The captive dreamer

Autor: Christian de la Maziére

Vydal: Saturday Review Press/E.Dutton & Co., Inc., New York, 1974

Dostala se mi do ruky kniha, která má, jako mnoho jiných, tu nevýhodu, že nevyšla v češtině. Jedná se o vzpomínky vojáka, Francouze, jenž stejně jako mnozí další vstoupil jako dobrovolník v roce 1944 do Waffen-SS. Paralela s paměťmi Leona Degrelle, posléze velitele divize Wallonie, které u nás vyšly, je jen zdánlivá.

Christian de la Maziére vyšel ze středostavovské rodiny s vojenskými a řekl bych i pravicovými kořeny. Osud Francie za války a po porážce roku 1940 jeho cítění jen prohloubil a on se stal novinářem v pravicovém nacionalistickém listě La Pays Libre. Svým zaměstnáním i postoji si vydobil cejch kolaboranta, třebaže se nedá říci, že by smýšlel či jednal proněmecky či nacisticky, ale taková byla doba a v roce 1944 bylo již jasné, že ho po válce čekají těžké časy. V tuto chvíli dostal od svých známých, o kterých celou dobu věděl, že jsou zapojeni na důležitých místech v odboji, zvláštní návrh. Bylo mu nabídnuto, že pokud se ihned zapojí do organizovaného odboje, nebude mít po válce žádné problémy, jakožto člověk, který si celou válku hrál na přitakavače režimu, aby mohl odboj podporovat. Tato věc by ho v podstatě nic nestála, návrh mu byl učiněn na základě známostí jeho i jeho rodiny - ale on v tu chvíli zareagoval nerozumně a zdánlivě nelogicky. Rozhodl se, že je pro něj důležitější zachovat si rovnou páteř a třebaže naprosto nevěřil ve vítězství Německa či v jakékoli rozumné příměří, které by mohlo válku ukončit, podal v novinách výpověď a vstoupil do francouzské dobrovolnické divize Waffen-SS Charlemagne. Svou krátkou kariéru u SS začal ve výcvikovém táboře Wildflecken v Německu, kde byla divize Charlemagne sestavována z několika zdrojů: prvním byli veteráni z Francözischen SS-Sturmbrigade, většinou mladí vojáci, idealisté, podle autorova vlastního vyjádření opravdoví, nadnárodní členové SS, uznávající pouze tuto organizaci a vůdce, přetavení výchovou, výcvikem a indoktrinací v typ "nového člověka", o který se SS vždy snažila. Druhým zdrojem mužstva byl Francözische Freiwilligen Legion, který měl za sebou také již delší frontové zkušenosti. Tito muži byli většinou poněkud starší než členové Sturmbrigade, mnozí měli za sebou službu ve francouzské armádě a zajatecký tábor v Německu. Byli taktéž značně pravicových názorů a svůj boj brali jako křížovou výpravu proti bolševismu, ale na rozdíl od mladých esesáků Němce rádi neměli a pohrdali jimi. Poslední přílivová vlna dobrovolníků byli lidé jako autor sám, buď naivní idealisté, lidé, kteří neměli nebo neviděli jiné východisko nebo je prostě nenapadla jiná alternativa. De la Maziére po výcviku absolvoval důstojnickou školu, Junkerschule-SS v Janovicích a výcvik boje proti tankům u Prahy. Popisuje mnoho drobných příhod, od setkání s budoucími důstojníky SS italského či dokonce indického původu, až po příhodu, kdy zásoboval cigaretami francouzské vězně blízkého koncentračního tábora. Když se věc provalila, jeho velící, německý major SS vše utajil, místo toho, aby jej poslal za ostatními Francouzi za dráty, jak měl podle předpisu učinit.
Popis bojů, do kterých byla Charlemagne nasazena v Pomořanech, si s výše zmíněným Degrellem opravdu nezadá - nejstrašnější je asi scéna, kdy si ruské jednotky probojovávají cestu k mostu, drženému francouzskými SS, tanky a kulomety skrze kolony civilních uprchlíků s vozy, peřinami a dobytkem, jako by tam ti lidé ani nebyli a neprojevují ani nejmenší náznak snahy šetřit životy civilistů. Divize Charlemagne byla v Pomořanech rozprášena a de la Maziére se ocitl s mnoha dalšími hluboko za frontovou linií. Po tři týdny se snažili probít zpět k frontě. Jediným výsledkem byly desítky a stovky pobitých vojáků, které Rusové honili po lesích a bažinách jako divou zvěř. Nakonec byl de la Maziére se dvěma dalšími vojáky zajat, nicméně i teď měl obrovské štěstí. Zajali je vojáci Polské zahraniční armády, kteří je zprvu, po zjištění, že se jedná o vojáky SS, chtěli na místě zastřelit. Když vyšlo najevo, že jsou Francouzi, a navíc, že de la Maziére je synem důstojníka, který v Polsku ve dvacátých letech pomáhal odrazit Tuchačevského bolševickou invazi, stali se Poláci velmi přátelskými. Oba vojáky vybavili civilním oblečením, dali jim mapy a propustili je, de la Maziére však jako důstojník musel s nimi na ruské velitelství. Předtím mu však poradili, ať si odstraní z uniformy insignie SS, jinak by u Rusů nepřežil ani minutu. Další dvě věci mu hrály zázračně do ruky - za prvé, díky jakémusi vnuknutí se ve Wildfleckenu vyhnul vytetování krevní skupiny, jasného rozpoznávacího znaku vojáků SS, a za druhé - stále měl u sebe průkaz novináře z Le Pays Libre. Na ruském velitelství tedy prohlásil, že byl jako pravicový novinář nasazen jako válečný korespondent k divizi Charlemagne, není vojákem a proti Rusům nikdy nebojoval. Historka mu kupodivu prošla, jeho novinářský průkaz byl pravý a Rusové ho záhy po válce předali jako kolaboranta Francii. Tady ovšem jeho pravá identita a příslušnost vyšla rychle najevo.
Autor líčí dlouhé měsíce pobytu ve Frasnes, věznici pro kolaboranty, výslechy, vyšetřování, ale i své spoluvězně z nejrůznějších příček společenského a vojenského žebříčku Vichystického státu. Jeho štěstím bylo, že byl souzen až poté, co se krvežíznivost soudců i celého národa do jisté míry už naplnila, a také to, že mu pomohly letité společenské vazby jeho rodiny. Za kolaboraci dostal pět let káznice. Díky omilostnění po více jak třech letech trestu se pak dostal na svobodu poměrně brzy, na rozdíl od mnoha svých méně šťastných spolubojovníků, které jedno špatné rozhodnutí pod tlakem doby přišlo většinou o mnoho dráž. Po válce pokračoval v kariéře žurnalisty na volné noze, kniha The Captive Dreamer (La reveur casqué) je jeho knižní prvotinou. Je napsána velmi čtivě, s množstvím zajímavých detailů pro zájemce o vojenskou historii, a nezbývá mi než opakovat politování, že českého vydání se asi jen tak nedočkáme.



Pavel Kmoch