Poslušně hlásím, že byla vojna u Třemošné!

Cesta z Prahy na Plzeň ubíhala poměrně rychle, celou jsme jí totiž s Kentánem prokecali o všem možném, ani jsme nevnímali propanový odér, linoucí se z našeho plamenometu a tak nejtěžším oříškem bylo závěrečné dohledání místa bitvy přímo v Třemošné. Naštěstí se již z dálky nesly zvuky družné zábavy z výčepního stanu a tak i my jsme záhy přibyli do tohoto bohulibého zařízení. Přítomni byli nejen spolubojovníci z c.k. armády, ale i naši protivníci, představovaní kamarády z 35. pluku italských legií.

Vstáváme za ranního kuropění (tedy někteří) a společně vyrážíme na obhlídku budoucího bojiště. Po příjemné ranní polévce, kterou přímo z polní kuchyně servíruje Prcek a spol. se jednotky řadí k polnímu cvičení, které se těší velkému zájmu přihlížejících diváků. Oberfeldwebel Bagr nám dává řádně do těla a manévry vrcholí krátce před polednem bodákovým šturmem na perníkářský stánek. Rekvizice marcipánových srdcí se ovšem nekoná, protože je čas rychle nafasovat menáž a potom už najíždí do železniční zastávky malá lokálka, která nás má dopravit do Plzně. Vzhledem k tomu, že se sestává z jednoho jediného vagónu, je docela s podivem, že se taková masa vojska dokázala dovnitř nacpat, k velké radosti ostatních spolucestujících. Vláček se rozjíždí s vypětím všech sil a v krátké době v Plzni přestupujeme do nádherného dobového parního vlaku. My Bosňáci zabíráme salónní kupé, zbytku manšaftu nezbývá, než se potupně tísnit ve zbytku vagónu. Pára zapíská a vlak vyráží z nádraží. Za námi se táhne závoj kouře a vlak elegantně uhání krajinou, kde už podzim barví zalesněné stráně do všech odstínů od zlaté přes červenou až po temně hnědou. Kolem trati mává spousta lidí, ostatně vojenský ešalon tu asi nevídají tak často. Vlak končí v Horní Bříze, kde přepřahá lokomotiva, aby nás dovezla zpátky do Třemešné. Čas využíváme k menší execírce (ať je vidět, že umíme vystupovat jako vojáci) a potom se přesouváme na bojiště.

Zaujímáme pozice v okopech a velitelé udělují poslední povely před bitvou. Naše bosenská pěchota sice nepatří k nejpočetnějším, (sedm mužů včetně šikovatele) ale naproti tomu se můžeme pochlubit mašinkvérem a hlavně vysokokapacitním plamenometem. To už se ale stahujeme do nakrytí – nepřítel na nás zahájil palebný přepad. Hned nato se z nepřátelských zákopů vyrojila pěchota a s napřaženými bodáky míří k našim pozicím. Odrážíme je palbou a pak nám signál píšťalky nařizuje vyrazit do protiútoku. Naše místo je na středu sestavy a tak je odtud docela dobrý přehled po celé bitevní scéně. Náš plamenometník Adam má zpočátku trochu potíže – díky protiohňové masce toho moc nevidí a jeho průvodce náhle zmizel v bitevní vřavě, snad hrdinně padl na poli cti a slávy. Naštěstí na jeho místo neprodleně nastupuje další voják a pokračují v útoku, dokud není plamenomet vyprázdněn. Mezitím se po zemi nikoho převalují masy vojska tam a zpět, občas se obě strany vzájemně počastují ručními granáty a nakonec bitevní vřava vrcholí plynovým útokem (naštěstí jen naznačeným oranžovou dýmovnicí, kterou mezi nás vhodili armádní pyrotechnici) který rychle kosí přátele i „nepřátele“. Po skončení bitvy všichni padlí opět vstanou a následuje čestné defilé všech zúčastněných jednotek, odměněné bouřlivým potleskem diváků. Potom se na scéně objevuje osobně Josef Švejk a jeho c.k. ŠRAML, který oficiálně ukončuje velké vojenské manévry a vyzývá k volné zábavě.

Celá akce byla určitě povedená, možná i jedna z nejlepších prvoválečných akcí v poslední době – organizátoři se o nás perfektně po všech stránkách postarali, parní vlak úžasně podbarvil dobovou atmosféru z časů starého mocnářství, bitva měla spád bez jakýchkoli „hluchých míst“ a koneckonců i počasí se vydařilo. A myšlenka na závěr? Když se někdo z diváků ptal uniformovaných účastníků, proč na tyhle akce jezdíme, dostal vystihující odpověď: „Přece abychom zůstali pořád mladý!“


Martin Kunc
infanterista BHJR1