BEREZINA 2003 - zimní tažení

Je jasný zimní den a z modré oblohy nad údolím řeky Bereziny svítí studené slunce, jehož zář se odráží tisícem krystalků od bělostného sněhu. Mráz zalézá za nehty, ale pro zadní voj Napoleonovy Velké armády znamená naději - celé koryto Bereziny je zamrzlé pevným ledem a umožňuje vojákům zdánlivě snadný přechod. Ale právě v okamžiku, kdy už je většina z dlouhé kolony mužů, koní a dělostřeleckých kolesek na zamrzlé řece se na východním obzoru objeví kozácká jízda. Právě teď, kdy jsou Francouzi relativně zranitelní, vyrazí kozáci tryskem do útoku.
1.Tirailleurský regiment Mladé Gardy, který tvoří zadní hlídku okamžitě zahájí přeskupování. Nad mrazivou plání zní povely důstojníků a ve chvíli, kdy se přední řada kozáků přibližuje, už Francouzi zaujali čtvercovou formaci zvanou "karé", seskupenou kolem plukovního orla.Zaburácí salva z pušek a ledová pláň ji vrací mnohonásobnou ozvěnou. Vzápětí vypálí i vojáci v druhé řadě. Kozáci jsou překvapeni urputným odporem gardistů a tak ti, kteří nebyli zasaženi uragánem olova obrací chvatně koně a mizí zpět na východ.
1.Tirailleurský se přeskupuje zpět do pochodové kolony a sestupuje na led Bereziny. Poslední francouzská jednotka, která opouští východní břeh ...

... toto líčení si nekladlo za cíl dodržovat historické skutečnosti, bylo napsáno gardistou Kuncem pod dojmem právě absolvované akce Berezina 2003.


O víkendu 22. - 23.3.2003 proběhla delší dobu avizovaná výcviková akce, nazvaná Berezina 2003. Nutno říci, že se svému historickému vzoru, jakkoli byly podmínky odlišné a o mnoho jednodušší, než roku 1812, v mnohém přiblížila.
Náš klub, KVH GARDEKORPS - Praha pořádá akce podobného typu již dlouhá léta, většinou na téma pozdějších historických období, ale letos jsme se rozhodli poprvé vyzkoušet, jaké to bylo opravdu v poli v období napoleonských válek. Akci jsme vyhlásili jako veřejnou, často totiž od kolegů z mnoha dalších jednotek slýcháme svalnatá předsevzetí o pochodech z Vídně, případně až z Boulogne (to od těch, kterým se zdá Vídeň urážlivě blízko). Řekli jsme si tedy - dobrá, i kdyby ze všech, kdo tyto verbální pochody absolvují, přijela jen polovina, bude to slušná kolona. Většinu potencionálních účastníků však pravděpodobně urazila předpokládaná trasa přesunu v délce 20 km, protože jedinými odvážlivci mimo příslušníků našeho pluku, kteří se přihlásili a nakonec opravdu vyrazili, byli tři granátníci 18. pluku řadové pěchoty.
Jsme bohužel (nebo bohudík) dětmi 20. století, proto trasa, která měřila ve skutečnosti stovky kilometrů byla okleštěna na již zmíněných 20, uniformy, zbraně a výstroj měly být přirozeně dobové, s výjimkou věcí na spaní. Počítal jsem přirozeně se spacími pytli a podobnou výbavou. Prvním překvapením bylo, když jsem na Smíchovském nádraží zjistil, že granátníci 18. pluku takovéto součásti výstroje neznají a jediná karimatka, kterou mají, má podobu ovčí kožešiny. Klobouk dolů, když už, tak už.


Na místo pochodu, do Roztok u Křivoklátu jsme se přepravili poněkud nedobovým dopravním prostředkem - vlakem, a utěšovat nás mohlo alespoň to, že prvním, kdo jej využil k dopravě vojska, byl Napoleon III., synovec Napoleona I. Celou cestu jsme přirozeně čelili udiveným, až nechápavým pohledům lidí - nevím, co toho bylo příčinou, oblečeni jsme byli slušně - ale alespoň se nikdo nevyptával, jak to dneska jde v armádě a jestli máme vycházky. To se totiž stává poměrně často, pohybujeme-li se na veřejnosti v uniformách alespoň o sto let mladších.
Vyrazili jsme do lesů v koloně, byl krásný den, slunce svítilo, všude ležel sníh, lehce mrzlo, kozáci nikde - prostě idylka ... Po několika kilometrech jsme začali chápat spoustu historických souvislostí. Třeba to, že první, co při takovém přesunu utrpí, je pochodový tvar. Za chvíli už každý šlapal, jak mu síly dovolily, řada - neřada. Další obětí byla předpisová ustrojenost, posléze bylo úplně jedno, že podle předpisu není možno nosit kabát bez habitu, nebo že jsou jisté regule, které určují pozici různých výstrojových součástí či zbraně. K večeru nám bylo už naprosto jasné, jak je možno při pochodu odhodit pušku (neřekli byste, jak je ta věc těžká, když ji máte vláčet celý den, nedejbože týden, měsíc ...). Snad jediné, co nám zabránilo opakovat historické události byla skutečnost, že nikdo z nás zbraň nenafasoval, ale musel si ji hezky zaplatit. Do ramen se zařezávaly řemeny od tornister, šavlí a patrontašek, led pod okovanými botami klouzal jako sklo - a kozáci, naštěstí, pořád nikde. Po jednom z pádů na ledu, kterých byl bezpočet, padla za oběť jediná lampa, kterou jsme s sebou měli - ocitla se ve špatnou dobu na špatném místě, a sice mezi ledem na zemi a zády granátníka z 18. pluku, který ji nesl.
K večeru jsme konečně dorazili na místo určení, zříceninu hradu Týřova. Ten jsme jako místo noclehu zavrhli a přesunuli se asi 300m pod něj na lesní cestu, kde byl jednak rovnější terén, jednak poměrně dost dřeva, zažehli jsme ohně (samozřejmě pro každý pluk jeden), zásobili se palivem a začali vařit polévku. I tady jsme se snažili dodržet historickou věrohodnost, která velí dát do kotlíku vše, co je k dispozici, ale jelikož původní recept zněl na cibulačku, hlasováním strávníků rajče ani jablko neprošlo. Po rozdílení kořalky a několika kubících spáleného dřeva se nálada i tělesná teplota zvedla natolik, že bylo možné zaujmout vodorovnou polohu a zkusit se vyspat. Nám nedobovým spacákářům to hůře či lépe docela šlo, třebaže teplota klesla pod mínus deset stupňů a jeden z našich vojáků si v noci v naději pletl vycházející měsíc se svítáním, ale 18. pluk si, v souladu s historií, sáhl na dno. Podle ranního hlášení maximální doba nepřerušovaného spánku dosahovala asi pěti minut, poté vyhasínal oheň a bylo nutno přikládat, zanedlouho dřevo došlo a vojáci, kteří tak nešťastně přišli o lampu, lezli po čtyřech po lese a hmatali po topivu. Okamžiky slastného spánku občas přerušila jiskra, dosednuvší na spící tvář, či doutnající součást uniformy.


Ráno jsme se s drkotajícími zuby sešli kolem ohňů, většinou bosi (boty zmrzly ve zcela nepoužitelných tvarech), bez sak (i ta, propocená, ztuhla do neobléknutelné formy), a snažili jsme se uvést do alespoň trochu provozuschopného stavu. Jeden z našich gardistů sušil boty natolik intenzivně, že zcela ztratily tvar i podrážky, granátníkovi 18. pluku se zase obě boty zcela rozpadly. Vyřešil to ovšem originálně (a jak jinak - dobově), jeho nohy, omotané jutovým pytlem a stažené provazem jako by utekly z dobové rytiny. Po částečném rozmrazení výstroje, oblečení a zabalení (pokud se nudíte, doporučuji zkusit si zapnout zmrzlé spinky zmrzlýma rukama, trvá to docela dlouho a je to celkem fajn zábava), nezbylo než posadit na hlavy čáky (jak jinak - zmrzlé na kámen), opustit místo tábora, kompletně vyčištěné od dřeva a vyrazit na poslední úsek. Vzhledem k materiálním a fyzickým ztrátám a pohledu na zpola zamrzlý proud Berounky zcela padl plán na vyvrcholení akce - přebrodění řeky. Po stezce, vyryté ve svahu nad vířící řekou, mezi stromy, vytrhanými za povodní jsme se dovlekli do Skryjí a zde jsme naši akci zakončili.


Nezbývá než dodat, že jsem rád, že se tato akce konala, jsem rád, že jsme nejeli tak úplně sami, smekám před pány z 18. pluku, kteří to berou opravdu vážně, a obdivuji po tomto víkendu ještě více ty, kteří před necelými 191 lety absolvovali pochod podstatně delší a za podstatně horších podmínek, než letos my, a přežili. Chci podobnou zkušenost vřele doporučit i ostatním jednotkám, jsem si jist, že dá každému o mnoho více, než stohy knih a článků. Vím, že pro náš pluk to nebyla poslední akce podobného druhu, a příště rádi uvítáme kohokoli, kdo si to bude chtít vyzkoušet na vlastní kůži.



Pavel Kmoch, Sgt.-Major, 1er Regt. des Tirailleurs de la Garde Imperiale

foto: Martin Fabian - M a r c e l