Völkerschlacht Leipzig 1813/2003

Bitva národů u Lipska, která se odehrála 16.-19.října 1813, byla v historii Napoleonských válek velmi důležitým bodem obratu, který vyvrcholil pádem 1.císařství.Uvítali jsme tedy možnost zúčastnit se rekonstrukce těchto historických událostí po 190 letech a přijali pozvání k účasti na vzpomínkových akcích.Zde jsou některé naše postřehy a zážitky.
Naše jednotka o síle 15 mužů a kupodivu žádné ženy vyrazila z Prahy směrem na Chomutov v pátek 17.10. po osmé hodině večer, a třebaže jsme jeli čtyřmi auty s jedním vozíkem, přepravní prostor byl díky výstroji, zbraním a kempové výbavě, i když nijak rozsáhlé, zcela naplněn. Jedno z mnoha zpestření nastalo na hranicích, kde se němečtí celníci původně domnívali, že jedeme do Lipska na skinheadský koncert, ale když zjistili, že jedeme do bitvy a máme vozík plný zbraní, byli spokojeni. Cesta se z objektivních důvodů poněkud protáhla, do Lipska jsme dorazili asi v půl druhé ráno a poměrně rychle jsme i našli určený kemp u Torhaus Dölitz, bývalé městské brány. Dohoda na místě i ubytování proběhlo velice rychle, dostali jsme k dispozici místo na stany, palivové dříví a slámu do stanů a další hodinu jsme se věnovali stavbě stanů. Stavět historické stany v noci, navíc do zákrytu a rozestupů, jež vyžadují regule není až tak jednoduché, ale díky tomu, že za světla jsme to prakticky nikdy nedělali to nebyl zase velký problém. Pak už jsme jen absolvovali několikero konverzací se zahraničními kolegy, nějaké to pivo a šlo se do postele, tedy přesněji řečeno na slámu.

Ráno se nám dostalo příjemné zkušenosti-budíček byl v osm, do jedenácti jsme měli čas pohodlně posnídat, rozdat a doladit výstroj a připravit se, což není vždy na akcích v našich zemích pravidlem. Odchod na bojiště v 11 hodin byl také zcela bezproblémový, nikdo nás nenutil nastoupené čekat hodinu či dvě, než dorazí všechny jednotky-prostě jsme došli na místo srazu, a jakmile se sešly tři-čtyři jednotky, kolona vyrazila a ostatní se průběžně přidali. Němci nás varovali, že na bojiště je to sedm kilometrů, což jsme při jejich známé fyzické odolnosti a velkým očím odbyli úšklebkem. To se nám potvrdilo, když kolony po třech kilometrech zastavily na obrovské louce. Po hodině nás z kritiky východoněmeckého odhadu vzdálenosti vytrhl rozkaz k pochodu, a skutečně, následující čtyři kilometry přes k obzoru se táhnoucí pole, stylem "kilometr rovně, pak doleva, kilometr rovně, pak doprava, kilometr rovně, pak doleva a ještě jeden kilometr" nás dokonale vyléčily.Jedinými světlými okamžiky byly jednak přepravky s dortíčky, sponzorsky rozmístěné podle cesty, jednak neustálý obdiv naší výstroje ze strany zahraničních kolegů. Dokonce i Francouzi si po chvíli, kdy se snažili vymámit kontakt na nás ve francouzštině se slovy, že německy ani anglicky neumí ještě rádi vzpomněli na mezinárodní jazyky.K úrovni výstroje dlužno dodat, že u zahraničních jednotek je mnohdy poněkud zoufalá. To pro nás bylo celkem překvapivé, i třeba jednotky Střední Gardy, shodou okolností také Francouzi, byly na horší úrovni, než u nás bývají nováčci.Z toho jsem měl na jednu stranu samozřejmě radost, na druhou stranu to neznamená, že bychom mohli usnout na vavřínech-pořád je co zlepšovat a předělávat.
Pochod sám, pokud odhlédnu od samozřejmé únavy byl docela zajímavý, kolony se táhly na stovky metrů (účastníků bylo údajně přes 2000), vířily prach z polí a nebýt všude se motajících civilistů, byl by to docela věrohodný obrázek.

Po již zmíněné vzdálenosti jsme konečně dorazili k bitevnímu poli a k našemu překvapení jsme šli do boje rovnou z chodu. Francouzská armáda byla rozdělena do čtyř bojových kolon a v této sestavě už vycházela přímo z města, nebyl to tedy problém.My jsme byli zařazeni do čtvrté kolony, spolu s jednotkami Staré a Střední Gardy, polskou Viselskou legií a dalšími. Bitevní pole bylo docela šikovně vybrané, poměrně rozlehlé, ve tvaru písmene L, s potokem a několika keři a stromy, táhnoucím se napříč. Přes potok vedlo několik lávek a ve chvíli, kdy jsme dorazili se již boj za potokem, kde už stály proti spojencům kolony lehkých a řadových pluků rozhořel naplno. Z našeho postavení jsme měli pěkný výhled z první řady, krásně jsme tedy viděli jak boj pěchoty, tak jezdecké útoky 80 jezdců, přítomných na bojišti, i karé, která se proti nim formovala. V jednu chvíli kolem nás proletěl dělostřelecký nabiják a asi po 200 metrech spadl do pole-jen dostatečná rozloha bojiště zabránila tomu, aby trefil někoho naproti. Došlo k obvyklé nehodě, kdy posádka jednoho z děl druhé linie, která stála vedle nás a za námi špatně vytřela hlaveň a díky tomu, že neměla prach nabalený v kartuši, ale volně sypaný dělo při nabíjení spustilo. I následný úraz byl obvyklý, z naší pozice jsme toho sice moc neviděli, ale sanitka odvážela dva zraněné a jak jsem slyšel, opustily s nabijákem nebohého dělostřelce i nějaké prsty.Ale to je prostě válka, podceňování se nevyplácí, ať jsou zkušenosti jakkoli dalekosáhlé.
Naše kolona stále ještě zaujímala tvar v linii a čekala na nasazení. Generál, který nám velel byl celkem pohodový člověk, stejně tak plukovník, velící křídlu. To nám ale vynahradil generálův pobočník, človíček asi metr šedesát vysoký, který oč měl menší přehled, o to byl vzteklejší. Je vůbec zajímavé, jak často velí kolonám podobné typy lidí a jak často své funkce nezvládají. U nás mu jeho snažení vyneslo přezdívku "mrňavej ďábel", ale snažili jsme se ze všech sil plnit jeho mnohdy protichůdné rozkazy.
Hodina nasazení udeřila, když byly naše řadové pluky zatlačeny za potok. Poněkud chybou bylo, že je velení opomnělo stáhnout, nebo naší kolonu přeformovat z linie do útočné kolony-výsledek byl ten, že před potokem stál nepřítel, před ním zbytky řadových pluků a na ně jsme se v linii vyřítili my. Je jasné, že to nemohlo mít žádný efekt, zvláště když nepřítel nejevil snahu ani přes rozprášení některých svých jednotek se stáhnout za potok a podniknout protiútok. To byla docela škoda, protože potok a porost kolem něj byl přirozenou překážkou, kolem níž se dala ukázka protahovat libovolně dlouho. Chvíli jsme se přetahovali tam a zpět a pak vydal mrňous rozkaz zformovat karé. Nepochopil jsem zcela proč, nejbližší jízda byla na druhém křídle, ale budiž. Postavili jsme se, kam nám určil, a dosáhli zubaté linie, která se rozhodně v Napoleonských válkách nepoužívala. To došlo asi i panu pobočníkovi, postavil nás tedy jinak-výsledek byl tvar neuzavřeného písmene U, v němž my jediní jsme stáli zády k útočícímu nepříteli. V tu chvíli přišel generál a povídá: "Was ist das...?" Teď jsem toho měl právě tak akorát, odvětil jsem "Das ist bordel" a utrhli jsme jednotku od "linie". Vedle nás došli k témuž závěru Poláci z Viselské legie Mladé Gardy a vyrazili vpřed rovněž. Mrňous se k nám sice rozběhl a křičel cosi v několika jazycích, ale slovům "uhni" a něčemu v malebné polštině evidentně rozuměl, protože mávl rukou a na velení zcela rezignoval.S Poláky jsme si padli do noty, srazili jsme jednotky a vyrazili do řeže.Na Poláky připadla dvě děla a nějaká pěchota, na nás postupně regiment Kaunitz, skotská pěchota v sukních a jednotka, o které se domníváme, že to byli Turci. Všechny útoky proběhly bez větších konfliktů, jednotky nepřítele, které proti nám stály, byly zkušené a střízlivé a nedošlo k žádným nesrovnalostem. V průběhu boje jsme byli pomalu zatlačováni zpět, mimo jiné i proto, že naše linie už žádnou linií nebyla a všechny naše jednotky se rvaly po jedné či po dvou na vlastní pěst. V závěru jsme ještě podpořili útok zbytků našeho 18.řadového pluku z Brna, který statečně padnul a pak jsme se, poněkud pocucháni stáhli před přesilou dozadu.To už ale bitva končila a nás čekalo čestné kolečko před diváky. Teprve teď jsme si mohli v klidu prohlédnout jízdní jednotky, a třebaže jich bylo oproti reálným stavům velmi málo, byl to nádherný pohled. Převažovala jízda francouzská, husaři i jízdní myslivci vypadali velice působivě, ale vrcholem byla desítka kyrysníků na těžkých koních, s naleštěnými pancíři a žíněmi na přilbách. Když si člověk představí, že jen v jednom pluku jich bylo okolo tisícovky, musel to být úchvatný pohled.

Po čestném pochodu jsme zůstali stát na kraji pole a kolonami se rozletěla zpráva, že pro nás přijedou autobusy.Čekat jsme vydrželi asi deset minut, pak nám nezbylo, než vzít útokem pivní stánek. Vadou na kráse celé akce totiž bylo, že pro účastníky nebylo k dispozici nejen nic k jídlu, ale ani žádná voda.To mi připadá jako šetření na poněkud nesprávném místě, zvláště když to srovnám třeba s letním Slavkovským kempem, kde bylo vody pro vojáky po libosti. Není to ani tak otázka pohodlí, jako bezpečnosti, jelikož dehydratace je poměrně nepříjemná věc, a naše jednotka, stejně jako mnohé další, zhýčkané z plného servisu, který mají doma, si polní láhve buď nevzala vůbec, nebo je nesla prázdné.Dlužno dodat, že láhev kořalky poslední záchrany měl u sebe téměř každý.No což, dobrá zkušenost do budoucna.
Dali jsme si tedy několik piv, za dvě eura tři deci (mimochodem, plastové kelímky byly zálohované, což ušetřilo poměrně dost práce s uklízením), a než jsme se nadáli, byli jsme na poli sami, a autobusy pořád nikde. Došlo nám, že budeme muset jít asi kousek zpátky, a cestou se z toho kousku vyklubaly dva kilometry. Teprve poté jsme dorazili na jednu ze silnic, které jsme cestou sem přecházeli a kde čekali ostatní na autobus. Vydrželi jsme tu asi deset minut a když se nic nedělo, dospěli jsme k názoru, že to bude trvat dlouho, než autobus přijede a že bychom se do něj stejně všichni nevešli a vydali jsme se na další cestu zpět přímo přes pole. To se zdálo být původně široké necelý kilometr, ale jednak to byl hrubý omyl, protože jsme ho přecházeli víc jak půl hodiny, a jednak dva autobusy dorazily přesně ve chvíli, kdy už jsme byli dostatečně daleko na to, abychom se k nim vraceli. Pozitivní naopak bylo, že oba autobusy objely pole po silnici a potupně počkaly, až k nim naše vzpurná skupinka dorazí. Nebyl čas na hrdinství a ještě rádi jsme vzali za vděk nedobovou přepravou po zbytek cesty.

Večer na kempu byl velmi zajímavou akcí sám o sobě. V Lipsku se nestalo to, co je běžné na akcích u nás doma a co mi poměrně dost vadí, a sice že lidé prchají domů okamžitě po skončení akce. Naopak, většina zahraničních jednotek má velice dobrou výbavu historických kempů, od stanů přes lampy, stoly, lavice a tisíce dalších detailů a táboření si užívá. Během večera jsme v táborech narazili na jednotky s neuvěřitelně bohatým zázemím, od vytápěných společenských stanů pro třicet lidí přes rožně se selaty až po skládací polní rošty a dřezy na mytí nádobí. My na tom tak dobře nejsme, ale kotlíky na společnou polévku přeci jen máme, začali jsme tedy večerní program tímto bodem. Cibulačka se osvědčila už na zimní akci Berezina, pro velký úspěch jsme ji tedy zopakovali i v Lipsku. To už mezitím padl soumrak a my jsme po dobré večeři vyrazili na společenské návštěvy po kempech.
Postupně jsme navštívili mnoho táborů různých národností, počínaje Poláky z Viselské legie, přes nejrůznější Němce, východní i západní, Švédy a bůhvíkoho ještě. První kontakty byla ještě velmi společenské, ale jak čas ubíhal a zvyšovala se hladina alkoholu v krvi, společenská pravidla ustupovala do pozadí. Švédi nás iritovali tím, že nám odhodlaně sdělili, že jsou tu proto, že nesnáší Francouze a francouzské jednotky vůbec, a navíc někteří z nich působili, alespoň vzhledem, jako partička levicových aktivistů. Ne, samozřejmě nedošlo k žádným sporům, pomsta byla mnohem sladší-vzhledem k podmínkám, které ve Švédsku panují ohledně alkoholu jsme zvolili tuto formu boje, a dlužno dodat, že soustředěný útok rumem, calvadosem a absintem přinesl hmatatelný výsledek asi po pěti minutách. Během celé exekuce jsme se se Švédy vzájemně učili sprosté fráze v našich národních jazycích a po čtvrthodince jsme je vesele halekali na celý tábor-my švédsky, oni česky-no prostě estráda. Večer jsme zakončili další společnou párty s Poláky, kdy jsme za konzumace rozinek, nasátých calvadosem společně pomluvili Němce, Rusy a komunisty, Poláci se nám pořád dokola (tedy dokud ještě mohli mluvit) omlouvali za rok 1968 a i ti naši členové, kteří jsou proslulí jako zarytí příznivci Rakousko-Uherské monarchie plácali Poláky po zádech a titulovali je "bratře Slovane". Dlužno říci, že takovou pěknou vojensko-historickou akci jsem už dlouho nezažil.


Ráno nás již jen čekalo postupné procitání z mdlob, resuscitace a balení tábora. Cesta zpět proběhla, jak už to tak bývá, o mnoho rychleji, než cesta tam a nám nezbylo konstatovat, že i přes drobné nedostatky, které se samozřejmě vyskytují na každé akci byla Bitva národů u Lipska jednou z nejlepších akcí, kterých jsme se letos zúčastnili.



Pavel Kmoch, předseda KVH Gardekorps-Praha, Sgt.-Major, 1er Regt.des Tirailleurs de la Garde Imperiale