Sudety 2010
zpráva z pochodu

Tahu ( marše ) gediný aučel gest ugitj půdy, bez přjlišného se unawenj. Při každém tahu bez wýminky lewau nohau se wykračuge. Welikost kroku od podpadku přednj až k podpadku zadnj nohy, gest dwa a dwě pětiny střewjce, a geho rychlost gest takowá, že se v gedné minutě 90 i 95 kroků obyčegných udělá.

Na wel marš ( wykroč! ) přidržjte postawu nadbřišj, a nohu swobodně wyzwihuete. Když nohu zdwiháte, nesmjte tělo zpátkem nechati, alebrž pečliwě u předsázenj nohy ge s sebau wzjti musjte ; u posazowánj gi, musjte koleno druhé odpočjwagjcj nohy ohybati, a podpatek zwedati, abyste hned ku předu kráčeli, a když noha krok dokonala, tělo zase s sebau wzjti mohl ; - Gak brzy noha před nadbřisj wynikne, natáhnete maličko koleno předsazené nohy, pak ale zdwihnete předek gegj gen tak wysoko, co možná abych podešew střewjce nespatřil a w tomto směru gi postawite bez ukrácenj kroku, auplně špičkau střewjce wen stranau tak, gak w postawě wyswětleno bylo. Ramena nechte nenuceně při těle wiseti, lokty přitáhněte, stehna rukama neobjmeyte, a postawa wašeho těla budiž wesměs smělá, weselá a wážná.

Tolik tedy k pochodu poručjk cjs. král. pluku pěšjho Arciknjžete Rainera čjsla 11. Burian, pozdější profesor češtiny na voj. akademii ve vídeňském Novém městě, roku 1835. Pro náš náročný podnik jest teoretická příprava nutná a jsme tedy panu profesorovi za dokonalé zamlžení pochodových úkonů neskonale vděčni.

V penzionu Gajdoš se nás večer 8.10.2010 nakonec sešlo nikoliv plánovaných 5, ale jen 4, neb obr Zlobr se omluvil s tím, že si babička zlámala ruku a jeho velikosti je tedy potřeba k zajištění provozu rodového hospodářství. To, jestli se jednalo skutečně o nehodu, či si stařena úd zlomila schválně vedena obavami o život milovaného vnuka, nebo pod nátlakem rodiny Zlobrovic, kteří ji raději obětovali jakožto nejstaršího a tedy nejmíň perspektivního člena rodu, bude dodatečně přísně prošetřeno. Když konečně dorazil i vojín Fořt, teprve nedávno k našemu útvaru přidělený, mohli jsme po drobné redukci jím nesených věcí (Jmenovaný bohužel trval na tom, že si do batohu umístí zásoby potravin pro celou rotu na celý týden, takže měl zavazadlo suverénně nejtěžší, ale nenechal si to vymluvit, což se mu později vymstilo) a poté, co se podporučík presenční služby jezdectva Gallas a délesloužící desátník Charvát rozloučili se svými plačícími drahými polovicemi, konečně v 21:30 vyrazit. Poměrně záhy jsme opustili souvisle obydlený prostor a za svitu dvou plochých baterek stoupali vozovou cestou k rozhledně Peindlberg. Na cestě samé se poněkud projevilo cca 70let zvýšené neúdržby a tak původně sjízdná cesta se stala cestou stěží schůdnou, což jsem iniciativně demonstroval já tím, že jsem si na ní bolestivě narazil koleno. Konečně jsme se vydrápali k rozhledně (976mnm). Tříkilometrová cesta s převýšením 310 metrů nám trvala hodinu. Místo samé nás uvítalo bytelnou věží s přistavenou chatrnou kůlničkou vznosně titulovanou srubem s mnoha neuzavíratelnými otvory a pořádným studeným větrem. Z Beobachtungsstelle jsme si prohlédli noční krajinu, z půlky prozářenou mnoha světélky a z půlky druhé výhružně temnou. Tak nějak mě napadlo slovo Mordor... Za blikavého svitu baterek jsme se pokoušeli kůlničku připravit na nocování. Úkol to byl nemožný, neboť stavbička byla vybavena toliko vlhkou a křivou hliněnou podlahou, úzkou, nepohodlnou lavicí, na které se stěží dalo sedět a nepříliš velkým stolem. Nakonec jsme na podlahu poskládali celty, na ně deky a na deky sebe v kabátech a zkoušeli usnout. Po chvilce se vlhkost z podlahy prokousala skrz celty a spolu se studeným větrem, bez problémů pronikajícím do chatky, efektivně bránila spánku. Deka s celtou na oba dva živly nestačila. Zbaběle jsme před živly prchli. Jeden se zkroutil na stůl, jiný se vtiskl do kouta, který poskytoval jakousi iluzi závětří, další obsadili lavici..... Bohužel i tuto pozici jsme ztratili. Zima vyhrála. Trpce jsem litoval zapomenutých rukavic a klepal kosu."No tak spát nebudem, do rána to prokecáme, vlastně držíme hlídku a budou tak 4 hodiny, kolem šesté svítá, to vydržíme", pronesl dýzl. Byla stěží jedna. Zkusili jsme vařit čaj. Vzhledem k větru, přestože jsme vařič umístili do nejvíc chráněného zákoutí, jsme spotřebovali zhruba tak třikrát víc lihu, jak je obvyklé. Čaj zahřál, na chvilku. To chce oheň, projevily se pyromanské sklony vojína Fořta a přesvědčil demoralizované družstvo, že rozděláním ohně uvnitř dřevěné stavbičky boj se zimou vyhrajeme. Vzápětí se s dýzlem vypravili za svitu blikavé baterky pro dřevo. Přivlekli podivnou souši a Fořt nesl vítězně čtvrtpoleno. Následně jsme si ujasnili, že sice každý máme lopatku, ale toporek (sekerku) nikdo. Teda ne, že by tento nástroj nikdo nevlastnil, ale například já ji měl doma na stole vedle zapomenutých rukavic a kompasu, vojín Fořt měl dvě sekerky relativně blízko, v automobilu zaparkovaném u penzionu, ale nějak se neměl pro to, že by iniciativně doběhl (pro příště sebou radši místo lopatky vezmu sekerku, přece jen častěji rozděláváme oheň, než provádíme zákopnické práce). Navíc se začal ošívat, že někde cejtí lejno. Neustále se nepokojně vrtěl a hledal cosi na svém kabátě. Nakonec cosi nabral na prst, strčil to pod nos nejvyšší šarži a tázal se: "Není to hovno? Mě to tak připadá." Pan podporučík mu jeho dojem potvrdil. Vydoloval jsem nouzovou moderní baterku, soudě, že když je okolí zaneřáděné těmito minami, musí dobovost stranou. Vojín neuspokojivě zjistil, kde všude je opatlán a já objevil odkud. Na čtvrtpoleně byl krásný lidovec. Ohníček dýmil, trochu hřál a blikotavě osvětloval zmrzlou společnost (Spisovatel Šabach nelže. Hovno skutečně hoří...). Vojín Fořt si v jeho svitu drhnul kabát prachem a popelem, já jsem s podporučíkem přivlekli z kamenopádu zlomený smrček a všichni jsme se mlácením lopatky pokoušeli připravit palivové dříví. Naše situace se mnoho nezlepšila. Když oheň hřál, zároveň hrozil podpálit příbytek. Pokud byl nižší, nehřál, plnil ale boudičku štiplavým dýmem, tak, že bylo nutné vystrčit hlavy z oken. Nakonec jsme všichni tak na hodinu usnuli, nebo spíš omdleli, napůl udušeni.



Odměnou za prožité noční útrapy bylo krásné ráno. Uvařili jsme kávu, posnídali, sbalili se a v 8:30 vyrazili k zaniklé vsi Seiffen (730mnm). Po cestě jsme mohli pozorovat, co s lesem dělá přibližování dřeva za pomocí koní a moderní techniky. Zatímco klasická metoda v podstatě akorát zplouhá trávu, výdobytek moderní doby do lesa vyryje jizvy hluboké až jedem metr. Ves Seiffen nás přivítala zbytkem pomníčku padlým v 1. světové válce, ze kterého kdosi starostlivý odstranil bronzovou tabulku a bronzový, ručně kovaný řetěz. Toto torzo je vše, co zbylo ze vsi s vlastním nádražíčkem a zájezdní hospodou. Ta prý stála ještě nedávno, než ji přičinliví takybohuželobčané rozebrali na stavební materiál. Ze stružky za pomníčkem jsme nabrali vodu, pozdravili projíždějící motoráček s vyjukanými pasažéry a vydali jsme se opět na cestu. Ta neustále mírně stoupala, Seiffen byl nejnižším bodem naší cesty. V 9:15 signalizoval dýzl tvořící forpatrolu nebezpečí. Podporučík podezřelý objekt z krytu pečlivě pozoroval kukátkem, my ostatní jsme se chystali ke konfrontaci s nebezpečným živlem. Ze živlu se posléze vyklubala žena s nůší, věku neurčitého. Po 10:00 jsme opustili kryt lesa a vyšli na poměrně frekventovanou silnici Nové Hamry-Johanngeorgenstadt, opatřenou asfaltovým povrchem. Projíždějícím německým vozům naše přítomnost nebyla zcela jistě vhod, neboť jejich řidiči po spatření našeho útvaru pochodujícího v přílbách s bodly nastraženými na ručnicích zmateně přidávali plyn. Záhy jsme odbočili na menší cestu vedoucí ke vsi Jelení. Ta je též asfaltovaná, kvůli pohodlí národa cyklistického. Zde nás také čekal nejvyšší bod naší cesty 980mnm (60m od hranic).



Na asfaltu jsme si všichni šáhli na dno, neboť tvrdý povrch dokonale omlátil chodidla nohou navlečených do bagančat. Naštěstí krajina poskytovala dostatek vody, tedy jsme pře usilovný pochod netrpěli žízní. Ve 12:50 jsme stáli před hostincem v Jelení (880mnm). Od rozhledny to bylo 15 kilometrů. Velitel přehlédl kulhající hlouček, krátce nás poučil, jak se máme chovat, a kázal vstoupit do hostince, neboť menší občerstvení povzbudí ducha i tělo. Restaurant byl plný Němců, ti se však chovali plaše, uvolnili nám jeden stůl a tvrdili, že "československá armáda je schön a silná". Pouze odbojný hostinský cosi brblal o tom, že má pušek víc, a kdesi cosi. Později se přiznal k tomu, že je Čech, a že mu to nesmíme mít za zlé, že by jinak nevydržel. Dokonce přidal i varování před příslušníky klanu liholoveckého, který zamořuje tamní lesy pod záminkou lovu zvěře vysoké a černé, přitom je ovšem známo, že provozuje i kanibalismus. (Hospoda to byla nádherná, pivo sice jen lahvové, ale 3 druhy, dobře vychlazené, výborné klobásy, domácí atmosféra. Celé to patří příjemným starousedlíkům, na zdi obraz vesnice v době rozkvětu. Pán se omlouval, že mají sortiment omezenější, neboť utlumují provoz - on i jeho paní jsou nemocní a nemají sílu dál hospodu provozovat, plánuje jí pronajmout a dále se života hospodského účastnit pouze jako host a rýpal.)

Před 15:00 jsme se zvedli, zaplatili, rozloučili (nejdýl se vykecával vojín Fořt) a vyrazili směr Zinnbergbau Sudetenland Hirschenstand (cca 4 km). V 15:00 jsme narazili na vozidlo s upovídanými příslušníky Freikorpsu. Bezelstný vojín Fořt se s nimi dal do družného rozhovoru a to i o věcech vojenských, vůbec nedbal zvýšené nevole velícího a povšechného zákazu obcování s osobami potencionálně našemu státnímu zřízení nebezpečnými, ba ani výzev k opatrnosti. Jeho nezodpovědnost bude řešena vyšším velitelstvím.



Před 16:00 jsme byli na místě rudného dolu, úpravny a druhoválečného koncentráku. Místo nás překvapilo koncentrací turistů, dle dýzla se mělo jednat o lokalitu spíše zapomenutou. (Památka sama se přímo ztrácí před očima. Podle domorodého desátníka Charváta byla na místě pře 15 lety kompletní technologie. Nyní zbývají pouze betonové trosky. Zatímco jsem hlídal odložené věci, dal se mnou do řeči pracovník rudných dolů, pod které areál patří - měřil hladinu spodní vody (areál má rozsáhlé, převážně zatopené podzemí) a monitoroval dění na lokalitě. Prozradil mi, že loňského léta přijela parta s autobusem, třema Tatrama, elektrocentrálama a jala se vyřezávat veškeré použitelné železo. Poté co se dotázal, co to provádějí, obdržel přes hubu. Povolání policie nepomohlo, hajzlíci měli obšancované oba možné příjezdy a po echu zmizeli opačným směrem, než se PČR blížila. Místo samé je zvláštním způsobem ponuré, s výjimkou krkavce jsem neslyšel na místě zpěv jediného ptáka. Jako by v něm stále zůstávalo cosi z jeho neveselé historie) Našli jsme si suchý dolík a vojín Fořt se dal ihned do přípravy ohniště. Pro své zaujetí ohněm si vysloužil přezdívku Soptík. Pomalu jsme se zabydlovali, Soptík radostně obskakoval oheň, když velícímu dorazila na komunikační přístroj, kterým chtěl nahlásit dosažení dnešního cíle znepokojivá zpráva. Místo v noci využívají asijští pašíři usazení místo původního vyhnaného obyvatelstva v blízkém městečku Potůčky (Breitenbach) ku směně kontrabantu a přítomnost jakýchkoli uniforem nesou velmi, velmi nelibě, prý i střelbu po nich vedou. Tak nějak jsem zalitoval, že jsem poslechl a na akci vyrazil se znehodnocenkou a bez nábojů. Soptík mrzutě sklidil ohniště, hlasitě litoval zbytečně shromážděných zásob suchého dříví, postrojili jsme se a po krátké prohlídce celého areálu v 17:30 vypadli. Postupovali jsme podle mapy k blízkému jezírku, že se utáboříme tam. Místo bylo sice hezké, ale příliš otevřené a vlhké. Dokonce nás ani nelákala voda vytékající z jezírka, troufali jsme si najít čistší. Pod jezírkem jsme objevili ponurý zbytek vodárny zásobující tábor a fabriku. Toto místo si s ponurostí továrny nijak nezadalo. Směr našeho pochodu nám zkřížila bažina. Sotva jsme se jí vyhnuli, narazili jsme na další. Konečně jsme se z bažin vymotali do kamenitého lesa. Žádná výhra to nebyla, neboť pevnější kus země obklopovaly bažiny ze všech stran. Našli jsme rovnější dolík, kde jsme se zhroutili. Vody jsme měli málo (něco jsme vylili ve fabrice, že naberem čerstvou, k čemuž nedošlo), bažinatá ke konzumaci nelákala, začalo se stmívat, ochlazovalo se a bylo vlhko. Vojín Soptík chtěl zůstat na místě, že už nemůže (projevil se batoh s nesenými rotními příděly), tvrdil, že vlhké místo dokáže za pomoci ohně vysušit. Po cca desetiminutovém odpočinku i Soptík uznal, že se nejedná o místo vhodné k nocování, neboť vlezlé vlhko proniklo i jeho oděvem. Sebrali jsme se a klopýtali lesem dál a řešili co a jak. Já jsem navrhoval pochodovat byť s přestávkami celou noc, že se uvidí. Velící navrhoval dojít minimálně do zaniklé vsi Chaloupky (Neuhaus), ale protože lesy se za posledních 75 let trochu změnily, chvíli trvalo, než se zorientoval alespoň do okruhu 100m, kde zřejmě jsme. Navíc se v předpokládaném směru pochodu nacházela další bažina, a ozývaly se rány liholovců.
Demoralizace dostoupila vrcholu, vojína Soptíka vlivem úbytku sil fyzických opouštěly i síly psychické a naopak. Tvrdil, že je sláb a nemocen, a že neurazí již ani kroku, nejraději by zůstal na místě a očekával další rány osudu. Mapa však jasně říkala, že kýžená cesta do Chaloupek je asi 300 metrů před námi. Stačí překonat bažinu a hustý smrkový les a jsme na ní. Demoralizaci utnul povel k odchodu, bylo krátce po 18:00. Obcházeli jsme bažinatou louku a hledali průchod. Konečně jsme našli sušší místo. Poslední kontrola směru k silnici kompasem, a cestu jsme záhy našli. V houstnoucím šeru jsme vyrazili na pomalý pochod, aby nám ztrhaný Soptík odmítající vydat cokoli z nesené výstroje a výzbroje stačil. Probírali jsme vzniklou situaci, kdy se nakonec ukázalo, že odhad velícího ohledně naší polohy byl vcelku přesný a co dovede panika. Cestou jsme pozorovali liholovce na posedu, vybaveného terénním automobilem zaparkovaným pod vyvýšenou seslí. Náš pochod se neustále zpomaloval, Soptík byl na dně. Přesto ničeho nevydal. Konečně jsme dorazili na louku, kde kdysi stávala ves Chaloupky. Po 88 číslech popisných nezbylo nic... Pouze na suchém místě postavený turistický přístřešek státních lesů, který jsme ihned obsadili.



Bylo 19:05, od fabriky s koncenrákem jsme ušli 5,5 km, z toho v bažinách a neprostupném lese kilometr jeden. Valem se stmívalo. Vojín Soptík ihned zapálil oheň, což mu výrazně zvedlo náladu. Přilehlý les jsme vyčistili od klestí, uklohnili večeři a čaj a bylo nám dobře. Rozložili jsme se na poměrně širokých lavicích přístřešku (mohly být o fošnu širší) a já jsem téměř vzápětí usnul. Probudilo mě až hlasité spaní Soptíkovo. To už bylo docela chladno, ale dřevěná lavice spolu s celtou a dekou se držely dobře. Opět jsme uvařili čaj a zas jsem usnul. Ráno mě probudila zima na nohu, neboť jsem si ve spaní nějak sundal ponožku. Podporučík a délesloužící spali u ohně, vojíni na lavicích. Všichni se vzbudili téměř najednou, prý se i docela vyspali. Nejvíc jsem toho naspal asi já, neboť mě nevzbudil ani podezřívavý liholovec s teréňákem (ten kterého jsme viděli na posedu), který okolo nás několikrát projel, nicméně se neodvážil odpočívající vojsko nějak obtěžovat. Ráno bylo chladné, ale opět krásné, na louce šedivák a louže zamrzlé. Uvařili jsme tedy opět čaj, posnídali, doplnili vodu a v 8:20 nastoupili na cestu do Nových Hamrů. Vojín Soptík vyrazil v 8:30, neb mu balení krámů kromobyčejně trvá. Včerejší pochod na nás nezanechal žádné viditelné stopy, cesta po zachovalé hliněné cestě údolím říčky pěkně ubíhala. Bylo vidět, že se dříve jednalo o poměrně důležitou komunikaci, která byla opatřena mohutnou opěrnou kamennou zdí a hustým plotem kamenných patníků. Teď slouží akorát občasným turistům, lesníkům a zemědělcům. Po ujití 4 km jsme v 9:15 došli na křižovatku se státní asfaltovou silnicí do Hamrů. Velící zkontroloval odjez vlaku z Hamrů do Tisové. Zjistil, že bychom zbůhdarma víc jak hodinu trčeli na nádraží (měli jsme oproti plánu k dobru těch podvečerních 5 km z fabriky). Navíc zbylé 2 km po asfaltu mezi poměrně hustě projíždějícími automobily nikoho nelákaly. Uvedl v činnost komunikační přístroj a povolal autokar řízený jeho drahou polovicí. Tím nám v podstatě výlet skončil. U penzionu jsme si přendali krámy, rozloučili se a vyrazili k domovu. Praha nás přivítala zácpou a lesem plakátů s ksichy politiků vnucujících se do přízně voličstva. Nevím proč se mi, po chvilce sledování jejich důvěryhodných tváří, vybavil film Vražda v hotelu Excelsior.


zprávu sepsal Voj. Kentán


foto: k dispozici ve fotogalerii