Buchlovice 2004 - cvičení napoleonské taktiky boje ve velkých formacích

Na akci v Buchlovicích jsem se poměrně hodně těšil. Byla to po delší době, tedy od naší akce "Berezina 2004", jedna z prvních letošních akcí na které se uplatňují celé formace jednotek a tím i desítky a často i stovky vojáků. Postupem času zjišťuji, že se mi tato historická období líbí stále více a více a "moderní" armády, kterými se náš klub také zabývá, poněkud ustupují do pozadí mého zájmu (1. světová válka, 1. republika, 2. světová válka).

Na akci jsme vyjeli třemi vozy z Prahy a blízkého okolí mezi 20. a 21. hodinou v pátek 16.4.. Celkem nás včetně jedné kantinierky bylo deset. Do Buchlovic jsme dorazili v sobotu přibližně v půl jedné ráno, ubytovali jsme se ve škole a pustili se do rozdělování výstroje a opravování různých nedostatků, které se vždy před akcí na výstroji objeví. Já jsem měl půjčenou křesadlovku od kamaráda a uniformu jsem si zkontroloval v pátek večer doma, tak jsem si rozložil lůžko, dal jsem si jednu lahvovou "plzeň" a šel klidně spát. Přece jenom třísetkilometrová cesta z Prahy do Buchlovic dokáže řidiče unavit ...

Ráno po snídani jsme se seřadili na školním hřišti a vyrazili jsme směrem k zámku Buchlovice, samozřejmě že v pochodové koloně. Ta, jak je v novodobých napoleonských armádách nepochopitelným zvykem, neustále zastavovala, měnila tempo pochodu a všelijak jinak se snažila pochodujícím, místy ještě napůl spícím vojákům znepříjemnit začátek poněkud zamračeného dne. Do zámecké zahrady jsme dorazili beze ztrát na životech či majetku. Po cvičení jednotlivých jednotek samostatně, tak nějak na rozehřátí, aby si vojáci i velitelé rozpomenuli na povelovou techniku a pohyby, které nejsou v civilním životě běžně prováděny, jsme se sešli na největším volném travnatém prostoru, kde se jednotky začaly řadit do linie. My, vzhledem k tomu, že jsme měli malou účast a krom toho jen dvě funkční zbraně, jsme byli po dvou rozestrkáni do různých jednotek, 8. pěším počínaje, 57. pěším konče.
Já osobně jsem byl zařazen do 18. pěšího. Vojáci tohoto pluku jsou sice slovy důstojníků "nevychovaná zvěř", ale z hlediska výcviku jsou ukázkou perfektního přístupu k vojenství a ostatní by se od nich měli učit, včetně povyšujících se gardových pluků, které v některé okamžiky vzbuzovaly dojem vyvolávající úsměv na tváři. Ukázkou nepostradatelnosti této jednotky a některých dalších bylo jejich přeběhnutí k "nepříteli" během výcviku, ale o tom později ...

Dopolední cvičení působilo poněkud chaotickým dojmem, především když se velitelé nedokázali mezi sebou domluvit co vlastně po "své" armádě požadují a také kvůli tomu, že na manévrování bylo málo prostoru. Vždy po pár krocích se muselo zastavovat, protože už nějaká část kolony téměř procházela stromy ... Vojáci kolem poledního začali být nervózní a měli hlad, neustálé ujišťování "ještě deset minut" a tříminutové "desetiminutové" přestávky na disciplinovanosti také nepřidaly ... Nakonec jsme se odchodu na oběd a odpočinku přece jen dočkali a ke vzpouře proti velení nedošlo ...

Jídlo ve školní jídelně bylo oproti očekávání naprosto luxusní a nevěřím, že si jediný z účastníků akce stěžoval ...

Po obědě a asi dvouhodinovém odpočinku následoval druhý nástup a opětovný odchod do zámecké zahrady. Tentokrát bylo vybráno na cvičení lepší místo, kde se dalo manévrovat s celou kolonou. Velitelé již měli celkem jasnou představu co chtějí a jak to má vypadat a díky dopolednímu cvičení šlo vše jako na drátku. Kolona se bez větších problémů přizpůsobovala přáním velitele a vše se zdálo být v naprostém pořádku.

To ovšem bylo jen zdání, já a ještě jeden gardista z naší jednotky jsme byli přítomni buřičskému plánu 18. pěšího pluku, který se při vhodném okamžiku chystal přeběhnout na rakouskou stranu. S velkým napětím celý 18. pluk, včetně mě, očekával ten kýžený okamžik. Oni se chystali utéci a já jsem se chystal naopak zůstat a zachránit i svého nic netušícího kolegu. Jako gardisté si nemůžeme dovolit zběhnout, to jistě chápete ... V kritickém okamžiku, kdy byla jednotka 18. pěšího pluku dost blízko k rakouským jednotkám se dala na zběsilý úprk směrem k nim. Následovala je ještě nějaká jednotka z levého křídla a několik kanónů, v tom zmatku jsem nepoznal kdo to byl. Já jsem se snažil vytrhnout ze sevření běsnící a rakouské straně naproti běžící straně vzbouřenců a při tom zachytit i svého kolegu z gardy. Nakonec se mi to za pomoci jediného vojáka 18. pluku, který stál vedle mě a nezběhl podařilo. Voják byl zřejmě hluchý a nebo v tom zmatku nepochopil oč vlastně šlo, každopádně posloužil dobré věci a nás tím zachránil ... Francouzskou kolonou zavládl zmatek, sice se velice rychle srazila, aby zaplnila místa vzniklá chybějícími jednotkami, ale při pohledu na posílenou nepřátelskou stranu se leckomu podlomila kolena. Při pokusu o karé, kdy bylo zjištěno, že bez zběhnuvších jednotek to prostě a jednoduše nejde, přistoupili velitelé napoleonské strany k jednoduchému řešení: "Vpřed přátelé, nenechme se zastrašit těmi zběhy ..." a podle hesla "nejlepší obrana je útok" se oslabená francouzská kolona vrhla vstříc přesile na straně rakouské. Střet s nepřítelem byl krátký, o to však krvavější a prudší, všude bylo slyšet výstřely z děl a pušek, kvůli hustému kouři ze spáleného střelného prachu se nedalo téměř dýchat ... vlastně ani nevím, kdo nakonec zvítězil.

Po této, pro odlehčení celého dne nabitého cvičením a drilem, taškařici zinscenované 18. pěším plukem jsme se opět vrátili ke cvičení a řádně jsme pokračovali až do konce. Jako třešnička na dortu byla ještě připravena menší bitevní ukázka určená i pro veřejnost, i ta byla vcelku podařená a netrpělivému vojsku poskytla alespoň nějakou odměnu ...

Po odchodu z bojiště se jednotky postupně navečeřely a rozprchly se po Buchlovicích, aby se nakonec v nočních hodinách sešly v jedné místní restauraci, kde se oddávaly popíjení, klábosení, zpěvu a hře na různé hudební nástroje, píšťalkou počínaje a vysušenou makovicí konče.

Naše jednotka se po bujaré noci a pozdním návratu na ubikaci v neděli po 10. hodině sbalila a vyrazila na cestu zpět do Prahy.

Já osobně shledávám tuto akci jako podařenou a velice bych kvitoval, kdyby takových akcí bylo více. Také by neškodilo, kdyby se jich účastnilo více jednotek ve větším počtu. Například naše účast deseti členů je smutná.

Chlapci a děvčata (nejenom z Gardekorpsu), chtělo by to cvičit, ať na Waterloo, Slavkově a jinde ukážeme, co v nás je a nemusíme se za své výkony stydět ...



Martin Fabian - M a r c e l
místopředseda KVH Gardekorps-Praha
Caporal 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: Magdaléna Chundelová - k dispozici ve fotogalerii