Ne všichni byli v Bratrstvu neohrožených


George Rosie, desátník, minometná četa, 506. pluk 101. ABN divize


Převzato z magazínu Windscreen No.83, léto 1999, překlad Pavel Kmoch

V polovině května nás začali rozvážet na místa určení na různých letištích. Moje jednotka jela vlakem do Tauntonu; odtud jsme pokračovali v náklaďácích na leteckou základnu v Exeteru, kde nás ubytovali ve stanech. Tady nás čekalo opravdu skvělé jídlo, a poprvé za dobu, co jsme byli v Anglii jsme dostali zmrzlinu. Naše minometná četa studovala mapy a pískové modely úseků, které nám byly přiděleny pro invazi v Normandii. 4. června jsme každý dostali ekvivalent deseti dolarů ve francouzských penězích a identifikační klapátko, cvrčka. Jedno stlačení, jedno klapnutí, následovat měla dvojitá odpověď. Prosté, ale účinné. Na pravé rameno blůz jsme si našili americké vlajky o rozměrech 5“ x 3“. Do mojí karabiny se sklopnou pažbou jsem nafasoval munici, navrch dva granáty a dávku potravin. Zkontrolovali jsme padáky a byli jsme připraveni do akce. Dostali jsme k večeři steak, hrášek, bramborovou kaši, chleba a zmrzlinu, pak ale přišla zpráva, že je příliš silný vítr a že se tuto noc neletí. Příští večer jsme byli připraveni u letadel znovu. V půl desáté začaly první stroje startovat a my jsme se soukali do padáků a utahovali si postroje. Napadlo mě jenom: „A je to tady“.

Kolem půl jedenácté jsme se dvěma padáky a plnou polní nastoupili do letadla. Do schůdků nám museli pomoct, byli jsme stěží schopni chůze. Naše letadlo s osmnácti parašutisty a výstrojí odstartovalo kolem jedenácté. Pod takovým nákladem se zdálo, že se zvedá jen velmi neochotně, vibrovalo a třáslo se, až jsem si myslel, že mu začnou praskat nýty. Rozhlížel jsem se po mužích okolo - někteří spali, někteří kouřili, jiní se v klidu bavili. Další jen tak seděli s prázdným výrazem ve tváři. Někteří vypadali, že jsou vyděšení k smrti a jen zírali před sebe.

Já byl také zcela jistě napjatý, ale byl jsem tak naivní a nevinný, že mě ani nenapadla myšlenka na smrt nebo zranění. Jinak na tom byl Francis Ronzani, můj spolužák ze střední školy. Kdykoli jsem mluvil o domově, vždycky říkal: „Já už domov nikdy neuvidím“.

Letadla zaujala těsnou formaci a skrze roztrhané mraky a měsíční záři mířila k pobřeží. Z okénka byla vidět hladina kanálu, pokrytá stovkami různých plavidel, mířících ke kontinentu, a celá obloha byla plná letadel.
Kolem jedné ráno jeden z kluků zakřičel: „Tady je, holka!“ Všichni jsme věděli, co tím myslí - pobřeží Francie, zbývá devět minut na seskokovou zónu. Výbuchy flaku a trasírky kulometné palby byly všude kolem nás. Vypadalo to zrovna jako o oslavách 4. července. Nějak tou dobou letoun po naší pravé ruce vybuchl a narazil do země jako obrovská ohnivá koule.

Rozsvítilo se červené světlo. Postavili jsme se a přicvakli výtažná lana. Pak se rozsvítila zelená a my jsme vypadli ze dveří - byla to docela strkanice, vzhledem k vší naší výstroji - někdo upadl a ostatní mu museli pomoci na nohy a ven.

Když jsem vyskočil, vypadalo to, že každá dávka na obloze míří přímo na mě. Jsem si jist, že naše letadlo letělo dost nízko, protože jsem se jen asi dvakrát zhoupl a uviděl jsem v předzahrádce u domu přímo pod sebou stát muže a ženu . Pak jsem dopadl na silnici, udělal asi dva kroky a prorazil jsem hlavou plaňkový plot, přerazil jsem si dva zuby a roztrhl si ret. Překulil jsem se a snažil se vyprostit karabinu, ale nešlo to. Pak jsem se posadil a rozhlédl, ale muž se ženou už byli pryč. Nakonec jsem se dostal z postroje - tahle věc byla strašná, když se jí člověk chtěl zbavit - a vytáhl jsem konečně karabinu.

Slyšel jsem, jak se ke mně po silnici blíží vojáci. Chystal jsem se přeskočit živý plot, ale najednou, jako by mě někdo držel za opasek. Zkusil jsem to znovu, a totéž. Otočil jsem se a zjistil jsem, že šňůry padáku se mi zamotaly do plotu. Mezitím se zvuk kroků přibližoval stále víc. Nakonec jsem šňůry vymotal, vyšplhal na živý plot, skulil jsem se na druhou stranu a během minuty přepochodovalo místem, kde jsem předtím byl asi třicet nebo čtyřicet Němců. Byli tak blízko, že kdybych vztáhl ruku, mohl bych se jich dotknout.

Jen co zmizeli, vydal jsem se směrem, odkud jsem předpokládal, že přiletělo naše letadlo. Být sám za nepřátelskými liniemi je zvláštní, nepopsatelný pocit. Cítíte se prostě tak bezmocní, tak sami, že není v životě nic, k čemu by se to dalo přirovnat.

Po chvíli jsem narazil na Johna Gibsona, našeho zdravotníka, a Charlese Lee, jednoho z našich minometníků. Cítil jsem se, jako kdybych našel dlouho ztraceného bratra. Byl to ten nejhezčí pocit na světě.

Nedaleko od nás se ozýval německý kulomet, a trochu dál palba ručních zbraní. O chvíli později jsem se podíval nahoru a uviděl jsem C-47, přelétávající nás asi ve 250 metrech, levý motor v plamenech a vojáky, vyskakující z otevřených dveří, přes které šlehaly plameny. Letoun opisoval jakýsi půlkruh, a nakonec, asi ve 180 metrech si to namířil přímo na nás. Vojáci i osádka ještě stále skákali ven. Poslední vyskočil v ne více než šedesáti metrech a pak nám letoun přeletěl přímo nad hlavami, narazil do vedlejšího pole a explodoval v tisících hořících kouscích, které pokryly celé okolí. Směrem od místa dopadu se k nám rozeběhly čtyři postavy. Když se dostaly blíž, zjistili jsme, že jsou z našeho letadla: Phil Abbie, Francis Swanson, Leo Krebs a Francis Ronzani. Teď už jsme měli malou, sedmičlennou armádu. Rozhodli jsme se vydat k řece a k mostům, které byly jedním z našich cílů, jelikož jsme předpokládali, že bychom se cestou mohli přidat k nějakým dalším částem naší jednotky.

Kryli jsme se v příkopech a křovích Když jsme se dostali poblíž řeky, museli jsme přejít otevřené pole. Abbie byl pro tu chvíli průzkumník. Pokud by uslyšel nějaký hluk, dal by nám signál, abychom se kryli. Zrovna svítalo, když vyšel, s Ronzanim v patách, na cestu. Na druhé straně té cesty se v poli skrývala stovka Němců. Patnáct nebo dvacet se jich postavilo a zabili Abbieho i Ronzaniho. Sedm proti stovce znamenalo, že jsme byli v beznadějné situaci. Během okamžiku nás obklíčili a zajali. Charles Lee se odplížil a unikl do lesíku za námi. Za chvilku jsme my čtyři, co jsme nebyli ranění leželi v příkopu s rukama nad hlavou a na každé straně stála stráž s puškou. Lee začal ze svého úkrytu asi 50 metrů odsud střílet na naše stráže. Řekl jsem Leo Krebsovi, že mám v kapse blůzy ruční granát, který Němci neobjevili, a že jestliže Lee trefí jednoho ze strážných, hodím granát na toho druhého a zkusíme se dostat odsud. Němcům se ale podařilo Leeho obklíčit a zabít. Později, když nás odváděli, nechal jsem granát ležet v příkopě. Poté, co jsme byli zajati jsem se já s Gibsonem podívali na Ronzaniho. Nevím, kolikrát byl střelen do hrudi, snad pětkrát nebo šestkrát. Jsem si ale jist, že se nikdy nedozvěděl, co ho zasáhlo. Když jsem se po válce vrátil do Států a navštívil jeho matku a otce, bylo pro ně velkým ulehčením, když se dozvěděli, že Francis netrpěl.

Když jsme poprvé zalehli na tom poli a kulky létali tam a zpět, když jsme opětovali palbu s Němci, viděli jsme před námi mezi vojáky pobíhat dopředu a dozadu důstojníka. Leo a já jsme ho oba střelili a on se zhroutil. Po naše zajetí nás Němci donutili ho odnést v celtě na farmu, kde měli velitelství. Byl to první mrtvý, kterého jsem se kdy dotkl. Když jsme ho zvedali, abychom ho položili na celtu, ušel z něj vzduch a vydával zvuky, jako by ještě dýchal. Pokud jsem věděl, trefili jsme ho několikrát do hrudi a věděl jsem zatraceně dobře, že je mrtvý, ale tyhle divné zvuky mě fakt nahnaly husí kůži.

Tu noc nás dali do malého kamenného stavení. Vzhledem k mým dvěma přeraženým zubům a naraženému koleni z přistání na silnici a také vzhledem k obrovskému strachu z toho, že jsem se stal zajatcem jsem tu noc vůbec nespal. Vždy, když jsem otevřel ústa mě obnažené nervy v zubech, vystavené vzduchu přiváděly k šílenství. Ráno Leo Krebs, který uměl německy promluvil s jedním ze strážných a za chvíli přišel starší voják, který nesl v ruce rezavé kleště. Posadili mě na balík slámy, Krebs a Swanson mě chytili za ruce a voják se přiblížil s těmi rezavými kleštěmi k mým ústům. Ruce se mu třásly, ale zachytil zbytek mého zubu do kleští na první pokus a škubl. Cítil jsem bolest, jakou jsem necítil nikdy v životě. Podruhé se mu ruce třásly ještě víc. Na druhý pokus dostal ale ven i druhý pahýl. Bolelo to jako čert, ale alespoň zmizela bolest z obnažených nervů.

Později ten den nás eskortovali po silnici, cestou jsme přibírali další zajatce a nakonec jsme byli zavřeni ve škole. Byli tu američtí i britští parašutisté a všichni byli vyslýcháni. Já jsem byl vyslýchán majorem, který mluvil perfektní angličtinou…alespoň do té doby, než se rozčílil. Řekli jsme mu naše jména, hodnosti a čísla, ale když se ptal na naše jednotky a my jsme neodpověděli, začal na nás řvát a nadávat nám v němčině.

Asi dvacet z nás bylo vyvedeno ven a postaveno ke zdi. Dva Němci s kulomety se posadili asi dvacet metrů od nás. Nebyli jsme schopní se ani pohnout, mysleli jsme si, že je po nás. Nakonec nás ale po dvou hodinách naložili na náklaďáky a odvezli nás do St-Lo. V konvoji byli Američané, Britové, Kanaďané a nějací ranění Němci. Byl tam jenom jeden malý náklaďák s vlajkou červeného kříže, a navíc tak malou, že nabyla patrná ani z největší blízkosti. Cestou do St-Lo musel konvoj kvůli leteckému útoku sjet ze silnice a my jsme všichni běželi zalehnout do příkopů, zatímco se z oblohy řítily čtyři Spitfiry, které dštily olovo na všechno pod sebou.

Na jednom z náklaďáků leželi na nosítkách dva chlapci, ani jeden z nich se nemohl hýbat. Když letadla udělala první průlet, křičeli, ať jim proboha někdo pomůže ven. Někteří z nás se tedy rozeběhli k náklaďáku a stáhli je do příkopu. Při druhém průletu byl jejich náklaďák zasažen a explodoval - očividně v něm byly nějaké kanystry s benzínem. Někteří ze zajatců byli zabiti, tak jsme posháněli nějaké lopaty a pohřbili jsme je na místě, jak jsme nejlépe dovedli.

To, co zbylo z konvoje nás dovezlo na předměstí St-Lo, odkud jsme pochodovali přes město až k nějakým stájím, kde nás zamkli Tu noc bylo město bombardováno třikrát nebo čtyřikrát, a jediné, co jsme mohli dělat bylo ležet na zemi a modlit se, zatímco bomby padaly všude okolo. Když jsme ráno odcházeli, byl kostel, který stál vedle stájí úplně zničen.

V St-Lo jsme se seznámili se zajateckou dietou. Malý hrnec řiďounké polévky a pecínek chleba připadal na sedm mužů. Když jsem vyrážel do války ne den D, vážil jsem 196 liber. 15. dubna 1945 jsem měl pouhých 140. Ten den nás v St-Lo nahnali do ohrady, obehnané ostnatým drátem. Spojenecké stíhačky létaly nad námi a mávaly křídly.

Později nás z města vyvedli zase ven, a po nějakých šestnácti mílích jsme dorazili ke klášteru. Když jsme dorazili, vyhnali Němci mnichy ven. Klášter byla třípatrová budova na velkém pozemku, obehnaném vysokou zdí. Strávili jsme tam dva týdny, a nazvali jsme to místo Hora utrpení, protože tam nebylo téměř žádné jídlo. Bylo to tak zlé, že pokud jste se ze sedu postavili moc rychle, omdleli jste. Pro Němce bylo ale téměř nemožné dopravit nám nějaké jídlo, především ve dne, kdy stíhačky útočily na všechno, co se pohnulo. Po několika dnech objevil jeden ze strážných nějaké krávy a podojil je, takže jsme každý dostali půl hrnku mléka - chutnalo jako nebeská mana. Myslím, že pár těch krav skončilo i v naší polévce, protože po několik dalších dní se v té vodě něco objevovalo, dokonce sem tam i kousek masa. Každý den se k nám na Hoře utrpení přidával někdo další. Rangeři, kanadští parašutisté i nějací pěšáci z vyloďovacích pláží.

Jeden den se začalo proslýchat, že čtyři sta z nás bude odvezeno dále do Francie - francouzský farmář nám řekl, že fronta je asi dvě míle od St-Lo. Slyšeli jsme dělostřelbu. Odvezli nás v otevřených náklaďácích, a pršelo celou noc a celý další den. Když jsme přijeli do Alenconu, nově zřízeného tranzitního tábora, vypadali jsme jak utopené krysy. Dostali jsme pytel pšeničných sucharů, kavalec s opravdovou matrací a dvě deky. Také jsme dostali pecen chleba na osm mužů. Jeden z nás naporcoval chleba tak poctivě, jak to jen šlo, a na něj vždy zbyl ten poslední kus. S chlebem jsme dostali i malou marmeládu a hrnek krupičné polévky. Opravdová hostina. Později večer jsme ještě dostali řídkou hrachovou polévku. S tím vším jídlem a opravdovou postelí to byl první pořádný spánek, který jsem zažil za čtrnáct dní života válečného zajatce.

Druhý den nás odvedli na jednu z hlavních ulic v Alenconu a řekli nám, že za každého eventuelního uprchlíka zastřelí deset mužů. Během náletu dopadly na ulici nějaké bomby, které nevybuchly. Dostali jsme krumpáče a lopaty a měli jsme kopat, aby je Němci mohli buďto vytáhnout a zneškodnit, nebo odpálit na místě. Když jsme kopali, naše stráže stály na druhé straně budovy a vykukovaly zpoza rohu, jestli pracujeme. Kopali jsme samozřejmě velmi zlehka. Naše skupina se nikdy k žádné bombě nedokopala - skupina dále v ulici ovšem ano, a následná detonace v nás vzbudila dojem, že vyletěli všichni do vzduchu. Další den jsme měli zrovna pauzu, když se z oblohy spustil P-38 Lightning. V okamžiku se řítil ulicí, těsně nad zemí a střílel ze všech zbraní. Naštěstí nebyl nikdo zasažen.

Další naše cesta vedla do Chartres, v krytých náklaďácích a v noci. Dali nás do nějakých skladišť, kde byly cementové podlahy, pokryté slámou. To znamenalo vši a blechy-obojí se stalo částí našeho života válečných zajatců. Američané, Britové a Kanaďané byli odděleni. V naší části budovy nás bylo asi tři sta, každý jsme měli tak akorát dost místa, abychom si lehli. Řekli nám, že jakmile bude opravena železniční trať, odvezou nás do Německa.

O dva dni později bylo asi osmdesát parašutistů odvezeno na náklaďácích, aby pochodovali ulicemi Paříže. Němci vykřikovali amplióny, že jsme vrazi a násilníci, propuštění z vězení, abychom bojovali ve válce. Jak jsme pochodovali, házeli po nás muži i ženy kamením a plivali na nás.

Pak nás odvedli na nádraží a nacpali nás do vagónů jako sardinky - neměli jsme ani tolik místa, abychom si sedli. Na jedné straně vagónu byl kbelík s prkýnkem jako toaleta, na druhé malý kanystr s vodou. Dveře byly zamčeny, okna žádná. Krátce poté, co jsme opustili Paříž byl vlak napaden stíhači, a náš vagón skončil s osmi nebo devíti dírami po kulkách ve stěnách, což dovolovalo, aby dovnitř proniklo alespoň trochu světla. Vlak zastavil a bylo slyšet, jak z prostřílené lokomotivy uniká pára. Zůstali jsme tam trčet několik hodin, než byla připřažena náhradní lokomotiva. Bylo horko jako v pekle, jediné větrání nám zajišťovalo těch několik průstřelů ve stěnách. V noci jsme se pohnuli a ochladilo se. Brzy ráno vlak zastavil a stráže nám dovolily vyprázdnit latríny a nabrat čerstvou vodu. Pak zavřely a zamkli opět dveře a jelo se dál.

Asi v pět ráno dalšího dne jsme vyskákali z vlaku v Limburgu a prošli jsme bránou Stalagu 12A.



Zdeňka Illnerová