Karsteinsatz 2003
Bosniaken in felde

Na prodloužený víkend 14.-17.listopadu 2003 jsem naplánoval variaci našeho tradičního pochodu, kterým se vždy jednou za čas jednak vracíme ke svým trampským kořenům, jednak se snažíme užít si tu kterou uniformu a výstroj během několikadenního pobytu v poli. Je to vždy rozdíl v porovnání s akcí, kde v uniformě trávíte ne vždy celý víkend, a když, tak většinou ne v poli. Protože v uniformách pruských jsme již absolvovali pochody dva a v napoleonské epoše se odehrál letošní zimní pochod-Berezina 2003, padla volba na tento víkend na uniformu 1.bosensko-hercegovského pluku.

Přípravy proběhly jako vždy za velkého nadšení našich členů, na pochod se přihlásilo dokonce asi dvanáct lidí, což je vzhledem k pokročilé roční době a venkovním teplotám velký úspěch. Když se termín přiblížil na dosah, úspěch se rozplynul jako ekonomické výsledky amerického hospodářství po auditu, neboť počet adeptů pochodu dosáhl i se mnou finálního čísla 4. Některým členům zabránila v účasti nemoc, ostatním nevím co. Na smíchovském nádraží jsme se nakonec sešli jen tři, čtvrtého kolegu donutilo zaměstnání pozdržet odjezd až do rána. Nezbylo, než konstatovat, že taková je vůle Alláhova a vyrazit do světa.

Cestu vlakem nám zpestřil chlapík, kterého jsme zjevně velmi zaujali, respektive zaujaly ho naše fezy. On sám měl na hlavě, kromě zdobné holičovy fantazie vyšívanou hokynářskou čepičku fezovitého typu. Evidentně ho potěšilo, že se potkal se třemi podobně postiženými jedinci a celou dobu, co jsme měli společnou cestu vyzvídal detaily o uniformách. Za odměnu nám ukázal sedmistrunnou kytaru, s kterou jel na zkoušku kapely, a to jsme zírali zase my.

Po nějakém čase jsme konečně dorazili do Srbska, našeho dnešního startovacího bodu. Pochod sám jsme samozřejmě začali tradičně, večeří a pivkem v hotelu za řekou. V hospůdce bylo příjemně, nicméně slečna vedoucí na nás asi neměla moc náladu, začala kasírovat a tak jsme se záhy poroučeli. Místo parádních červenohnědých jsme nasadili polní fezy v barvě štičí šedi a vyšli jsme do noci. Venku začaly obvyklé problémy, jako třeba to, že jsem zjistil, že se po večeři nevejdu do opasku, nebo že ač listopad a noc, mít pod sakem při pochodu svetr je čirý nesmysl. Dalším již tradičním překvapením byla námaha pěšího pochodu-po obvyklém pohybu v autě je pokles výkonnosti při pohybu po dvou celkem znát. Nešli jsme nicméně daleko, vydrápali jsme se na kopec Chlum a zabivakovali v těžební štole místního lomu. Bydlení to bylo sice poněkud tvrdé, ale jinak komfortní, noční déšť nám nevadil a i teplota byla snesitelná.

Ráno bylo nádherné, i nějaké to slunce se ukázalo a kolem desáté dorazil díky mobilní navigaci i poslední člen jednotky. Vyrazili jsme na přesun, nejprve stěnou lomu vzhůru, pak přes pole do údolí Bubovického potoka a dál ke Kubrychtově boudě. Tam byla malá pauza se svačinou a pochod pokračoval přes Bubovické vodopády proti proudu potoka. Cestou jsme odolávali obvyklým nechápavým pohledům turistů, ale to snad nemá ani cenu zmiňovat, jelikož je to vždy stejné. Kus za vodopády jsme zahnuli doprava a vystoupali na náhorní plošinu Rešná, prošli jsme mezi známými lomy-Sovím rájem a Pusťákem a dorazili na Želvu. Na kempu na Liščárně zrovna hřadovala skupinka hulákajících děcek s vedoucími-nevím, jestli to byli skauti, nebo pionýři, každopádně nám sdělili, že hledají štolu, která odsud vede na Velkou Ameriku a že určitě vědí, že tu musí být. Jezdím do těch míst nějakých dvacet let, a řekl bych, že jsem tam svého času znal každý kámen, takže jsme popřáli mládeži štěstí při hledání a sami si zpestřili program svačinou.

Naše další pouť vedla kolem Malé Ameriky na kraj lesa, odkud jsme chtěli přes pole obejít velkolom Čeřinka a dojít do Bubovic, kde se nachází osvědčená hospoda. V polovině pole u malého háječku nás doběhl chlapík v montérkách a ptal se, jak je možné, že mu chodíme po pozemku. Nechtěli jsme se hádat, argument, že není poznat, kde začíná jeho pozemek by asi neuspěl, vedli jsme tedy hovor v úsměvném a smířlivém duchu. Farmář se nám snažil vysvětlit, že jsme měli lom obejít z druhé strany, načež jsem argumentoval, že je to jednak do kopce, jednak je to dál, než tudy. Chlapík na to děl: "Dál je to tudy, ledaže byste nešli po silnici, ale přes pole-a jak tak na vás koukám, tak asi pudete...", čímž se stanoviska vyjasnila a my se v klidu rozloučili. Lom jsme obešli, samozřejmě přes pole (musím říci, že od doby, co jsem tam byl posledně je lom Čeřinka dobře dvakrát tak veliký, což je tristní především když si uvědomíme, že se nachází v CHKO Český Kras). Po čtvrté hodině odpolední jsme dorazili do liduprázdné hospody v Bubovicích.

Od naší poslední návštěvy během pruského pochodu před dvěma lety se to tu poněkud změnilo-zmizela pohodlná sedačka v rohu, internet, co tu byl k dispozici byl taky v nenávratnu a z bohaté nabídky teplé kuchyně zůstala obvyklá kombinace-matesy, utopenci atd. Obsluha se nezdála být naší, ani jakoukoli jinou návštěvou nijak potěšena-trochu jako Hospoda na mýtince.Večeřet jsme ale stejně nechtěli, v plánu bylo nějaké to pivo a pak odchod směr les a vaření polévky někde na kempu. Jak jsme tak posedávali a relaxovali, začali dorážet lidi. Nejprve členové místní osady Fort Adamson, trampští bardi slavící zrovna šedesátiny kamarádky, pak postupně asi dvacet lidí od speleologické společnosti, někteří známí, jiní ne, někteří s hudebními nástroji, jiní bez. Než jsme se nadáli, bylo devět večer-jediné, co nám kazilo náladu bylo, že se ještě nezačalo ani hrát a zavíračka byla v deset. Ale dočkali jsme se, nejprve spustili staříci, pak se přidaly i mladší ročníky a nakonec hospodou dunělo asi deset kytar, basovka, elektrická kytara a nějaké ty bubínky. Netřeba dodávat, že ač jsme přišli bez nástrojů, bryskně jsme se nějakých zmocnili a když přišla nebohá servírka spočítat účet, byly tři hodiny ráno. Rozloučili jsme se se společností, která zjevně ještě nikam nepospíchala a po adjustaci výstroje jsme vyšli do noční mlhy. Cesta lesem na plácek vedle lomu, kde jsme čas od času přespávali se díky tmě a mlze poněkud protáhla, ale konec dobrý-všechno dobré, nakonec jsme se trefili. Na vaření polévky z časových důvodů už nedošlo, postavili jsme tedy jen stan a hurá do postele.

Noc byla neočekávaně teplá, těžko říci, jestli díky stanu, nebo pokročilé hodině. Ráno jsem se dlouho převaloval, jelikož jsem nechtěl budit ostatní moc brzo, a dumal jsem, kolik tak asi může být hodin. Shodou okolností jsme tohle ale dělali všichni, takže když jsme se konečně podívali na hodinky, byly dvě odpoledne-prostě pohodový víkend. Vstali jsme a teď teprve došlo na tu polévku-nechám na vás, chcete-li to nazvat snídaní, obědem či večeří. Jak si tak postáváme kolem ohýnku, cpeme se polévkou a hřejeme si nohy, výstroj všude kolem, objevili se, kde se vzali-tu se vzali, tři polotrempi-poloturisté. Zelené větrovky, civilní batohy a podobná výstroj nabudila můj zažitý trampský pud sebezáchovy. Spíš jen pro formu, neboť mi docházelo, kdo to je, jsem je pozdravil-"ahoj". Odpovědí mi bylo odměřené "dobrý den", z něhož by bylo zcela jasné, o koho jde, i kdybych si nevšiml ochranářského odznaku na kapse. Následovala rozhořčená přednáška o tom, že se nacházíme v CHKO, notabene v rezervaci, kde je zachovaná fauna stepního charakteru jakožto jediná v celém krasu a kam nelze ani vstupovat, natož tam stavět stany a rozdělávat ohně, atd.atd. Pak se chlapík rozhlédl po sousedícím velkolomu, potom po pahýlech keřů, které tady někdo vyřezal a pak jen řekl, ať se sbalíme a zmizíme. Neočekávané, ale sympatické vyvrcholení.

Než jsme dojedli a zabalili, byly čtyři hodiny. Jeden z nás musel z důvodu zítřejšího zaměstnání vyrazit k domovu, ale my ostatní jsme měli ještě den k dobru. Na tomtéž místě jsme z pochopitelných důvodů už zůstat nemohli a na nějaký velký přesun už to, vzhledem k houstnoucímu šeru také nevypadalo, vrátili jsme se tedy na místo včerejšího činu s tím, že si dáme grog a uvidíme. Když jsme vstoupili do opět opuštěného sálu, začal personál protestovat, že vlastně už zavírají a že ani nemá cenu, abychom si sedali. Prostě Mýtinka. Nedali jsme se a přece jen jsme v restauračním zařízení strávili příjemnou hodinku. V závěru naší návštěvy i personál a jeden místní štamgast nakonec roztáli a začali se zajímat, co že to máme vlastně na sobě. Vysvětlili jsme to, jak jsme nejlíp dokázali, ale obávám se, že to bylo na místní příliš složité. Pan štamgast nám nakonec oznámil, že je to sice hezké, ale že "tuhle byla u nich v hospodě taková parta, ty měli ty starý uniformy a pušky a hróóózně dlouhý oštěpy". No pravda, fakta pánovi poněkud unikla, ale potěšilo nás, že jsme tu při svém pruském pochodu zanechali alespoň silný dojem.

Následný pochod na místo určení byl poněkud martyriem-ne, že by to bylo tak daleko, šlo o slabé 4 kilometry, ale ledově foukalo, šlapat rozbahněným zoraným polem je poměrně namáhavé a zdlouhavé a hledat ten správný lesík za tmy v polích, střídajících se s různými jinými lesíky není taky tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Nakonec se zadařilo a my, poněkud poškrábaní od trní a poněkud zablácení a zapatlaní od hnoje z polí jsme dorazili do lesíka kousek od Velké Ameriky. Místo jsem znal, dříve jsme ho často využívali, protože tam byl nízký krmelec, kam se pohodlně vešlo 4-6 lidí. Jen jsme ho teď nějak nemohli najít. Zaparkoval jsem zbytek jednotky na místě, kde jsem seník původně očekával a v kruzích jsem obcházel les. Po pěti minutách mi došla trpělivost a s vědomím, že jsem se pravděpodobně zbláznil a že jsme asi někde jinde jsem se vrátil k ostatním, jen abych zjistil, že stojí přímo v ohništi, které před seníkem bylo a teď se skrývalo pod vrstvou listí. Seník prostě lesáci od minule zrušili, takže nám nezbylo, než opět postavit stan, nebo spát pod širákem. Rozhodli jsme se pro první variantu a na tlusté vrstvě suchého listí jsme stan postavili. Pak už následoval oheň, tentokrát pořádný, a vzhledem k tomu, že bylo ještě dost brzy, strávili jsme večer konzumací zbytků zásob, vařením česnečky a obyčejným mužským tlacháním. To nám vydrželo do půlnoci a teprve potom jsme se zavrtali do listí.

Po deštivé noci jsme vstávali v rozumnější čas než včera a pak už všechno běželo v normálních kolejích-snídaně, balení, odchod z pozic. Bylo teplo, alespoň při pochodu, a přes vápenku, skeetovou střelnici a Dub sedmi bratří jsme po hodince dorazili na nádraží do Karlštejna. Po cestě jsme, jak jinak, vzbuzovali údiv, i jen proto, že-jak jsme dávno zjistili-nejsme už příliš schopni chodit normálně, a zvláště na pevném povrchu, kde je slyšet kroky nám trvá maximálně deset vteřin, než začneme všichni šlapat ve stejném rytmu. Stejné to je i v případě, že v jednotce vydám při přesunu rozkaz zrušit krok-zvyk je prostě železná košile...

Mám-li tento víkend zhodnotit, musím konstatovat, že se-díky slabé účasti-nakonec nejednalo ani tak o vojenskou akci, ale spíš o pohodový podzimní vandr. Ne že by mě to mrzelo, spíš naopak-čas od času je potřeba si vyčistit hlavu.



Pavel Kmoch, předseda KVH Gardekorps-Praha, zugsführer des b.h.I.R. 1