Berezina 2004

Tak nám právě skončil letošní už tradiční zimní pochod, Berezina 2004 a nastal čas hodnocení. Jako všechny akce měl svá pozitiva i negativa, pusťme se tedy do podrobností.
Akci jsme anoncovali dostatečně dopředu, protože po loňském ročníku nám spousta lidí vyčetla, že by samozřejmě ráda šla s námi, jen kdybychom jim byli dali včas vědět. Ne že bychom to brali nějak zvlášť vážně, každý rok posloucháme od podobných drsňáků závazky, jak budou pochodovat na Slavkovské bojiště z Vídně, případně z Boulogne a samozřejmě každý rok jim to překazí nějaká nepředvídatelná okolnost, ale rozhodli jsme se jim dát šanci a na loňském Slavkově jsme poctivě všem jednotkám rozdali na pochod pozvánky. Ty byly přijaty většinou s nadšením, pouze jeden velitel jednotky upřímně prohlásil, že toho má z vojny plné zuby a že to ve svých letech nemá zapotřebí. Ostatní povětšinou hýřili vtipem a odhodláním a vypočítávali množství lidí, kteří se od jejich jednotky zúčastní, až jsem se začal obávat, že při takovémto množství vojska nám nebude stačit les. Jak se termín pochodu blížil, začalo nadšení buďto vychládat, nebo se nahromadily obvyklé předem nepředvídatelné okolnosti, s kterými se ovšem, jak uvedeno výše, dá napevno počítat. Jednotky se buďto postupně omlouvaly, anebo, a takových byla většina, se prostě odmlčely nadobro. Ve finále zkolabovali kombinací pracovních a zdravotních překážek i naši loňští souputníci, granátníci 18éme Regt. de Ligne. Nezbývalo tedy než se smířit s tím, že jediným, kdo na podobnou akci má nejen síly, ale především odvahu je pouze část našeho vlastního pluku. Nakonec se tedy akce účastnilo pouze šest Tirailleurs de la Garde plus jedna odvážná kantiniérka.

Vyrazili jsme v již tradičním termínu našich zimních akcí, v pátek 20. února večer směrem na dvojměstí Tetschen-Bodenbach. Místem výpadu pro nás byla usedlost Mezní Louka, kde v podstatě kromě hotelu a myslivny není vůbec nic. Na místo jsme dorazili před jedenáctou večerní, lehce mrzlo a vál nárazový vítr. Na parkovišti za hotelem jsme zanechali povozy a po komplikovaném ukšírování se do výstroje jsme rozsvítili svíčky v lampách a vyrazili jsme po lesní cestě do kopce. Cílem našeho večerního pochodu byla jeskyně Českých Bratří, vzhledem k tomu, že místní masív je tvořen především pískovcem tedy spíše převis, než jeskyně. Tato šestikilometrová cesta trvá normálně zhruba hodinu a půl, nám se ale podařilo jí o hodinu protáhnout. Čím výše jsme stoupali, tím více sílily poryvy vichru (posléze jsme se dozvěděli, že tento víkend padl rekord v rychlosti větru, která dosahovala až 150km/h), svíčky v lampách pravidelně zhasínaly a zapálit je znovu bylo v nárazech vichru téměř nemožné, a pokud svítily, většina z nás viděla právě jen ten plamen svíčky, který oslepoval a téměř neosvětloval ani úzkou a křivolakou pěšinu, pokrytou ledem, výmoly, kořeny a kameny, ani skálu napravo a prudký sráz nalevo. Nakonec se neuvěřitelné stalo skutkem a my jsme dorazili k cíli, nasbírali dřevo a zapálili psychologický ohýnek, jenž spíše trochu svítil a hodně kouřil, ale jehož výhřevnost byla diskutabilní. Zlehka jsme povečeřeli a po druhé hodině ranní jsme se začali odebírat na lože. Teplota nepřesahovala -5°C a díky hloubce převisu nás ani uragán neobtěžoval více, než bylo zdrávo.

Probudilo nás nádherné slunečné ráno, vítr sice ještě zesílil, ale už jsme si viděli pod nohy a tím stoupla i nálada. Mužstvo lehce posnídalo, během balení výstroje jsme sice byli vyrušeni dvěma nepřátelskými průzkumníky, pravděpodobně z pluku Ochránců přírody, kteří se naším bivakem uprostřed CHKO a zároveň i archeologického naleziště nezdáli nijak potěšeni, ale oba pěšáci evidentně pochopili, že válka se neptá a nutnost je nutnost-možná i usoudili, že proti soustředěnému bodákovému útoku by jim jejich placky asi nepomohly a spěšně vyklidili pole.
Nezdálo se nám moudré čekat, až se vrátí s posilami, případně i s kavalérií, kvapně jsme pobalili a vyrazili na pochod. Po krátkém výstupu zpět na cestu jsme se pustili do sebevražedně prudkého stoupání kaňonem podél Pravčické brány k hranici. Posledních sto metrů převýšení síla větru, který od včerejška neustal opět stoupala a nahoře nás čekal skutečný uragán. Přímo na hranici jsme potkali skupinku turistů, kteří na nás zírali jako na zjevení a neustále se nás na něco dotazovali, jako by nikdy neviděli slušně oblečené lidi. V nastalých povětrnostních podmínkách jsme jim nehodlali dlouho vysvětlovat, že to, že každý z nich má na sobě něco jiného není vůbec moderní a navíc že pustit se k hranici bez pušky je čirá nerozvážnost a brzy jsme se rozloučili. Pochod jsme nasměrovali na východ, přímo po čáře. Na patnících bylo střídavě vyryto C, D, CS, DDR a podobné zkratky, ale to nás nemohlo zmást-dobře jsme věděli, že se nacházíme na hranici zrádného Saského království, jehož kurfiřt si může říkat král jen a pouze díky Císaři. Rozhled do kraje byl nádherný, tedy pokud se někomu podařilo proti orkánu, metajícímu nám do obličeje sníh, písek a větvičky otevřít oči. V jednu chvíli jsme se rozhodli udělat si skupinový obrázek na památku. Nejsme tak ortodoxní, aby náš plukovní dokumentarista s sebou musel vláčet plátno a paletu se štětci, ale řešíme to digitálním foťákem-i tak se úkol málem nezdařil, jelikož při silnějším poryvu vichru dva vojáci z připravené skupinky upadli a třetímu odletělo čáko do Saska. Je jen škoda, že při pohledu na zmíněný obrázek jsou tyto skutečnosti patrné pouze z křečovitě přivřených očí zúčastněných, vichr se vyfotit nepodařilo a jeden by řekl, že panovalo příjemné jaro. Nicméně na metr nebylo slyšet slova, raději jsme tedy pokračovali v pochodu v naději, že v některém z údolí bude líp. Odpočívali jsme příležitostně na místech, kde byla pod stromy malá místa bez sněhu a kde vítr dosahoval alespoň té síly, že bylo slyšet, co kdo říká. Při jedné z takových zastávek se nám podařilo ztratit stopu a poslední hraniční patník a následující tři hodiny jsme zkoušeli jeden východní hřeben po druhém jenom proto, abychom zjistili, že po padesáti metrech končí a my musíme slézt do rokle a vyšplhat na další skálu, a pak na jinou a ještě na jednu. Paradoxním řízením osudu byl celou dobu postrádaný hraniční hřeben, jediný, který probíhá celou cestu víceméně průběžně maximálně sto až dvě stě metrů vlevo od nás. Nakonec se nicméně vše v dobré obrátilo a my, uklouzaní, s promáčenými botami a okopanými koleny jsme se trefili zpět na hranici, na místo, které jsme si pamatovali z minulých let.
Teď již byla další cesta, alespoň co se navigace týče, hračkou. Spustili jsme se do hlubokého dolu a šli podél hraničních patníků dál na východ. V údolí sice už tak nefoukalo, ale zato sněhu přibylo, a jít stezkou po zvěři, vyšlapanou ve dvaceti centimetrech umrzlého sněhu má také svoje nevýhody-stezka je široká maximálně deset centimetrů a dovoluje pohyb pouze tím typem kroku, kterým chodí modelky, tedy jednu nohu přesně před druhou. Modelky k tomu ovšem nemají nějakých dvacet kilo výstroje a pušku. Takový pochod unaví víc, než co jiného, a to byl teprve začátek. Čekal nás ještě poslední úsek první, bez všech našich zacházek dvanáctikilometrové etapy do bývalých Zadních Jetřichovic, vesnice, která padla za oběť poválečnému vlasteneckému nadšení, když byli její jistě nacističtí obyvatelé vystěhováni a jejich majetek, po staletí budovaný se rozpadl bez náhrady. Poslední kilometr nás vedl bažinami podél hraniční řeky Křinice a nakonec se kýžený cíl objevil-jen škoda, že hospoda Pod kaštany už skoro šedesát let nefunguje, ergo ani nestojí. Vzali jsme alespoň zavděk krásným tesaným sklepem, kam opět sílící vítr tolik nepronikal.
Odpočinek ale netrval ani deset minut a začalo nám zase tuhnout úplně všechno (tedy alespoň všechno to, co v obvyklých situacích tuhne). Zavrhli jsme myšlenku utábořit se proti plánu na místě, navěsili jsme na sebe čím dál tím těžší výstroj a prokličkovali mezi základy bývalých domů na Českou silnici, staletou Solnou stezku. Za normálních okolností je tato cesta velice pohodlná a posledních sedm kilometrů k našemu dnešnímu cíli by nebylo žádným problémem, ale vzhledem k deseti centimetrům polozmrzlého sněhu, který silnici pokrýval a v němž byly vyjeté pouze úzké koleje od aut ochranářů a pohraniční policie (viz výše-odstavec „chůze po zvířecí stezce“) se trasa změnila v noční můru. Okované boty nám klouzaly po ledu a šíje, rozbolavělé od tíhy výstroje nás nutily co dva kilometry hledat čím dál vzácnější místa bez sněhu, kde bychom se na chvilku svalili a ulevili si. Déle než na chvilku to ostatně nebylo možné, protože s každou minutou teplota rozehřátých těl klesala k bodu mrazu a po pěti minutách nezbývalo, než se bolestně vyšplhat do stoje a přinutit se k dalšímu pochodu. K dovršení všeho začal padat sníh s deštěm a valem se stmívalo. Byl to ten pravý okamžik, kdy je na čase položit si otázku, jestli to máme vůbec zapotřebí.
Všechno špatné ale někdy skončí, a tak i dnešní nekonečná trasa došla svého konce. Kolem půl sedmé, tedy už za tmy naše malá kolona dorazila na vytoužený kemp, pomenší převis v malém údolí. Pánbůh nám přál, poslední návštěvníci nám zanechali slušnou hromádku dřeva a my jsme z posledních sil zapálili oheň a začali si rozmrazovat klouby.
Večerním programem se měla, jako již tradičně, stát společná polévka, na niž jsme vláčeli ingredience samozřejmě už od včerejška. Poté, co se nám podařilo dostat tělesnou teplotu alespoň lehce nad teplotu okolí jsme se zvolna pustili do přípravy, ale základním předpokladem pro výrobu pokrmu tohoto druhu je přirozeně voda. Ta, kterou jsme s sebou nesli od pátku už přirozeně došla. Louže, které se v okolí kempu za normálních okolností vyskytují a kterých využívá občas jako bazénků černá zvěř sice nejsou ideálem hygieny, ale my jsme nebyli ve stavu, kdy bychom se nad tím hodlali zamýšlet. Jinou věcí bylo, že ony bazénky byly- nehledě na vlhké roční období- téměř bez vody, a co zbývalo, bylo málo čisté i na nás. Za světla lucerny jsme se vydali hledat nějakou obyčejnou louži, která by byla pro náš účel vhodná. Světla vydávaly lampy asi tak stejně, jako včera, louži jsem tedy našel až v okamžiku, kdy jsem se do ní propadl tenkou vrstvou ledu. Bohužel bláta bylo ve zmíněné louži jednoznačně více než vody, a i když zvládneme leccos, v tomto případě jsme odolali.
Zbývala tedy poslední možnost, a sice udělat si vodu ze sněhu, kterého bylo sice přes den dost, ale tady ležel jen velmi sporadicky. Asi dvě hodiny nám trvalo, než se podařilo shromáždit dostatečné množství sněhu, ten potom roztavit a postupně přefiltrovat přes kus plátna a zbavit ho zhruba kila jehličí a bůhvíčeho ještě. Pak bylo ještě třeba vodu uvést do varu a instalovat všechny pokrájené suroviny, jichž nakonec byla asi dvě kila. Vonělo to nádherně, posvítit si do kotlíku lampou se nám naštěstí nepodařilo, a tedy to i náramně chutnalo. Když jsem ráno zbytek polévky zahlédl za světla, musel jsem uznat, že nevypadala ani zdaleka tak dobře, jak chutnala. Pokud se vám honí hlavou jisté asociace, mohu vás ujistit, že se nemýlíte, skutečně vypadala, jako bychom nebyli její první zákazníci.
Po celý večer se hovor točil jednak, jak už to při takových příležitostech bývá, okolo jídla v tuto chvíli nedosažitelného, jako je svíčková nebo borůvkové knedlíky, jednak okolo toho, jaké to asi muselo být, když byl člověk nucen za podobných okolností pochodovat a dokonce i bojovat ne dva dni, ale řadu týdnů či měsíců. Možná člověk vydrží víc, než si myslí, když musí, a zcela jistě byli lidé dříve otužilejší a zvyklejší námaze a naše generace na podobné věci prostě už zapomněly. Nicméně když jsem si v neděli večer pročítal v teple domova pasáž v nedávno vyšlé knize, týkající se únorové bitvy u Eylau, měl jsem až nepříjemně konkrétní představu, jaké to asi muselo být.
V příjemném pohodlí kempu večer při přípravě pokrmu rychle uběhl. Neměl jsem pražádnou náladu ani přebytek sil, abych zůstával vzhůru zbytečně přes čas a záhy jsem vzal zavděk zcela nedobovým spacím pytlem. Teplota oproti včerejšku stoupla, spalo se nám jako v bavlnce.

Ráno nás uvítalo dokonce lehkou oblevou. Po snídani jsme si zabalili a vyrazili ke kilometr vzdálené hospodě ve vsi Hohenleipa, zrealizovat své včerejší sny v podobě svíčkové a podobných záležitostí. Dlužno dodat, že i když jsme si od včerejška docela orazili a batohy už také nebyly zdaleka tak těžké, v teple hospody jsme se jednoznačně shodli na tom, že třešničku na dortu našeho pochodu, údolí Kamenice s brody si necháme na příště. Nešlo ani tak o brody jako takové, ale představa, že polezeme do kaňonu řeky a pak se z něj zase budeme škrabat ven se nám ani trochu nelíbila. Poslední etapou tohoto víkendu tedy byly čtyři kilometry po silnici do Mezní louky, kde jsme v pátek zanechali své povozy, které jsme k naší radosti na místě skutečně nalezli. Zde jsme letošní Berezinu, které by spíše slušelo pojmenování po průsmyku Svatého Bernarda, slavnostně ukončili.

Co dodat závěrem? Mladší a výkonnější už asi nebudeme, s tím se bohužel nedá nic dělat, ale alespoň jsme si zase po roce dokázali, že na to ještě jakž takž máme, nebo lépe řečeno, že jsme to zase přežili. Když už si člověk chce hrát na vojáky a snaží se pocítit to, co oni pociťovali tenkrát, ať je to tedy pokud možno s plnou parádou. O to nám letos, stejně jako v minulých letech, šlo, a věřím, že pokud se toho dožijeme, půjde nám o to i v letech následujících.



Pavel Kmoch, předseda KVH Gardekorps-Praha, Sgt.-Major, 1er Regt. des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: Martin Fabian - k dispozici ve fotogalerii