Obrana a ústup v Normandii 1944

Fritz Langanke, velitel tanku a velitel čety v Pz.Rgt.2 "DR"
Přeložil P.Kmoch


Během noci jsme byli uvolněni z našich pozic východně od Carentanu a umístěni jako záloha v St. Sebastianu. Nicméně, druhý den před polednem jsme museli vyrazit znovu. Dostal jsem rozkaz, abych se svou četou čtyř tanků Pz V. "Panther" jel nejvyšší možnou rychlostí k severovýchodnímu okraji Périers a tam se hlásil veliteli pluku, obersturmbannführerovi Tychsenovi. Jelikož rozkaz doslovně uváděl "jeďte bez ohledu na aktivitu nepřátelského letectva", bylo nám jasné, že situace je opět naprosto zoufalá. Během cesty jsme ale měli štěstí a nepřátelské stíhací bombardéry nás téměř neobtěžovaly. Zato místo našeho určení bylo velmi nehostinné. Bylo pod stálou dělostřeleckou palbou, která na nás, zatímco jsme čekali na velitele pluku, působila velmi nebezpečně. Když velitel dorazil, zajel svým otevřeným vozem těsně vedle mého tanku, postavil se na sedačku a začal mě svým precizním vojenským způsobem, který byl dobře znám u celého pluku, beze ztráty času instruovat o situaci a cílech nadcházející akce.

Hned jak začal, dopadla vedle nás dělostřelecká salva a jeho výklad přerušila. Reflexivně jsem sklouzl hlouběji do velitelské věže tanku, takže jsem mohl jen tak tak vidět, co se venku děje. Velitel pluku se ale nepohnul vůbec. Stál vzpřímeně v autě a beze slova vzhlížel nahoru ke mně, aniž mrkl okem. V tomto chování nebylo nic, co by mělo udělat dojem. Bylo to, jako ve všech armádách všech dob, poslání vynikajícího velitele být středem pozornosti, dávat příklad v těžkých nebo dokonce beznadějných situacích, ukázat důvěru, chladnokrevnost a maximální osobní kázeň. Toto jsou vlastnosti, které pak často přeskočí jako jiskra i na ostatní a jsou příčinou akcí a chování jednotek i jednotlivců, které mohou být jinak těžko vysvětleny. Takovéto okolnosti je těžké, jestli ne nemožné, popsat střízlivými slovy a v kontextu běžného jazyka. Otevírají pohled do sfér, kde je možné pochopit rozdíl mezi nevojákem a opravdovým vojákem, bojovníkem. Tady, na okraji Périers to na mě mělo jasný dopad. Účinek takovéhoto výjímečného jednání je o mnoho silnější, než veškerá logika a všemožné důvody, překonává strach a malichernost. Najednou jsem se už nemohl dívat z výšin mé věže na svého plukovního velitele, který stál, nekrytý a stoicky chladný, ve svém voze. Nehledě na skutečnost, že větší smysl by dávalo zůstat v krytu věže, cítil jsem se povinen vyskočit z tanku a postavit se do pozoru vedle jeho auta, čímž jsem obnovil správnou vojenskou subordinaci. Lidé, kteří se jako vojáci nenarodili, nemohou nikdy docenit tuto přísnou vojenskou formálnost, dril a přehlídky samy o sobě velkou hodnotu nemají. Bez řádného kontextu se mohou jevit zbytečnými a nesmyslnými, ba dokonce směšnými. Avšak tyto věci, které jsou nedílnou součástí vojákova života, jsou výrazem duševních postojů, morálních a etických vazeb, a jako takové jsou životně důležité a nezbytné. Bez nich je armáda jenom skupinou lidí, vystrojených do uniforem a vybavených zbraněmi, od níž se dá, v nejlepším případě, očekávat, že úspěšně splní své úkoly. Nikdy se ale od nich nedá očekávat, že udělají víc než musí a že projeví výjímečnou vojenskou statečnost či lidskou obětavost nebo osobní hrdinství.

Jakmile jsem se postavil vedle vozu, obersturmbannführer Tychsen vystoupil a s pomocí mapy mě detailně zasvětil do situace.

Po celou dobu okolo nás nepřestaly dopadat granáty. Nutkání skočit někam do bezpečí bylo téměř k nevydržení, ale silná kombinace přísného vojenského výcviku, vojáckého duševního postoje, zkušeností tvrdých válečných let a chování mého velitele byla o mnoho silnější. Stál jsem tam a pozoroval, jak chladný klid a sebejistota může přemoci a i vystřídat přirozený lidský strach.

Když byl brífink u konce, předpisově jsem zasalutoval a počkal, až velitel odjel. Poté jsem nastoupil do tanku předepsaným způsobem, nehledě na skutečnost, že bych do něj nejraději vskočil přímo ze země jako klokan. Samozřejmě, posádky tanků sledovaly celé naše vystoupení pozorně, změna jeho stylu v závěru tudíž nepřicházela v úvahu.

Američané zvýšili tlak ze severu a ohrožovali Périers. Postoupili skoro až k říčce Séves. Některé tanky z našeho pluku byly zneškodněny. Moje četa dostala rozkaz zastavit nepřítele na silnici, která vedla západně od Périers ze státní silnice N800 přímo na sever. Pokud vím, říkalo se jí "římská silnice". Těžce poničené Périers působilo při našem průjezdu přízračným dojmem. Po blátivých cestách jsme se dostali na státní silnici, po celou dobu doprovázeni americkým pozorovacím letadlem dělostřelectva, které nám líně kroužilo nad hlavami. Když jsme sjeli na pravou stranu ze silnice, nedaleko od farmy, dopadla na nás těžká palba. Na úbočí za řekou, asi kilometr od nás jsme viděli velmi silné americké smíšené jednotky. Stále jsem ještě přemýšlel, do jaké nejlepší pozice jednotku umístit, když se ve svém VW objevil náš velitel roty, obersturmführer Schlomka. Objížděl po okolí rozstrkané čety své 2. roty, aby si udělal vlastní obrázek o situaci. Právě jsem zakřičel na svého řidiče, aby zajel do sadu napravo od cesty, kde bychom byli lépe kryti, když k nám přes silnici přiběhl velitel roty a ptal se, jestli by nebylo lepší zaujmout pozici nalevo od silnice, na poli, ohraničeném křovím. Sotva jsme tam doběhli, přihučela salva těžkých granátů. Chtěl jsem padnout k zemi, ale příliš pozdě.

Jak jsem padal, byl jsem zasažen velkou střepinou do paže. Ve válce byli někteří lidé někdy natolik "pronásledováni" štěstím, že přežívali, bez zranění, jedno tažení za druhým, stále v ohni palby. Byl jsem jedním z nich. Střepina byla už na konci své dráhy a zasáhla mé nadloktí naplocho svou okrouhlou vnitřní plochou. Jenom jeden z jejích zubatých okrajů se mi obtiskl hlouběji do masa - opět, neuvěřitelné štěstí. Obersturmführer Schlomka mi pohmožděninu rychle ovázal svým obvazem.

Dospěli jsme k názoru, že levá strana silnice není lepší než pravá a přeběhli zpátky k vozidlům. Poté nastal menší zmatek. Při snaze zaujmout dobrou střeleckou pozici uvázl můj tank v příkopě. Řidič, Renatus Seeger z Lörrachu, vyskočil ven a zahákl ocelová lana, aby nás druhý tank mohl vytáhnout ven. Přitom byl do úst zasažen střepinou, která mu vyrazila většinu zubů a způsobila ošklivé zranění. Šok a ztráta krve mu to zpřeházely v hlavě. Aniž by si ho někdo z posádky všiml, vyklopýtal ze sadu a utíkal zpátky po cestě, kterou jsme sem přijeli. Cestou ho někdo zatáhl do vozidla, poskytl mu první pomoc a odvezl ho na základnu naší roty. Službukonající poddůstojník naštěstí okamžitě pochopil situaci a poslal nám dopředu jiného řidiče, sturmmana Heila. My už jsme mezitím byli docela rozzlobení na našeho přítele Seegera, kterého jsme v těžké palbě hledali. Po chvíli jsme to museli bez úspěchu vzdát. Usadil jsem se na opuštěném sedadle řidiče a druhý tank, který jsme mezitím připojili lany, nás vytáhl z příkopu. Díky mé ošklivě nateklé paži to byl docela složitý manévr. Zaujali jsme co nejvýhodnější střeleckou pozici a spolu s ostatními jsme vcelku úspěšně odráželi americké jednotky. Naše soustředěná palba je přinutila zastavit dřív, než dosáhli koryta říčky a se soumrakem jsme dosáhli našeho cíle, zablokování silnice. Kromě malé rezervy pro obranu jsme vystříleli všechnu munici.

S padající tmou jsme obdrželi rozkaz stáhnout se do St. Sauveur Lendelin. Stahovali jsme se pomalu, couvali jsme, tváří k nepříteli, aby nás výfuky, z kterých často vyšlehl plamen, neprozradily. Teprve za první zatáčkou jsme se otočili do normálního směru. Byli jsme už za Périers, když jsme míjeli jednotku armádní pěchoty, stahující se stejným směrem jako my, která na nás udělala ten nejlepší dojem.

Krátce nato jsme dosáhli mostu, který právě ženisté připravovali k demolici. Neměli zájem,a by je kdokoli zdržoval přecházením mostu a bránil jim tím vyplnit rozkaz, přikazující jeho zničení ve 24.00. Čas běžel. Pak se udála jedna z těch dramatických scén, které se staly tisíckrát na všech frontách války během každého ústupu. Ženisté, se svými přísnými rozkazy, měli vyhodit most. Dobře znali případy, kdy zdržení, ať už z jakýchkoli důvodů, přineslo vážné, někdy i fatální následky. Na druhou stranu, byly tu ustupující jednotky, které nebyly včas informovány nebo se z důvodu těžkých bojů nebyly schopny odpoutat od nepřítele. Totéž se stalo zde. Vysvětlovali jsme, že musíme počkat na pěchotu. Prosili jsme, vyhrožovali a vzájemně na sebe křičeli. Nic nepomohlo, ženisté byli stejně tvrdohlaví a odhodlaní jako my. Nakonec jsem najel na most a přikázal jsem posádce zaujmout pozice a připravit se k akci. Křičel jsem na velitele ženistů, že budeme střílet na kohokoli, kdo se pokusí k mostu přiblížit. Bylo mi z té situace do pláče. Byla to jedna z nejhorších za celou válku, taková, kdy voják nemá na výběr. Když člověk mluví o věcech, které se za války staly, musí si dát pozor, aby neužíval slova a fráze, které jsou příliš silné či emotivní. Věřím ale, že není mnoho situací, které mohou být označeny za "dramatické" stejným právem, jako divoké střety na mostech, především za temných nocí, když se hněv utká s hněvem, jeden rozkaz čelí druhému a důvod přebíjí důvod v beznadějném zápase. Naštěstí pro všechny se naši granátníci objevili včas, dřív než došlo k nejhoršímu - ke střelbě.

Po našem příjezdu do prostoru St. Sauveur Lendelin jsme byli zařazeni do záloh sboru. Poté, co jsme natankovali a doplnili munici jsme si ustlali pod našimi tanky. Nedlouho nato jsme byli opět vzbuzeni. Divoké pověsti a střípky informací, které jsme zaslechli, si odporovaly, ale jedno bylo jisté. Ústup, který až dosud probíhal spořádaně, se americkým průlomem změnil v katastrofu. Dostal jsem rozkaz zablokovat se svou četou silnici St. Lo-Coutances. Mezitím byl americký postup hlášen z prostoru Campron/Cambernon.

Trasa přesunu do Cambernonu poskytovala povětšinou dobré krytí před letadly, takže jsme byli schopni jet slušnou rychlostí. Z města byl slyšet hluk boje. Mluvil jsem s veliteli nejrůznějších jednotek, některých už značně promíšených, kteří hlásili, že Američané stojí na východě a severovýchodě těsně u města a že naše obranné pozice se drží dobře. Rozhodli jsme se vyrazit po silnici po levé straně železniční trati, která vedla z Cambernonu na jih a rychle jsme dosáhli silnice St. Lo-Coutances. Jakmile jsme na ni najeli, ve směru na St. Lo, ocitli jsme se uprostřed nejhorší řeže stíhacích bombardérů, jakou jsem za celou válku zažil. Něco podobného se odehrávalo jenom během našeho průlomu z obklíčení ve Falaisské kapse u Trunu. Světlá betonová stužka silnice, táhnoucí se ke Coutances byla až kam oko dohlédlo pokryta vraky vozidel a troskami vojenské výstroje. Některá vozidla hořela, vznášel se nad nimi kouř, byla do sebe zaklesnuta nebo byla prostě jen opuštěna. Tu a tam jsme viděli mrtvé a raněné vojáky. Jakmile letouny spatřily naší jednotku, jedoucí po silnici, začaly se na nás spouštět ze všech stran, shazovaly bomby a střílely z palubních zbraní. Zahnuli jsme ze silnice doprava do sadu, abychom na chvilku nabrali dech. Moc to nepomohlo, prostor byl pod stejným tlakem jako celá silnice. Reakce na takovéto těžké letecké útoky se různily. Většina posádek opustila tanky a ukryla se, pokud nebylo po ruce něco lepšího, pod nimi. Jiní zůstávali uvnitř. Otázkou je, co bylo ve skutečnosti bezpečnější - já a moje osádka jsme vždy volili druhou z metod. Chvíli jsme tam tak seděli, než jsme usoudili, že útok se jen tak nepřežene a koneckonců máme rozkaz zastavit americký postup po státní silnici.

Vyčkal jsem krátké přestávky v bombardování a pak vydal rádiem rozkaz znovu vyrazit. Vyjeli jsme s tankem opět na silnici a řítili se vysokou rychlostí východním směrem. Stíhací bombardéry na nás znovu začaly útočit jako šílené. Obávali jsme se jenom těch, které útočily rovnoběžně se silnicí zepředu a zezadu. Těch, co útočily z boku, jsme si téměř nevšímali. Obloha byla pokryta roztrhanou oblačností. Ve vysílačce byly slyšet rozhovory v angličtině, pravděpodobně z letounů. Kdykoli jsem si všiml, že se zdroj vysílání přibližuje - jako zkušený radiooperátor jsem to měl v uchu - vyřítila se z mraků skupina letadel. Chvílemi se mi zdálo, že jim trochu rozumím, ale možná to bylo opravdu jen zdání. Některá letadla létala tak nízko, že se zdálo, jako by se už už měla svými křídly dotknout stromů podél silnice. Často jsme pilotům viděli do tváří. Po chvíli jsme si uvědomili, že jsme jediní, kteří se na silnici pohybují, pokračovali jsme ale plnou rychlostí dál. Později jsme zjistili, že jeden z tanků naší čety, jehož posádka zůstala uvnitř, přišel při bombardování o anténu a nemohl přijmout rozkaz, a ostatní posádky se ukryly pod tanky. Při našem odjezdu jsme byli mimo jejich výhled a nikdo si nás tedy nevšiml. Asi po 4 kilometrech jsme dojeli ke skupině domů a stodol a zahnuli jsme ze silnice ostře doprava do obvyklého sadu, abychom si oddechli. Tam jsme si všimli, že letouny, které nás už předtím napadaly o něco méně divoce, nás už podél silnice nehledají. To znamenalo, že jsme byli velmi blízko k Američanům. Vyjeli jsme tedy zpět na silnici a opatrně jsme pokračovali na východ. Letecké útoky ustaly úplně. Byli jsme si jisti, že americká tanková čela jsou přímo před námi -pravděpodobně jednotky 3. obrněné nebo 1. pěší divize.

Zatáčka silnice před námi nám úplně bránila ve výhledu. Zpomalili jsme ještě víc a vjeli do zatáčky, připraveni k palbě - v hlavni protipancéřový granát a zamířeno na 500 metrů, jako vždy, když byla situace neznámá. Střelec se tiskl k teleskopickému zaměřovači, prst na spoušti, radista odjistil kulomet, nabíječ stál připraven s dalším granátem.

Pokračovali jsme krokem, na levé straně silnice stál Panther, mířící stejným směrem, jako my. Poklop v zadní části věže byl otevřený. Ale když jsme se podívali zepředu, všimli jsme si v levé spodní části čelního pancíře díry po přímém zásahu. Ráže, která to způsobila, byla očividně větší než 75 milimetrů, tank nicméně nevyhořel. Při tomto pohledu nám vyschlo v krku a mráz přeběhl po zádech. Kanón, který tohle udělal, musel být stále někde před námi. Byli jsme napjati jako struny. Potom se najednou znovu otevřel výhled na silnici, která před námi běžela přímo rovně do dáli. Nabídl se nám pohled, patřící mezi takové válečné obrazy, jaké nikdy nevymizí z mysli. Tak daleko, jak jsme jen dohlédli, pokrývala silnici německá a americká vozidla nejrůznějších typů, auta, náklaďáky, polopásy i tanky, některé hořící a propletené do sebe. Mezi nimi popojížděly německé i americké ambulance, označené vlajkami Červeného kříže a vyprošťovaly raněné a mrtvé vojáky, některé ležící na silnici, některé stále ve vozidlech. Zdálo se, že německá jednotka, asi z našeho pluku tu byla zaskočena americkým postupem a nestačila se dostat zpátky na silnici. Po naší levé straně bylo velké otevřené pole, lemované po okraji stromy a křovinami. Přímo před námi a nalevo vedla cesta z Campronu. Na ní a stranou v otevřeném poli stálo množství amerických tanků a pravděpodobně tankových stihačů. Zdálo se mi, že rozeznávám i kanóny. Když jsme se objevili, nepadl ani jeden výstřel, zřejmě proto, aby nebyly ambulance rušeny ve své činnosti. Ani my jsme nevystřelili, nedbaje toho, že můj střelec napětím skoro šílel. Celá situace byla naprosto neskutečná, zvláště když jsem si připomněl válečná léta v Rusku. Byl to obraz jako z jiného světa. Čas běžel strašlivě pomalu. Napětí stoupalo tak,že se dalo ztěží vydržet. Cítil jsem, jak mi po kůži tečou čůrky potu. Chtěl jsem něco udělat, cokoli, ale musel jsem tam sedět, napjatý na nejzašší mez, a čekat - ale na co?

Na stejné straně silnice jako my, asi 200 - 300 metrů od nás, stál za hromadou dřeva či kamení americký tank. Byla ho vidět jen polovina. Ten se zdál být nejnebezpečnějším protivníkem. Když byla poslední ambulance naložena a počala se vzdalovat, začali jsme zaměřovat kanón na věž onoho tanku. Byl to náš první pohyb od chvíle, co jsme se objevili Američanům ve výhledu, a kouzlo rázem zmizelo. Bylo jisté, že Američané tam naproti jsou stejně napjatí jako my. Naše zaměřování přervalo toto neskutečné a nevyhlášené příměří. Množství zbraní před námi spustilo palbu a pořádně nás obouchalo o stěny našeho tanku. Téměř ve stejném okamžiku jsme i my vypálili na zacílený tank, ale nepodařilo se nám ho zapálit. Inkasovali jsme zásah za zásahem a já musel pořád myslet na okrouhlou díru v pancíři vzadu stojícího Pantheru. Pak jsem vydal rozkaz - "zpět-vchod!". Nebylo naprosto možné tam zůstat. Neustále střílejíc na nejrůznější cíle jsme couvali, o mnoho rychleji než jsme přijeli, skrz zatáčku, kolem znehybněného Pantheru a byli jsme nakonec příjemně překvapeni, že nemáme v čelním pancíři také takovou díru. Jestli měla naše palba nějaké účinky, a jaké, bylo nemožné zjistit, díky smršti, jíž jsme byli sami vystaveni.

Stáhli jsme se ještě kousek zpátky za zatáčku a našli si co možná nejlepší kryt na pravé straně silnice, připraveni přivítat Američany, pokud by se rozhodli postupovat. Díky okolnímu neprostupnému terénu by byli nuceni použít pouze silnice, což znamenalo, že bychom museli čelit nanejvýš dvěma či třem tankům najednou. Ale ten den, 28.7.1944, svůj postup na Coutances nedokončili.

Pozdě odpoledne se objevila skupina granátníků z pluku "Deutschland". Muži zaujali pozice poblíž, ale večer byli staženi a odpochodovali směrem na Savigny. Byl to nepříjemný pocit, osamět tady v nadcházející noci. Neměl jsem žádný rádiový kontakt a nevěděl jsem, co mám dělat. Byly mé rozkazy stále v platnosti, nebo je už události předběhly?

Když už jsem si myslel, že jsme byli ve všeobecném zmatku ústupu zapomenuti, objevil se znenadání náš velitel roty, obersturmführer Schlomka. Jel ve svém VW, od posledně značně poničeném, jedna pneumatika byla prostřelena a vůz byl pokrytý senem. Vedl nás zpátky k pluku, stejným směrem, kterým odešli granátníci od pluku "Deutschland". Během noci jsem se shledal se zbylými tanky své čety. Po obvyklém natankování a doplnění munice jsem byl se svými čtyřmi Panthery přidělen k sturmbannführeru Schreiberovi. Mezitím došlo k tomu, že Coutances bylo obklíčeno a Schreiberův úkol byl spolu s III. praporem pluku "Deutschland", otevřít únikovou cestu na jih. A tak jsme vyjeli do rána 29.7.1944, dne, kdy divize "Das Reich" přišla o většinu svých těžkých zbraní a mnoho mužů. Já jsem byl z těch šťastnějších. Během těžkého nočního boje z 29. na 30. července se mi podařilo se třemi tanky, dvěma samohybnými děly a několika vozidly prorazit kruh obklíčení a otevřít tak cestu ke svobodě pro přibližně stovku příslušníků roztříštěných jednotek z různých divizí.

V obklíčení jsme se dozvěděli, že náš velitel pluku, obersturmbannführer Tychsen byl zabit krátce po té, co převzal velení od zraněného velitele divize "Das Reich". Poblíž Trelly padl na předvoj amerických tanků a byl zastřelen ve svém voze. Porada s velitelem pluku pod těžkou palbou na předměstí Périers, která na mě učinila tak hluboký dojem, se mi tak stala poslední vzpomínkou na obersturmbannführera Tychsena, který byl bezesporu jedním z výjímečných příslušníků skupiny mladších velitelů Waffen-SS.



Pavel Kmoch