Follow me and die

Autor: Cecil B. Currey

Vydal: Jove Books, New York, 1991

Nevelká kniha paperbackového formátu se zabývá událostmi, vážícími se k útoku americké 28. pěší divize v prostoru Hürtgenwaldu v listopadu 1944. Autor se tématem zabýval po dlouhá léta a zdrojem informací mu nebyly jen dobové archívy, ale i konzultace s mnoha veterány zúčastněných jednotek. Na výsledku je jeho precizní postup znát - kniha se zabývá celou historií opravdu detailně.

Akce 28. pěší divize byla ve své podstatě dobrým nápadem, ale tady pozitiva končí. Jejím účelem bylo připravit pozice a odlákat německé jednotky před chystaným útokem armádního sboru do Porůří, případně obsazení přehrad na řece Ruhr, hrozících, v případě jejich odstřelení záplavou celého území.

Prvním negativem bylo, že k útoku v prostoru Hürtgen, Vossenack, údolí řeky Kall, Germeter, Kommerscheidt a Schmidt byla využita jediná pěší divize, jejíž síly byly navíc zcela nelogicky rozděleny na několika směrech útoku a jednotlivé pluky dostávaly úkoly, na něž samostatně nestačily. Během této akce navíc nedošlo na západní frontě k žádné jiné akci, i plánovaný útok sboru do Porůří byl z důvodu povětrnostních podmínek odložen. 28. pěší divize, Keystone, Němci nazývaná Blutiger Eimer, byla tedy jediná, kdo v dané chvíli skutečně bojoval proti Wehrmachtu. K dalším chybám se řadí každopádně to, že terén a místo, na kterém k útoku došlo, byl pro celou operaci naprosto nevhodný a bylo by spíš logičtější i výhodnější celý lesnatý a hornatý prostor, obsahující i část Westwalu-Siegfriedovy linie obejít. Chyběly kvalitní mapy terénu, jednotky byly špatně a zbytečně rozděleny, špatně a nesmyslně byly nasazeny tanky a stihače tanků, došlo k podcenění síly a morálky nepřítele, poprvé bránícího vlastní zemi. Naprosto selhal průzkum, a to jak zpravodajský, tak prováděný průzkumnými hlídkami. Američané se domnívali, že celý prostor je bráněn pouze oslabenými jednotkami 275. pěší divize, ale už jim zcela uniklo, že se zde nachází i 89. pěší divize, která je právě střídána 272. divizí Volksgrenadier, navíc takřka za bukem byla rozmístěna i 116. tanková divize, která neprodleně zasáhla do bojů. K dovršení smůly právě ve chvíli amerického útoku organizoval polní maršál Model na zámku Schlenderhahn štábní cvičení velitelů všech zúčastněných jednotek na téma americký útok do prostoru Hürtgen-Vossenack-Kommerscheidt.

Autor jednoznačně odhaluje viníky masakru, ke kterému došlo ve dnech 2. - 16.11 1944, a sice generála Cotu, velitele 28. pěší divize, generála Gerowa, velitele V. sboru a generála Hodgese, velitele První armády. Katastrofa nabyla takových rozměrů, že například 110. pěší pluk, který měl před bitvou plný stav 3202 vojáků a důstojníků, odepsal ze svého stavu za oněch 16 dní 2089 lidí. První prapor 110. pp nastupoval do boje s 871 vojákem, dalších 100 dorazilo během bitvy jako posily. 16. listopadu, po stažení z linií, zbývalo v praporu 25 lidí, kteří ještě byli schopni udržet pušku. Podobně na tom byl i 3. prapor, ve kterém po boji zbylo 75 bojeschopných vojáků.

Kniha líčí velmi poutavě a detailně všechny fáze bojů a cituje velké množství osobních svědectví. Co hodnotím velmi vysoce je to, že se nezabývá pouze popisem boje samotného a příšerných podmínek, jaké v listopadových lesích, změněných neustálým deštěm v moře bláta, byly, a nepopisuje protivníka jako bandu nelítostných fanatiků, jak je u některých válečných knih téměř pravidlem. Autor se velmi často zmiňuje o případech až úzkostlivého dodržování Ženevské konvence ze strany německých vojáků. Příkladem budiž polní obvaziště americké armády, umístněné po větší část bojů za německými liniemi, které Němci záměrně neostřelovali, rozestavili hlídky na jeho ochranu, dodávali potraviny, zdravotnický materiál a v případě potřeby i personál, a dokonce povolovali transport raněných dovnitř i ven.

K smutnému osudu 28. divize zbývá jen dodat, že po vyproštění jejích zbytků z boje a částečném doplnění byla odeslána na odpočinek do klidného prostoru Clerveaux v Ardenách, kudy se v prosinci přehnala nečekaná německá ofenzíva.



Pavel Kmoch