Sokolovo 2007


Je páteční zimní odpoledne a již od oběda se připravuji na večerní odjezd z Prahy. Nevím čím to je, ale mám takový pocit, že v pátek je vždy nejvíc práce. Možná je to dáno tím, že úkoly, do kterých se nám nechce, už nelze odložit na druhý den. Stejně tak práce se již tolik nedaří jako na začátku týdne a ke všemu jsem myšlenkami jinde a to na víkendové akci v Josefově pojmenované Sokolovo. Jedná se o vzpomínkovou bitevní ukázku u příležitosti prvního nasazení 1. čs. samostatného praporu po boku Rudé armády na východní frontě v březnu roku 1943. Na čtvrteční schůzi klubu před akcí jsme se domluvili s Michalem, Nezmarem, Adamem a Bagrem, že pojedeme společně autem, které vezmu tentokrát já. V duchu této dohody jsme všichni balili věci a chystali odjezd.
Okolo čtvrté odpoledne se začal plán cesty pomalu hroutit. Silný vítr si pohrával se zlomenou větví tak dlouho, až ji nakonec upustil přímo na čelní sklo nejbližšího zaparkovaného automobilu. Bohužel ten nejbližší vůz byl „můj“. Po zjištění, co se stalo, jsem obvolal kluky a navrhl jsem jim cestu vlakem. Poukázal jsem na to, že hromadné cestovaní po železnici má i své výhody, podobá se skutečnému přesunu na frontu a řidič si užije cestu stejně jako ostatní. Byl jsem potěšen, že všichni souhlasili a nikdo nechtěl rušit odjezd. V rychlosti jsem ještě promluvil s Nezmarem a domluvili jsme se na srazu u něho doma, aby nemusel táhnout všechny zbraně sám. Okolo šesté jsem v rychlosti „vypnul soustruh, poklidil pracoviště a opustil dílnu“. Doma jsem dobalil vše potřebné a obtěžkán zavazadly vyrazil na cestu. Lodní pytel, na kterém byl zavěšen Nezmar, přistoupil na domluvené zastávce a už jsme mířili směrem k hlavnímu nádraží. Během cesty metrem jsem se omluvil za komplikace s automobilem a zmínil jsem, že tím pádem jedeme bez plamenometu. V tu chvíli se Nezmar přestal usmívat, protože neměl sbalenou žádnou jinou výstroj v podobě sumek, chlebníku, polní láhve atd. Na nádraží jsme se setkali se zbytkem výpravy, nakoupili poslední jídlo a pití a nastoupili do vlaku.
Cesta do Hradce ubíhala při popíjení piva a rozhovorech o všem možném rychle. Pouze jedna slečna, která jako poslední „civilista“ neopustila naši část vagónu a zůstala sedět o dvě řady sedadel dál, nás několikrát za cestu požádala o tišší vedení rozhovoru. Asi jsme zrovna řešili pravidla pro broušení rakouských bodáků v době války a jejich ztupení pro dobu míru. Toto téma do debaty dodal Michal a pak se ještě několikrát během víkendu k němu vrátil. Ani nevím, na jakém závěru jsme se nakonec shodli, ale myslím, že dva zásadně pro, dva zásadně proti a dva co se přidají k silnějšímu. Naši vášnivou debatu ukončilo rostoucí množství světel podél tratě, která oznamovala příjezd do Hradce Králové a výstup z vlaku. Pověsili jsme na sebe všechny věci a přesunuli se do vestibulu hlavního nádraží čekat na další spoj do Jaroměře.
Během této půlhodinové přestávky jsme se stačili seznámit s jedním z hradeckých bezdomovců, který zasalutoval a řekl: „Vojáci nemáte nějakou tu korunu navíc. Já bych si koupil trochu chlastu a cigarety“. U některých členů výpravy nalezl pochopení a dostal za svou upřímnost rovnou plechovku piva a onu cigaretu.
Krátký odpočinek skončil a my jsme pokračovali v cestě do Jaroměře. Po nástupu do přistaveného vlaku jsme s Nezmarem jako poslední civilisté oblékli uniformu a začali jsme jako celek připomínat jednotku cestující na východní frontu. Nezmar byl tak nadšený a v náladě, že začal provádět prostocviky na držadlech připevněných ke stropu vagónu a ani několikanásobný pád na zadek ho nemohl odradit. V bujaré zábavě jsme přijeli do Jaroměře, kde již čekal velící poddůstojník se svým novým vozem, do kterého jsme naložili velkou polní a do Josefova pokračovali ve vzorném tvaru pěšky pod velením Bagra. Za hlasitého zpěvu cesta ubíhala rychle a nálada se zlepšovala každým ušlým kilometrem, který nás dělil od vytoužené hospody. Naše veselí doslova nadchlo obyvatele okolních domů, kteří otevírali okna, volali slova díků, říkali nám přesný čas a mávali sevřenými pěstmi.
Dvacet minut cesty uteklo jako voda a již nás vítaly mohutné hradby pevnosti Josefov. Ve známé hospodě jsme se opět šťastně shledali se svým velícím poddůstojníkem, který již zabral stůl a objednal patřičný počet piv. V klidu jsme zasedli a začali se bavit. Pivo teklo proudem, vrátila se osvědčená debata o broušení rakouských bodáků, slabší jedinci s postupem času uléhali na desku stolu nebo podlahu a největší borci se zbavovali toho, co před tím draze nakoupili. Noc pokročila a hospoda se začala zvolna vyprazdňovat. Po hodinovém naléhání paní hospodské jsme také sebrali odvahu k opuštění ležení a vydali jsme se na cestu k tělocvičně, kde jsme měli domluvené nocování. Venku se skupina rozdělila na menší vzájemně se podpírající celky a postupovala opatrně vpřed. Návrat jako obvykle sabotoval Nezmar, který se po pár krocích ukládal ke spánku. Společnými silami jsme nakonec zdolali všechny nástrahy cesty a bezpečně zakotvili v tělocvičně josefovské základní školy. Útrapy cesty všechny vysílily, a proto bylo nutné doplnit energii a ztracené tekutiny. Abychom neplýtvali drahocenným časem přistoupili jsme ke konzumaci koncentrátů a potravin z Adamova batohu. Adam s největší pravděpodobností usnul těsně před koncem cesty hned za dveřmi ubytovny a již zmíněné věci zjevně nepotřeboval...
Jako každé ráno mi vstávaní nejde. Ruce a nohy odmítají poslušnost a sotva přinutím hlavu, aby se otočila. Napadá mě, že jestli mám na něco nadání, tak je to spánek. Usnu všude, kdykoliv a nikdy se mi nechce vstávat i kdybych spal den v kuse. Zkouším utrhnout každou minutu, abych mohl ještě chvilku spát, ale již to opravdu nejde. Podlaha se chvěje pod dupotem vojenských bot, všude okolo je slyšet čilý ruch a v mé blízkosti začínají ožívat mrtvoly, ve kterých poznávám svoje kamarády ve zbrani. Můj spánek s jistotou ukončuje prázdná láhev rumu, která vypadla z Michalova spacáku společně s jejím majitelem. Zvolna se začínám soukat ze svého lože a rozhlížím se po okolí. Všechno je hrozně rozmazané a ani několikanásobné protření očí nepomáhá. Teprve po nasazení brýlí je konečně všechno jak má. Přitáhnu svůj batoh, vylovím mycí potřeby s ručníkem a pomalu kráčím do koupelny. Cestou míjím frontu před toaletou, kde to každému ráno trvá déle, protože spousta lidí neví určitě, která ze tří potřeb je naléhavější. Že by za to mohl stres před bitvou? Po návratu do tělocvičny se společně s ostatními začínám oblékat do uniformy a připravovat na chystaný program.
Při nástupu pod širým nebem jsme nemile překvapeni počasím, které dobově vůbec nesedí. Všechno má být pod sněhem a my se máme prodírat bílými závějemi směrem k nepříteli. Místo toho pochodujeme v dešti a po kotníky se brodíme bahnem. Jako vždy spěcháme, abychom mohli po příchodu na bojiště čekat. Prší stále a všichni se dušují, že v takovém počasí asi nebude mnoho padlých a raněných pro oživení bojiště. Nikomu se nechce lehat si do louží a bahna. Po domluvě velení konečně začíná nástup jednotek a ze všech padá nervozita a do krve se vyplavují první kapičky adrenalinu. Jednotlivé skupiny dostávají své rozkazy a přesouvají se na svá místa. Zde opět chvilku čekají, než pyrotechnici dokončí pokládku náloží. O pár minut později první odpálená nálož a průlet pyrotechnika vzduchem oznamuje zahájení rekonstrukce bitvy u Sokolova. V tu chvíli se všichni vrací do března roku 1943. Vojáci do jednoho najednou zapomněli na bahno a déšť a vrhají se bezhlavě do děr a krytů a v postupu pokračují pouze v leže. První postupují jednotky SS, aby provedly průzkum bojem. Tvrdá obrana na straně Rudé armády však zastavuje postup a je nutné, aby ostatní podpořily předsunuté jednotky a likvidovaly kulometná postavení. Postup je přes veškeré úsilí zastaven. Největší problém způsobuje zázračná nesmrtelnost sovětských vojáků a jejich zatvrzelost neopouštět své pozice. Situace se dále komplikuje odchodem jednotek SS z bojiště, protože již vystříleli všechno střelivo. Tváří v tvář nepříznivé situaci zběsile útočím se zbytkem své jednotky a po několika zásazích padám tváří do bahna…
Bitva nakonec dopadla jak měla a německá vojska zatlačila 1.čs. samostatný prapor za řeku Mži. V postupu však nebylo možné pokračovat, protože led na řece začal tát a těžká technika nemohla překročit vodní tok a podporovat dále postup pěchoty. Tolik pomyslná historická vsuvka k závěru skutečné bitvy.
Po skončené ukázce jsme se začali opět shromažďovat k odchodu do tělocvičny. Podle sto metrů dlouhé brázdy a velké hromady nahrnuté hlíny jsem nalezli i posledního, nejtvrdšího a nejvíce plazivého člena jednotky, Nezmara. Jeho ocelová helma mu posloužila stejně dobře jako buldozeru lžíce. U hranice bojiště ti šťastnější vojáci nalezli své milé, kterým po dobu válečného utrpení psali a slibovali, že se vrátí. Svůj slib splnili a všichni jsme společně odjeli balit věci.
Nezmar a Bagr po zabalení odjeli na nádraží a vrátili se společně do Prahy. Ostatní účastníci zájezdu se přesunuli k Lebrosům a začali sbírat síly na druhou část víkendu, tedy na vojensko-historický ples v Náchodě. Pohostinnost místních je bezmezná a po příjezdu k Martinovi a Martě domů jsme se vykoupali, najedli a na malou chvilku prospali. Ti, kdo neusnuli, vysvětlili a nakreslili Honzíkovi takticko-strategické manévry na bojišti a vše do detailu ukázali při gigantické bitvě plastových vojáčků na koberci se silnicí a domečky. Dvě divize spojeného německo-japonského armádního sboru zde byly na hlavu poraženy rytířem s řemdihem a jeho barevným spolubojovníkem.
Během příprav holek na večerní bál se kluci vyspali, okartáčovali uniformy, vyleštili boty, zhlédli dva filmy, opravili auto a zavázali si boty. Následující přesun do Náchoda uběhl rychle a za pár minut jsme již obdivovali krásy hotelu U Beránka. Tato secesní budova postavená v roce 1914 byla jako stvořená pro začínající společenský večer. Po vstupu do hotelu jsme zakoupili vstupenky a odložili kabáty do šatny. Když paní šatnářka spatřila uniformy s kukačkou a helikoptérou nad klopou pravé kapsy zvážněla a s výrazem ženy, co mnoho zažila, pravila: „To byla hrůza, když jste pochodovali městem. Drželi jste krok, dupot bot se rozléhal ulicí a tvářili jste se smrtelně vážně. Jako děti jsme před vámi utíkali a lidé se schovávali do domů. I když jsem byla malá, velmi dobře si na to pamatuji.“ S milou paní jsme ještě krátce pohovořili a přesunuli se do společenských prostor hotelu, kde již byla většina hostů v historických stejnokrojích a kde přítomné dámy měly šaty dobově sladěné se svým doprovodem.
Po vstupu do tanečního sálu jsme vyhledali volný stůl a objednali si pití. V zápětí byl oficiálně zahájen večer a uvítáni přítomní hosté. Hudba začala hrát a první páry vkročily na taneční parket, kde se nechaly unášet rytmy valčíku, polky, tanga a mnoha jiných. Hned od začátku bylo jasné, že tanec bude hlavní náplní večera, a proto bylo nutné doplnit naše řady o potřebný počet partnerek, aby byly páry kompletní. Ti nejzkušenější z nás neváhali, rozhlédli se po sále, vybrali si cíl a ihned vyrazili. My ostatní jsme jim v tichosti záviděli, jak o chvilku později stojí u baru po boku své krásné studené dvanáctky. Když se usadil prach po úprku první skupinky, tak již bylo vše v pořádku a každý kdo zůstal, měl svého tanečního partnera a nebylo třeba dále hledat. Večer ve víru tance byl náročný a každý po čase uvítal přestávky na odpočinek, setření potu z čela a doplnění sil. Ve chvílích klidu jsme zhlédli vystoupení kouzelníka a jeho vzápětí zmizelé partnerky nebo jsme čekali na vylosování našich čísel v bohaté tombole. Jelikož se losování blížilo ke svému konci a my jsme stále neměli žádnou cenu na stole, museli jsme Adama poslat najít skříňku s jističi, abychom si také něco odnesli.
Souběžně se zábavou v hlavním sále vrcholila v předsálí osvědčená debata o broušení rakouských bodáků, která zde konečně padla na úrodnou půdu a nesla své ovoce v podobě odložených sak a vyhrnutých rukávů. Téma bylo ovšem rozšířeno o právo nosit stužku za zimní tažení na knoflíku uniformy wehrmachtu. Vzájemné nepochopení rostlo a bylo nutné všechny horké hlavy přizvat k baru, aby si při skleničce dobrého moku potřásly pravicí. Mírové rozhovory se nesli v přátelském duchu a všichni se po chvilce oslovovali pouze výrazy kamaráde, brácho či dokonce „ty kluku jeden ušatej“. Všichni polemizující učenci vyměnili židle v rukou za přípitek na usmířenou a za pár minut se láskyplně objímali na barových stoličkách.
Přes všechny tyto události večer pokračoval v příjemném duchu dál a většina hostů se nechala při tanci unášet na vlnách tónů hudby k závěru večera. Konečně přišel správný čas na vrcholná čísla z taneční školy TŠ Gardekorps. Kdo měl hladké podrážky, po pořádném rozběhu klouzal přes celý sál a to buď ve stoje, v kleče, po břiše nebo po zádech. Jiní se po menším rozběhu sráželi do rytmu ve výskoku hrudníky nebo všichni společně běhali, skákali a pogovali po celém sále při polonéze a na konci skladby roztřískali pomyslnou kytaru o zem. Okolo druhé hodiny v noci přišel skutečný závěr. Večer byl oficiálně ukončen a hosté pozvolna opouštěli taneční sál. Zbývalo již pouze posbírat poházená saka a košile nebo vystát frontu na odložené věci v šatně, obléknout se a vyjít ven.
Venku se skupina již podruhé během víkendu rozdělila na menší vzájemně se podpírající celky a znovu postupovala opatrně vpřed. Vedoucí člen výpravy a stopař v jedné osobě znal jako jediný cestu a pro jistotu měl v kapse uloženou mapu městské části Náchoda, ve které ležel jak hotel U Beránka, tak naše tělocvična. Při první zastávce vytáhl složenou mapu z kapsy a vrazil mi ji do ruky. Vzápětí zůstal bezvládně viset na ramenech svých dvou spolubojovníků. Posílen důvěrou náčelníka jsem převzal odpovědnost za celou skupinu a rozbalil jsem mapu. V tu chvíli jsem zjistil, že radost byla předčasná a cesta bude dlouhá. Při pohledu do slepé mapy, ve které nebylo nic vyznačeno včetně názvů ulic, a při pohledu na stopaře, který promluví nejdříve za hodinu, mi bylo jasné, že cestu musíme najít sami. Naštěstí někteří další členové naší malé skupinky si postupně vzpomínali na nocování z loňského roku a námi tolik hledanou školu našli. Tímto bych ukončil popis cesty na ubytovnu, protože další události se již vymykaly chápání a mnozí již tuto část několikrát slyšeli. Jen zmíním, že cesta do spacáku byla ještě dlouhá a s odstupem času humorná. Vedla přes další dům, kde došlo k mírnému zdržení. Pokračovala dvorem přes garáže a ploty, aby někoho z nás dovedla touha řídit zpět do centra města k zaparkovanému vozu. Velké ponaučení si z této cesty odnesl Michal, který se zamyslel a podle jeho vlastních slov si na příští ples vezme i pušku, aby neskončil v další pasti na lidi.
Druhý den ráno nebylo po všech večerních zážitcích vstávání lehké, ale pěkné počasí venku a svěží vzduch, vanoucí z otevřeného okna, nás po chvilce opravdu příjemně probral. Pomalu jsme vstali, sbalili věci a odjeli zpátky do Hradce Králové. Po příjezdu jsme zašli na oběd do oblíbené restaurace U knihomola, kde dobrá česnečka zahladila poslední nepříjemné pocity. Na nádraží jsme se rozloučili s Martou a Martinem. Poděkovali jsme za jejich milou pohostinnost a nastoupili do autobusu. A to byla opravdu tečka za velmi příjemným víkendem, během něhož jsme zažili víc než mnohdy za celý týden.



Schütze Aleš Jelínek, Infanterie Regiment Grossdeutschland