Poslední den



(pro větší srozumitelnost přepsáno do češtiny)


Sakra, už se mi to zase zaseklo! A ten kníratej bandita se řítí přímo na mě! Ještě že mám útočák. Počkám si až bude blízko a propíchnu ho... Co ten pitomý SAman provádí, proč se do toho motá? Sakra padaj přímo na mě! Tohle už asi nevykryju!

... Kde to jsem? Kam všichni zmizeli? Á, támhle je nějaká brána, tam se zeptám... Panebože, co je to za kašpara? Jinde se bojuje a tady... Cože, jaké dokumenty, chlape, chovejte se uctivě, kdo to kdy slyšel, aby se polní četník zpovídal šaškovi v červených hadrech s vidlema! Já si vás se mi zdá podám! Co vy jste tu vlastně zač? Nějaký pracovní tábor? Který ignorant pověsil na bránu nápis Peklo? To nevíte, že první dojem musí být veskrze pozitivní? Jinak se zbytečně bouřej? Kde máte uniformu, nevšiml jsem si, že by byl čas na pořádání maškarních hrátek a co to plýtvání pohonnými hmotami na ty ohníčky? Mě se zdá, že asi půjdete se mnou! ...... A dopr*!

Promiňte, netušil jsem, že existujete. Tu máte moje doklady. Co vlastně chcete vědět? Jak jsem se tu vzal? No víte, trpím revmatismem, tak mě z fronty stáhli do zázemí, do Prahy... Jo, to víte, jen poslední den? Dobrá.

Pod vlivem neuspokojivé situace našich zbraní se i v Praze začalo dosud loyální obyvatelstvo bouřit... dál... dobrá. Tak tedy uvízl jsem spolu s malým oddílem WH kousek od bývalé školy Pražačka, kde se měly nacházet silnější oddíly SA a snad i SS. Vytvořili jsme dvě skupiny a snažili jsme se k nim nenápadně dostat. Byli jsme téměř u cíle, když jsme narazili na barikádu banditů, kteří na nás ihned zahájili palbu. Nakázal jsem své skupině palbu opětovat a krýt ústup z nevýhodného postavení...

Bohužel vojín Zucker zazmatkoval, vyrazil splašeně vpřed a vzápětí byl těžce zraněn. Jeho vyřazení oslabilo naší palebnou sílu a navíc rozptýlilo naši pozornost, čehož využila tlupa místních banditů a napadla nás zákeřně zboku. Můj samopal se ke vši smůle zasekl. Snažil jsem se zraněného Zuckera krýt před rozvášněným davem a žádal jsem pro něj lékařské ošetření, obávám, se že marně. Když mě od něj odtrhli, všiml jsem si, jak po něm nějaký obr dupal a mlátil ho pažbou pušky. Vzápětí mě bandité ještě okradli o hodinky.

Odvedli mě za barikádu a nechali hlídal poměrně slabou ženštinou. To od nich moc chytré nebylo. V okamžiku, kdy byli bandité plně zaměstnáni odrážením útoku SS, jsem se jí zbavil, svlékl si uniformu a z jedné mrtvoly jsem si opatřil civilní oblečení. Lstí se mi podařilo dostat i k mému samopalu. Nenápadně jsem se vmísil do davu banditů, přičemž jsem dobře využil své znalosti jejich jazyka, abych si získal jejich důvěru...

Dobrá tedy, zrychlím, nemusíte se hned rozčilovat... Pak přivedli zajatého SS. Nabídl jsem se k jeho popravě, doufal jsem, že spolu utečeme. Ten muž se však choval zcela nevhodně, hrozilo že mě prozradí, tedy jsem ho musel zastřelit... Pak se mi podařilo utéct k našim. Tam jsem prokázal svou totožnost, byl znova vystrojen a přidělen k malému oddílu WH, který kryl postup SS proti banditům na barikádě. Těm se bohužel podařilo někde získat pancéřové pěsti, kterými postupně vyřadili veškerou naši těžkou techniku. Na pomoc jim přišla i zrádcovská Vlasovova soldateska, které nás napadla zezadu. Bandité provedli výpad a umístili na roh ulice těžký kulomet. Naštěstí s nešikovnou obsluhou, takže ho neuvedli v činnost a dařilo se mi je samopalem zadržovat do doby, kdy se mi opět zasekl. V ten okamžik se na mě hnal kníratý bandita...

Jo a dál to znáte. Prý mám jít dál? Dobrá, klidně, jen doufám, že tu máte teplo, víte, ty kolena... Jo, že nemusím mít strach že mi bude zima? Tak já tedy jdu.

Michal Exner


foto: k dispozici ve fotogalerii