AUSTERLITZ 2003
účast 1er Regt. des Tirailleurs de la Jeune Garde při vzpomínce na 198.výročí bitvy tří císařů u Slavkova

Letošním oslavám a připomínce 198.výročí bitvy u Slavkova předcházelo nebývalé množství informací a lejster, které mi chodily mailem a které obsahovaly vše od několikrát korigovaných programů a bojových sestav až po nejrůznější dotazníky a seznamy jednotky. Jen ten, kdo někdy zajišťoval účast větší jednotky na podobné akci si dovede představit, co je to za práci, zjišťovat všechna ta bydliště, čísla občanek, espézetky aut a další. Krom toho je třeba samozřejmě vědět, co všechno z výstroje vojáci mají, nebo spíše co nemají, jak velké to potřebují a nakonec je třeba jim toto všechno zajistit a většinou dovézt až pod nos. Když jsou seznamy a faktury na dopravné hotové, zcela pravidelně se stane, že někdo z přihlášených svoji účast s nevinným úsměvem a nejdůležitějším odůvodněním na světě odvolá, a můžete se do papírů pustit znovu. To jen tak na okraj pro všechny, kdo touží po epoletách a po privilegiu velení jednotce v poli.

Dlužno dodat, že díky záplavě papírů a bezchybné práci kanceláře běželo letos vše jak na drátkách. Do Slavkova jsem dorazil na poslední chvíli, v deset večer, abych nás stačil v rozumném termínu zaregistrovat. Ubikace v jídelně střední školy byla pro nás tak akorát, možnost parkování na dvoře byla rovněž uvítána a nepřetržitá ostraha kvartýru bezpečnostní službou nás vysloveně potěšila. Zbytek mužstva dojížděl během večera i noci, usoudili jsme tedy, že věnovat se nějakému cvičení až se sejdou všichni není příliš rozumné a po krátké procházce nočním městem jsme se odebrali do hajan.


Po budíčku v sedm hodin nastalo obvyklé martýrium s oblékáním-oblíbené kamaše a jejich čtyřiadvacet utažených knoflíků, zašmodrchávání se do výstroje atd. Kupodivu mě ještě nikdy nenapadlo spočítat všechny knoflíky, háčky, tkaničky a očka, která musí takový voják Mladé Gardy po ránu pospojovat, aby k něčemu vypadal, ale pokud to někdy udělám, asi se výslednému číslu notně podivím. Po půlhodině (pokud ji potácející se postavy, vzájemně se šněrující do výstroje, byly schopny dodržet) následovala snídaně u nedalekého zámku a jelikož moje osobní adjustace se po rozdělování a dohledu na mužstvo poněkud protáhla, mě a mého zástupce čekala rovnou porada na zámku. Ta proběhla poměrně rychle a velice jasně, změny na poslední chvíli byly minimální. Jedinou perličkou bylo to, že při poradě směli sedět u stolu pouze důstojníci, ostatní pak stáli okolo-z historického hlediska to plně chápu, na druhou stranu jsem rád, že i my, stejně jako většina jednotek patříme mezi armády plebsu, že nejvyšší hodnost v našem pluku je seržant major a že jsem tedy patřil k postávající většině.

Letos byl spád bodů programu oproti jiným letům vymyšlen, řekl bych, podstatně lépe-vojáci se nemuseli honit, aby jim něco neuteklo, po snídani měli další pětačtyřicet minut na dostrojení a seřazení a až poté byl nástup ke slavnostní přehlídce. Jednotky prošly obvyklou trasu náměstím tam a zpátky, aby si je budoucí návštěvníci bojové ukázky mohli prohlédnout v původním a nepoužitém stavu, tedy bez nánosů bláta a rukou a tváří ohořelých od střelného prachu. Pak se začaly postupně přesunovat za kostel k nástupu do autobusů-na nás připadlo až druhé kolo, dal jsem tedy na náměstí volno na místě. Pohoda netrvala dlouho, ze zamračené oblohy začalo krápat-ráno jsme vyrazili poměrně v parádě, v sakách a s péřovými chocholy, s tím, že tyto sundáme a kabáty oblékneme až těsně před bitvou. To je poměrně důležitá věc, pokud je na poli bláto (a to je začátkem prosince skoro vždycky), nemusíte ani upadnout, abyste se jím pokryli od hlavy k patě-bohatě stačí dát jednou-dvakrát k noze zbraň a zablácená pažba udělá při palbě svoje, zapatlá vám ruce, ramena, stehna i hrudník tak, že kdybyste to chtěli udělat schválně, nepovede se vám to. Jedinou polní součástí našeho oděvu tak byly převlekové kalhoty, které jsme z výše uvedených důvodů zcela plánovitě vyrobili v barvě uschlého bláta. Na náměstí samozřejmě nebyl čas ani prostor na úplné přestrojení, velel jsem tedy jen sundat chocholy, nasadit pompony a obaly na čáky, s tím, že na kabáty dojde později, protože vody shůry není tolik. Chyba.

Záhy se autobusy otočily a nabraly druhou várku vojáků, v níž jsme byli i my. K autobusům bych rád dodal, že tento způsob dopravy se- alespoň z našeho hlediska- dost osvědčil. Oproti zmatené individuální dopravě auty, pokusům se do nich vecpat s výstrojí, následovaným zoufalou snahou o zaparkování na místě je tento způsob transportu rychlejší, pohodlnější a flexibilnější. Dokonce i řidiči přecházeli mlčením koláče bahna, jež z nás během dne postupně odpadávaly na podlahy jejich miláčků, a to je co říct.

Autobusy nás vyplivly ve Velaticích (Welatitz), odkud byl naplánován přesun bojem do asi kilometr vzdálené Tvarožné (Bosenitz). Nebyl to tak špatný nápad, jak by se mohlo na první pohled zdát, jelikož jednotky v podstatě neměly ráno možnost nijak cvičit a tímto způsobem se alespoň dostaly trochu do tempa a bojové nálady. Kolony se seřadily do sestav, určených pro vlastní bitvu a vyrazily přes dílem zoraná, dílem osetá pole. V tom tkvělo nechtěné kouzlo celé akce, pole byla promáčená tak, že jsme záhy zapadali do bláta až po kotníky a nebozí koně, snažící se na nás útočit, po kolena. Za několik minut přešlo krápání v solidní déšť, který stále houstl a já jsem pochopil, že žádné převlékání do kabátů se už dnes před bitvou konat nebude. Bylo by to totiž zcela zbytečné, za pár minut byli všichni nejen od bláta, ale rovněž promoklí na kůži. Boj se v podstatě zastavil sám, pušek střílelo, vzhledem k vodě po nich tekoucí čím dál míň a když se posléze od sousedního 18.Regimentu d'Infanterie de ligne, který s námi tvořil II.sbor ozvalo při salvě místo výstřelů jen dvacatero klapnutí zámků, bylo dobojováno. Spojenci se za této situace raději stáhli před našimi bodáky do Tvarožné a my je urychleně následovali.

Ve vsi se nám dostalo asi tři čtvrtě hodinky pauzy a vzhledem k teplotě okolí nikoho nemrzelo, že nebyla delší. Následovalo opětovné seřazení kolon na obvyklém místě před radnicí a pak pochod k bojišti a, jak už je obvyklé, poslední drobné změny ve scénáři. Do boje jsme vyráželi zespodu od hřiště, neboli severní branou, a po letech jsme si bitvu užili v podstatě od samého začátku. Náš pluk tvořil společně se sesterským 1er Voltigeur de la Jeune Garde a několika přiřazenými Poláky 2. divizi Císařské Gardy a spolu s výše zmíněným 18.Regt. d'Infanterie de ligne a 9e Demi-brigade d'Infanterie légére , tedy 3.divizí pěchoty jsme tvořili II.Armádní sbor, takto pravé křídlo bojové sestavy. Dělostřeleckou zálohou našeho sboru byla Baterie Santon a Baterie Napoléon Bonaparte.

Vlastní scénář je jistě popsán a k dohledání jinde, já bych rád celou bitvu popsal ze svého hlediska, tedy z pozice velitele divize, který nemá, a ani nemusí mít přehled o tom, co se děje na druhém křídle. Jednotky našeho sboru se rozvinuly do linie s pravým křídlem opřeným o les na úbočí Santonu, proti nepřátelským dělům, pěchotě a levým křídlem částečně proti vesnici, postavené na bojišti. Bitvu jsme zahájili palbou jednotky, stejně jako ostatní součásti našeho sboru. Nepřítel příliš aktivity neprojevoval, s bídou jsme ho vyprovokovali k nějakému tomu bodákovému útoku. Jedinou světlou výjimku tvořili naši oblíbení kozáci, kteří se nějaké té řeže nebojí a nedělá jim problém se nám po zásahu bodákem vyválet u nohou v blátě. Jen jsem musel konstatovat, že jejich logistika se bohužel stále zlepšuje a po letech, kdy jejich lučištníci nastupovali do boje každý s toulcem plným šípů, kterými nás zasypávali byl letos k vidění těchto šípů plný vozíček. Jak už psal baron Marbot, "i mne ta směšná zbraň zasáhla". Pravda, tato pasáž se netýká kozáků, ale Baškirů, ale jak má průměrný Evropan rozlišit rozdíly mezi těmito "polodivokými asiaty" a "divochy, kteří...byli zcela nevycvičení, nedokázali se zformovat do řad a útočili na nás jako stádo ovcí"? Nic ve zlém, zaplaťpánbůh za jednotky s tímto přístupem.

Na levém křídle našeho sboru mezitím situace postoupila dále. Speciální ženijní jednotka, složená z dobrovolníků našeho pluku, z pluku voltižérů Gardy a ze sapérů všech jednotek se pod ochranou zbylých voltižérů pustila do destrukce vesnických staveb. Vojáci nadšeně mávali metrovými sekyrami a zapalovali, na co přišli a na nás bylo, abychom jim za průběžných postupů a ústupů kryli bok. Několikrát jsme stáhli celou linii až na úroveň našeho záložního dělostřelectva, které se nedalo zahanbit a jeho hlavně o takovém průměru, že by se do nich pohodlně vešla sevřená pěst vyplivovaly salvu za salvou metr od nás. Lehká hluchota mužstva, stupňující se směrem ke kanónům byla pak přirozeným následkem.

Vesnice stála v jednom plameni, pachatelé se navrátili do řad, odložili sekyry a pochodně a byl čas vyrazit na dezorientovaného nepřítele. Jediná vada na kráse byla, že kromě vesnice hořela ještě většina věcí mezi liniemi, jako panáky slámy, tráva a podobně. Skrz dým nebylo na druhou stranu vůbec vidět, ale což-vyrazili jsme přes hořící pole dýmem na bodák a jen jsme doufali, že se uprostřed nesrazíme s postupujícím nepřítelem. To se ovšem nestalo a když se naše řady vynořily na druhé straně z dýmu, popoháněny plameny, šlehajícími nám kolem nohou, nepřátelské kolony, stojící proti nám byly natolik konsternovány dílem řvoucí, dílem kuckající masou, která se proti nim valila, že se zmohly jen na zmatené couvání. Couvli jsme též a ve spolupráci s 18.řadovým jsme bodákový útok ještě několikrát zopakovali, a dokonce i nepřítel se odhodlal sem-tam k nějakému výpadu. K věrnému obrazu bitvy přispívala nepochybně i chirurgická ambulance Gardy, umístěná přesně podle rozkazu "v krevním dostřiku hlavní tribuny" a předvádějící velmi věrohodné a od reálu téměř neodlišitelné amputace. Ty jsme naštěstí nepotřebovali, ale péči zdravotníků jsme neunikli ani tak-jeden z našich vojáků se při jednom z ústupů zasekl a se slovy "...už nemůžu" si odložil čáku, načechral kolem ležící slámu a na tu se pohodlně uložil, aby strávil zbytek bitvy v relativním klidu. Netrvalo ani deset vteřin, než se přiřítili dva chlapíci od ambulance, nebohého vojáka po zběžném ošetření dovlekli zpět k naší jednotce a k jeho nesmírné radosti ho zařadili zpět do sestavy. Tou dobou jsme nejprudší kopec, který na poli pod Santonem je vyběhli asi po osmé a sami jsme se nestačili divit, kolik toho ještě vydržíme, nicméně naše ústupy se už začaly zkracovat nejen z důvodu scénáře. Dobyli jsme jedno ruské dělo a otočili ho proti nepříteli (měl jsem nejasný pocit, že to bylo to samé, o které jsem se přerazil při bitvě na letním Slavkově), ale jelikož bylo nabité, dál jsme si ho raději nevšímali. Požár nám pěšákům nevadí, ale před tímto přístrojem na amputaci prstů máme zdravý respekt. Nepřítel byl touto dobou už zatlačen až na samý vrchol kopce, kde jsme se nakonec mačkali téměř všichni-obě francouzská křídla, záloha a všechny spojenecké jednotky. V tento moment měly už nepřátelské kolony prchat úbočím Santonu, ale nějak k tomu nedošlo-domnívám se, že dílem to byla obvyklá uražená hrdost poražené armády, dílem vyčerpání z boje, a dílem asi i to, že šípkové křoví, na něž jsme nepřátele přitiskli bylo opravdu téměř neprostupné. Ještě nějakou chvilku jsme spojence mačkali, oni nám zazpívali nějaké ty patriotische lieder a tím bitva fakticky skončila.

Přes dohořívající zbytky vesnice jsme se stáhli zpět do údolí, kde všichni vojáci, jak poražení, tak vítězní zformovali linii proti divákům a následnou salvou a bodákovým útokem proti oplocení jim dali najevo, že pokud bude zájem, jejich prožitek z bojové ukázky rádi ještě zintenzivní. Žádný zájemce o vyválení v blátě se ale nepřihlásil a kolony se pomalým pochodem přesunuly k Rohlence, kde už čekaly autobusy.

Po přesunu zpět do Slavkova čekal vojáky pozdní oběd a hodinka volna, kterou strávili dílem čištěním kamaší a výstroje (jsme Garda, nemůžeme chodit umazaní jako čuňata), dílem mrtvičným spánkem. Po půl sedmé jsme se už řadili za kostelem k večernímu slavnostnímu pochodu městem. Ten nám zkalila jediná věc, a sice to, že jsme byli zařazeni za jednotku, jejíž bubeník neustále někam pospíchal. Navíc tempo svého spěchu stále měnil, stejně jako úspěšně střídal první a druhou dobu. Jmenovat jej nebudu, modří už vědí, on jistě také a věřím, že do příště věnuje nějaký ten čas cvičení. Francouzský pochod je na rozdíl od pruského poměrně pomalý, pohodový, a jeden rychlý buben v koloně pomalých má za následek buď neustálé zastavování a trhání kolon, nebo legrační cupitání baletními krůčky, což je snad ještě horší.

Pochod netrval dlouho, obešli jsme centrum města, pak zámeckou zahradu a pod balkónem zámku jsme vyslechli Napoleonovu Slavkovskou proklamaci. Poté jsme byli svědky vyznamenání seržanta 18.pluku čestnou puškou za zásluhy v předcházejících bojích a večerní program završil ohňostroj nad zámkem. I přes bolení za krkem byla většina vojáků i diváků spokojena, stálo to za to. Tím končil veřejný program a my jsme se přesunuli zpět do kvartýrů.

Večerní program pro vojáky následoval po další hodince volna na ubikacích-od devíti hodin večer byla v jídelně a připojeném stanu připravena strava, pivo a svařák. Tady bych rád upozornil na několik detailů. Jednak byla v jídelně i ve stanu poměrně zima, proto se tu moc lidí nezdrželo déle, než bylo nutno, protože i ten svařák vychládal pomalu rychleji, než ho člověk stačil vypít. Pivo jsem sice viděl, ale díky tomu, že nebylo čepované, nýbrž v lahvích, tak jsem ho zahlédl pouze vyčnívat z kapes a igelitek přičinlivých Poláků. Pokud se někomu prostě řekne "každý kolik chce", vyloží si to v rámci socialismu doslovně a ostatní mají smůlu. Vzhledem ke zmíněným skutečnostem jsme se tedy brzy přesunuli do města na tůru po restauračních zařízeních. V prvním z nich bylo narváno už když už jsme přišli, zahustili jsme tedy atmosféru a po chvilce jsme se s kytarami střídali ve vytváření hluku s bubeníky a pištci z plukovních kapel. Pravda, hospoda se poněkud otřásala, ale i tak mi není moc jasné, proč nás personál kolem půlnoci vyhodil s výmluvou na nějakou zavírací hodinu-možná dospěl k názoru, že tržbu nepotřebují a že peníze stejně kazí charakter.

Část z nás se následně přesunula do jakési pizzerie, spojené s tanečním barem, a zde byla situace již zcela rozdílná. Nikomu nevadilo, kolik nás je, že hlučíme a že některým z nás, kteří se komíhají v okovaných botách po parketě opadává z podrážek bláto. S příslušníky jiných jednotek jsme si chraptícími a vykřičenými hlasy sdělovali dojmy z boje a bratřili se, přítel-nepřítel. Postupně jsme i zde udělali tak trochu potlach a týrali jsme hudební nástroje až do velmi pozdních hodin. Personál prokázal větší výdrž, než my sami a když jsem se ve čtyři ráno odebral na lože, naprosto bez hlasu a utahaný jako štěně, hospoda ještě vesele bzučela.


Ranní vstávání v sedm hodin zcela korespondovalo s pozdní hodinou návratu některých jedinců na ubikace. Radostný pohled to kolikrát nebyl, ale povinnost je povinnost. Následovala snídaně a potom přeprava autobusy k Mohyle míru u Prace. Zde organizace poněkud zaskřípala, v Praci samotné jsme vystoupili z autobusu, pak jsme zase nastoupili, vystoupili opět a nakonec zase vlezli dovnitř. Účel mi poněkud unikl, pravděpodobně nebylo zcela jasné, jestli máme nahoru jako každoročně jít, nebo vyjet- nakonec některé jednotky jely, jiné šlapaly. My jsme patřili k těm prvním, ale koneckonců jsme se stejně všichni sešli na silnici pod mohylou. Po nějakém čase jsme nastoupili do obvyklé sestavy, francouzské jednotky proti spojeneckým, před mohylou přistoupilo k mikrofonu velení v doprovodu celebrit a pietní akt mohl začít. Uvítali jsme, že letos se nekonaly žádné sáhodlouhé projevy, celá připomínka padlých byla relativně krátká, ale o to důstojnější. Na závěr byl položen v mohyle věnec jménem organizátorů, pak i věnce jednotlivých jednotek a do vzduchu vzlétly bílé holubice. Celý pietní akt měla zakončit, jako už tradičně, čestná salva jednotek. A tady byl drobný kámen úrazu-generál Sokolov, který se celý víkend pěkně staral o své generálování se rozhodl, že si čestnou salvu odvelí osobně, a to bez mikrofonu. Nu což, první povel se ještě podařil, ale na povel "zamířit" se stalo to, co se stát muselo, neboť pana generála nebylo moc slyšet- více jak dvě třetiny vojáků prostě vystřelily, naši jednotku nevyjímaje. Zcela evidentně si většina vojska myslí, že lepší je nejdřív střílet a až potom se ptát. Kdo byl první, to nevím, ale pak už to šlo ráz na ráz a celá salva by byla celkem povedená, odhlédneme-li od toho, že se odehrála o povel napřed. Následovala salva druhá, tentokráte provedená těmi, kteří slyšeli lépe a trefili se do povelu. Na zklamáním nahrbenou postavu pana generála nebyl v té chvíli zrovna veselý pohled.

A to byl vlastně závěr letošní připomínky výročí bitvy u Slavkova. Následovala krátká relaxace na mohyle a možnost prohlídky jak mohyly samotné, tak expozice v přilehlé budově a pak už jen odjezd směr Slavkov, balení a návrat domů.


Mám-li hodnotit letošní bojovou ukázku i organizaci celé akce z hlediska velitele jednotky, musím se zmínit o několika důležitých věcech. Neubráním se samozřejmě srovnání s ročníkem loňským, oproti němuž se mi ten letošní zdá býti na úplně opačné straně stupnice hodnocení. Především letos nedošlo k rozdělování jednotek podle klíče členství či nečlenství v nějaké organizaci, ale pokud vůbec, tak výhradně podle vybavenosti a schopností, už jen tím, že na akci byly pozvány jednotky, u nichž se předpokládal nějaký standard. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že na jakékoli jiné rozdělení je většina jednotek právem poměrně alergická. Druhou důležitou změnou byl systém velení-byl oproti loňsku sice stejně detailně propracovaný, ale samotné předávání rozkazů probíhalo nepoměrně volněji. Jinými slovy, neopakovala se situace z loňska, kdy se třeba velitel křídla, případně celé armády snažil velet takové detaily, jako kdy přesně ta která jednotka vystřelí, jestli udělá dva kroky vpřed a jeden doleva atd. To totiž není starost jeho, ale výhradně starost velitele jednotky, nadřízený velitel může a musí vydávat pouze rozkazy rámcové ve smyslu postupu, ústupu a palby nebo bodákového útoku. Pokud dělá něco jiného, vede to buď ke zmatkům, nebo prostojům, případně k obojímu. Loni jsme si toho užili vrchovatě a dlužno poznamenat, že letos byla situace zcela jiná. Osvědčilo se i centrální ubytování většiny jednotek ve Slavkově, které umožnilo vojákům různých jednotek vzájemný kontakt nejen během akcí samotných, ale i mimo ně, což jenom přispívá k vzájemnému poznávání a následně i k lepší spolupráci. Stálo by snad za úvahu doladit společenský stan, kde byla poměrně zima, nebo pro tento účel rovnou pronajmout sál, kde by se jednotky mohly v klidu a pohodě bratřit a sdružovat až do rána. Rovněž si myslím, že jsou rezervy ve stavbě dekorací- je pravdou, že takové kulisy, jaké byly letos na Slavkově ještě nestály, ale je rovněž pravdou, že usedlost, jaká stává každoročně u Hradce Králové, nebo hospoda, jakou postavil náš klub při květnové akci "Od útlaku ke svobodě" je o několik tříd výše. Z vlastní zkušenosti víme, že kvalitní a věrohodně vypadající dekorace zvednou celou scénu o sto procent a že se rozhodně vyplatí do nich investovat práci a peníze.

Žádná, ani ta nejlepší akce není nikdy taková, aby na ní nebylo co zlepšovat, ale na letošním ročníku Slavkova jsou to opravdu jen detaily. Po loňském Slavkově jsem měl z nadšeného hodnocení organizátorů pocity poněkud smíšené, letos i mě, duši rýpavé a kritické nezbývá, než smeknout. Slavkov se konečně dostává tam, kde by ho většina jednotek chtěla mít.



Pavel Kmoch, předseda KVH Gardekorps-Praha, Sgt.-Major, 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale