Tankový útok ve směru na Lüttich (Liége)

Autor: Untersturmführer Fritz Langanke

Velitel tanku a velitel čety v 2./SS-Panzerregiment „Das Reich“, Untersturmführer Fritz Langanke podává hlášení o své akci s tankem „Panther“ v prosinci 1944

Velké příležitosti ofenzívy v Ardenách byly už promeškány. Těžké boje proti stále sílícím americkým jednotkám, které bojovaly s rostoucím odhodláním opanovaly situaci.Těch několik dobrých dní, kdy zatažená obloha téměř zabránila nepřátelskému letectvu v jakékoli aktivitě minulo, a stíhací bombardéry se opět chopily své rozhodující role na bojišti.
Taková byla situace na počátku našeho boje v Ardenách těsně před vánoci 1944. 1.oddíl tankového pluku tankové divize „Das Reich“ byl umístěn západně od Baraque de Fraiture a očekával bojové rozkazy. Odpoledne 23.prosince obdržely 2.a3. rota rozkaz k pochodu pod rouškou tmy do prostoru soustředění poblíž Odeigne. Útok měl začít během noci. Já jsem velel 1.četě 2. roty. Byla velká zima, leželo spousta sněhu, který křupal pod nohama. Mráz se prodíral i pod zimní oblečení. Člověk se cítil téměř jako v Rusku. Cesta vedla bažinatým, křovím a lesy porostlým terénem. Mnohokrát jsme zapadli a ztratili spoustu času. Americké dělostřelectvo kropilo prostor náhodnou palbou a občas ve vzduchu visely světlice, umožňující činnost nepřátelským nočním bombardérům. Když jsme tedy začali s útokem, bylo bohužel už světlo. Poté, co jsme absolvovali poradu a prostudovali si mapy a terén, neměli jsme o připravované akci už nijak vysoké mínění. Ale změnit jsme ji nemohli. K naší rotě byla přidělena pěchota, 1.četa 1.roty SS „Deutschland“.Ta byla posílena skupinami protitankovců s panzerfausty a raketovými Panzerschrecky a družstvem těžkých kulometů-celkem se jednalo o šedesát mužů.
Velitel pěší čety, Untersturmführer Erich Heller měl po poradě stejné dojmy jako já. Nicméně jsme byli oba vojáci a byli jsme vázáni rozkazy a věrností. S několika muži vyšplhal na můj tank, většina granátníků vylezla na ostatní stroje a zbytek pochodoval za námi. Cesta vedla z Odeigne údolím řeky Aisne, hluboko zařízlým do okolní krajiny, ke křižovatce, kde se údolí široce rozvíralo. Tam se měla 2.rota stočit doleva a dosáhnout města La Fosse na vrcholu přilehlého kopce u cesty do Freineux. 3.rota měla zaútočit doprava přes Oster na Grandmenil. Já jsem se nacházel v čelním tanku 2.roty. Hned za křižovatkou cesta překračovala most přes malou říčku. Tam jsem se dopustil vážné chyby. Protože jsme v té době už očekávali kontakt s nepřítelem každou chvílí, domníval jsem se, že dvě tmavé skvrny na mostě jsou miny a přebrodil jsem s tankem nalevo od mostu. Později jsme zjistili, že tam žádné miny nebyly. Řeka byla mělká a měla pevné podloží, ale břeh na druhé straně byl tak strmý, že nám zabralo drahnou dobu, než byla zase celá rota zpět na silnici. První vozidlo se při výstupu z řečiště málem převrátilo. Ztratili jsme tu příliš mnoho drahocenného času. Bylo jasné, že teď už nikoho překvapit nemůžeme, i kdyby to předtím možné bylo. Když jsme se konečně všichni dostali na břeh, zbyl z pochodového pořádku jeden velký zmatek. Bez zdržování jsme se pustili k malé vesnici jménem Freineux, která se nalézala přímo před námi. Jeli jsme otevřenými loukami napravo od silnice, které zvolna klesaly k malému potůčku, lemovanému stromořadím. Naše čtyři Panthery zaútočily na shluk domů, zformovány do formace, která se stupňovala doleva dozadu. Se mnou jel stroj z mé čety (Oberscharführer Pippert), stroj velitele druhé čety, Untersturmführera Seegera, a stroj velitele roty. Granátníci, nasazení s námi opět vyšplhali na korby tanků. Untersturmführer Heller stál za věží mého tanku a pozoroval terén směrem k Freineux dalekohledem. V tutéž chvíli dosáhla třetí rota za námi křižovatky a zatočila vpravo na Grandmenil. Jela paralelně se svahem před námi, na kterém se nacházelo městečko La Fosse. Viditelnost byla z našich pozic extrémně špatná.
Jeli jsme směrem k lehce stoupajícímu, sněhem pokrytému svahu, který se ve světle nad horizontem nízko visícího slunce oslnivě blýskal. Abychom alespoň něco viděli, vyhlíželi jsme ven z poklopů. Postoupili jsme sotva 100 metrů, když Američané spustili palbu. Stříleli zároveň jak na nás, tak na třetí rotu, jejíž vozidla jim v tuto chvíli ukazovala záda. Pak se všechno událo velice rychle. Tank Untersturmführera Seegera vzplál plamenem po prvním zásahu. Podařilo se mu, zle popálenému, vyskočit, ale ostatní čtyři kamarádi z jeho posádky ve vozidle zahynuli. Tank Oberscharführera Pipperta se po několika zásazích zastavil, jeho kanón visel dolů a byl očividně mimo hru. Posádka vyskákala. Nepodařilo se mi zjistit osud čtvrtého vozidla, které po zásahu pomalu couvalo zpět. Zjistil jsem, že Američané ostřelují i naše boky a že pálí i ze zadní polosféry. Otočil jsem hlavu dozadu a zahlédl, jak jsou tanky 3.roty ničeny palbou do slabě chráněných týlových pancířů. V takovýchto situacích, kdy je člověk téměř úplně bezmocný se dostavuje zuřivý vztek. Popojeli jsme kousek dopředu a spustili palbu také. Z důvodu silné palby, doprovázené vzrůstající aktivitou nepřátelských letadel naši granátníci seskákali a s obtížemi si našli jakýs-takýs kryt v mělkém příkopě u stromořadí napravo od nás. Pomalu a složitě se jim podařilo dostat se zpátky na silnici beze ztrát. Mezitím se nám podařilo zjistit, co se vlastně vepředu děje. Asi 100 metrů vlevo před námi seděl za hromadou dřeva tank a vystrkoval ven jenom hlaveň kanónu. Zdálo se, jako by ji nebyl schopen zamířit dostatečně dolů, aby mohl pálit na naší korbu. Otočili jsme věž jeho směrem a několika výstřely jsme ho vyřadili z akce. Nezačal hořet, ale střílet přestal. První výstřely na naše vozidlo přišly zepředu. Z hustého neprostupného křoví asi 100-200metrů před námi očividně pálil americký protitankový kanón. Podle kadence palby jsme usoudili, že kanóny jsou dokonce dva. Zdálo se, že pohyb jejich hlavní je omezen a kanóny pálily jen na naši korbu, proto jsme riskovali otočení věže do strany ve směru tanku. Křoví bylo tak husté, že nebylo ani vidět záblesky při výstřelech.
Jen co jsme se vypořádali s tankem, okamžitě jsme srovnali věž zpět na 12 hodin, popojeli ještě kousek dopředu a snažili jsme se výbušnými granáty a kulometnými dávkami smést ono křoví, abychom mohli kanóny odhalit. Mezitím jsme inkasovali víc jak deset zásahů a podruhé během války jsem byl v Pantheru svědkem toho, že přední sváry svrchního pancíře se pod těžkou palbou částečně roztrhly. Také pásy byly těžce poškozeny. Od počátku Ardenského tažení jsme ve voze měli nového radistu. Byl to Unterscharführer ze spojovacího oddílu, který se dobrovolně přihlásil do služby k tankistům. Nebyl zvyklý na to, co se během těžkého boje dělo. Dojmy z jeho první opravdové, a hned tak těžké akce ho naprosto vykolejily a on se s nimi nebyl schopen vyrovnat. Úžasně rychlá práce osádky a následná vřava, střely, jež zasahovaly vozidlo v rychlém sledu, většinou v místě, kde seděl, s třeskutým, tvrdým a průrazným zvukem nárazu, to všechno dohromady na něj bylo moc. Pak, když se vysílačka utrhla ze svého uložení na převodovce a spadla na něj, ruply mu nervy. Začal křičet a chtěl okamžitě vyskočit ven. Řidiči se ho podařilo utišit jen s největšími obtížemi. Přes takovou ztrátu nervů v momentech naprostého soustředění se žádná osádka bojového vozidla jen tak nepřenese. Ztratili jsme rytmus a byli už jen z poloviny tak výkonní, jako před tím. Dobře fungující osádka je jako živý organismus. Kritické rozvraty tohoto druhu dokonalou souhru osádky téměř vylučovaly.
Stále se nám nedařilo lokalizovat kanóny, které nás ohrožovaly. Při poškozeních, která jsme utrpěli jsme se neodvažovali se prostě rozjet proti křoví naslepo. Pak jsme dostali zásah o trochu výš, který utrhl část uložení hlavně kanónu a vyhodil ji vysoko do vzduchu. Přistála na předním okraji věže, ale naštěstí hned sklouzla dolů. Já jsem jen koutkem oka zahlédl něco letět a už tu byl granát, který nás zasáhl a pronikl do věže, kde už téměř bez energie spadl na zem. Hlavu jsem měl naštěstí už ve velitelské věžičce, když těžký kus uložení hlavně přistál na přední části věže. Jenom mě to lehce kleplo a já byl na okamžik trochu zmatený.
Mezitím jsme dostali už přes dvacet zásahů a jelikož jsme stále nebyli schopni odhalit ony kanóny, rozhodli jsme se ustoupit. Pomalu jsme couvali kolem našich dvou tanků, z nichž jeden byl stále ještě zahalen v plamenech, až jsme se dostali na cestu na místě, kde jsme ji předtím opustili. Ke konci náš radista ztratil nervy úplně, vyskočil z tanku a musel být odvezen do nemocnice.
Na druhé straně cesty se od ní v dosti ostrém úhlu oddělovala jakási proláklina. Terén do ní ostře spadal do hloubky asi tří metrů. Na zlomu rostla hustá řada jehličnatých konifer, které vrhaly temný stín, jenž jsme použili ke krytí. Druhé vozidlo, které se stáhlo před námi tam už sedělo. Hlavní síly roty se roztáhly široce doleva ke kraji lesa, aby ostřelovaly vesnici odtamtud.
Aktivita stíhacích bombardérů, zaměřená především proti 3.rotě mezitím stoupla. Poblíž přístupu od Odeigne, 200 až 300 metrů od křižovatky byl vpravo v prudkém svahu malý lom. Jeden z našich 3,7cm flaků tam zaujal pozici. Okamžitě spustil palbu na nízko létající americká letadla. Zas a znovu, hodinu za hodinou skupiny stíhacích bombardérů na tento kanón útočily. Vzhledem ke konfiguraci terénu mohly letouny k útoku použít jen jedinou přístupovou trasu. Kanón pálil bez váhání, nehledě na to, kolik letounů na něj útočilo. Skvělá akce!
Pokaždé, když se nějaký z letounů přibližoval jsme v našich tancích cítili velkou úzkost. Stíhací bombardéry, letící v minimální výšce musely přeletět přímo nad námi a my jsme si nikdy nebyli jisti, jestli nejsme jejich dalším cílem. Až když jsme je měli přímo nad hlavou, mohli jsme se zase začít dýchat. Hluboký stín, ve kterém jsme seděli nám očividně poskytoval dostatečný úkryt.
Během přesunu na naši současnou pozici jsme si všimli, že se vozidlo ztěží otočí, aniž by přišlo o poškozený pás. Vyměnili jsme tedy celou řadu článků, abychom poněkud zlepšili naše jízdní vlastnosti, ale i z této činnosti jsme byli soustavně vytrhováni stále sílící leteckou aktivitou. Díky této nádeničině jsme byli všichni za chvilku propocení jako myši, nehledě na sníh všude kolem. Jen střelec se z toho dostal bez námahy-předpisy mu nedovolovaly opustit jeho zbraň.
Zatímco se toto všechno dělo, granátníci vedli podél cesty svůj vlastní útok na Freineux, nařízený rozkazem velitele 1./SS „D“. Po celou dobu měli podél cesty slušně krytý terén k postupu. Z počátku postupovali rychle, ale pak se stali terčem silné palby, vedené z vesnice. Tankoborníkům s panzerschrekem se podařilo ve středu vsi odstřelit tank Sherman (dva další byly spatřeny na jižním okraji vesnice), ale ztráty byly tak těžké, že Untersturmführer Heller nařídil celé jednotce ustoupit a vzít s sebou raněné. On sám a tři další muži s panzerfausty zůstali vepředu. Po začátku palebného dělostřeleckého přepadu tato skupinka skočila do prvního domu, který byl po ruce. Z prvního patra pak muži spatřili tank, zakopaný v postavení asi 100-150 metrů od silnice a vedle něj protitankový kanón. To musely být ty zbraně, kterým jsme čelili ráno a které jsme nemohli odhalit. Oba cíle byly zničeny panzerfausty. Potom byl dům zasažen dělostřeleckým granátem. Untursturmführer Heller byl na chvíli zbaven padající sutí vědomí, a když se probral, zjistil, že je přimáčknut k zemi hořícím trámem. Na štěstí se za chvíli objevili muži z amerického průzkumného oddílu, s velkými obtížemi ho vytáhli ven, přičemž někteří z nich sami utrpěli popáleniny a dopravili ho na obvaziště. Američané rovněž vyprostili padlé z pluku „Deutschland“. Untersturmführer Heller poté zjistil, že na obranu vesnice bylo od 25.12. přisunuto více než dvacet tanků.
Kolem poledne se počasí zamlžilo a čas od času padal sníh. Jakmile se udělalo na chvíli jasno, provedli jsme cvičnou palbu kulometem na významné markanty okolní krajiny, jako ostré zákruty silnice, větší nerovnosti terénu a jednotlivé stromy, abychom zjistili jejich přesné vzdálenosti, které jsme poté zanesli do malého náčrtku. Bylo pravděpodobné, že dřív nebo později přijde ze svahu proti nám americký protiútok a my jsme na něj chtěli být připraveni. Jakmile se naskytla příležitost, promluvil jsem si s osádkou Oberscharführera Pipperta, která opustila zasažený tank. Dospěli jsme k názoru, že by vozidlo mohlo stále být schopno pohybu. Hned, jak padla tma se osádka doplazila zpět ke svému tanku a nakonec se jí podařilo s vozem dojet zpět. Bylo evidentní, že Američané už ve vozidle stačili vykonat zdvořilostní návštěvu.
Dorazil k nám velitel 3.roty, Obersturmführer Veith a pověřil nás nasazením na svém sektoru. Poté, co byla některá jeho vozidla zasažena, vyjela ostatní z cesty do lesem porostlého svahu napravo a po celou další dobu byla s rostoucí intenzitou napadána stíhacími bombardéry.
Tehdy jsem zjistil kdo všechno zahynul ve zničených tancích. Mezi padlými byli i někteří moji velmi blízcí přátelé, s kterými jsem byl pohromadě už dlouhou dobu. Jedním z nich byl Oberscharführer Vobis. Naše nálada byla na bodu mrazu, deprese dosahovala vrcholu. Viditelnost se stále zhoršovala a mraky visely nízko. Nad hlavou nám přelétaly obrovské formace bombardérů, směřujících na Říši. S těžkou hlavou a bezmocným vztekem jsme jen mohli zírat v zoufalství na oblohu. Vyšplhal jsem zpátky do své sedačky a sledoval svah ve směru k La Fosse. Obersturmführer Veith, který později v Ardenách padl a byl posmrtně vyznamenán Rytířským křížem, stál před mým tankem vedle úsťové brzdy kanónu.
Najednou se objevily americké tanky. Přijížděly po svahu od La Fosse v rozvinuté formaci a očividně měly namířeno ke 3.rotě. Zařval jsem na Veitha, aby zmizel, že musíme střílet. Přes hluk motorů mě ale neslyšel. V krátké chvíli dorazili Američané ke kontrolním bodům, které jsme dříve zaměřili palbou a my jsme museli vypálit první granát.
Nehledě na smutnou situaci jsem nemohl potlačit úšklebek, když tlak vzduchu z výstřelu srazil Veithovi čepici z hlavy. Než jsme vypálili druhý výstřel a jemu došlo, co se děje, byl na chvíli zcela zmaten. Díky našim přípravám jsme, bez ohledu na špatnou viditelnost rychle za sebou zneškodnili prvních pět Shermanů. Jely dolů ze svahu, lehce vpravo, v ostrém úhlu k nám. Vzdálenost, na kterou jsme stříleli byla asi 500-700 metrů. Po zásazích se ostatní tanky otočily a ustoupily zpět. Pak už bylo ticho a brzy se setmělo. S problémy jsme odjeli zpět do Odeigne. Tam jsme naše vozidla konečně v klidu zkontrolovali. Nepřátelské granáty vyryly do čelních pancířů hluboké rýhy. Bylo překvapivé, že to pancéřové pláty vůbec vydržely. Naším štěstím bylo, že úhel dopadu střel byl pro nás tak příznivý.
Bohužel jsme se s naším poničeným vozidlem nemohli zúčastnit následujícího útoku, který náš tankový oddíl podnikl spolu s praporem pancéřových granátníků z pluku „Der Führer“ během vánoční noci na Manhay/Grandmenil. Během tohoto útoku byla 4.rota, jedoucí vpředu mimořádně úspěšná. Tak jsme strávili naše poslední válečné vánoce. Bylo to tvrdé a vyžadovalo to od nás i to poslední, a nebyl tu ani záblesk nějaké naděje. Blížící se konec a porážka se stávaly stále zřejmějšími.
Na vánoce 1945 jsme téměř všichni seděli v nějakém zajateckém táboře, neměli jsme žádná práva, byli jsme izolováni a stali se z nás obětní beránci našeho národa. Některým hrozila smrt vyhladověním nebo utýráním. Okradeni o všechny osobní věci, někteří už neměli ani domov. Ale jednu věc nám nikdo nemohl, a nemůže ani dnes, vzít: trvalé vědomí toho, že v dobách a situacích jak dobrých, tak i zlých jsme vždy bezpodmínečně a podle svých nejlepších schopností vykonávali svou povinnost. Čas Vánoc 1944 v Ardenách toho byl příkladem.


Pavel Kmoch