Artstetten 17. března 2001

Sobotní ráno 17.března jsem nemohl ani dospat, neboť mne čekala první zahraniční akce v uniformě rakouské sekce našeho klubu. Před šestou jsem vyzvedával Květu s Davidem a o něco déle zbytek osádky auta na křižovatce ve městě. Nohu na plyn a směr Mladá Boleslav. Díky dobré navigaci jsme načas zastavili před střelnicí, jen chvíli po příjezdu Jardova auta s druhou částí naší výpravy. Zajeli jsme auty dovnitř a vyčkali příjezdu sněhobílého autobusu AD Zikmund z Jičína. Po nezbytné kouřové pauze a naložení našich zavazadel včetně věnců se autobus vydal ku Praze. Na dohodnutém místě před hlavním nádražím stáli kamarádi z Gardekorpsu v bosenských uniformách i se svými dámami, bohužel bez velitele.Ten se přihasil s více než půlhodinovým zpožděním popoháněn svou přítelkyní a vymlouval se na problémy s tkaničkami. Jestli za to mohl i stav po plesu policie ČR, který většina Pražáků v noci absolvovala, jsme se mohli jen dohadovat. Byl jsem nervózní z hodinového zpoždění, které jsme zatím nabrali a v očekávání dopravního kolapsu v Budějovicích, o kterém mluvili v televizních zprávách předchozího dne. Naštěstí TV NOVA potvrdila svou pověst a projeli jsme hladce až před pivovar, kde čekali poslední členové výpravy. V autobuse vládla dobrá nálada, kterou udržoval hlavně ožilý Lebros. Ještě malá přestávka za Třeboní a zastavujeme na celnici v Halámkách. Nevrlý celník, kterého jsme vytáhli od telenovely, zmizel s pasy v budově. Pak si přišel ještě pro technický průkaz řidiče autobusu a mohli jsme přejet hranici.
Rakouští celníci vyzbrojení velkými glocky se ptali, zda nejsme divadelní společnost a propustili nás. Cesta byla příjemná až na jedno malé zabloudění a vytáčení v úzkých uličkách vesnic, v poslední fázi cesty nás spolehlivě vedly hnědé ukazatele s bílými nápisy ARTSTETTEN.
Pak jsme uviděli na okamžik ve své majestátní šíři Dunaj a hned se vnořili do lesa. Ještě se řidič zapotil při vytáčení serpentýn při prudkém sjezdu a autobusem se rozlinul zápach hořících brzd. Zastavili jsme na parkovišti a konečně si protáhli údy po dlouhé cestě. Byly za pět minut tři.
Před námi mezi mohutnými stromy probleskovaly sněhobílé věže zámku. Seřadili jsme se a bosňáci s hlasitými povely odpochodovali dolů po sypané cestě. Náš zbytek s dámami a věnci následoval za nimi. Na malém nádvoří zakrytém prosklenou střechou bylo plno lidí.Přivítal jsem se s doktorem Aichelburgem ve skvěle padnoucí uniformě c. a k. námořnictva a delegací města Zákup, těsně před tím, než se oficiálního slova ujala sympatická a energická kněžna Hohenbergová. Pak jsme se seřadili a celý zástup šel pomalým krokem ke vchodu do rodinné hrobky. U náhrobků arcivévody Františka Ferdinanda Österreich-Este a kněžny Žofie Hohenbergové, rozené Chotkové položili členové jednotlivých delegací za blesků fotografů a natáčení ORF věnce. Za nás pokládali věnce Květa a David.
Vzápětí nás čekala prohlídka nové výstavy "Erzherzog Franz Ferdinand und k.u.k.Marine" se zasvěceným a velmi podrobným výkladem hraběte PhDr. Aichelburga. Přes nevelké prostory vyčleněné výstavě byla každá vitrína doslova nabita unikáty. Kde se vám poštěstí spatřit lodní deník bitevní lodi třídy VIRIBUS UNITIS, člun císařské rodiny či osobní věci následníka trůnu? Po nové expozici jsme přešli i do stálé expozice. I přes to, že tehdejší nově vzniklý československý stát zadržel osobní věci po obou zavražděných v Sarajevu na Konopišti, podařilo se shromáždit úctyhodný počet předmětů, zejména z arcivévodovy cesty kolem světa. Velmi dojemně působily osobní věci kněžny Žofie, malý prstýnek mezi dopisy pod svatební fotografií ze Zákup.
I přes velmi nabitý program si udělala chvíli kněžna Hohenbergová, aby nám poděkovala, že jsme přijeli a za předané brožury a plakáty ze zákupského zámku. Pozvala nás také na echt-rakouský guláš, vídeňskou kávu a Sacherův dort(jak komentovali někteří vtipálci zákusek ke kávě).
Využil jsem toho, že všichni lidé obsadili prostory zámku a vrátil se zpátky do hrobky. Byl jsem tu sám a moje kroky se dutě rozléhaly prostorem. Mezi svícny po stranách ležely u nohou katafalků věnce, které osvětlovalo světlo pronikající okny. Stál jsem v zamyšlení nad osudem lidí, kterým nebylo dopřáno změnit dějiny Evropy, ač k tomu měli tak blízko. Možná by nebyla prolita krev milionů lidí na bojištích světové války, možná bychom žili ve sjednocené Evropě, možná.......
Vyšel jsem ven do trochu podmračeného březnového dne. V parku se mezi stromy vesele honily děti potomků starobylých rodů. Uvědomil jsem si, že je osmdesát sedm let poté, kdy na Balkáně třeskly osudové výstřely.....
Nikomu z nás se nechtělo opustit pohostinnost sněhobílých zdí zámky a příjemné prostředí zámecké kavárny. Leč měli jsme před sebou dalekou cestu a museli jsme vyrazit. Z ohlasů na zpáteční cestě jsem vyrozuměl,že se akce líbila. Tak snad někdy zase v Artstettenu........



Zdeněk Rydygr, KVH Česká Lípa