Zapomenutá válka
Německá armáda ve Východní Africe 1914-18

V historii válek, a to i obou válek světových je mnoho postav a událostí, které jsou dnes neprávem téměř zapomenuty. Patří k nim i postava velitele koloniálního sboru v Německé Východní Africe, plukovníka von Lettow-Vorbecka a tažení, které nebylo nevýznamné ani v kontextu obrovských střetnutí první světové války v Evropě. Plukovník von Lettow-Vorbeck se řadí mezi největší vojenské postavy své doby a jako jediný německý velitel své doby nebyl nikdy poražen. Přesto je jeho jméno dnes známo pouze malému okruhu zájemců o vojenskou historii a to spíše jen díky netypickým a zajímavým uniformám jeho vojáků. To, co dokázal nevědí však snad už ani oni.
Plukovník Paul von Lettow-Vorbeck započal svou válku ve Východní Africe se 216 bělošskými důstojníky a vojáky a s 2540 vojáky domorodými. Síla jeho „armády“ nikdy nepřekročila 20.000 mužů, počítaje v to i domorodé nosiče. Se vším, co situace přinášela musel improvizovat. Jeho sbor neměl jedinou moderní pušku, neměl žádné sklady ani polní lazarety.
Přesto se mu dařilo v podstatě po celou první světovou válku blokovat 300.000 britských a spojeneckých vojáků, kteří ho honili po území, větším než polovina Austrálie. Nikdy ho neporazili a nikdy ho nechytili, zato on jim způsobil ztráty 60.000 mužů, z nichž na 20.000 padlo. Britové a jejich spojenci proti němu vyslali neméně než 130 generálů a náklady na jejich tažení dosáhly výše přibližně 150 miliónů liber. Von Lettow-Vorbeck nicméně zůstal po celou dobu války jen plukovníkem. Na rozdíl od mnohých generálů však byl jediným německým velitelem, který se v první světové válce nedočkal porážky.
Když byl postaven tváří v tvář problematickému úkolu bránit Německou Východní Afriku bez možnosti posil z Německa a s malou nadějí na jakékoli zásobování, bylo plukovníkovi čtyřiačtyřicet, šedivěl a chybělo mu jedno oko. I s jedním ale viděl víc, než mnozí se dvěma. Co je zač předvedl 3. listopadu 1914 v Tanze, kde se Britové vylodili, aby okupovali tuto německou kolonii. Do deseti ráno už dopravili na pobřeží 4000 mužů a nad Němci měli přesilu čtyři na jednoho. Důstojníci naléhali na von Lettow-Vorbecka, aby zaútočil, ale on jen řekl: „Ještě chvilku počkáme...“
Kolem poledne převaha Britů narostla na šest ku jedné. Plukovník stále čekal. Ve tři hodiny odpoledne, kdy už měli britské jednotky přesilu nejméně osm na jednoho provedli Němci bleskový útok na úzké frontě, který vytlačil britské a indické jednotky z města Tangy s těžkými ztrátami.
Von Lettow-Vorbeck doufal, že Britové zaútočí teď zas na něj a že jim v obraně bude schopen způsobit ztráty ještě větší. Britové pochopitelně zaútočili, a to na jediném místě, které bylo k masivnímu útoku způsobilé, v údolí, sevřeném dvěma horskými hřebeny. Německý velitel posílil své čelní obranné pozice tím, že na obě křídla umístil na vrcholy hřebenů kulomety.
Britský protiútok započal v 16.35 odpoledne. Několik vln britských a indických vojáků postupovalo nezadržitelně přímo k německým pozicím. Nikdo nestřílel. Když se první vlna přiblížila na sto metrů k německým postavením, důstojnické píšťalky ohlásily bodákový útok a pěchota se rozběhla. Na vzdálenost padesáti metrů spustily německé kulomety palbu přímo proti řadám pěchoty a útok na několik minut uvázl, ale další vlny pěšáků přelézaly hromady mrtvých a raněných a už už se zdálo, že Němce převálcují pouze svým počtem. V tu chvíli vyslal von Lettow-Vorbeck smluvený signál a kulometčíci na kopcích zahájili palbu z boků; efekt palby byl zničující a demoralizující. Několik britských důstojníků se snažilo shromáždit muže do útoku, ale ani jedné skupince se ho nepodařilo zahájit. Jeden britský plukovník si uvědomil, že hlavním problémem jsou kulomety, pobíjející jeho muže ze stran a poté, co shromáždil zbytky své roty, vedl útok vzhůru do kopce. On i jeho muži byli pobyti na svahu. Plukovník sám se zraněn plazil dál, ale africký voják německého sboru mu prostřelil hlavu. Von Lettow-Vorbeck tohoto muže a jeho odvahu později často připomínal.
Boj pokračoval i přes noc a britský velitel si nechal čas až do svítání, kdy se teprve rozhodl k evakuaci. Nikým neohrožováni ostřelovali němečtí kulometčíci čluny, převážející britské vojáky k čekajícím lodím. Nakonec dosáhly britské ztráty nejméně 2000 padlých a pravděpodobně dalších 2000 raněných. V Británii byl debakl přirozeně utajen a přesná čísla nebyla nikdy zveřejněna, ale ztráty patřily rozhodně k nejvýznamnějším jednostranným ztrátám, jaké kdy nějaká velmoc utrpěla. Němci ztratili jen 15 německých a 54 domorodých vojáků.
Po dalších osmnáct měsíců Britové „toho Prušáka“, jak von Lettow-Vorbecka nazývali nijak zvlášť neohrožovali, zato on ohrožoval je. Útočil na 700km dlouhou železniční trať z Mombasy k Viktoriinu jezeru, během dvou let zničil na dvacet vlaků a často trať přerušoval. Britové museli k její ochraně vybudovat stovky opevněných pozic.
Pro Němce byla vždy největším problémem munice, respektive její nedostatek. V dubnu 1915 prolomila blokádu zásobovací loď, ale potom najela u Tangy na mělčinu. Němci část nákladu zachránili a po dlouhé měsíce nato každý Němec v Tanzánii rozebíral náboje, vysypával zvlhlý prach a vyměňoval zápalky.
Když došly zásoby uniforem, Němci spřádali ručně místní bavlnu a šili si oblečení sami; z volské kůže si šili boty. Sbírali surovou gumu, vulkanizovali ji pomocí síry a vyráběli pneumatiky na náklaďáky a bicykly. Když se nedostávalo dost benzínu, konfiskovaného nepříteli, destilovali podřadné palivo z kokosových ořechů. Tito Němci, vedení von Lettow-Vorbeckem se stali jedněmi z nejpodnikavějších a nejvšestrannějších guerilových bojovníků historie.
V dubnu 1916 zaútočilo asi 45.000 Jihoafrických vojáků, vedených generálem Smutsem přes hranici Keni. Von Lettow-Vorbeck přijal boj a Jihoafričany jednoznačně porazil. Dalším britským tahem bylo zaangažovat do situace ještě více domorodých vojáků - z Keni, Zlatého Pobřeží a Nigérie, a vybudovat k Tanzanské hranici železnici pro zásobování svých sil. Do dubna 1916 převaha nepřítele zatlačila Němce zpět do jižní části Tanzánie, ale pro spojence to žádné vítězství neznamenalo. Bílí spojenečtí vojáci odpadali po stovkách díky malárii a dalším nemocem, zatímco otužilí a přivyklí Němci a jejich domorodí vojáci byli v pořádku a v plné kondici.
Spojenecký útok ztratil tempo, přesto ale generál Smuts nabídl dopisem von Lettow-Vorbeckovi možnost kapitulace, aby se zabránilo dalšímu krveprolití. „Ten Prušák“ ale zdvořile odpověděl, že válka pokračuje dál. Brzy nato napsal Smutsovi znovu a dotazoval se, jestli jsou na pravdě založeny poznámky, nalezené u jednoho padlého jihoafrického vojáka, týkající se toho, že napříště nemají být žádní Němci bráni do zajetí. Smuts po pravdě popřel, že by byl jakýkoli podobný rozkaz vydán. Co se von Lettow-Vorbecka týkalo, propouštěl všechny zajatce, pokud mu dali své slovo, že už nebudou dál bojovat. Neměl ani potraviny, aby udržoval zajatce naživu, ani vojáky, kteří by je hlídali, a vlastně neměl ani žádnou základnu nebo zázemí, kde by je držel. Za všech okolností však dodržoval válečné právo. Smuts svého nepřítele natolik respektoval, že povoloval průchod polní pošty pro německé jednotky a dokonce jim jí i doručoval.
Koncem roku 1917 se na von Lettow-Vorbecka hrnuly potíže ze všech stran. Belgičané vyslali kolonu z Konga, Portugalci postupovali z Angoly a Mosambiku, Rhodézský expediční sbor se přibližoval z jihovýchodu a na severu se rozbíhal velký Britsko-Jihoafrický útok. V tuto chvíli měli Němci jen 4000 mužů, ale nebyli to jen tak nějací vojáci. Byli zkušení, otužilí, tvrdí a loajální a mezi bílými a černými vojáky nepanoval ani stín nějaké diskriminace nebo nerovnosti.
Víceméně ze cviku Němci přepadali portugalské posádky a vždycky vítězili. Lákali nepřátelské hlídky do léček a přepadali je ze zálohy a potom je likvidovali. Ale nikdo nikdy nedokázal přepadnout von Lettow-Vorbeckovy muže. 18. října 1918 byli Němci zase zpátky v Tanzánii. Toho dne odtud s lehkostí a grácií vpadli na jih do Rhodésie, kde v sérii bleskových nájezdů dobývali jeden vojenský sklad za druhým. 13. listopadu se připravovali na útok na Broken Hill, středisko Severní Rhodésie, ale k jejich překvapení zjistili od zajatého britského vojáka, že bylo podepsáno příměří. Když byla zpráva potvrzena, von Lettow-Vorbeck chtěl nejprve vpadnout do portugalské Východní Afriky, kde by mohl po léta zaměstnávat několik nepřátelských divizí, které by se ho snažily chytit. Ale po zralé úvaze si plukovník uvědomil, že se musí se ctí příměří podřídit, třebaže pro jeho muže i něj samotného to bylo hořké zklamání.
Propustil své nosiče a hlásil se nejbližšímu spojeneckému vyššímu důstojníkovi - bylo to dva týdny poté, co válka skončila. Řekl mu: „Nevzdávám se, pouze se vám dávám k dispozici.“ Jemu i všem jeho mužům bylo povoleno ponechat si veškeré zbraně jako uznání za to, co dokázali.
Svými činy se plukovník Paul von Lettow-Vorbeck nesmazatelně zapsal do historie vojenství, a to nejen vojenství německého. Ve druhé světové válce už plukovník nebyl v činné službě, jeho dva synové nicméně v této válce padli. V Británii, zemi svého nepřítele se nikdy žádné velké publicity nedočkal, třebaže britští vojáci ho ctili jako čestného nepřítele a jako skvělého vojáka. Když přijel v roce 1929 do Londýna na sraz veteránů bojů ve Východní Africe, vojáci vstali a celý sál zpíval „For He’s a Jolly Good Fellow“. Stojí též za zmínku, že v roce 1945, když von Lettow-Vorbeck žil v rozbitém Německu jako chudák, polní maršál Smuts navrhl několika svým zámožným přátelům, že by mu mohli jako výraz uznání za jeho udatnost vyplácet malou penzi. Nehledě na to, že Smuts později zemřel, byla pak tato penze vyplácena až do smrti plukovníka von Lettow-Vorbecka dne 9. března 1964. Za jedenáct dní by se byl dožil věku devadesáti čtyř let.



Pavel Kmoch