Záznam z barikády



Určeno pro:
Vojenská správa Hlavního města Prahy
Velitelský štáb


Popis bojů na barikádě v ulici Nad Ohradou, obvod Pražačka

Vážený štábe,

podávám spolu s nahlášením se do aktivní služby zprávu o své účasti v bojích na barikádě u základní školy Na Pražačce. Na barikádu jsem přibyl v časných ranních hodinách dne 7. května na výzvu Československého rozhlasu, v duchu hesla „věrni zůstaneme!“. Protože v době zahájení okupace nacházel jsem se ve stavu aktivního důstojníka prezenční služby jezdectva, nastoupil jsem ve své služební uniformě.

V ranních hodinách byl v oblasti klid. Ozbrojení občané již měli postavenu masivní barikádu, jejíž stavbu inicioval a řídil rotmistr Milan Potluka. Abych nezasahoval do ustálených poměrů, řádně jsem se mu nahlásil a nabídl svou pomoc při organizaci obrany pod jeho velením. V dopoledních hodinách jsem pak s desátníkem Charvátem (vynikající střelec z kulometu a kuchař) ze své bývalé eskadrony vařil v polní kuchyni guláš a párky pro vyhladovělé barikádníky i další místní obyvatelstvo. Kolem poledne bylo jasné, že střet s nepřítelem se blíží, proto jsme zanechali guláš pod dohledem žen a umístili jsme na barikádu ukořistěný TK vz. 37. Des. Charvát se ujal obsluhy a já jsem se mu nabídl jako pomocník. Netrvalo dlouho a ze základní školy přišel první průzkumný útok, bylo tuším deset minut po jedné hodině. Všichni naši se stáhli za barikádu a mocnou palbou několika kulometů a pušek jsme nepřítele odrazili. Náš TK se však často zasekával, proto jsme ho museli z barikády odnésti a v ústraní provizorně opraviti. Proto jsem nebyl přítomen situaci, kdy bylo zabito několik barikádníků pokoušejících se o průlom do školního dvora, který byl ostřelován dobře umístěným německým kulometem.

Přestávky ve střelbě využil velitel barikády a vyslal mne s bílým praporem vyjednat dvacetiminutové příměří k ošetření raněných. Ze školy vyšel velitel místní posádky SA-manů. Odmítl však vyjednávati s tím, že naše úsilí je směšné, a proti našim několika desítkám ozbrojených civilistů stojí přesila ve škole sídlících šesti set SA-manů v plné výzbroji. Během jednání jsem se začal obávat o svůj život, naštěstí však nečekaně přijely vítané posily v podobě ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. S jejich pomocí jsem se vrátil na barikádu a po uklidnění barikádníků, že jsou to spojenci (měli uniformy k nepoznání od německých), jsme barikádu otevřeli a umožnili jim průjezd. Část vlasovců nám zůstala ku pomoci, ostatní pokračovali za svým úkolem vyřaditi z činnosti děla na Vítkovském kopci.

Proluky způsobené neúspěšným vyjednáváním se podařilo využít ke stavbě předsunuté barikády. Očekávaný útok však nabral nečekaný směr, když se v čele německé kolony objevila obrněná vozba, která před sebou hnala jako živý štít – naše četnictvo a hasiče! Slzy vzteku draly se nám do očí, když jsme nemohli ani vystřeliti a museli jsme pracně narychlo zbudované předsunuté pozice vykliditi. Stáhli jsme se proto opět za hlavní barikádu. Naši zajatí kamarádi se v pravou chvíli vzepřeli, odkryli tak nepřítele a toho jsme pak na úpatí barikády s vypětím všech sil a značnými ztrátami odrazili. Na oslabeného nepřítele jsme se pak, posilnění vztekem, vyhrnuli a dobyli jsme tak zpět dříve opuštěné pozice i část školního dvora. Německý nepřítel se stáhl a na několik hodin nastalo příměří. Bylo pár minut po druhé hodině.

Rotný Potluka znovu rázně řídil stavbu dvoustupňové provizorní barikády jako předsunuté obrany. Z pevných trámů, kusů těžkého nábytku a jiného harampádí tak vyrostly solidní střelecké kryty. Byl jsem určen velitelem první této barikády.
Dostal jsem přiděleno asi 20 mužů vyzbrojených různými puškami a jedním kulometem vz. 30. Kolem třetí hodiny poprvé byla vyhlášena pohotovost, když se k nám blížilo německé vozidlo. Brzy jsem však rozpoznal, že jsou to další kamarádi Vlasovci a bylo nutno barikádu částečně rozložiti, aby projeli dál. Tu jsem si všiml, že des. Charvát již opravil TK 37 a umístil se s ním na křídle barikády za námi.

O pár chvil později přijelo další vozidlo a za ním poklusem útvar vojáků německé branné moci. Důstojník měl bílý prapor, proto jsem vzal k sobě tlumočníka (neznaje německého jazyka) a vyšel jim v ústrety. Důstojník mne předpisově pozdravil a oznámil, že jeho jednotka se stahuje před Rusy k Američanům a že pouze žádá volný průjezd. Vyžádal jsem si čestné slovo důstojníka, že Prahu opustí poklidně a cestou k Americké armádě nebudou nikde páchati násilí. Důstojník mi slovo dal, což jsem považoval za dostatečnou záruku, a i se zřetelí k faktu, že se tak vyhýbáme zbytečnému střetu s ostřílenými veterány východní fronty, i tento konvoj jsme barikádou pustili.

Potřetí byl poplach vyhlášen opět po několika minutách. Vida z úkrytu, že vojáci branné moci byli barikádou puštěni, drze přijel otlemený důstojník zbraní SS a žádal totéž. Choval se německy, tedy povýšeně a sprostě, a spíše mi přikazoval, než že by žádal. Nechal jsem mu přeložiti, že taková prasata, jako je on, patří na jatka. Vznikla z toho nebezpečná roztržka, padlo mnoho nadávek a prsty na spouštích se jen chvěly. Fašista odjel a slíbil, že si cestu brzy probije sám. Proto jsem muže na barikádě připravil na nejhorší a odběhnuvše k barikádě druhé, informoval jsem rtm. Potluku, že brzy může dojíti k úpornému útoku a že může očekávat, že se budeme po chvíli stahovat.

Útok nás zaskočil velmi nepříjemně. V čele jela útočná vozba, dva kolopásové transportéry, za nimi stíhač tanků Hetzer a nakonec Sdkfz.222. Bylo brzy jasné, že proti tomu naše pušky ani LK neobstojí. Rychle jsem vydával příkazy se stáhnouti, ale bojem zachvácení, nedisciplinovaní civilisté nechtěli uposlechnouti. Otočen k nepříteli zády, nevšiml jsem si hrozícího nebezpečí. Tu jsem pocítil zezadu tlak a celá barikáda se počala sunouti kupředu. Napůl sedě na skříni, která mně podrazila nohy, ohlédl jsem se a za sebou viděl pancéřový vůz, dokonce jsem si všiml průzorem očí řidiče, které svítily fašistickým odhodláním. Dobře jsem si ty oči zapamatoval. Prozřetelnost dovolila mi vymaniti se z této nevýhodné pozice bez újmy a stáhnouti se za druhou barikádu. Obrněná vozba nepřítele se však ani na chvíli nezastavila a během několika vteřin rozdrtila též druhou barikádu. Kvapně jsme všichni ustoupili za barikádu hlavní, nechávaje za sebou několik mrtvých a raněných. Teprve když jsem vydechl, všiml jsem si že des. Charvát zůstal do posledního momentu za svým TK 37, působíce němcům těžké ztráty, až pojednou štěkot kulometu utichl. Ztráta dobrého přítele a hrdiny mnou otřásla, ale nebyl čas na chmury. Ihned jsem se přesunul na pravé křídlo barikády a tam jsem řídil obrannou palbu. Zbraně SS byly dobře organizovány a působily nám těžké ztráty, ale naštěstí se nám podařilo získanými panzerfausty a granáty postupně zneškodniti všecku jejich techniku a soustředěnou palbou čtyř kulometů a mnoha pušek nakonec donutiti i vojáky se stáhnouti. Následoval opatrný, ale rozhodný protiútok, který postupně zatlačil útočníky až na úroveň školy. Několik zajatých němců se pokusilo o útěk, ale byli bez milosti zastřeleni. Přítomná sanita hbitě na znovuzískaných pozicích ošetřovala raněné. Většinu našich raněných ale němci při svém postupu dorazili a zle zohyzdili. To už bylo ale slyšet motory tanků, dýzlové motory! Přijeli rusové, v pravou chvíli likvidujíce zbytek SA-manů za školou. Jaká radostná událost! Jak jsme je, hrdiny a zachránce naše, vítali a bratrsky jsme se s nimi objímali.
Bylo půl páté, 7. května 1945. Boje o školu Na Pražačce skončily. Tu mohl konečně propuknouti pláč nad mrtvými kamarády, naplno mohli jsme se postarati o naše raněné a také slzami štěstí přivítati naši znovu těžce nabytou svobodu! Ať žije dlouho naše svobodná československá vlast. Nyní už si jí nikdy vzít nenecháme!

Dne 11. května 1945 v Praze

Ppor. J. Pl. 5 Jan Gallas


foto: k dispozici ve fotogalerii