rozjeli jsme manufakturní výrobu nábojů, samozřejmě bez kulí. Prach vypadal velmi kvalitně, Alistaire říkal, že ho zná, že „pěkně kope“. Balení nám šlo pěkně od ruky, a tak jsme měli každý na plánovanou bitvu dostatečnou zásobu nábojů.

Na bitvu jsme nastoupili najedení, což jistě ve skutečnosti nebývalo zvykem, odpočatí, čistí a plní odhodlání a nadějí k vítězství.
Ukázka probíhala bez zádrhelů, pokud se tedy nepočítá, že jsme uhájili most, který jsme uhájit neměli, nu což válka je chaotický podnik … Prach střílel moc pěkně, při prvním výstřelu mě jeho síla až překvapila. Ale abych jen nechválil, v tom prachu je asi veliký obsah síry, dost to špiní pušku takovým tím bílým povlakem, což až tak nevadí (pokud ji máte dobře ošetřenou), ale horší bylo, že spálený prach zůstával nalepený na hranách pánvičky a na spodní ploše ocílky, a tak se mi stávalo, že se mi při nabíjení prach z nedovřené pánvičky odsypával (chce to mít s sebou mokrý hadřík na otírání, rukou to moc nejde) … Ve finále jsem ještě s hrůzou zjistil, že mám moc volné pero pod ocílkou a ta správně nedosedá na pánvičku, takže jsem musel občas dosypat … To mě přivedlo na myšlenku pořídit si nějakou malou prachovnici. Když se dosypává z kartuše, tak se musí kvůli bezpečnosti téměř plná vyhodit a to je škoda …
Ale i při těchhle problémech mi to střílelo moc pěkně, jen jsem musel dávat větší pozor, aby nebyla pánvička prázdná …

Po bitvě byl poslední nástup, potom naše kantinierky rozdaly výbornou polévku, kterou celý den ochotně vařily na ohni a rozjela se volná zábava. Někdo se pustil do čištění zbraně, někdo šel na sponzorské pivo. Na nafasované fazole s párkem nakonec přece jenom také došlo. Během povídání jsme ještě připravili kartuše na zítřejší bitvu …
Spát jsme šli někdy po půlnoci, chvilku pršelo, ale jinak bylo i v noci krásně teplo, takže mi vůbec nevadilo, že jsem s sebou místo spacáku měl jen deku. Tentokrát osazenstvo mého stanu podniklo pokus se slamníky, na zem jsme nastlali jen trochu slámy (ne jako ostatní všechnu) a na ní jsme položili pruhované povlečení na peřiny nacpané jako slamník. Dvě duchny v pohodě pokryjí celou ložnou plochu stanu a řeknu vám, že se na tom spí luxusně. Hlavně nemáte všude slámu. Ještě musím říct koho to napadlo. Kupodivu jsem to nebyl já, ale Vlasta, jedna naše kantinierka :-).

Nedělní ráno nás po 6. hodině, kdy byl bubnován budíček, přivítalo poněkud zataženou oblohou. Došli jsme si na snídani, nafasovali jsme cestovní balíčky a v autobusech jsme v parádních uniformách s chocholy vyrazili na pochod do 30 km vzdálené Paříže. Tam jsme někde vystoupili a skrze malý Vítězný oblouk (velký byl oplocen, probíhala tam nějaká rekonstrukce) jsme pochodovali směrem k Invalidovně. Celou cestu jsem umíral touhou dojít si na záchod, tohle zbožné přání se mi splnilo asi až po hodině, až poté co jsme v Invalidovně absolvovali slavnostní kladení věnců a proslov. Poté jsme vypochodovali na nádvoří invalidovny, kde nám bylo dáno volno, všichni se rozutekli do expozic, jen já a hrstka podobně postižených nešťastníku jsme zaútočili na toalety … Po chvilce odpočinku byl zase peloton ustaven do pochodové formace a odpochodovali jsme do přistavených autobusů, kde jsme se najedli a vyrazili jsme zpět do tábora.

Po přestávce na odpočinek a dobalení kartuší jsme nastoupili do dnešní bitvy. Scénář byl víceméně stejný, vše probíhalo perfektně, puška šlapala jako ďábel, pero jsme s Hadouškem přihnuli, aby pružilo a na čištění pánvičky jsem si od Miloše půjčil jeho hadřík. Na svůj jsem v tom spěchu zapomněl … Jen ještě musím vymyslet kam ho dát, aby byl dosažitelný, ale zároveň abych si o něj neušpinil uniformu. Zase jsem byl Bohem …Při jednom opakovaném útoku na rakouskou pěchotu jsem narazil na jednoho „nepřítele“, kterému se nelíbilo jak zakončuji bodákový útok. Bylo to asi takhle: pochodovali jsme na bajonety a v posledním okamžiku, kdy se pušky zvednou před sebe a vojáci se jimi začnou přestrkovat, já jsem se pootočil bokem a do protivníka jsem „šťouchl“ bokem, prostě jsem mu dal „bodyček“. Dělal jsem to proto, abych svoji novou pušku uchránil šrámů, sice je mi jasné, že to stejně jednou příjde, ale …
No a ten voják naproti mně, ačkoliv byl o půl hlavy větší než já, což je dost, když sám měřím 187 cm, to nějak psychicky nezvládl a když jsem ho takhle již potřetí vystrčil z jeho řady, vybuchl, chytil mě jednou rukou za řemení na prsou, zatřásl se mnou a se slovy „tak hele frajere, ještě jeden bodyček a dostaneš do tlamy“ mě vyexportoval zpět do naší, v tu chvíli již ustupující, řady. Na rozloučenou jsem ho ještě palcem dloubnul do břicha a z dostatečné vzdálenosti jsem na něj zavolal „jasně kámo, už se těším“. Jeho pohled bych vám nepřál vidět. A co čert nechtěl Jakub Samek chtěl, poslal nás již počtvrté proti témuž protivníkovi, tedy zase jsem pochodoval s puškou skloněnou proti svému osobnímu „nepříteli“ …
Když jsem viděl jeho zarputilý výraz a odhodlání mě jednou ranou zatlouct do země, neotočil jsem se jako dříve bokem a regulérně jsem rezignoval a svoji krásnou pušku jsem vystrčil vstříc té jeho rachotině smířen s tím, že moje srdce a její tělo utrpí první šrám …
No ale jak jsem byl v transu, tak jsem do toho buď dal moc energie, nebo to můj obr nečekal a připravoval se na další „bodyček“, a tak se stalo, že moje puška předala energii jeho pušce, kterou držel před obličejem, a on si svojí vlastní zbraní dal takovou herdu do nosu až zavrávoral. Okamžitě jsem k němu přiskočil a chytil ho za jeho řemení a křičel na něj jestli je v pořádku, - „Seš dobrej ? Seš v pohodě chlape ?!“. „Jo, jo, vole …“ odpověděl mi, „příště radši zase bodyček, jo ?!“ Poplácal jsem ho po rameni, a rozešli jsme se, právě byl velen ústup.
Po skončení bojů byli popraveni zběhové, velitel si jako popravčí četu vybral nás, dělostřelci si své zběhy (museli si je nejdřív chytit, proběhlo trochu šavlování a běhání) popravili sami, kanónem …
Po nástupu před diváky byly představeny jednotky, tedy jejich historické názvy, organizátoři nám poděkovali a na bitevní pole se nahrnuli diváci. Nechali jsme je střílet z pušek i kanónů a postupně jsme se odsunuli do tábora …

Po posledním nástupu jsme se všichni společně vyfotografovali a šli jsme čistit pušky a balit …
Odjezd byl naplánován po večeři, která byla opět luxusní, stejně jako všechno, co jsme zde jedli. Poté, co se podařilo vyprostit zapadlý autobus jsme vyrazili na cestu domů, bylo 20:30.

Cesta probíhala v pohodě až do té chvíle, než v Německu na sjezdu z dálnice v motoru něco škrdlo a bouchlo a autobus se zastavil. Při pokusech o nastartování nejevil žádné známky chuti se otočit, a tak jsem si říkal že bude zadřený, ale co moje starost to není … Po několika minutách, co jsme stáli za mnou přišli kluci od nás z klubu a že prý jestli bych se na to nemohl přijít podívat, že když mám ten řidičák na autobus a pořád se šťourám v autech, že mě řidiči prosí …
Tak jsem vylezl z autobusu a šel se podívat. Při pohledu na zadní stěnu autobusu bylo jasné, že asi „něco není v pořádku“, byla celá od oleje. Sundal jsem si tedy bundu i tričko, abych si je neušpinil od oleje a jal se zkoumat motor. Zvenku nebylo nic vidět, tak jsem si pod autobus lehl a začal za svitu baterky hledat odspoda. Všechno bylo ukrutně mastné a všude kapal horký olej. Nakonec jsem našel hadici, myslím že od chladiče oleje, která byla vypadlá. Už už jsem měl radost, že se to snad podaří opravit a po dolití oleje zase vyrazíme, ale jak jsem hledal, kam na bloku motoru ta hadice patří, najednou jsem spatřil vačkový hřídel - konečná …
V bloku motoru byla díra, proražená ojnicí, že by se tam vešla Štěpánce hlava, takže nikam nejedem. Řidiči zavolali do Ústí pro náhradní autobus a pro odtahovku a my si spořádaně sedli a čekali ve ztemnělém autobuse bez topení, až přijede … Toto vše začalo ve 2:30, rozdrnčely se klávesnice mobilních telefonů, to jak se lidé doma a v práci omlouvali, že dorazí asi o „chvilku později“. Po asi hodině a půl nás německá odtahová služba odtáhla na lesní parkoviště, kde jsme vyčkali na náhradní autobus, ten přijel ve 14:30. 12 hodin volného času jsme většinou věnovali spánku, postávání před autobusem a debatování o kdečem a někteří houbařskými výlety do okolí.
Náhradní autobus byl IVECO a přijel s ním šéf dopravní společnosti, přeskládali jsme se do něj, zamávali našemu bývalému řidiči a vyrazili domů. Cestou už se nic nestalo, a tak jsme v pondělí kolem 22. hodiny dorazili na Hlavním nádraží v Praze.

Co říci na závěr ? Akce to i přes trable s dopravou byla výborná, bylo krásné počasí, perfektní zázemí, skvělí velitelé, féroví „nepřátelé“, hezky jsme si zablbnuli, naučili jsme se zase něco nového, máme nové přátele a spoustu zážitků pro příští vyprávění u rozbitého autobusu. Já jsem se konečně po třech letech odhodlal, že si našiji na uniformu přidělenou desátnickou hodnost a pásku za „odsloužených“ deset let. Beztak jsem stejně vždycky na funkci krajníka zařazen a když už to mám dělat, tak ať je mě také vidět, když už mě ti kluci musí poslouchat …



Martin Fabian - M a r c e l
místopředseda KVH Gardekorps-Praha
Caporal 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale



Po několika málo hodinách od uvedení mého článku na internetu mi Jakub Samek poslal následující e-mail, který uvádí na pravou míru to, co já jsem poněkud nesprávně interpretoval, nuže:


Nazdar,

hezky jsi to celé popsal. Ale povel "a gauche conversion - marche" existuje, stejně jako existuje povel "tournez a droite - marche" - jde o to, že se to jednou velí tak a podruhé jinak podle toho, jak je peloton/batalion postaven. Pohleď :

Je-li peloton v linii, má vždy sekce postavené vedle sebe tak, že první sekce je vpravo. V linii jsou jednotky za všech okolností (tedy pokud se situace nevyvíjí v průšvih, který by vyžadoval nějaké netušené improvizace) řazeny zprava doleva. Sám o sobě má peloton krajníka vždy vlevo - a proto se velí "tournez a gauche", nebo "a droite conversion"... První rozcestí však nastává, když chceme peloton rozložit po sekcích, tedy jej převést do kolony - na místě se to provádí na povel buď "par section a droite" (tak jsme to dělali, doprava a dělá se to tak, je-li to jen trochu možné, vždy), nebo "par section a gauche" - tedy doleva. Tím se ale logicky dostává druhá sekce před sekci první a nastává tzv. inverze (inversion), která zrcadlově obrací právě ty povely při změně směru pochodu (například, má i mnohá další úskalí - pročež je používána výjimečně). Kolona, kde je bývalé levé křídlo linie v čele, se, přirozeně, nazývá kolonou s levým křídlem v čele. A podjednotky takové kolony (sekce, pelotony, divize) mají krajníky vpravo. Je to trochu obtížné si představovat - a je hóóódně těžké si v poli a v akci uvědomit právě všechny ty záludnosti takového řazení. Proč to tak je?

1) je to tak předepsáno :-)
2) rota měla v době vydání předpisu (srpen 1791) dva seržanty. Peloton mohl krásně mít pravého i levého krajníka, ale sekce již nikoli. A má-li podjednotka jen jednoho krajníka, nemůže provádět konverzi na obě strany. Proč se to nezměnilo poté, kdy už měla rota seržanty čtyři? Protože - a to je nejdůležitější - pochodující voják se má správně řídit dotekem lokte na straně krajníka. A ta může tedy být jen jedna - protože kdyby se měl jedinec přizpůsobovat dvěma různým vlivům, asi by ho potkala brzy jistá rozpolcenost - správný směr a tempo pochodu může udávat jen jeden člověk. I kdyby to nedělal dobře, je pořád lepší se držet jen jednoho způsobu pochodu, než to ještě míchat s dalším.

To je alespoň teorie. Je nad slunce jasnější, že v poli a poblíž ostrým střelivem vybavených poddaných nepřátel Jeho Veličenstva císaře a krále se nelze tak úplně touto čistou papírovou teorií řídit. A čím blíže k takovému nepříteli, tím lépe provést jakousi konverzi na stranu krajníka než uvést jednotky ve zmatek. A je pravda, že ani pěchotní důstojníci z roku 1805 nebyli právě dobře hodnoceni, pokud jde o znalost předpisu a povelové techniky. Jediný, kdo si byl zpravidla jistý v kramflecích, byli za výcvik odpovědní adjutant-majoři. Nicméně je také pravda, že změna směru pochodu kolony je naprostý základ veškerého pohybu pěchoty, že tomu mechanismu se učí nováčci ještě ve škole vojáka a že to není nakonec nic tak složitého, jak se to nám dnes zdá. Po pár minutách to šlo v Lassy dobře. Kdybychom na to měli 14 dní od svítání do nevidim, bylo by to samozřejmě ještě o mnoho lepší.

V rámci batalionu už pak přirozeně nejde jen o postavení sekcí, ale i pelotonů, případně divizí. A v koloně batalionu po pelotonech s levým křídlem v čele jsou krajníci pelotonů na pravém křídle - a změna směru pochodu se velí "obráceně". A proč se to mění? Proč nemůže krajník vždy zůstat vlevo bez ohledu na postavení podjednotek? Těžko říct :-) Ale asi proto, že když se např. rozkládá batalion po pelotonech doleva, stojí zastupující poddůstojník přímo na místě, z něhož vede pochodující křídlo - a dotek loktů je na jeho straně a zůstane tam - toto místo je totiž místem pravého krajníka.

Nejširší poddjednotka, která provádí tyto změny směru je divize (tedy dva pelotony v linii zabírající v plném stavu a podle období nějakých 40-45 m šířky). Batalion v linii provádí to, co jsme dělali v Buchlovicích - tedy jakousi monstrkonverzi vedenou tzv. hlavními krajníky a prvním řadem stráže orla - a to na obě strany. Je to přirozené - zatímco nějakých 80 vojáků prvního řadu divize se při "tournez a gauche - marche" ještě stihne v reálném čase novému směru krajníka postupně přizpůsobit, 320 vojáků prvního řadu batalionu už těžko. A není to tak docela "konverze", protože se to celé řídí a přizpůsobuje praporu, tedy na střed (a na střed je tedy i dotek loktů).

Tak.

J.


foto: několik autorů - k dispozici ve fotogalerii