Švédští dobrovolníci v německých Waffen-SS 1941-45

Svenska krigsfrivilliga i tyska Waffen-SS 1941-45
Lennart Westberg, přeložil P. Kmoch



Během druhé světové války sloužilo ve Waffen-SS přibližně 200 švédských dobrovolníků. Většina z nich se podílela na německém tažení proti Sovětskému svazu v letech 1941-45. Přibližně 40 Švédů padlo v bitvách na Ukrajině, Kavkazu, v pobaltských státech, Maďarsku, Pomořanech a během závěrečné bitvy o Berlín. Mezi lety 41-43 se většina švédských dobrovolníků vyskytovala na východní frontě v SS divizi Wiking. Od roku 43 dále pak sloužili ponejvíce v divizi pancéřových granátníků SS Nordland, kde spolu s takzvanými "estonskými Švédy" náleželi ke "švédské rotě", součásti divizního obrněného průzkumného praporu. Další ze švédských dobrovolníků se nacházeli v SS divizích Nord, Leibstandarte a Totenkopf. Asi 20 Švédů absolvovalo důstojnický výcvik v SS-Junkerschule Bad Tölz, a mezi 10-20 jich bylo vycvičeno jako váleční zpravodajové v SS-Standarte Kurt Eggers, se kterou sloužili na východní, západní i středozemní frontě.

Především s počátkem německého tažení proti Sovětskému svazu v létě 41 začal Berlín vyjadřovat silné přání, že by se Švédsko mělo přidat k silám Osy a mělo by vyslat dobrovolníky na východní frontu. Ani jedné z žádostí Švédsko, jak známo, nevyhovělo, povolilo pouze jednotkám švédských dobrovolníků sloužit na Finsko-Ruské frontě. Mnoho švédských dobrovolníků odcestovalo do jiných zemí, především do Norska, kde vstoupili do Waffen-SS s přáním bojovat na východní frontě. Švédská vláda totiž nepovolovala na svém území ve prospěch Waffen-SS jakékoli verbovací aktivity.

Pro Hitlera a Himmlera nebyla válka proti Sovětskému svazu jen obyčejným konfliktem mezi dvěma státy, nýbrž zápasem na život a na smrt mezi dvěma rozdílnými rasami a ideologickými systémy. Pangermánská politika establishmentu SS tudíž obsahovala i pokusy o mobilizaci dobrovolnických kontingentů z "germánských" zemí severní a západní Evropy pro německé elitní divize Waffen-SS. Německé ministerstvo zahraničních věcí se snažilo alespoň o dosažení symbolické vojenské pomoci jako důkazu politické sympatie a podílu Švédska na tažení proti Sovětskému svazu. Himmlerova SS se oproti tomu pokoušela zajistit dalekosáhlejší cíle tím, že chtěla získáním dobrovolníků vybudovat vojensko-politickou elitu té které země. Z kamarádství ve zbrani by tak vyrostl "řád", který by podle špiček SS přispěl k "přirozenému" spojení ve formě pangermánské národní federace pod německým vedením.

Zhruba 75 švédských a estonsko-švédských vojáků "Švédské roty" SS Divize Nordland se podílelo na velmi tvrdých bojích v Estonsku (Narva, Dorpat), Lotyšsku (Dünaburg, Kurland, Preekuln), Pomořanech (Arnswalde,Stettin) a Braniborsku (Küstrin) v letech 44-45. Zbytky "Švédské roty"byly obklíčeny a zničeny s SS divizí Nordland v závěrečné fázi boje o Berlín v dubnu 45 při obraně Říšského Kancléřství a centra města před sovětskou armádou. Jelikož "Švédská rota" byla kompletně mechanizovaná a byla vybavena obrněnými vozidly, jednalo se o velmi efektivní jednotku v rámci III. pancéřového sboru SS i divize Nordland.

Z různých důvodů byli švédští dobrovolníci švédskou vojenskou historií od roku 1945 ignorováni. To ale nic nezmění na faktu, že se účastnili pravděpodobně nejmobilnějších a nejtvrdších bojů ze všech tisíců Švédů, kteří se jako dobrovolníci zapojili do válek 20. století, mimo jiné i díky tomu, že jako vojáci SS sloužili v mechanizovaných a technicky dobře vybavených tankových a granátnických divizích Waffen-SS, účastnících se bouřlivých bojů na východní frontě. Ze švédských důstojníků Waffen-SS byl jeden povýšen do funkce velitele sekce štábu divize a zástupce velitele praporu, tři na velitele rot v tankových jednotkách SS a asi deset na velitele čet. Dva Švédi byli vyznamenáni vysokými vojenskými oceněními, a sice řádem Německého kříže ve zlatě (Olsson) a Čestnou sponou Německé armády (Pehrsson), asi 15 jich obdrželo Železný kříž I. třídy a 25-30 Železný kříž II. třídy. Takovýchto kvalit však nedosahovali všichni - během těžkých a smrtících bojů v pobaltských státech v r.1944 mnoho Švédů po ztrátě iluzí dezertovalo a vrátilo se domů, další zažádali o propuštění z nejrůznějších důvodů.

Důvody pro vstup do Waffen-SS byly značně různorodé. Převažujícími skupinami byli bývalí dobrovolníci z rusko-finské fronty, dobrovolníci německého původu, členové některé z nacionálně-socialistických stran (50%), příslušníci švédské armády (převážně poddůstojníci) a ti, kteří vstoupili z nějakého hloupého osobního důvodu, např. touhy po dobrodružství. Je třeba dodat, že procento osob s kriminální minulostí bylo velmi malé. Zdá se, že většina Švédů vstoupila do Waffen-SS z ideologických důvodů. Mnozí byli fascinováni vysokou úrovní německé válečné mašinerie a fanfárami německé propagandy v začátku německé invaze do Sovětského svazu, kdy se Německo zdálo být budoucí dominující velmocí Evropy. V propagandě SS se objevovaly dovedné odkazy na švédské "historické tradice" v pobaltských zemích a na východě.

Skupiny švédských dobrovolníků Waffen-SS nedosáhly více než okrajové důležitosti, mimo jiné díky švédské politice neutrality, která podporovala pouze švédské dobrovolnické aktivity ve Finsku. V Berlíně byla uplatňována jistá míra opatrnosti při verbování švédských dobrovolníků pro SS, jelikož část Němců si nepřála riskovat důležitou ekonomickou a transportní spolupráci s neutrálním Švédskem.

Na rozdíl od situace v jiných západoevropských zemích nebyli švédští dobrovolníci Waffen-SS považováni za zločince a potencionální zrádce, ani nebyli vyvrženi ze společnosti jenom proto, že byli příslušníky Waffen-SS. Švédsko - které bylo ušetřeno okupace a srdcervoucích procesů s kolaboranty, mělo málo práce s odpuštěním jeho "provinilým synům" a ti byli po roce 1945 do švédské společnosti bez problémů integrováni.



Pavel Kmoch