Tankové boje s jednotkami US Army

Fritz Langanke, překl.P.Kmoch

V průběhu posledních dní měsíce července roku 1944 se boje v patě poloostrova Contentin dostaly do své kritické fáze. Opakované průlomy, obklíčení a úniky činily situaci pro bojové i podpůrné jednotky téměř neřešitelnou. Boj na široké frontě byl stále více nahrazován individuálními akcemi. Velitelé se zoufale snažili udržet kontrolu nad svými jednotkami a směrovat je během ústupu pokud možno v pořádku do nových obranných pozic a míst soustředění. Selhání i odhodlání, panika i loajální plnění služby, ztráta sebekontroly i výkony za hranicí lidských možností v zoufalých situacích - to všechno byly mimořádné projevy v těchto dnech, které zůstanou navždy ve vzpomínkách těch, kteří je prožili.
V této dramatické době jsem byl velitelem čety ve 2.praporu tankového pluku pancéřové divize SS "Das Reich". V těžkém nočním boji severozápadně od Percy jsme se probili z amerického obklíčení a strávili jsme celý následující den pojížděním mezi americkými a německými kolonami v prostoru Villedieu/La Haye - Pesnel. Během další noci jsme konečně nedaleko Villedieu našli velitelství našeho pluku. Ačkoli nám velitel pluku, Enseling, slíbil dostatek spánku po dvou dnech a nocích, strávených bojem, nebylo nám to dopřáno.
Natankovali jsme a doplnili munici a po dalších zhruba třech hodinách jsme osamoceni vyrazili krýt ústup ke křižovatce. Po dalších dvou dnech, které jsme tam strávili pod těžkou dělostřeleckou palbou a útoky bombardérů jsme vyrazili na další ústup na východ. Projeli jsme Foret de St.Sever a v časných hodinách následujícího dne jsem opět obdržel rozkazy na vlastní pěst vyrazit a zajistit jednu z cest. Podle hlášení tu měli před polednem zaujmout postavení napravo od cesty parašutisté a nalevo armádní jednotka z Vídně, kterou jsem už znal ze včerejška.
Vyjel jsem s tankem napravo od cesty a umístil ho do dobrého krytu, v rovině s velkou farmou od silnice nalevo. Bez dobrého krytu bychom byli okamžitou obětí stíhacích bombardérů. Díky nim byl pohyb vozidel za dne téměř nemožný. O něco později přijeli vídeňští pěšáci - opravdu zle pocuchaný prapor. Dalo mi dost práce je přesvědčit, aby zaujali pozice v terénu pro pěchotu celkem vhodném, asi 100 - 150 metrů před farmou. O chvíli později přijel jako posila druhý Panther, vozidlo mého velitele roty obersturmführera Schlomky. Oba jsme zajeli do velkého sadu nalevo od farmy, který poskytoval dobré krytí. Usadil jsem se v pravém předním rohu, velmi blízko farmy, Schlomka asi 40 metrů ode mě, v levém rohu sadu. Měl jsem výhled na silnici asi do dálky 200 - 300 metrů. Asi 100 metrů před námi se z ní odpojovala prašná polní cesta, směřující v širokém úhlu k nám - procházela těsně kolem sadu.
Během dopoledne padla mlha a viditelnost se zhoršila. Místo, kde se polní cesta odpojovala ze silnice nebylo téměř vidět. Najednou se na silnici objevil Sherman, jedoucí krokem - velitel stál v otevřeném poklopu věže. Začali jsme ručně otáčet věží, jak nejrychleji to šlo - protože motor neběžel, nemohli jsme použít hydraulický systém. Vypálili jsme těsně před tím, než tank zmizel z dohledu za budovou, ale nezasáhli jsme. Mezitím jsme spěšně nastartovali motor, zacouvali a řítili se maximální možnou rychlostí k bráně farmy, ústící na silnici, která byla znatelně výše. Během jízdy jsme otočili věž na třetí hodinu a tank jsem vedl na násep cesty tak, aby levým pásem porazil poblíž stojící strom, který by nám tak poskytl alespoň nějaký kryt před dalšími Shermany. V mlze jsme je neviděli, ale bylo nám jasné, že tam musí být. Ani jsme ve skutečnosti nedoufali, že se na silnici dostaneme bez škrábnutí, ale nějak se nám to podařilo.
Jakmile se tank srovnal na silnici, odstřelili jsme Shermana, který zastavil asi 50 metrů daleko - velitel ještě stále vyhlížel z věže, ale nás přehlédl. Tank inkasoval zásah do motoru a okamžitě ho zachvátily plameny. Poté jsme prudce zatočili, srovnali věž na dvanáctou hodinu, objeli korunu stromu, který jsme pokáceli a vyrazili směrem k ostatním tankům. Byly rozestavěny jednotlivě po stranách silnice, aby mohly střílet. Viděli jsme jen první dva, asi 150 metrů od nás. Každý z nich jsme zapálili jedním granátem. Pak jsme zahlédli vojáky, pobíhající mezi hořícími tanky - na poslední chvíli jsem si všiml zdvižených rukou a nevydal rozkaz k palbě. Měl jsem za to, že se jedná o Američany, vzdávající se našim vojákům, zakopaným přibližně v oněch místech, vlevo od cesty. Později jsme zjistili, že to byli naši vlastní muži, kteří opustili pozice a vzdali se mimo náš dohled Američanům. Ti vzápětí ustoupili. Ještě chvíli jsem vyčkával na pravé straně cesty na další americký postup. Krátce nato se objevil velitel tankového pluku Das Reich, kontrolující pozice jednotlivých tanků. Samozřejmě, že s naším úspěchem byl spokojen.
Když se kolem poledne zvedla mlha a viditelnost byla opět dobrá, vrátil jsem se na původní pozici vedle farmy. Vzápětí dopadly první dělostřelecké granáty. Palba brzy zesílila a soustředila se téměř výhradně na sad, ve kterém se ukrývaly naše dva Panthery. Po dvě další hodiny jsem si se svým střelcem, Rottenführerem (desátníkem) Meindlem ze Sudet měnil místo - střelcova sedačka byla pohodlnější než velitelova, a navíc se dala opřít hlava o optická mířidla a člověk si mohl v relativně pohodlné pozici zdřímnout. Všichni jsme byli utahaní jako psi, za hranicí opotřebení.
Zrovna jsme se opět vyměnili, každý byl na své sedačce, když se v dohledu znenadání objevil Sherman. Zatočil ze silnice na polní cestu a řítil se k nám, kanon mířící na náš tank. Museli přesně vědět, kde jsme. Do té doby jsme byli zvyklí, že Američané postupují proti opevněným pozicím jen po masivních úderech stíhacích bombardérů.
Jelikož letecká aktivita v našem sektoru byla toho dne pouze "normální", tento bezhlavý útok nás totálně překvapil. Totéž platilo i pro druhý Panther. Jeho kanon byl nicméně namířen o něco lépe a on okamžitě vystřelil, ale Američana nezastavil. Maximální možnou rychlostí - opět manuálně, jelikož motor neběžel - jsme se snažili Shermana zaměřit. Naštěstí byla elevace kanónu úplnou náhodou v pořádku a odměr jsme také upravili relativně rychle, protože Sherman nám po polní cestě v podstatě "vjel do záběru". Američan musel trochu snížit náměr a my jsme byli o vlas rychlejší. V okamžiku, kdy jsme byli připraveni ke střelbě jsem měl pocit, že vidím přímo do nepřátelské hlavně. Tank okamžitě vzplanul a jeho odvážný útok, nejodvážnější americký manévr, jehož jsem byl za války osobně svědkem, a jenž byl málem úspěšný, skončil 40 - 50 metrů před námi. Veliteli se tak tak podařilo vyskočit a pokud jsem mohl posoudit, dostal se pryč nezraněn. Dělostřelecká palba, která před útokem polevila, znovu zhoustla a nedala nám čas se zaobírat našimi napjatými nervy. Horko ve vozidle se stávalo nesnesitelným. Byl velmi horký den, my jsme neměli nic k jídlu ani k pití a poklopy musely kvůli silné palbě zůstat zavřené. Všichni jsme byli přetažení, klimbali jsme, hlavy nám padaly a na okamžik jsme procitli úplně, jen když jsme se o něco udeřili. Nejhorší bylo, že jsem už nemohl pozorovat okolí. Střepiny a kulometná palba vyřadily všechny průzory ve velitelské kupoli z provozu. Čas se pomalu vlekl. Věděli jsme, že se něco musí stát, a že se to musí stát brzy. Nezáleželo na tom, co nás čeká, v takových situacích jsme si jen přáli, aby to bylo brzy a skončilo tak strašlivě se stupňující napětí, které činilo každý pohyb a každé slovo kamarádů nesnesitelným a při němž udržet si sebekontrolu a disciplínu bylo čím dál těžší. Občas se vozidlem převalily vlny pocitů zmaru a paniky. Cítili jsme se v koncích, bez naděje, vyřízení. Často se člověku chtělo prostě vyskočit ven a utéct, cítil se velmi blízko k šílenství. Skoro horší ale bylo, když člověk musel bojovat s vlastním pocitem lhostejnosti, když už se o nic nestaral, jen tiše seděl a čekal na nějaký, jakýkoli konec. Vyhnout se tomuto stavu byla ta nejtěžší věc.
Opět jsem trochu zadříml, když jsme byli v okamžiku vrženi do plné bdělosti tvrdé reality. Na náš tank začala bubnovat velmi těžká kulometné palba. Slyšeli jsme, jak druhý Panther nastartoval a okamžitě se rozjel, potom námi otřásla tupá, hlasitá rána. Vypadalo to, že jsme koupili přímý zásah. Musel jsem risknout pootevření poklopu alespoň tak, abych se mohl rozhlédnout. Náš sesterský tank se řítil plnou rychlostí k silnici a v jízdě porážel ovocné stromy. Jeden z nich ležel napříč přes náš motorový prostor - to byla příčina oné hlasité rány…
Domyslel jsem si, že druhý Panther spatřil na silnici nepřátelské tanky a vyrazil ze sadu, aby na ně zaútočil. Okamžitě jsme nastartovali a vyrazili co nejrychleji kolegovi na pomoc. Potom na nás dopadla těžká palba z pěchotních zbraní. Rádiové spojení s druhým tankem bylo vyřazeno z provozu. Pořád jsme je slyšeli, ale nebylo rozumět ani slovu - palba nám odervala anténu.
Uvědomil jsem si naprostou nutnost vidět v této situaci více a otevřel jsem poklop naplno, nehledě na zvýšené nebezpečí, které z toho pro náš tank vyplývalo. Řídil jsem se heslem "palebné pole je důležitější než krytí", a abych mohl pálit, musel jsem být především schopen vidět. Vyhoupli jsme se na silnici s obrovskou setrvačností, vjeli málem do protějšího příkopu, prudce zabočili doleva, okamžitě vystřelili a zároveň inkasovali strašný zásah, celou salvu granátů. Řidič i střelec začali okamžitě řvát, že nevidí. Pak jsem rozpoznal, co se stalo. Američané postupovali velice chytře. Mezi dvěma zasaženými a stále kouřícími tanky na obou stranách silnice jsem rozeznal celou řadu Shermanů.
Byly srovnány tak, že pouze hlaveň následujícího tanku vyčnívala zpoza věže toho před ním, a střílely všechny najednou.
Události posledních několika minut odvály všechny pocity únavy a slabosti, všechnu beznaděj. Potřeba činu nás zasáhla jako droga.
Posádka byla opět klidná a sebejistá, fungovala jako dobře promazaný stroj. Takovéto okamžiky nejvyšší nouze uvolňovaly v člověku síly a schopnosti, které daleko překonávaly normální hodnoty.
Okamžitě mi došlo, že tady toho moc nedokážeme, a pokud se zastavíme, bude v okamžení po nás. Vykřikl jsem do interkomu: "Vpřed v ostrém úhlu k levé straně silnice, počkáme kryti za znehybněným Shermanem, tak, aby ho Američané museli objíždět jeden po druhém! Věž zůstane namířena neustále na ně!" To znamenalo, že řidič, který nic neviděl, musel být navigován po interkomu, zatímco střelec, taktéž bez možnosti cokoli vidět, točil věží vpravo a vlevo, dirigován poklepáváním na ramena. To vše se odehrálo rychlostí blesku. Když jsem podruhé nebo potřetí říkal "zatoč doleva", inkasovali jsme další salvu zásahů. Tentokrát byly nárazy granátů ještě prudší než předtím. Sváry na obou stranách předního svrchního pancéřového plátu se částečně roztrhly, dovnitř prosvítalo denní světlo. Přesto jsme dále mířili na tanky a stříleli, ale nebyl jsem schopen říci, zda jsme dosáhli nějakého úspěchu.
Rozkázal jsem: "Přímo vpřed, přímo vpřed!", ale tank se otáčel dál, až se ocitl téměř v pravém úhlu k silnici, blíž k levé straně. Při těžké palbě vypadl interkom a poslední věc, kterou řidič slyšel, byla"zatočit vlevo". Okamžitě jsem si uvědomil, že naše pozice znamená konec.V té chvíli se tankem rozlehla rána - nijak příliš silná, a já jsem zahlédl nabíječe, Sturmmanna Fähnricha z Duisburgu, zcela zahaleného v plamenech. Vypadal jako vysoký vánoční stromeček, ověšený tisíci hořícími svíčkami. Bylo jasné, že jsme dostali zásah a hoříme. Mohl jsem jen vykřiknout "Opustit tank!" a vyskočit z poklopu přímo do příkopu. Udělal jsem kotrmelec a zůstal na okamžik ležet na zádech, zatímco střelec a nabíječ vyskočili rovněž. K mému překvapení byl nabíječ zasažen jen malou střepinou do zad, jeho uniforma byla v tom místě trochu ožehnutá, ale neměl žádné popáleniny. Teprve teď nám došlo, že nás nedostaly tanky, ale bazooka, která vystřelila z pravé strany silnice - terén tam byl poněkud nad úrovní cesty.
Pak jsme si všimli, že Američané jsou všude kolem nás.
Poté, co osádka věže tank opustila, se na něj snesla taková smršť kulometné palby, že jen otevření poklopů by znamenalo pro řidiče a radistu jistou smrt.Oba dva, Sturmmann Heil a Rottenführer Pulm měli naštěstí nervy na to, že zůstali v hořícím tanku o chvilku déle, zajeli s ním až úplně k příkopu a teprve pak najednou rozrazili příklopy a vyskočili ven. Osobně jsem velmi na pochybách, jestli bych tohle dokázal…
Teď tu nás pět leželo a popadalo dech vedle našeho hořícího tanku, kromě nabíječe naštěstí všichni nezraněni, a cítili jsme spalující touhu odsud co nejdřív zmizet, dřív než náš tank vyletí do vzduchu. Ale jakmile jsme zdvihli hlavy, dopadla na nás palba ze všech stran. Teprve teď jsme si vzpomněli na náš sesterský tank a spatřili ho stát asi sto metrů za námi. Jeho kanón byl zničen a proti Shermanům byl bezbranný, ale stál poněkud mimo jejich výhled. Třebaže byl ve smrtelném nebezpečí, neopustil nás a držel svou pozici. Oba jeho kulomety nám držely Američany od těla. Když jsme si uvědomili, co se děje, rozeběhli jsme se z posledních sil k tanku. Nejdřív jsme běželi příkopem, potom po silnici, zatímco tank, neustále pálící z kulometů pomalu couval, až dosáhl krytu za mělkou terénní vlnou.
Nebylo příliš těžké podběhnout palbu kulometu z věže, ale člověk musel být skoro akrobat, aby se, skrčený v nejvyšší možné rychlosti vyhnul salvám radistova kulometu, umístěného v pancéřové vaně tanku. Když se ale jednalo o otázku přežití a člověk chtěl žít dál, bylo znavené tělo schopno zmobilizovat rezervy, které už zdánlivě neexistovaly. Doběhli jsme k tanku Obersturmführera Schlomky, padli na zem a lapali po dechu. Od našeho tanku, který byl v tu chvíli už celý v plamenech, se ozývaly opakované výbuchy. Do vzduchu ale nevyletěl, a pokud jsme byli schopni zahlédnout, věž stále zůstávala na svém místě.
Náš sesterský tank zůstal na své pozici, aby pokračoval v pozorování, jelikož silnice byla zablokována naším hořícím vozidlem.
Nás pět vyrazilo na nepříliš vzdálené velitelství pluku "Der Führer". Jen pár kilometrů před ním jsme museli přejít malé návrší, kde se dalo velmi špatně krýt. Tam nás nachytala skupina stíhacích bombardérů, které už byly pravděpodobně na cestě domů a hledaly příležitost, jak se zbavit zbývající munice. Měli jsme štěstí, že pole, které jsme zrovna přecházeli, protínaly úzké a hluboké odvodňovací příkopy. Vrhli jsme se do nich a stíhací bombardéry okamžitě začaly s opravdovou cvičnou střelbou na terč, která jim pravděpodobně způsobovala neskonalou radost. Nalétávaly podél příkopu i v pravém úhlu k němu, rozděleni do dvou skupin, směřujíc k jednomu bodu,v němž jsme leželi, úplně jako akrobatičtí piloti. Kulky zasahovaly stěny příkopu těsně nad našimi zády, pršela na nás hlína a kusy drenážních trubek, které ležely podél příkopu. To byla pro naše zmučené nervy skutečně ta poslední kapka. Dvakrát nebo třikrát se letadla odmlčela na tak dlouho, že se nám zdálo možné doběhnout do dalšího malého lesíku a ukrýt se tam. Ale pokaždé to byla finta a my jsme se taktak stihli dostat zpátky do našeho příkopu, než první salvy palubních zbraní opět zasáhly zem kolem nás. Nalétávali tak nízko, že bychom je snadno mohli zasáhnout kamenem. Když tato muka konečně skončila, bylo už pozdní odpoledne. Jeden z našich létajících přátel byl při odletu zasažen 2cm flakem. Pilotovi se podařilo vyskočit a přistál na padáku poblíž velitelství pluku "Der Führer".
Brzy nato jsme dosáhli velitelství pluku "DF" u Mesnil-Clinchamps i my. Obdrželi jsme potravinové dávky a po krátkém odpočinku jsme se vydali k naší opravárenské rotě. Po dvou či třech dnech jsme dostali jiný tank, který právě prošel opravou.
S tímto vozidlem - naneštěstí ne zcela schopným provozu, jak jsme zjistili brzy po té, co jsme opustili dílenskou rotu - jsme poté vyrazili do prostoru soustředění k protiútoku na Mortain.
Toto je mé hlášení o nasazení na invazní frontě. Rád bych ještě dodal, že jen můj řidič a já jsme přežili válku. Střelec a nabíječ se utopili po mém boku při pokusu o přeplavání Seiny v Elbeufu.
Prorazili jsme přes Seinu s bojovou skupinou pluku SS "Deutschland"poté, co skončily boje v Elbeufu a Američané už okupovali město. Oba kamarádi byli špatní plavci a my jsme už dosáhli hranice svých fyzických sil.
Radista, který se později stal mým střelcem, padl těsně před koncem války za oběť ruské dělostřelbě jako velitel tanku a poslední padlý 2.praporu tankového pluku "Das Reich" ve Spratzenu poblíž Sankt Pölkenu. Pohřbili jsme ho na hřbitově v Erlaufu.



Pavel Kmoch