Monte Piano v Záluží 2005

O víkendu 7. až 9. října 2005 pořádali pětatřicátníci další ročník své již tradiční akce na téma 35. pěší pluk na bojištích Velké války. Letos volba padla na Monte Piano a navíc se vše přesunulo na nově vybrané bojiště – statek Gigant u Záluží. Dlužno dodat, že nově zvolená lokace se jeví býti velice zajímavým počinkem – je dost veliká, lze ji rozrýt zákopy a pro diváctvo má i tu výhodu, že je drobet utopená pod cestou, ze které je tedy dobře vidět. Jen doufám, že hladina spodní vody bude v dalších letech nižší. :)

Na akci samotnou jsme se velice pečlivě připravovali již týden předem – v Lešanech jsme naplnili hlavní bombu plamenometu, vyměnili žhavicí spirálku a celé jsme to odvezli ke mně k naplnění bombičky věčného plamínku a k vyzvednutí před akcí. V úterý jsem se k plnění dostal. Ihned po otevření ventilu na plnící bombě se ozvalo syčení a dílnu zaplavil puch propanu. Po popatlání závitů na plamenometu pěnou na holení se ukázala příčina – ucházel závit jak na ventilu, tak i na mezikusu na bombě (na tankovém dni nám v zápalu boje kdosi na plamenometníka sletěl a grilmašina schytala pořádnou ránu). Vše jsem utáhl a začal znova plnit, když do dílny zvědavě strčila nos máma. Smradu z plynu si nemohla nevšimnout a ihned na něj nepříjemně nahlas upozornila. Poté se rozvinula poněkud intenzivní debata na téma já a moje koníčky. Tato mě odradila od toho, že bych provedl zkušební zážeh.

Ve čtvrtek na schůzi jsme se dohodli, kdo jak pojede a nezbylo tedy nic dalšího, než si připravit věci a těšit se. V pátek se doposavaď dokonalá konstrukce výpravy začala drobet sypat. Nejdřív Kačaba zkonstatovala, že její přibližovací vehikl je v podivném stavu a že dálkovou jízdu asi nejspíš nevydrží. Operativně bylo dohodnuto, že většina věcí nešťastné posádky bude naložena k Obelixovi a posádka samotná pojede do Stodu vlakem a odtud pak budou staženi Obelixem. Při čekání na Obelixe mě napadlo, že si vlastně můžu z plamenometu zkušebně fouknout, když naši čučí na telku, sousedi jsou také zalezlí, takže co tomu brání? Bránilo – ucpaná tryska věčného plamene a prasklá převlečná matice na hadici téhož (takže plyn při otevření kohoutu usilovně syčel a smrděl, leč nikoliv z trysky, ale plamenometníkovi za zády (asi taky následek nárazu na tankovém dni, nebo do toho někdo kopl, nebo to blbě postavil a opřel o tu převlečnou matici). Po několika zmatených telefonátech z mé strany, že plamenomet asi nebude, jsem zkusil opravu – trysku profouknout, prodloubat a hadici nastavit dalším kusem s patřičnou koncovkou. Akorát když jsem byl skoro hotovej, dorazil Obelix s Panzeropou. Rychle jsme to doposkládali, naložili a vyrazili. Se zpožděním. Bagr nás po telefonu uklidnil, že i druhá část výpravy mešká, neb někdo se rozhodl zastavit vlastním tělem vlak, což se mu nepovedlo. Statek s přilehlým bojištěm jsme našli v pořádku, pak i hospodu, kde byla vybudována základna pro účastníky. To se ozval i nemotorizovaný zbytek výpravy, že po půldenní cestě konečně dorazil z Prahy do Stodu. Když je Obelix přivezl (na to jak dlouho cestovali, měli povznesenou náladu) stoupl náš počet na 6 kousků a mohli jsme se plně zapojit do probíhající zábavy.

Ráno jsme se posbírali, dostrojili a vyrazili ke statku. První, co nás na budoucím bojišti zaujalo, byla polní kuchyně s kafem a jitrnicema. Po snídani a prohlídce bojiště dorazila poslední třetina výpravy a dále jsme byli doplněni (již tradičně) kamarády z IR 28 a IR91. Herr Feldwebel nás trochu procvičoval, měl dobrou náladu a tak nějak pozapomněl na oblíbený povel "Laufschrit!", pak přijel bus určený k přesunu na pietní akt, (část bojujících dorazila přímo na místo vypraveným parním vlakem) malá přehlídečka, salvička a cesta zpět na statek k obědu a volnu před ukázkou. Zhruba ve 13.00 hod. nás velící vyvedl ze statku na bojiště, abychom si vše řádně a v klidu připravili a odebral se na poradu velení. Vyfasovali jsme pravé křídlo CK sil. "Hrozivý" (jak o tom psala MF DNES – ta vůbec napsala pěkné věci – z 8. L. W. udělala zeměprávnický, zeměprávníci zřejmě na nepřítele útočí sprškou paragrafů – takzvanou legislativní smrští) plamenomet byl umístěn úplně napravo, tak aby na něj diváci velice dobře viděli a případně netrpěli zimou. Trochu jsme si upravili zákop – toho dobového bláta tam bylo přece jen dost, usadili kulomet, dohodli nějaké detaily a zapadli do zákopů. Frontový klid netrval dlouho. Na jedné straně zarachotil kulomet, dělostřelectvo spustilo přepad a začal mazec. Velící nás ihned po ukončení dělostřelby vyhnal z okopu a velel ke šturmu. Dostali jsme se až k drátěným překážkám před italskou pozicí a ani usilovné nasazení plamenometu nezabránilo tomu, aby nás vrhli nazpátek. Kulometníci (napočítal jsem snad 6 kulometů na CK pozicích) protiútok zastavili a šli jsme do toho zas. Znova zůstáváme trčet před drátěnými překážkami, vzduchem lítaj granáty. Plamenometu pomalu dochází plyn a zhasíná. Nedaří se ho znova zapálit, Italové toho využívají a znova nás sráží nazpět. Naše kulometná hnízda se znova činí a nepřítel se zase stahuje do svých pozic. U našeho zákopu pomáhám plamenometníkovi od grilmašiny (bere si pušku) a vracíme se zpět k jednotce, která se zachytila na přední linii obrany. Zase útok. U drátů to dostávám... Když se naši zase stahujou, jsem recyklován. Znova se formujem a zase dopředu! Tentokrát jsem se dostal do boku italského zákopu, složil jsem snad 2, když mi v pušce došly náboje. Třetího ničím bodlem, když dostanu herdu do zad. „Seš mrtvej“, informoval mě celkem vesele legionář a mazal se schovat do zákopu. Efektně padám na brotsak vedle střev (cizích asi vepřovejch nebo hovězích). Pak si vzpomínám, že v brotsaku mám taky foťák... Kde se hýml ten lotr vzal, záda jsem měl mít krytý našima a žádnej rozkaz k ústupu jsem neslyšel, brejlím po bojišti a záhada se vyjasňuje – skoro všichni bosňáci jsou mrtví...

Pohodlně si ležím a koukám, jak se ostatní snaží (jen kdyby mi nějakej dobrák nestřílel těsně za hlavou). Italové útočí, zákop je skoro prázdný. Někdo z bosňáků se nudí a začíná se plazit od jednoho ke druhému. Za chvíli je u mě – Miro. "Nemáš pušku a náboje? Já je sejmu." povídá na adresu obsluhy kulometu. Dostává obé a mizí v zákopu. Slyším 2 výstřely a pak nějaký výbuch (detaily dodá Miro, nebo je lze shlédnout na pořízeném videu). Další rakousko-německý útok je konečně úspěšný, ukázka pomalu končí. Mrtví ožívají, jednotky se formují k odchodu. Ve dvoře statku vojenská část denního programu končí salvou po jednotkách a máme volno. Vyhrává kapela, pivo je, buřty jsou, polní kuchyně má jitrničky a guláš... Po setmění se ze statku přesouváme zpět do restaurace, kde zábava pokračuje dál až do brzkých ranních hodin. Byla servírována luxusní tlačenka, mňam... Strhla se dokonce další bitva, tentokrát šlehačková.
Zatímco loni byla Plzeňská akce provázena smůlou (vykolejil parní vlak, celé se to zdrželo, armáda nepřivezla slíbené kulomety a náboje, počasí nic moc), letos vše vyšlo téměř parádně. Kdo nebyl, myslím že může jen litovat. Bohužel došlo k nepříjemné události (zranění odlétnutým kamenem), ale snad doufejme bez trvalých následků a budeme se zas moct potkat na další akci 35. pěšího pluku.


Michal Exner
infanterista BHJR1

foto: k dispozici ve fotogalerii