Smělá jízda Pantheru 401 skrz americké jednotky do Manhay

Autor: Oberscharführer Ernst Barkmann

Akce 1.Pz.Abt.Pz.Rgt.“DR“, hlášení Oberscharführera Ernsta Barkmanna, velitele čety ve 4.Pz.Kp.

1./Pz.Rgt.“DR“ (1.oddíl tankového pluku divize Das Reich) byl pověřen zabezpečením západního směru a ustanovením kontaktu se sousedem nalevo, 560. divizí Volksgrenadier (VGD).
4.Pz.Kp.(4.tanková rota) zůstala jako záloha v lesnaté krajině poblíž Odeigne, 2. a 3. rota podnikla v ranních hodinách útok v západním a severozápadním směru. Během postupu měla 2. rota dosáhnout městečka La Fosse na cestě do Freineux. 3. rota měla postupovat přes Oster na Grandmenil.
Se 4. Pz. Kp. v čele měl 1. Pz. Abt., spolu s granátníky I.a II. praporu pluku „Deutschland“ a III. (obrněným) praporem pluku „Der Führer“ podniknout výpad na město Manhay, nacházející se na severozápadě a na důležité křižovatky, které v něm byly. Zde se měl útok otočit na západ a pokračovat do Erezée při cestě do Grandmenilu, kde se měl střetnout s 560. VGD, která měla na Erezée podniknout noční útok na svém sektoru.
Před samotným útokem na Manhay musela být 4. rotou nejprve útokem z týlu dobyta křižovatka „Belle Haie“, držená nepřítelem. Počátek útoku této roty byl stanoven na 20.00, pro zbytek oddílu a pro pluk „D“ to mělo být 21.00. Podíval jsem se na svého velitele a popřál mu šťastné a požehnané vánoce. Pak jsme se vydali na pěší průzkum terénu a šli jsme na západ tak dlouho, až jsme z jednoho z kopců mohli pozorovat křižovatku a cestu, která se od ní klikatila lesnatou pahorkatinou do dáli směrem k Manhay. Po chvíli nás palba nepřátelské pěchoty přinutila k návratu.
Problémy s uvolněním našich statečných granátnických jednotek pluků „D“ a „DF“ začátek útoku zpozdily. Kolem 22.00 4. rota vyrazila. III. Zug (četa), vedená Hauptscharführerem Frauscherem byla v čele. Velitel roty byl za ním, já jsem stál jako velitel ve věži náhradního stroje 401. Následovaly tanky I. a II. čety a za nimi, do hloubky i do šířky rozestoupeny a rozptýleny jely ostatní roty 1.Panzer Abteilung.
Ardenskou krajinu, pokrytou hlubokým sněhem zaplavoval jasný měsíční svit. Vysoké jedle po obou stranách cesty byly obtíženy sněhem. Nad námi stál jasný měsíc v úplňku, který ve hvězdnaté noci odhaloval všechny detaily krajiny daleko před námi. Všechno šlo podle plánu.
K nepřítelem držené křižovatce jsme se přiblížili z jihozápadu, rozvinuli jsme se do dvouřadu a z kanónů všech našich tanků jsme zahájili palbu tříštivými granáty na veškerá nepřátelská postavení, která jsme byli schopni zjistit. Po překvapivém palebném přepadu nepřišla ze strany nepřítele téměř žádná odpověď.
Hauptscharführer Frauscher se ohlásil rádiem. Chtěl se svou četou dosáhnout hlavní silnice do Manhay, podle které měl útok dále pokračovat. Jakmile zatočil na cestu, první tank dostal přímý zásah a zastavil se, neschopen pohybu. Také druhý tank byl zasažen. Četa se zastavila! Velitel ve vysílačce naléhal, ať útok pokračuje. Bál jsem se o mého kamaráda Frauschera a jeho osádky.
Jak by si asi velitel roty přál, rychle jsem se rozhodl zahlásit se rádiem a vyrazit prozkoumat situaci. Aniž bychom čekali na odpověď, vyjeli jsme. Využívajíc lépe krytí terénem než jeho předchůdci, dosáhl Panther 401 křižovatky bez problému. Přejeli jsme ji a okamžitě jsme se obrátili ve směru nepřítele. Žádná palba se na nás nesnesla! Kryti vyvýšeným náspem silnice jsme pomalu postupovali paralelně s ní, abychom se dostali ke znehybněným vozidlům čety a mohli jim poskytnout krycí palbu.
Frauscherův tank jsme ale nemohli najít. Pak jsme se z vysílačky dozvěděli, že přesedl do jiného tanku a pokračoval dál v postupu. Pokračovali jsme tedy dál, kryti vyvýšenou silnicí a po chvíli jsme dosáhli okraje lesa. Chráněni před jasným měsíčním svitem stínem vysokých jedlí jsme do něj podél cesty vjeli.
Padesát kroků od nás, kousek vpravo stál tank. Zdálo se, že jeho velitel, vztyčený ve věži na mě čeká. Frauscher! Zajel jsem nalevo od tanku a když byly naše věže těsně vedle sebe, zastavil jsem, nechal jsem vypnout motor a oslovil jsem ho. Ale ten vedle zmizel ve věži rychlostí blesku a poklopy u vedlejšího tanku se zabouchly! Průlez řidiče u mého souseda se otevřel a zase zavřel. Zahlédl jsem rubínově svítící kontrolky přístrojů. Ale Panthery byly vybaveny přístroji se zeleným světlem! Pak mi to došlo-ten tank vedle byl americký Shermann!
Sluchátka na uši, rozkaz interkomem: „Střelci: Tank vedle nás je nepřítel, odstřelit!“ V několika vteřinách s věž otočila doprava, dlouhá hlaveň kanónu bouchla do věže Shermanu. Střelec veliteli: „Palba nemožná! Mechanismus otáčení věže zablokován!“ Řidič, Rottenführer Grundmeyer všechno slyšel a bez rozkazu nastartoval motor a couvl s tankem o několik kroků. Hned nato vypálil střelec, Unterscharführer Poggendorf doprostřed obrysu našeho nepřítele protipancéřový granát na vzdálenost jednoho metru. Já jsem pořád ještě stál ve věži. Z okrouhlé díry v zadním pancíři Shermanu bleskl modrý plamen. Sotva jsem zajel do věže Pantheru, otřásla mnou exploze. Projeli jsme kolem hořícího tanku. Další dva nepřátelské tanky proti nám vyjely z mýtiny napravo od nás. Vypálili jsme okamžitě. Z prvního z nich se vyvalil černý kouř, druhý po zásahu zastavil rovněž.
Nebyli jsme schopni navázat rádiové spojení s rotou. Nehledě na to jsme pokračovali v postupu v domnění, že Frauscherovy tanky tudy už prorazily před námi a že tanky nepřátelské, s nimiž jsme se střetli jen čekaly u kraje lesa v záloze. Měli jsme za to, že pravděpodobně střílely i na Frauscherovy tanky a snažily se jen obnovit kontakt s vlastními jednotkami za nimi. Měli jsme být nicméně opatrnější.
Když se dál nic nehýbalo, pomalu jsme zvýšili rychlost. Stromy zřídly. Pak se před námi najednou otevřel velký prostor, lemovaný stromy, pravděpodobně nějaká paseka. Cesta jí překračovala ve tvaru širokého písmene S a mizela na druhé straně na lesnatém úbočí.
Zadržel jsem dech. Na otevřené louce před námi jsem napočítal devět nepřátelských tanků, jeden pěkně vedle druhého, zakopaných ve věžových postaveních. Všechny měly ústí kanónů zamířená na náš tank, který doposud jel přímo proti nim bez jakéhokoli podezření. Grundmeyer, řidič, spatřil nebezpečí a znatelně zaváhal.
Zastavit nebo se začít otáčet či couvat znamenalo jistou sebevraždu. Zachránit nás mohlo jen blafování. Tedy, vpřed k záchraně! Velitel řidiči: „Pokračujte stejnou rychlostí!“ Možná bychom kolem nich mohli projet nepoznáni, protože nás pokládají za jeden z jejich tanků. Projeli jsme první zatáčkou a nastavili jim bok; devět tankových věží se otáčelo za námi. Jejich střelci nás měli v záměrných křížích, ale nepadl ani výstřel. Jakmile jsme dojeli na úroveň jejich boku a já viděl všech devět vyrovnaných tankových zádí, nařídil jsem zastavit. Byli jsme v perfektní střelecké pozici a čelili jsme fakticky jen jedinému nepřátelskému tanku, jelikož zbytek si překážel ve výhledu! Přikázal jsem otočit věž na 3.hodinu, doprava, střelci jsem vydal rozkaz zamířit a vzápětí jsem nevěřil vlastním očím. Americké osádky vyskákaly z tanků a utíkaly do bezpečného úkrytu v lesích za nimi!
Tím se naše situace opět změnila. Teď už mi bylo jasné, že Frauscherovy tanky jsou za námi. Chápal jsem záměr této bitvy a viděl nepřítele, který byl, alespoň v nočním boji, nezkušený a nechal se zmást. Museli jsme této výhody v rámci celé operace využít. Stále jsme však nebyli schopni kontaktovat rotu rádiem. V okamžitém rozhodnutí jsem nařídil srovnat věž na 12 hodin, ve směru jízdy, a vydal jsem rozkaz: „Tank vpřed“. Rádi bychom ty nepřátelské tanky vyřídili, ale to by probudilo celou frontu. Takhle to zůstalo na kamarádu Frauscherovi, jehož tanky následovaly za námi. Jak mi později řekl, osádky amerických tanků byly opět na svých místech, když dorazil. Dostal všech devět!
Jeli jsme směrem na Manhay. Opět jsme se ponořili do lesů, nejdřív přišly jednotlivé stromy, pak větší a větší skupinky. Američtí pěšáci vybíhali z lesů zprava na cestu. Z důvodu, který mě byl neznámý se nepřítel stahoval. Jeli jsme přímo mezi pěšáky, aniž bychom byli nějak zvlášť opatrní. Moje osádka, zvláště pak řidič, si dobře uvědomovala, v jaké jsme situaci. Moji hoši byli velice napjatí, ale úžasně klidní, jako vždy v takovýchto nebezpečných situacích. Američtí vojáci uhýbali z cesty, skákali do příkopů, proklínali nás a hrozili za námi pěstmi. Nerozeznali v nás německý tank, třebaže jsem stál vzpřímen ve věži a shlížel jsem na ně. Jejich přilby, kryté maskovacími síťkami odrážely měsíční světlo. Jejich tváře zračily nezájem.
Lesy zřídly. Najednou se nalevo i napravo od cesty objevily domy. Dosáhli jsme Manhay! Zvýšili jsme rychlost, abychom dál zůstali nepoznáni. Domů přibývalo. Blízko nich stály zaparkovány tanky a další vozidla. Před osvětlenou kavárnou panovala horečná aktivita, pravděpodobně tam byl umístěn štáb. Vojáci pobíhali kolem. Projeli jsme přímo skrz ně a oni nám dokonce uhýbali na stranu. Pak jsme se dostali ke křižovatce. Nalevo leželo Erezée na cestě do Grandménil, cíl útoku naší roty. Z toho směru se k nám valily tři Shermany! Okamžitě jsem zapomněl na to, že bychom tím směrem zabočili a přejeli jsme křižovatku rovně ve směru na Liége. Museli jsme se dostat ven z města!
Chtěli jsme se někde za městem otočit a připojit se v útoku k naší rotě, nebo se alespoň dostat do rádiového dosahu. Až doposud nepadl ani jediný výstřel-ani od nepřítele, ani od nás. Začít teď dělostřelecký souboj by bylo šílenství a naše zkáza. Nebezpečí nepominulo, ale teprve začínalo! Napravo od nás, ve směru křižovatky stál jeden nepřátelský tank za druhým. Všechno to byly Shermany nejtěžšího typu s dlouhým kanónem, seskupeny po devíti či dvanácti, a srovnány po rotách jeden za druhým. Mezi nimi stály jeepy velitelů rot. Osádky postávaly okolo vozidel, klábosily a pokuřovaly. Jedna nepřátelská rota tu byla vyrovnána za druhou. Přestal jsem počítat a odhadl jejich počet na osmdesát či více tanků. (Později jsem se dozvěděl, že to bylo shromaždiště 7.obrněné divize, 82.výsadkové divize a 75.pěší divize americké armády, které měly za úkol zadržet německý postup na tomto úseku fronty.)
Neměli jsme na výběr, museli jsme projet kolem nich. Američtí vojáci uskakovali do strany a rychle rozpoznali, že jsme německý tank, ale vždy až ve chvíli, kdy jsme projeli okolo. Za námi řvaly motory, věže se otáčely v našem směru, ale zaplaťpánbůh si tanky navzájem bránily ve výhledu a tedy i v palbě. Nachystal jsem si ruční granáty pro případ, že bychom museli opustit tank, zapálil jsem dýmovnici a nechal ji skutálet po motoru tanku na cestu. Hustý dým za námi nám poskytl úkryt. Situace se stávala stále nepříjemnější.
Můj dobrý nabíječ, Karl Kreller mě jemně stáhl dolů do věže z průlezu, ve kterém jsem do té doby vzpřímeně stál, a zvedl mi límec mé maskovací blůzy. Ukázal na můj Rytířský kříž a podotkl: „V měsíčním světle to svítí příliš jasně.“ Sledoval mě ze ztemnělého interiéru celou dobu a posoudil situaci podle výrazu mé tváře. U jeho kulometu, upevněného ve věži visel svazek pásů trasovací munice.
Střelec měl oči pevně přitisknuty na optický zaměřovač. To mu umožňovalo alespoň vidět, co se děje v jeho zorném poli. Najednou od řidiče: „Zepředu se blíží vozidlo!“ Vystrčil jsem hlavu zase ven. Opravdu, přímo proti nám se hnal jeep! V něm stál muž, pravděpodobně důstojník, který divoce mával zastavovacím terčem.
Snažil se nás zastavit a už na dálku nám nařizoval „stop“. Ten muž byl buď hrdina, nebo šílenec. Velitel řidiči: „Přejeď ten jeep!“ Můj řidič potvrdil rozkaz. Řidič jeepu zareagoval, uvědomil si svoji situaci, zastavil a začal couvat. Spustil se divoký hon. Důstojník už nemával. Vzdálenost se zkracovala metr po metru a pak - náraz. Náš pravý pás zachytil jeep a my jsme ho ve vysoké rychlosti přejeli. Jeho posádka se snažila vyskočit ven.
Náš Panther, vyhozen kolizí ze směru vrazil plnou rychlostí do nejbližšího Shermanu. Skoro mě to vyhodilo z věže, sluchátka mi spadly z hlavy a sjely po věži dolů, kde zůstaly viset za šňůru a kývaly se tam a zpátky. Moje čepice se stala suvenýrem pro ty venku. Motor zhasl. Náš tank uvázl. Naše pravé hnací kolo bylo pevně zaklíněno v pásu nepřátelského tanku. Po chvilce ticha propuklo venku peklo. Kulky mi létaly kolem uší a přiměly mě se ukrýt ve věži tanku. Řidič se neúspěšně snažil nastartovat motor. Přitáhl jsem si nezbytná sluchátka za šňůru zpátky do věže a uvažoval o možnostech úniku. Byly vůbec ještě nějaké?
Vyskákat ven nebo se bránit z věže pro nás znamenalo prakticky totéž-buď smrt, nebo zajetí. Promluvil jsem klidně a uvážlivě k řidiči. Ten se znatelně soustředil na to, co měl udělat. Nechal baterie chvilku odpočinout, ty nabraly víc proudu a po několika protočeních motor chytil a nabral otáčky. Vydechli jsme v naději na únik. „Zpáteční chod!“ Pomalu a opatrně, aby nám nespadl pás z hnacího kola náš tank vycouval ze zajetí Shermanu a otočil se na silnici. Zapálená dýmovnice nám udržela Američany od těla. „Plným plynem vpřed!“
Pod clonou dýmu jsme pokračovali v jízdě. Po téže cestě, kolem tanku za tankem, konvojů nákladních vozů, zásobovacích vozidel, mezi nimiž byly i dvě cisterny, kolem náklaďáků zdravotnické jednotky s autobusem, upraveným pro operování jsme se konečně dostali do volného terénu. Domy Manhay zůstaly za námi. Cesta na Liége ležela volná před námi! V tu chvíli jsem si přál, aby na mém místě bylo čelo mé roty a náš Panzerabteilung hned za ní.
Když jsem si všiml, že nás pronásledují nějaká vozidla, střelec otočil za jízdy věž na 6 hodin a vypálil jejich směrem i do města několik tříštivých granátů. Po nějakých 300 metrech jsem „401“ zastavil, vypnuli jsme motor a naslouchali do noci. Z Manhay se ozýval rachot řvoucích motorů a lomoz pojíždějících tanků. Povedlo se nám Američany přímo v jejich shromaždišti krásně rozrušit.
Z dálky jsem slyšel hluk bitvy. Nepřátelská vozidla, mezi nimi jeden Sherman, na nás začala zase dotírat. Dobře mířená palba se o ně postarala. Po několika stech metrech se tato hra opakovala. Byli jsme zatlačováni dál na sever, opustili jsme tedy cestu a našli si dobrou a pěkně skrytou střeleckou pozici v zatáčce, odkud byl na silnici dobrý výhled. Tam jsem nechal osádku vystoupit. Stáli kolem věže a zhluboka dýchali. Jejich tváře se radostně šklebily. Zase jednou šlo všechno dobře.
Jak se zvuk bitvy přibližoval, slyšeli jsme jasné rány z tankových kanónů. Našim uším to znělo jako rajská hudba. Naše rota útočí na Manhay! Náš radista lovil v éteru. „German Tigers! German Tigers! Help! Help!“, slyšeli jsme na jednom z nepřátelských kanálů. Pletli si naše Panzer V.s Tigery, z nichž ovšem na tomto úseku fronty žádný nasazen nebyl. Nepřítel byl pod velkým tlakem a hromadně se stahoval na západ na Grandmenil a na severovýchod k Vaux Chavanne. S kanónem našeho tanku jsme se postarali o ta nepřátelská vozidla, která se stahovala naším směrem. Mnoho vozidel opustilo silnici a pokusilo se projet po polích, kde zapadla do sněhu.
Manhay bylo našimi jednotkami dobyto relativně rychle. Náš „401“ se na této operaci podílel! Cesta na Liége před námi ležela otevřená. Poslouchali jsme hluk boje při útoku na Grandmenil, pak jsme opustili naši palebnou pozici a podél hořících vozidel jsme pomalu jeli zpět do Manhay. Na vjezdu do města jsme nepotkali jediný německý tank. Místo nich stála všude kolem uvízlá a opuštěná americká vozidla. V zahradách mezi za domy a za nimi jsme napočítali téměř dvacet opuštěných Shermanů.
Hlídka ze III. praporu pluku „DF“ (9. roty) nám zahradila cestu. Měli nás původně za americký tank. Konečně jsme si pořádně oddechli. Zvládli jsme to!
Vražedná dělostřelecká palba způsobila během útoku zvláště granátníkům pluku „D“ těžké ztráty. Teprve teď jsme byli schopni navázat rádiový kontakt s naším Abteilungem a bojovým stanovištěm velitelství pluku a podat hlášení.
Měli jsme se hlásit veliteli. Podíval jsem se na hodinky: Štědrý den 1944 začal už před několika hodinami.


Pavel Kmoch